Duben 2016

Ubít talent v čaji

20. dubna 2016 v 21:21
Snů není nikdy dost, řekl Jirka a usnul na kanapi.
Jirka je buddhista a čte texty páli.
Setkal se s Metta-suttou. Prováděl poctivě meditace mettá a teď je z něj osvícený.
Víme, že existuje jedenáct bodů, ke kterým tě dovede meditace.
Jsou prospěšné a jsou to tyto:
Kdo je provádí, nemá zlé sny.
Doslova je nevidí. Pápa supinam na passati.
Vidění snů.
Jedna meditující na Srí Lance měla radost z přirovnání ke krávě, která rychle přes den nasbírá trávu, pak lehne a přežvykuje.
Sen může být přerušen různě.
Buď nadýmáním, že máš povahu jako větroplach nebo třeba jsi pitta, moc horečný. A nebo dokonce khapa - bahnitý, žlučovitý sen, který tě vyburcuje do bdění.

Alfons nebyl buddhista, zato se využíval v kresleném pornu. Studoval různé časáky a zjistil, že může prožívat tzv. lucid dreaming. Sníme, kdy víme, že sníme.
Artemidóros z 2. století po Kristu zastával názor, že nás mohou zasáhnout tři druhy snů.
Symbolický sen vyžadující výklad
Prorocký sen, který brzy dojde doslovného naplnění
Sen o pronesené věštbě
Noční můra
Přízračné vidění v polospánku
U mě se vyskytují jen prorocké sny. A taky o pronesené věštbe. Na trhu potkávám spoustu věštkyň, které hadím jazýčkem pronášejí věštby - a o nich se mi pak celé noci zdá. Jestli se tedy zdají sny celé noci - posměváčci tvrdí, že sotva okamžik.
Sen se ve 2. století po Kristu objevuje jako archaická, primitivní řeč, plná obrazných symbolů, jako nějaký zapomenutý jazyk, který je nutno nejprve dešifrovat a z něhož známe jenom úlomky.
Freud naproti tomu dochází k závěru, že vyšší intelektuální výkony se ve snu nevyskytují, nebo jsou přinejmenším velmi vadné... Sen je psychická, citová, mentální anarchie, hra funkcí, které jsou ponechány samy sobě a pohrávají si bez dozoru a bez cíle. Ve snu je duch psychickým automatem.
Sen nám jenom zjevuje, co si nechceme přiznat... Sklony, které jsme považovali za potlačené a vymýcené, ožívají.
Ukazuje nám tak ne to, co jsme, ale co bychom mohli být.

Přímý potomek Boha

19. dubna 2016 v 21:21
Znovu jsem snil. Tentokrát jsem pohyboval děsivou rychlostí. Na jakémsi prostranství tvořené plochou rovinou. Tam jsem stál a neviděl žádné živé lidi. Věděl jsem, že je to sen. Tak jako vždycky, podíval jsem se ve snu na android, kolik je hodin a pak jsem ho zas strčil do kapsy. Toto místo bylo prosto lidí. Bylo však zaplněno hordami strašidelných bytosti. Nikde jinde na zemi jsem nezáhledl ani jednu živou bytost s těmito světelnými kuklami. Byly to frustrované, nazlobené a zoufalé bytosti.
"Kde to, proboha, jsem," zvolal jsem do Nicoty.

Nejdřív jsem myslel, že na bitevním poli. Všude tito duchové s někým bojovali, zápasili na život a na smrti, svíjeli se v bolestech, rozdávali rány pěstmi, kopali. Neměli ale žádné zbraně, jen ruce, nohy a zuby... a co bylo zvláštní - neviděl jsem žádnou krev, nikdo nepadal mrtev k zemi. Řezali se, ale vnější zranění nebyla patrna.

Pokud jsem se domníval, že vidím peklo, teď jsem si byl naprosto jistý. Tato stvoření se zdála být uzavřena do svých zlovyků mysli a emocí, do nenávisti, vražedných myšlenek atd. Úplně přesně jako lid.

Ještě více hrůznější než to kousání a kopy, které si navzájem uštědřovali, byly jejich sexuální nešvary, kteří mnozí praktikovali v pantomimě. Pokoušeli se o perverze, o jakých se mi ani nesnilo (a to jsem byl ve snu), ale naprázdno. Zdálo se, že jejich myšlenky a skutky jsou jedno, takže nevím, jestli to, co jsem viděl, bylo skutečné, nebo jen obraz jejich myšlení. Bylo nemožné říct, jestli ty hrozné výkřiky zoufalství, které k nám doléhaly, nepocházely jen z jejich myšlení. Opravdu se zdálo, že tu na tom ani za mák nezáleželo.

Pylon

18. dubna 2016 v 21:21
Povíme si o snech. V dnešní lekci přijdou na paškál ty potvůrky, které vás lapají do tenat, když spíte. Vy normální spíte, já, těžce narušený cholerik, ne, ale přesto se mi zdají sny. To když jsem v sedm ráno na stavbě a motá se mi ještě hlava. Sním o tom, že jsem motýlem a odletím na blankytných křídlech do zahrady Semiramis.
Opravdu se vám může zdát leccos. Podle povahy spáče. Dřevorubcům se zdá o kládách, klisničkám o koňských čurácích a třeba prezidentu Zemanovi o udělení amnestií. S těmi klisničkami pozor. Víte, jak je nestálý spánek koně.
Ale koňský dick, to je španělská vesnice a házení hráchu o stěnu pro nás, cílevědomé čtenáře.
Může se zdát o bájných stvořeních, o epických cestách Stopaře po galaxii nebo lovcích kostí. Můžete ve snu být netvorem, zatímco v realitě jste hospodyňky z magazínu Žena a smrt.
Noční můry jsou tvořené strachem, beznadějí, narušenou psychikou a úzkostnou poruchou. Noční můry jsou, když se pokakává děcko ještě ve školce. Viz případ, kdy kamarádka mi psala dopis a prosí o radu:
Do školky se těší, zapojuje se, s dětma si hraje, zpívá, tancuje, poslouchá, nezlobí...jenom vůbec nekomunikuje s učitelkama. Doma pusu nezavře, mluví dobře, nemá problém se domluvit. Ale učitelky sama neosloví, když se jí ptají, neodpoví a dělá, že tam vůbec není. S dětma komunikuje normálně. Má to obecně s dospělýma, když je moc nezná, ignoruje je. Když si na ně zvykne, probém zmizí. Samo o sobě by to učitelkám nevadilo, to se prý poddá, problém je v tom, že si ani neřekne, když potřebuje na záchod. Bohužel má biorytmus nastavený tak, že kadí kolem desátý, když je ve školce.... takže se pokadí a ani pak nic neřekne, až ti toho učitelka všimne. Vždy se jí tak jeden den podaří nutkání potlačit a kadí až doma, pak se tak dva tři dny za sebou ve školce pokadí. Už jsem z toho neštastná, učitelky z toho taky nejsou odvázaný. Má slíbenou odměnu za den, kdy se nepokadí. Když je to v kalhotkách, nijak jí netrestáme, učitelky to taky zatím berou sportovně.... ale jak dlouho.
Sen je prostě uhel a prach.

Vyschlá broskvička

17. dubna 2016 v 21:21
tak jsem bloudil cestou necestou
den času nového mé slunce rudě stmíval,
na křižovatkách protkán třpytem hvězd
těch marných, slepých, poutníka cest,
ticha věčný hlas se v mně tvrdým echem ozýval

Tak už se to má s obejdy. S lajdáky a brutálními chlapy. Sluníčkáři říkají, že žena je něžné pohlaví. Že trpí, když si na ni vyskakuje grázl. Drží ji nůž u krku a dál nechce platit na děcko. Zjístite, že i oni jsou v právu. Když drží nějakou vyschlou broskvičku v prstech. Lecjaká štětka si nechá vydřít kožich, protože se pohádala s přítelem. Myslí si, že ji to udělá dobře. Čím víc ten obejda broskviček zkusí, tím víc je já. Pak že si nemám vymýšlet fikci. Když realita nedostačuje. Všechno by mělo záležet od těch holek, co se nechají osahávat a položit na lopatky. Takhle v baru to nepoznáš, nepřijdeš holce na kobylku. Ale když je svlečená, opadne z ní ostražitost. Tehdy ji může skenovat.
Kdo žije takhle těžce a neodvratně, nenechá si do ničeho kecat. Pravda je taková, že život je dost těžký i bez břemen, které na sebe nakládáme dobrovolně. Proto si važte všech těch pomocníčků, těch doktůrků pravdy a duchovních trénerů.
Rekli byste skoro, že musí prodělat každou lidskou bolest. Berou ji na sebe, protože ještě mohou. Při představě, že bych se já zatěžoval ještě problémy druhých, nedejbože je řešil, zvrácím i archivní víno.
Hrajou si s něčím, co nemá podíl na jejich soukromé bolesti, na samotě, do níž je každý uvržen. Dokonce se tím zhusta i živí.
Vždycky, když spadne letadlo, jakože se občas stane, že spadne, pomyslím na ty ubožáky. Jsou hned na uhel. Resp. potom, co umřou, ještě uhoří. Umřou hned třikrát při kvalitním pádu letadla. Přesto se občas najde někdo, kdo přežije. Aby o tři týdny později umřel. Protože je příliš spálený a už nechce žít. Jsou to žalostné figurky začasté. V šoku je převážejí na nosítkách. Proč se plýtvá prostředky na člověka, který po třech dnech nebo týdnech nechce dál žít? Přesto se ho snaží z nějakého důvodu zachránit. Pokud ještě nikdo nenašel sílu žít, když je popálen na devadesáti procentech těla, pak z toho logicky vyplývá, že takový život je pod psa a ten někdo má být utracen. Nejlíp hned u trosek letadla.

Potkal jsem tam silnou osobnost. Měl v sobě strašnou intenzitu... takový plamen, požár, byl jako výheň! V zrcadle jsem ho potkal na hajzlu, cha cha cha. Až na ty vyhaslé oči.. ne, to nejsou lidské oči.. to jsou jen zavřená víčka... až na ta víčka byl v klidu.

Nátěr proti korozi

16. dubna 2016 v 21:21
Jsem byl v baru zvaném New Polonia. Kdybych tušil, co mě čeká uvnitř, raději bych poslal náhradu. Boží holka u čepu, sebranka alkáčů a jukebox snů. Utratil jsem tam dva tisíce kaček. Na konci mě ještě slovy vyhazoval tamější štamgast. Do toho tam hráli fotbálek. Ale nedařilo se jim trefovat branky. Tak jsem se smál.
Barmanka se na všechny usmívala, jako kdyby jí všichni udělali dítě. Tak jsem se smál taky.
Jaký klacek tam v rohu seděl! Jaký střapatec. Je do ni po uši zamilovaný. Viděl jsem, jak po ní házel roztoužené pohledy. Ten chlap v sobě měl ten vztek, tu trýzeň, když poznal, že je milenkou jiného. Nebo manželkou dokonce! (Viděl jsem prsten.) Pohlavní závist/žárlivost, jajaja. Chlapi to tak prý už mívají. Je to pro ně asi vědomí, že morálka záviděného vztahu se zakládá na předpokladu, že spolu jiní lidé cosi mají. Čehosi si užívají. Dírky atd. Ale nebudu příliš osobní. Někteří k sobě prostě patří. Marně s sebou lomcují každý jinudy, perspektiva rutiny je dá dohromady a vychovájí spolu občánka. Děvčata, co dočasně zhloupnou, si berou chlapy, co na ně dělají dojem. Doktory, vojáky a majitele fotbalových klubů. Jenže zapomínají, že musí brát v potaz celou stránku osoby. Co se jen šklebí a rozhazují prašule, mohou být užiteční. Chvíli. Ale co bude, až ji v cárech zkrvavenou najdou u topolu po těžké autonehodě. Kdo při ni tehdy bude stát, kdo ji vypáčí ze sedačky z hořícího auta, dotáhne do nemocnice, kdo ji věnuje ledvinu a bude u ní plakat drže ji za ruku, zatímco ona bude v bezvědomí?!
Holka mu roztoužení vracela v úsměvech. Vítr ji dělal na zástěře zajímavé tvary. Vidět bylo klín. Zavonělo to říznou whiskou, dobrý pach. Skvělými oblouky lidé zapalovali cigarety. Kroužky dýmu se vznášely u ventilačky. Bylo třeba dávat pozor, abych se neunáhlil a nevypil to tam celé. Nikdo tam neměl lehký krok svědomitých lidí. Všichni vrávorali. Ženské tam byly ozdobeny aspoň tělesně. Možná měli i trochu toho srdíčka, ale to jsem v horlivém alkoholismu nemohl pozorovat. Kvily hlasu lidského. Místo záchodu měli komůrky s nápisem exitus, kde se chodilo konat potřeby. Z jednoho se lil pot, jiný ležel u okna. Jako by mu píchli morfium a spal.
Jojo, nakonec jsem skončil padlý na trávě, tak jsem si to užil. Okradli mě černí. Zkopali do jidáše. Vstával jsem pokroucený. Fakt zábava!
Ale hlavní je, že zítra je taky den a pěkný. Těším se jak capart.
Trošku to tam připomínalo prales. Upíral jsem zraky ke korunám stromů.

Jednou bych si měl jít zastřílet. Lovit tygry nebo jaguáry. Dokud ještě nějací jsou. Stárnu příliš rychle. Rychleji než ostatní. Protože se víc vydávám. Měl bych se omezit na tygry. Dovedu si představit svítání u tygřího brlohu. Tlukot srdce. Napůl agonie, jak by asi tlouklo. Takové mám nejradši.

Morální podpora

15. dubna 2016 v 21:21
Teď jsem byl v baru, je odpoledne. A přišla řeč na jednoho štamgasta, co vypadá jak z Woodstocku, zarostlý ročník. Trošku jako Big Lebowski. Jmenuje se Joe. Porád tam hraje pool a chlašce pivo v láhvi.
Někdo o něm začal vypravovat příběh.
Že prý se jednou nemohli doklepat na hajzl.
Tak je zkusili vyrazit. Věděli, že tam někdo je. Nevyrazili je, on nakonec vyšel sám. Byl úplně mimo sebe. Prostě kantáre.
Hvězdičky kolem hlavy atd.
Nechali ho na pokoji a vlezli dál do hajzlů. Tam strašný smrad a v míse. Se pořád točí hovno. Voda ho nemůže spláchnout, protože trubky prostě tu tloušťku nevezmou. Bylo dobrých 9 nebo 11 cenťáků tlusté jeho hovno a ty trubky jsou na míň stavěné.
Od té doby se říká v našem podniku říká srát jako Joe.

Zahýbej otevřeně

14. dubna 2016 v 21:21
Nejsem puberťák, už dávno ne, tak si nemyslete, že budu podporovat věrnou lásku. Samozřejmě, kdo chce být věrný, ať si je, ale přijde o spoustu zábavy. Nebudu tvrdit, jaká je to dýka do srdce, když váš milý uletí a oprcá jinou. Mohl bych klidně říct, že dovědět se, jak jsi byla zrazena, je zrdcující pocit, ale nepovím to. Protože ty i já víme, že se prostě podvádí furt a je to úplně šumák.
Testosteron prostě reaguje neurčitě, když se do vzorečku zapojí namalované rtíky. Každopádně dobrá zpráva je, že všichni nevěrní odpadlíci mohou dostat ještě jednu nebo dvě šance a že se pár nemusí hroutit. Prostě překonají, pakliže síla jejich lásky je měřitelná v koních, krizi a společně se zaslíbí lepším zítřkům. Bez chlastu, podvodů a bohatí. Balík peněz lze vydělat i věřitelům.
Ač pod parohy neradno stát, sem tam nějaký parůžek může otužit vztah. A učinit ho nezničitelným!

Taková je má zkušenost s hospodskými povaleči, kteří mi našeptali historii svých nevěr. Sám jsem sice nikdy nevěren nebyl, ale to jen proto, že jsem neměl příležitost. Kdybych byl pro dívky trošku aspoň atraktivní, věřte mi, že bych chodil do každé - bez ohledu na to, že je zadaná nebo těhotná nebo i bez ohledu na to, že nejsem její typ. Příroda si asi nedá snadno poručit a promiskuita je pro chlapy prostě zelená. Jako tráva a pivo na na svatého Patrika.

Všecky cecky jsou si rovny

13. dubna 2016 v 21:21
Praskni o harfo má, dřjw než bys chwálila hanbu,
Wšak hlasitou znešenosti břinkeg
Sláwu, w zápalu wášně.
(František Klácel, Lyrické básně)

Více mě dráždí holá holka než dojímá.
A byť bych byl i dojat, stejně si přijdu na své. Strhám z ní šatičky a dopřeju si opravdové uspokojení. Všecky naše rozkoše jsou však pouhá marnost. Naše strasti jdou do nekonečna a konečně smrt, jež nám hrozí na každém kroku, v několika málo letech nás dostihne a postaví před hroznost nutnost. Mám si před tím, než trvale navěky umřu, ještě dopřát poslední sex s prostitutkou? Na rozloučenou?
Vskutku nemám slov pro tvora tak výstředního, který by v onom případě zvolil celibát. Tváří v tvář odhalenému prsu hloubavé studentky algebry. A pravím, že sebe nezná víc než ostatní, kdo ve strašných prostorech vesmíru, jež ho obklopují, připoután ke koutku země, postaven na toto a žádné jiné místo, jemuž je vymezen jen tento a žádný jiný úsek života, by zvolil dobrovolné odřeknutí si potěšení v záhybech julči, ať už voňavé či menstruující, před něho naservírované.
Stejně jsme jako stín, trvající jen okamžik.
Tak proč neobskákat celý vesmír?
Píšu tyhle řádky nocí v houpacím křesle a potulná mňoukající kočka, jež mě zprvu nezáhledla (protože nevidí za roh), se vyděsila do té míry, že s pištěním přeskočila plůtek.
Proč tedy neobskákat celý vesmír? Dá mi dobrá duše vysvětlení? Když nabízím sňatek, tak se nespokojím s odpovědí, že má jiného ženicha. Takovou bych maximálně vysmál. Buď si veme mne, nebo nikoho. Zprovodím ze světa ji i ženicha. Žádná si nemůže dovolit mě odmítnout! Když mi chce vyložit své smýšlení a uvést důvody, proč si mě neveme, okamžitě ji zavřu tu nevymáchánou pusinku. Polibky samozřejmě. Ženy jsou tak slabé. Cítím, jak se chvějí v mém držení jako tresky vytažené na palubu. Mladé, vzácné oběti moře. Žena je jako Ambice, ta proslulá sladkovodní ryba, jak by řekl Kaunaz. Když mívám své záchvaty padoucnice, prudké křeče jako by ohlašovaly blížící se můj konec. Tehdy vytáčím číslo na soukromou společnici a posílám pro ni taxíka, vystoupí na rohu LeClaire a ******* a záhy okýnkem vidím hezkou slečinku, samé zrcátko, samý řetízek, jak v botkách na vysokém podpatku udělá pár kroků, než vstoupí do mé světnice.
Ona už přesně ví, co má dělat. Ví o svém ženství. Ve věcech lásky ji instruoval samotný ďábel. Přisaje se na mé bezkrevné rty, chvilku mě hladí po kouličkách, aby se mi trochu postavil, ale co naplat, je pořád tak nedokrvený z toho neustálého kořalečnictví, že ani pořádně nevstane, což ji ovšem nevadí, protože dostala dobře zaplaceno. Bere ho do úst a v tu chvíli se to pro mě začíná stávat zajímavým. Objektová katexe se pomalinku naplňuje. Chvilku jen tak uvažuji o povaze rozkoše a za zavřenými víčky mi koluje nezvratné přesvědčení o výjimečném postavení žen ve společnosti. Pak ji malátně otočím, nadzvednu ji šaty a v posledním zoufalém vzmachu se do ní snažím vsunout polonaběhlý pyj. Prostě marnější verze Jana Lohelia, když působil na faře v Hrobě. Protože mě záchvat padoucnice připravuje o všecky síly, musím se jí přitom držet jak klíště, nalehávám na ni, furt netvrdne, fakt nehrozí, že bych ji natrhl, bohužel mi připadá, že musíme vypadat jako dva králíci, u nichž není poznat, který je kopulující a který kopulován. Po dvou třech minutách, za vydatného hekaní, se vystříkám (nevím, jestli se to dá nazvat stříkáním, vyteče sotva kapka či dvě) na její potetovaná záda, na toho anděla s vidlema, kterého tam má udělaného nějakým nadaným tatérem.

Tak mi míjí celý život. Hledám klid, zápase s nějakými překážkami: a když je překonám, klid se stává nesnesitelným; neboť buď myslím na strasti, které mám, nebo na ty, které mi hrozí. A kdybych i viděl, že jsem ze všech stran dost v bezpečí, nuda svou vlastní mocí by přece vyvstala z hloubi srdce, kde má přirozené kořeny a zalila by ducha svým jedem.
A tak jest člověk do té míry nešťasten, že by se nudil i bez jakékoliv příčiny nudy, už samým stavem své přirozenosti. A je tak malicherný, že třebas je naplněn tisícerýmu podstatnými příčinami nudy, i nejnicotnější věc, jako kulečník a koule, do níž šťouchá, stačí, aby ho bavila.

Máš rozměr jako my, ale nikoliv meze jako my. Chápeš ten rozdíl? Až budeš magor jako my, pochopíš.
Je to bláznovství - to opilství? Zprošťuje nás však výtky, že mrháme časem. Opilý čas ubíhá nejpoctivěji - bezděčně. Tedy nemůže být tak zlé. Mimochodem z latinského stupor - blbství, stulticia - bláznovství a těhlenctěch odnoží vznikl i stuprum.
Často hraji hru, při níž padne buď hlava nebo orel. Buhvíproč klesá hlava... Toť kazuistika opilcova.

Nezralý plán

12. dubna 2016 v 21:21
Domy se stavějí, aby lidi měli kde bydlet. To je základ filozofie zabydlovaní. Kdyby nebydleli lidé na zemi, ale v oblacích, nepotřebovali by baráky. Víte co. Nenávídím víc než 95% domů. Nenávídím tu bytovou architekturu. Nedokážu to ani pojmenovat architekturou. Přijde mi to jako výsměch.
Daleko radši ty jejich dřevěné chýše slepené papírem bořím než stavím. Každý večer, když dorazím domů, cítím se zneužitě. A mám chuť se upít k smrti. Jenže kdo by pak psal pro namalované holčičky s vytříbenými nehtíky na bložek? Když ne já, tak už nikdo.

Místo abych se upil k smrti, otevřu si whisku a chlastám jen tak, abych byl sdostatek zpitý a mohl jít za sukněmi do baru. Tam jsem dvě hodiny a když se mi klíží oči, usoudím, že je čas jít dom a spát. Než usnu, pouštím si Verdiho. Nabucco. Fascinuje mě ta operka už tak odhadem dvacet let. Tak žiju hůř než somálské děcko v noční můře. Podoben mnichu zavřeném v blázinci. Úsměv mě fyzicky bolí. Spím na podlaze jako každý prokletý ubožák a když se do bílého dne probudím, rozlámaný z chlastu, oteklý z perníku, je mi hůř a jsem unavenější, než když jsem zasnul.

Představím si mušličku, než vejdu v hájemství snů. A zákon odrazu v podání biotroniků mi navrátí víru v dobré skutky. Karma. Jsem velice věřící už od pohledu, každý den se samozřejmě modlím. Konám záslužné činy, věřím, že přijdu do nebe. Plus karmu mám prostě skvělou. Vidím to v zrcadle. Vybíráš si budoucí osud ve velké paletě osudů. Sám si tvoříš dějiny. Buď jsi marný nebo skvoucí! A aby náš příští, budoucí život nebyl špatný, je třeba v tomto se zasadit o spoustu. Pomáhat a chránit. Aby odpadly lidské útrapy a životní bolesti, je třeba být ovcí. Dělat co všichni. Jinak skončíte jako já. Nejhorší možná pomsta ze strany života.

Učili nás, že život je tep. Neustálé rytmické pulzování hrůzy. Mám opravdu hodně rád lidi, ale jen malířky můžu skutečně milovat. Jsou totiž divné. Na internetu je tolik obrázků, že by z nich jeden zešílel. A ony přidávají do těch matrixovských labyrintů gifů jakási plátna.
Fascinace malířkami mi zůstane napořád. Jsou spjaté s mou very best existencí.

Hoti to kratisto

11. dubna 2016 v 21:21
Koupu se v chlastu. Přišel tajtrlík a začal mi vyhrožovat, že jestli hned neodejdu, tak zavolá policii a budu mít utrum. Koupu se dál, nevšímám si trpaslíků. Totalní rozpad osobnosti se započal. Způsobil ho ten člověk, který vypadal jako kleštěnec. Od pohledu mi byl odporný. Přivedl si kámoše a začali do mě kopat, bouchat do xichtu, žebra postupně popraskala, jak jsem se snažil aspoň vstát, spadlý z židličky, rozbil o mě krígl. Abych si mohl chránit důležitější orgány - penis a páteř, musel jsem se pořádně zpotit.

Teď jste se lekly, co? Dělám si prdel, mě by si nikdo nedovolil mlátit. Ze strachu hlavně!

Teď jsem si vzpomněl, jak jeden francouzský romanopisec (Michel Turnier) v kterési povídce popisoval, že byl pracovně na jihu Francie ubytovaný v nějakém motelu. A světě div se, ve stejnou dobu tam byl na turné i Michael Jackson. Byl ubytovaný asi dva patra pod ním. A že první noc, kterou tam prospal, se probudil do oslnivého ránka a slyší nehorázný rachot. Podívá se ven a tam stojí dobrá stovka či dvě fanoušků. Klábosí, novináři točí atd. Myslel si nejprve, že tam přijeli kvůli němu. Ale pak tu myšlenku zavrhl, protože se podíval pod sebe - a tam vidí stát na balkóně Michael Jacksona. So beat it, just beat it!!!
Stejně se to má opilýma Japončíkama. Myslí si, že se celá knajpa točí kolem nich. Nechápou, že v ní podřimují bytosti zasazené do jinačího rámce. Které se můžou nasrat a zrušit celý podnik. Nadělat si z nich lejna. A nic si z toho nedělat, protože nemají svědomí.

Uznávám, že jsem se mohl zkalit míň. Ale když ono je tak lákavé si vymáchat hlavu v čistém líhu. Vypereš se, duševně očistíš. Je to lepší než koupel se zdrogovanýma modelkami. Která sama o sobě stojí vysoko v žebříčku zábavných činností..
Komu připadne ježek v kleci? Hujerovi.
A komu připadne královna? No přece hoti to kratisto.