Duben 2016

Něhoslav má vyprahlou duši

30. dubna 2016 v 21:21
Připravte si pytlíky na zvracení, děvčata. Takové ty z letadel, které nikdo ještě nepoužil. Pokud ještě nemáte předmenstruační syndrom, dneska ho zaručeně chytnete. Vypadají vám vlasy, zmodrají zuby, na klitorce se objeví hnisavý vřídek, nestihnete zajít za kadeřnicí, kluk vám uteče s nejlepší kámoškou, taťku přejede traktor, babička uteče po mrtvici z LDNka a vaše oblíbená kočka dostane z nového, bezlepkového balení kitekatů průjem, ..., ...., .... atd.
To vše jen v případě, že si vyslechnete mou pohádku o Něhoslavovi. Která z vás si ji neposlechne, vyhne se chronickému zánětu průdušek, menstruaci i pohřbu rodinných příslušníků, její budoucí dítě se narodí se třemi zuby moudrosti a nikdy nebude potřeba mu přebalit plínku s křidélky. Narodí se rovněž potetované nebeskou jehlou a cartridgem anděla hněvu v krvavé zbroji, od hlavy až k patě hojně šupinaté, až obdivně vydechnete: před námi ta hvězda stojí, v střed země metá svoje střely klaté, tj. batole samojediným Bohem označené, na bicepsu mu bude svítit duhový nápis Purgatory a v deseti letech vydělá první milión vydáním knihy o finanční gramotnosti s poetickým názvem Tři tipy, jak vychovat bohaté dítě.
Dítě byznysmen je skutečný poklad v každé domácnosti. Až jednou vyroste a vy budete jeho snoubenkami, postará se o vaši zablokovanou krční páteř obstaráním nejkvalitnějších fyzioterapeutů z předhůří And, nebo když vám bude z náročného povolání v hlavě šrotovat střep, bude vám ouzko, půjčí vám z videopůjčovny slavnou kazetu o relaxaci mysli.
Až obratíte zacílené touhy hlavu k východu, na zenitu, na útesách skal, na břehu řeky, v džungli, s dechem zatajeným budete stát v pozoru a obdivovat jeho mužnou, ocelovou staturu a říkat si v duchu: tak toho jsem si dobře vybrala, ten je jak ptactvo divé a odlesk jeho perutí zaplá nad každou chorou výhní trablů. S ním po boku překonám každou překážku, ať je jak chce bolestná! Vzneseme se nad propastmi vzhůru, zaženeme každou temnou chmuru. Je patrný v jeho zraku ohně kmit, lesk vášní nepřestává jeho tělem se lít.
Přesný opak Něhoslava.
Ten se narodil v okresní nemocnici po zavíračce jako totální lůzr, a porodní bába hulící jak fabrika s trojí bradou a s deseti dioptriemi, než se poprvé vyřval na světlu světa, dala nešťastné matce podrobné statistiky vypracované předníky odborníky na porody, co se týká poruch, jež mohl jeho mozek protrpět, zatímco se vyvíjel v děloze. Ostatní děti byly už při narození hezky oplácané, smály se a jejich prasečí očka hořela nedočkavostí ovládnout burzu na Wall Street. Matka poznala, že ten uzlík s údy zkroucenými hůř než Quasimodo při prvním milováním, nebude schopný čelit konkurenci produktivních a masožravých dětí. Mimo jiné uváděli v obsáhlé zprávě, že existuje víc než devadesátiosmi procentní šance, že bude autistou nebo bude mít poruchu autistického spektra, Rettův syndrom a cystickou fibrózu a dokonce progerii, syndrom předčasného stárnutí. Jeho vzorek DNA byl prý tak nepovedeně namíchán, že rozbil i sklíčko ze speciálního genového mikroskopu. Nešťastná matka začala ronit slzy rezignace a čím víc plakala, tím víc narůstalo zděšení za vlasem, mezi ušima narozeného outsidera, až si obyčejná matka nevěděla rady a stala se matkou kukaččí. Nechala ho v hnízdě napospas vlnám osudu a odcestovala na riviéru.
Od té doby už tak dost znevýhodněný Něhoslav strádal ještě výrazněji. V pěti letech vlivem progerie vypadal na padesát, kouřil tři krabičky Camelek a pil minimálně láhev skotské denně. Přestal se usmívat, uzavřel se do vzduchotěsné bubliny, takže táhlé záchvaty kašle nenechaly na sebe dlouho čekat. Pobíral invalidní důchod, nechodil do školky ani do školy, obtěžoval mladé i staré chůvy, v sedmi chytil rakovinu hrtanu a v osmi mu museli odoperovat zhoubnou bulku na varlatech. V devíti letech přes jaro i léto jen ležel na pohovce a vyschlý zíral do stropu, na podzim, aby se hydratoval na nadcházející tuhou zimu, začal pít krabičáky sklizené z francouzských vinic Gerarda Depardieua, červený Cruzares a legendární Rubicone Sangiovese, které doporučuje samotný stuprum. Nechal si speciálně k Rubiconu připravovat lanýže, na Štědrý večer si dopřál navíc litr tuzemáku, který u stědrovečerního stolu působil jako delikatesa a násobil kouzlo okamžiku, kdy se odebral do ulic obtěžovat náhodné studentky humanitních oborů i uklízečky na kolejích. Postupně ztrácel na hmotnosti, protože progerie nabírala vrch, a tak těsně před desátými narozeninami vypadal jako neúspěšný dvojník kupce Sáma v mnišském hábitu, než ho brali na Záhořovo lože, jen ty oči mu ještě svítily jak obohacený uran v dolu, tázavě hleděl zraky plnými zmatku, mračnými smutkem, personifikovaný vrak duše, kol níž vlny zatracení hřměly.
Nejedl kromě lanýžů nic, občas zakousl na vernisáži chlebíček, ale ke konzumu prostě valně nepřičichl. Měl jediného kamaráda, sedmatřicetilého cikána Šolu, který ztratil nohu při pokusu přeskočit koleje před jedoucím vlakem, dráteníka, který nedokázal vyhláskovat své jméno, zato vděčného druha, jenž mu jako bratr bratru nastavoval svou hruď kdykoliv zbyla na tácku nedopitá flaška a Něhoslav už jen poslintával v křesle, s jedním okem připraveným spát, protože opít stokilového skoro bezdomovce rozhodnutého vám udělat za každou cenu radost není nikterak snadné. Teprve tzv. ďáblův punč ho dokázal na pár hodin uspat, půl rumu, půl vína, rychle přivedené k varu a servírované za horka. Bohužel kolo štěstěny se otočilo v Šolův neprospěch. Záhy po vypuknutí epidemie zmutovaného viru zika na území přerovské drátovny se jako jeden z prvních fatálně nakazil, smrskla se mu během minuty hlava do velikosti kriketového míčku, vyteklo mu bělmo z očí a rozštěpil se mu ret, což ho okamžitě usmrtilo. Byl mrtev okamžitě, toť jisto, avšak jeho tělo hrůzostrašně burcované mocnými křečmi ještě několik minut dodělávalo, jakoby potrestané posmrtně za to, co nestačilo splatit právoplatně zaživa. Přitom pár hodin před smrtí vesele popíjel s Něhoslavem, zapíjeli tehdy narozeniny bývalého, už mrtvého kolegy z válcovny plechů, kterého si vysoce Šola cenil. Pak přišly pověstné křeče, nevolnost, ztráta orientace a jen kóma se mu vyhnulo, takže umřel při plném, byť kolabujícím vědomí.
Když týdny věrný Šola nepřicházel, rozhodl se vydat do jeho brlohu, Šolovy nory, půl zemljanky, půl atomového krytu. Našel ho tam už v pokročilé fázi rozkladu. Roztřásl se žalem a jeho první myšlenkou bylo se hned vožrat, vařit z rumu grog, kouřit opium atd. Jeho myšlenky se staly skutkem, jenže naopak, hned ráno se probudil v pelíšku vedle rozpálené studentky aplikované geomorfologie a outdoorových sportů, v klidu a míru viděl, že je to holka dobré vůle, nechal ji jít, aniž by ji nutil doutník šitu a ta hutná kouřová zeď od žvára v nekuřácké zóně jeho bytu? Rozplynula se. Začal cvičit sambu, salsu a poweryogu, zdravě jíst pětkrát až šestkrát denně v malých dávkách, pít 100% ovocné džusy a jeho nálada rázem stoupla o pár stupínků.
Druhou noc sbalil zneuznanou choreografku moderního tance, třetí manažerku celních a daňových služeb, čvrtou seděl doma a četl si životopis Antoni Gaudího, pátou šel na filharmonii a po koncertě okouzlil půvabnou, cudnou Kateřinu Javůrkovou, hráčku na lesní roh, se kterou si o něco později otevřel cukrárnu a koblihárnu a žil s ní na hromádce. Až se sám divil, kde se to v něm bere. A to zdaleka nebylo vše. Začal studovat počítačové technologie a založil si firmu na monitorování marketingu v e-službách, v oboru Trendy pro tržní příležitost. Když zjistil, že je monitoring hudbou minulosti, začal hrát na banjo v bluegrassové skupině Spivaradost. Přes jeho chatrné zdraví, podlomené dlouhým sezením na zadku a nepříliš perspektivními hovory s Šolou, možná i vzhledem k historii běd dětství, vzbuzoval teď na stará kolena, třináctiletý s vizáží starce, v ženách přátelskou lítost a v mužích jistou kolegiální úctu. Zemřel na pódiu, slastně vyčerpán, na pódiu festivalu, které znamenají one-night-standy, těsně před čtrnáctými narozeninami na problémy spojené s plícemi. Snad pneumotorax, snad jakési jiné respirační komplikace.
Zbývá tedy zvonit zvoncem.
Něhoslav, to... nejsem já.
Šola jsem já.
Něhoslav nikdy nebyl, je vymýšlený, holky!

Největší rošťák na světě

29. dubna 2016 v 21:21
Nad poslechem Hlubokého hrdla od černé umělkyně CupcaKke jsem vzpomínal na bujará léta mládí, kdy jsem mohl pařit ne rok v kuse, ale hned let několik. Kdy nebylo těžké nepřijít do školy, ať už na střední nebo na výšku, protože ti gorilí vyhazovač ze světelné párty rozbíjel ksicht na VIP záchůdku. A i kdyby nerozbíjel, byls tak opilý nebo nadopován LSDéčkem, (tím kurare posedlých) že sis stejně spletl východ slunce s ukrajováním srpku měsíce. Matně si vybavuji zděšený výraz mé šoustkamarádky u dveří, která - poté, co jsem v mžiku pár slovy vyložil situaci (umírám! koudel tvých vlasů žhne rubínem.. hladím tě naposled!)- asi poprvé viděla, jak vypadá zrubaný obličej dvacetiletého přejetý parním válcem pádné ruky. A jak mi poskytla tolik kýžený azyl - mohl jsem u ní v klidu regenerovat urvané vazy, léčit zlomená žebra a doufat, že za pár týdnů budu opět schopen vyrazit na divokou akci - bez obvazů kolem celého xichtu. Mumie proti mně působila živěji. S oblibou jsem tvrdíval, že jsem strávil tehdy nějaký čas v privátním rehabilitačním středisku s pěknou brunetou v nohách postele, která mě krmila a dávala mi sát nektar u pramene studánky. To už však odvál čas, loňské sněhy vystřídaly vÁnice a krupobití drobných peripetií se změnila v dýmějové mory.
Pak jsme se milovávali ve sprše, rozdávali jsme si to jak dvě zhulené laňky. Já ve dvaceti, na vrcholu sil, pak už to šlo s kopce s erekcí i výdrží, měl vždy laní oči a vystouplé lícní kosti, hledět do nich bylo jako hledět do černé propasti a ona byla emařka, takže oči měla hluboké a lesklé nejistotou. Ale to jsme nikdy nepoužívali ochranu a ona byla náhle těhotná a já měl o problém navíc. Naštěstí jsem ji za vlasy dotahal až k potratu. Jenže tehdy mi tvrdívala, že její poslední přítel jí to ve sprše dělal tak, jak si to vysnila, když byla ještě děvčátkem - hrál si prý na opraváře vodovodních kohotků a pak ji tvrdě ojel! Když jsem to poslouchal, představoval jsem si, jak směšně bych vypadal, kdybych si s nějakou dvacetiletou, bohatstvím obklopenou rusovláskou, jež nikdy nepoznala, co je to žrát slunečnicová semínka z plesnivého chleba v lídlu, hrál na opraváře trubek, na montéra kohoutků a poté ji strkal dildo do rozevřené tlamičky nebo hájku slasti, trochu nervózně jsem si odkašlával. Lepší je přece tantrický sex, no ne? Raději jsem se zhostil instruktáže něčeho pro nás oba nového. Kompletní série prostocviků, příprav na styk, převedená do jazyka mrdání. Zatímco jsme si mrazili potraviny, které doporučoval sám Šiva a které podporovaly libido, já jí, pln mladického nadšení, předčítal knihu Tantra ve městě, s podtitulem Posvátný sex pro jednadvacáté století, od Barbary Carrellas.
Výsledkem bylo, že jsem chytil nějakou vzácnou pohlavní nemoc z Tasmánie, později diagnostikovanou jako donovanóza, která se přenáší kousnutím moskyta, který mě kousl přespávajícího v budce bez sítek na okna, když jsem putoval do svatyně mistra jógy a zjistil, že je pracovně v LA. A ona dostala akné na zádech, v dekoltu a hlavně v obličeji. Tak katastrofické, asi přes toho moskyta, že i když nebyla povrchní, stěžovala si, že je nešťastná a že by dala bůhvíco za opět-sametovou pokožku. Po dvou měsících spáchala sebevraždu, doslova jí akné vzalo život.

Zab se, zab se, zab se

28. dubna 2016 v 21:21
Rodinka zastavuje na benzínce, tatínek tankuje, dcera s maminkou si dou dát něco sladkého k snědku dovnitř, tyčinku nebo perník.
Jak tak pendlují mezi regály, vyhlídne si je podezřelé vyhlížející míšenec, převážně Asiat, trochu připomíná vzhledem želvu ninju, která je pojmenována podle renezančního umělce Donatella, uhlově černé vlasy stočeného do uzlu. Může mu být mezi třiceti a čtyřiceti, má jizvu nad okem a celkově vypadá jako bývalý člen Jakuzy, kterého honí syndikát. Takže sympatie nezíská, i když chodí v obleku od Hugo Bosse. Usměje se úsměvem šklebu. Maminka polkne, dcera víc stiskne panenku. Tatínek naštěstí už natankoval a jde radostně směrem za nimi.
V tu chvíli lump vytahuje kalašnikov a střílí obsluhu pumpy, ratatata, šest nebo osm výstřelů vylétne, než gun zmlkne a krev zalívá podlahu. Maminka je vyděšená, skrčí se k dcerce, strhne ji prudce, dopadají na chladné kachle a kryjí se za ostrůvkem s cédéčky a uzeninami. Tatínek se vyděsí taky, běží dovnitř jako Tiger Woods, který se přiznává před vybraným publikem k nemanželským vztahům - zároveň napjatě i sklíčeně, smutně i nervózně, ale tak, aby už to měl za sebou, běží toporně a bez sebe jako Tiger a skleněné posuvné dveře se just nechtějí otevřít. Naschvál snad. Japončík vystřílí zásobník, resp. dalších deset šotů, do zmateného tatínka a to už je moc i na dcerku, popotahuje, pláče, maminka křičí, hořekuje, vzývá Pána. Gangster jako by jejich přítomnost nebral na vědomí, odhazuje automat pod nohy, otvírá si dvířka a vychází šklebě se do teplého, světlem zalitého dopoledne. Nastupuje do Porsche Cayenne a frčí.

Kdepak. Toto?

27. dubna 2016 v 21:21
Stárnoucí děvkou dále
postupuje ukrajinský horal
nad ním blízko dech, kluzce zasunuto
do valné, sklovité hmoty vzduchu
pěti osmin penisu,
za níž je daleko klenba z whisky,
jako by mu uprchla z noci šedé
Zjasněný křik rozdírá dálné
tušení v úzkém profilu
šedoprázdého oka
v něm se rozplývá, v nicotu civí,
nejasná rybí skrvna moči u úst
kruhová leb trne proužkem či
roztažená
čůrkou švetla kolem křivky nohy
zpanštělé tam,
odkud se žádný cézar nevrací
Kdyby ji přijal polomrtvou,
nad svitavým, okrovým soumrakem,
víc by to mnou neotřáslo.

Pravidla mluvnice

26. dubna 2016 v 21:21
Sbalil ji na záři chechtáků,
teď se pozorně odvrací

ona jde tiše od něj, klapou podpatky,
klap
po temeni hráze
line se dmoucí, zralý
klap,
osamělý zpěv z úst poběhlice
jak louka
která neví nic
i kdyby mohla mluvit
od šepotu vzkříšených
sem patří
jak vojtěška u rybníku, v němž se prostupují
záchvěvy opálených ramen s chmurnou síťkou trav
a prchání týnek za účelem diskotéky
v sobotu večer.

Nedávný milenec

25. dubna 2016 v 21:21
již slyšitelně přes okřín hlíny
možná zčernalé již
co hučící maska na tváři příboje
vleče se buran mrzut setrváním
při houstnoucí vrbě zmámené
vlající skvrnou, vlajkou smrti
nedávný mrtvý dosud čpí,
huhlá z prachu pomyslný svůj huk,
tupě buran u hřbitůvku zídky,
hází kámen nasládlý křížem
mnoha let bývalosti,
u zamčených vrátek hřbitovní správce. Starý
jak ostrov na těžké pláni,
třímá v ruce vítěžného Jacka D.


(reminiscence z pet cemetery april 26)

Sporty na ledě

24. dubna 2016 v 21:21
Málem udušen, usedá se zácpou na mísu a zasní se. Tentokrát je v mžiku přenesen do exotické vesnice. Korály slečny Mrdály. Toť plný název vesnice v thajském letovisku Patayya, přesněji vesnice z ostrova Ko Larn, kam z Pattaye doplavete, jste-li zdatní plavci nebo plavkyně, nebo doplujete lodí.
Korálový ostrov je pro vás asi neznámým pojmem.
Sám jsem měl problém se zorientovat, co vlastně znamená nacházet se na korálovém ostrově. V první řadě je to výzva.
Okamžitě se objevuju na písčitém prostranství, kde stojí buddhistická svatyně. Kdo z vás je pobožný, nalezne zalíbení ve stínu mandloní, zvláštní, že tam pěstuje zrovna mandle, odkud na vás vykoukne usměvávý kukuč stříbrného Buddhy. Je tam trochu nuda, zvlášť když Buddha jen kouká a nic se neděje. Pět minut se na sebe jen tak díváme a po pěti minutách se obracím zády a jdu na parkoviště. Mezi několika pickupy si vyberu ten, který vypadá, že zvládne cestu na pláž. Korálový ostrov Korály slečny Mrdály má plochu kolem pět a půl kilometrů čtverečních a žije na něm asi osmdesát obyvatel, včetně slečny Mrdály, všichni obyvatelé ostrova jsou jejími otroky, někteří to dělají pro peníze, jiní čistě pro blaho z dobře odvedené práci a ještě jiní, aby mohli být poblíž Mrdály. Zakrátko vozidlo zastavuje u okraje pláže, kde má mít palác i Ona. Uličkou mezi řadami stánků bez stánkařů přicházím na pláž. Když se přede mnou objeví impozantní thajské moře, jsme doslova ohromen jeho až neskutečně smaragdovou barvou. Myslel jsem, že palác bude stát na pláži, ale zmýlil jsem se, nebo spíš turistická příručka mě spletla. Palác slečny Mrdály stojí na moři, brána dlí uprostřed korálovitých, chaluhami obrostlých pylonů. Sice stojí asi půl kilometru v moři, měřeno od pobřeží, ale z pláže při dobré viditelnosti můžete spatřit, jak si Mrdála nechává komorníkem dělat pedikůru a exotické služky ji rozčesávají bahnité vlasy. Prostě je jí všude vidět. I jak vykonává jiné královské činnosti. Třeba jak kaká eukariotské hnědé řasy nebo čůrá do nočníku esterifikované sojové boby.
Nosí samozřejmě náhrdelník neboli korál z korálu. Říká se, že ji ho nechal ukovat sám chromý bůh kovářství Hephaistos, když žila ještě jako mladičká nymfa v antických Mykénách. Teď je o deset tisíc let starší a zkušenejší. Hephaistos je mrtev, stejně tak Artemisia a pokud je mi známo, tak i roztažnožka Afrodité hnije v hrobě. Každopádně jisté je, že korále z korálů jsou také naproti své křehké kráse nebezpečím pro lodě a trápením pro mládence, které mohou díky své tvrdosti potopit, případně tradičně upít k smrti. Když se jí jezdíval dvořit sotva třicetiletý Henry Morgan, proslulý pirát, tak mu zmátla hlavu, že přestal loupit a přepadat jiné lodě a dal se na výrobu pálenky. Dneska ji můžete sami ochutnat, ačkoliv ji nikterak nedoporučuju - je to břečka, děcka. Ten chlap možná měl pohádkový poklad, ale rozhodně na deštiláty neměl pražádný vkus. Ale abych neodbočil do prdele, Henry, s jiskrou v oku a dostatečným moudím v kalhotách, rozhodně neměl o holky nouzi. Jenže Mrdála ho, představte si, vytrvale a sáhodlouze odmítala, až ji jednoho dne ve snaze ukořistit její kalhotky pořezal na tváři, hned napravo od nosu, břitvou. Ženská s jizvou nepůsobí zrovna oslnivě, a tak, vědoma si svého handicapu, povolala sudičky z dalekého, nepokoji zmítanému, Bahrajnu, které stříhaly nitě života tamějšímu vojsku v bitvě u Khakeekery, aby ji pomohly získat dokonalý vzhled nečistou, růžovou magií. Přišla jen jedna z nich, ta nejhloupější, Iveta, protože byla vymazaná natolik, že nepochopila, co může způsobit jediná chyba v zaříkávání. Zakřivit časoprostorovou kontinuitu do šnečí ulity a ocasu uštknuté lišky, čímž pádem vyvolat trvalý chaos na světě. Dvě její ségry si raději přeťály nůžkami vlastní zubní nitě, než by se pouštěly do os(t)udného pokusu. Zahrávat si s mocnostmi hejsků růžové magie může leda naprosto bláznivý člověk nebo neusmrtitelný alkoholik. A protože Iveta byla na alkoholičku pořád ještě dost chytrá, hlava ji fungovala spolehlivě a jak natažené kukačkové hodinky po dědečkovi, vsadila pravděpodobně na poněkud riskantní bláznovství. Tah blbky. Škoda jen, že zapomněla, že člověk, který nepije, se vůbec nemůže stát bláznem, a proto, abych to zkrátil, Mrdále zůstala jizva u nosu, Iveta vybuchla jak nedomrlé polínko v přírodním reaktoru v Gabonu při štěpné reakci a hejsek Antonín, toho času na cracku, velmistr řádů hejsků, navdávkem zjizvenou Mrdálu ošukal do pupku, takže ji vytvořil další černou díru a další malou, leč nevzhlednou jizvu.
Jako by děr a jizev neměla dost. Za pár dekád léčení se poničená kůže zregenerovala, resp. svlékla pokožku a nasadila jinou, jen vlasy a kořínky jí zůstaly přírodní, bahnité.

Průjem ho dusí třetím dnem

23. dubna 2016 v 21:21
Ještě moc zpitý. Snad za dvě hodky se vyjasní. Poslouchám na youtubu klip s názvem Calming Seas #1 - 11 Hours Ocean Sound for relaxation atd. Představuji si, že ležím na pláži. Funguje to několik vteřin, když zavřu oči, ale když je otevřu, když mi je otevře zápach žluklého masa, a zjistím, že všude kolem jsou plechovky, převržené flašky, střepy a brouci, nevěřím na fantazii...
Jsme z látky takové, z níž se dělají sny, ne? A malý život náš je spánkem obklopen. Proto se mi chce permanentně spát.
Před narozením i po smrti - spánek. Co jest mezi - život.
Co jest život - pouhý mam,
bludné zdání, stín a klam.
La vida es sueňo.
Vidět a často vidět ve snu nahé dívčí tělo, názor na potraty a zvyk si před spaním třináctkrát vyhonit jsou jih a sever vší didaktiky.
Byl jsem předlouho přítelem těch pout.
Nahých klínů.
Zjevovaly a zjevují se mi dodnes.
Dívka nám pomáhá snášet útrapy života. Když ji vidím, jak vesele pobíhá po kuchyňce v záštěře, drží varečku a mumlá si jakési recepty, chce mi stát tyranem a zotročit ji.


Zvyk začíná trochami. Lichotník a svůdce jest. Lapí nás do sítí a má nás.
Víte, jak to je, z pozornosti se stává přátelství, ze zvyku láska. Když jste s ním dostatečně dlouho, prostě si ho nalepíte k srdíčku. Pak se není co divit, že pijete jak duhy a malujete lebky na zmačkané kousky papíru.
V různých útlých hnutích, co jich známe, a najmě v citech jemnosti, se vyskytuje malý háček.
Druhé, nadržené, vymakané tělo, záda, pyj Oidipa. Potřeba šukání s objektem prznění! Bez blízkosti penisu nejste prostě samy sebou. Musíte ho cítit na stehnech, v bříšku i na tváři. Když se učíte na zkoušku ze srovnávací předválečné literatury, myslíte na to, jak vám ho tam strčí - už ani nejde o něj, o kluka, jde jen o NĚJ - o péro.
Vím, že je to těžký život, když máte týden menstruaci. To už vám z měsíce zbývá jen třiadvacet dní nebo kolik. Z roku 270. Z života pouhé tři čtvrtě.
Říkáte si: musím mít větší sílu, nenechat se zviklat jeho mužným vzezřením, jeho fascinujícím údem a božskými prsty, které vyčarují i králíka z mého luxusního kloboučku. (Klobouček je označení pro jeskyňku.)

A pak vám ten ko***, čů***, ten kluk pochopitelně, oznámí zprávou na facebooku, že chodí ještě s jednou holkou. Nezabily byste ho? Ten pocit zrady. To se nedá vylíčit. Na světě jsou zloději, politici, zkorumpovaní policajti, znásilňovači dětí, prznitelé koček, švábů a pand, všemožná sebranka pařížských atentátníků, imigranti, piráti, vrcholoví sportovci, desítky tisíc malých dětí otrávených jedy z potravin, mnohé již v útrapách zemřelé. Ale máloco se vyrovná té chamradi, kterou představuje druh chlapa, jenž se provinil na posvátném svazku lásky. Pověsit za koule do průvanu je milosrdenstvím pro něco takového. Mám skutečně jen slova odporu pro tu nízkost, jímž je nevěrný chlap.
Makrokosmos hnusu.
Debil s neloajálním piňdourem.
Ten netvor zrady.
Jen ďábel a Joaquín Guzmán jsou od něj horší - a i ti pokulhávají, když dojde na lámání chleba. Když např. chlap nemá jen dvě ženské současně, ale tři, čtyři. Pět už je zas trochu přehnané množství, tady je spíš na místě mluvit o supermanovi, ale čtyři? Představte si, že v pondělí jste s Denisou, vaší před přáteli oficiální přítelkyní. V úterý s Terezou, jedině s Terezou, ve středu s Katkou, co je už tři roky matkou, ve čtvrtek s Jitkou, tou, co má ji tak plytkou. A v pátek zas s Denisou. V sobotu náhodně s jednou z těch ostatních a v neděli odpočíváte. Skutečně jsem znal někoho takového a byl to hrozný člověk. Dopadl velmi neslavně, takže aspoň vidíme, že spravedlnost není slepá, jenže. Užil si své. A to by se, ku**a už, hrom do petlice, nemělo stávat.

Špendlíkem píchat do julči

22. dubna 2016 v 21:21
Už jste to určitě zažily. Chodily jste s týpkem, který byl šarmantní jak Jude Law, prachů měl víc než Radovan Krejčíř a uměl naslibovat hory doly. Silně proudící hormony na vás narážely a poprvé od dvanácti let jste s ním zažívaly pravidelně mokrý orgasmus.
Akorát vás o měsíc později v osm večer přejel jak fošnu, sbalil své saky paky a vyrazil s kámoši lovit buchty na cikánskou diskotéku.
A jednoho dne, za dalších pár týdnů, pro jistotu vůbec nepřišel. Vypařil se jak pára nad hrncem.
Vy jste pak držely smuténku. Hořem jste vadly, vaše vytrénované zadečky a plochá bříška z jógy nabíraly nevzhledné tukové polštářky.
Zatímco charakter by vám aspoň poslal zrnka pepře s listem na rozloučenou (jako je kdysi obržel Darius), ničema už se neozval. Jakožto svině nebo vepř.
I hraběnka Ludmila (Bořivojova žena) radši spala v chlévě, než by dovolila, aby na ni vztáhl ruku potulný rytíř.
Snad vaše první myšlenky směřovaly k pomstě. Což jako první udělá lecjaká mladá dívka.
Místo aby zvážila situaci, kope svému ex-milému hrob. Myslí, že mu na hřbitově o dušičkách přijde zapálit svíčku. Jenže když se tam sejdou a scházejí oba, znervózní. Jí v McDonaldu a pije likéry, aby zahnala výčitky, ale už je pozdě. Beránek je surově zapíchnut a nyní krvací. Navlečena v drahém rouše, ověšena zlatým řetězem, kráčí truchlivě podél cemetéria a prohlíží si nepřítomně své dílo.
Myslí, že existuje mast proti výčitce. Že si natře bradu a líčka a bude zbavena toho pocitu. Ale to je omyl. Nelze ji zvrátit ani odčinit, pýcha ji rozestřela nesmazatelně po celém ubohém stvoření.
Zdá se jí, že níž nemohla klesnout. Omnes una manet nox. Kouří jednu za druhou, přibere, pak zas zhubne a tak se to táhne nějaký čas. Posléze potká zajímavého borce, dají se dohromady a ona zapomene. Ale červík, který dřív hlodal, nikdy hlodat nepřestal. Jen hibernoval.
Rozejde se s panem Zajímavým, protože jí sralo, jak ji všude plánoval aktivity. Už nesnesla jeho připomínky a do toho ten červík.
Může si odpustit červené vínko na noc? To by už teď bylo jen zbožné přání.
Plete na sebe bič. Zároveň už s ním chce nakládat jako zkušený vozka. Ten svého koně netýrá.
Kolik kokainu musí vyšňupat, aby se nemrzačila? Lajnu? Gram? Kilogram? Středně velký turistický kufr? Cisternu? Sklad Sámera Issy? Kolumbijské rezervy?
Je dokázano, že sugesce má ohromný vliv na naše fungování. Přejít prkno na zemi dovede víceméně každý. Stejné prkno deset metrů ve vzduchu už jenom ten, kdo rád balancuje na hranách. Běžný člověk ztrácí rovnováhu, padá atd.
Myslí si, že když si zahraje na postavu ze Ságy rodu Forsythů, na takového zdrceného Soamse, a bude běhat po domě a křičet: "Den ze dne se cítím lépe!", bude jí lépe, opak je však pravdou. Bude jí hůř a hůř, protože autosugesce, zvlášť pokud není trénovaná, nefunguje ve vyhrocených chvílích a pod vlivem silných emocí.
Kdyby si říkala: "Jsem nevinná křehká dívka, která se nedopustila ničeho zlého," nebo "Zachovala jsem se velice správně," určitě by dosáhla pozitivní změny. Formulky mají být definovány tak, jako by už se staly. Ne teprve někdy v budoucnu. Lidská psychika není dimenzována na budoucnost, ale na vrabce v hrsti, na tady a teď. Uvolněně, bez křečovitých snah, nic nehrotit, tak věci jdou a není třeba je pohánět. Stačí si je opakovat deset minut denně. Ve stavu relaxace, v duchu, nahlas, číst si je nebo třeba zpívat, všechno jedno. Ve fantazii si uzavřete představu do růžové bubliny. V ní je vložen váš cíl. Růžová je spojována se srdcem, obklopuje-li tak růžová něco, co si představujete, přinese vám příznivé události.
Nyní do ní šťouchnete... vypustťte ji, ať si letí vesmírem, jak jím pluje a přitahuje vaši vizi a shromažďuje energii k své materializaci.

Žluna pravděpodobně narazila do okna

21. dubna 2016 v 21:21
Poznání je prý funkcí bytí. Ale mě nezajímá bytí.
Lepší je pro mě interpretace textu, respektive zpřístupňování obtížně šifrovatelných koutů jeho.
V řečtine prý splývá v pojmu grammatiké mluvení i psaní.
V češtině se řekne natrhni mi prdel a je tím míněno jak někoho zmlátit v ringu, tak doslova natrhnout holce análek. Nemůžeme si vybrat, co je hezčí.
Nejistota. To vás provází od prvních krůčků až po poslední pád s berlemi ze schodů.
Nemůžete si ve hře náhod vybrat, jestli chcete být poctivými studentkami, nebo zmlsanými modelkami nebo vychytralými právničkami nebo prostě jen budete cestovat jako sexuální turistky.
V očekávání smyslu přicházíte o poselství zpětné vazby. Tak jako ji známe třeba z Oidipa.
Nic nečekal, protože v záhybu mozečku věděl, co přijde. A takové lidi mám rád.
Panuje předvědčení, že musíte prožít šedesát či kolik let, abyste se mohli ohlédnout za sebe a naznat, že jste prožili kvalitní život.
Pokud máte za zády patero vnoučat, šestero pravnoučat, tři děti a čtyři manželky, na účtu mega a na vkladní knížce razítko, vše je v nejlepším pořádku.
Existuje však i jiný druh dorozumívání se světěm.
Nemusíte být zrovna historik vědy. A nemusí vám to připadat srozumitelné nebo snad věrohodné.
Tou metodou je soulož s každým a každou.
Můžeme si to dobře ilustrovat na našich vzorech, fotbalista Beckham nebo zpěvačka Beyónce.
Štestí dosáhli tito mimořádně úspěšně lidé v oborech ne příliš spjatých s klidovým režimem. Ve sportu musíte dřít do roztrhání těla, abyste si na nadcházející invalidní důchod našetřili aspoň pár kaček. V okruhu pěvců zas musíte působit poprask rozháraným životním stylem, při kterém nezřídka dochází (a tělo schází) na alkohol a drogy.
Beckham hledat třicet dva let, než nalezl své zlaté hrdlo - resp. zlaté hrdlo jeho polovičky.
Beyónce hledá dodnes, ale našla už přinejlepším pět chlapů, kteří ji mohli pohodlně stlát podušky a dělit se s ní o lože.
Mají vše, co si mohou přát. Ale jen proto, že - teď jste mi svědky - šukali do úmoru v každé špeluňce.
Je to chování, které prostě nelze vyjmout z finality štěstí.
Buď budete naplněné přinejmenším spermatem vyvolenců, které si pustíte do postele; protože vím, že mi stále ještě nevěříte, když doporučuju spát s každým, nebo budete klást odpor světu, jenž vás semele jak smirkovací papír nechutného židovského myslivce.
Uvidíte, že když změníte přístup a půjdete s každým, projeví se to libě na vaší trvalé spokojenosti. Tónem, kterým vybídnete prodavačku k ukrojení deseti deka salámu nebo i gesty, nebo i pohledem na poklopec mladého pošťáka, prostě čímkoliv. I reakcí na náhodnou žertovnou poznámku svého šamstra.
Budete se smát jak pominuté, ovládnete přes noc klasické citáty, protože vaše schopnost se učit se výrazně zlepší. Protože proč? Cokoliv je o vztahu. Konkrétně tady jde o váš vztah s okolím, s vesmírem, dalo by se říci s mírnou nadsázkou. Vy a svět - je nyní vytříbený. Dáváte vesmíru plnými hrstmi a on vám dává víc medu a strdí a ejakulátu, bílkovin. Je plný spermatu tekoucího vám z uší. A tomu radování se z mrdání říkám i projev společenské solidarity. Když podržíš umolousanému, svět tě odmění dalším, který povede tvé hlubiny tůňky až do vření slasti.