Duben 2016

Poražená v posteli

10. dubna 2016 v 21:21
V posteli byla obrazem bídy a utrpení. Asi jako arcimboldovská skládačka. Nejenže měla vyhublé tělíčko, které nesneslo prudké zacházení, měla i nohy jako tyčky a ruce jako hůlky. Jen jsem se na ni podíval, věděl jsem, že taková bude se mnou mít těžký problém. A nemýlil jsem se. Jako se ostatně nikdy nemýlím.
Povídala mi v baru, že je hotová dračice. Že prý to s ní mají chlapi rádi. Pak teda potvrdila, že střídá jen dvě polohy a zezadu to nedělá, protože se stydí na někoho vystrkovat zadek. Vypadlo z ní taky, že při misionáři přikrývá chlapa peřinou. Naposledy to dělala na lince a nikdy jindy to nezkoušela. Chlapovi při tom zarývá nehty do zad a oslovuje ho jménem. Dračice. Oujé.

Pak jsem ji teda viděl, obraz bídy a utrpení, jak svlečená leží na kanapi, "svlečená z hadí kůže", zakrývající se přikrývkou. Byla tak hubená, že bych jí nabídl, aby snědla koně. Tělo po celoživotní poruše přijmu potravy jako hadrová panenka, kterou někdo mrštil jako hrách o stěnu. Rozčísla si vlasy dvěma prsty. A ten pohyb mi připomínal závěrečné dolaďování takových těch ručně paličkovaných krajek, které báby na venkově umějí tak umně vyhotovit. Jak si upravila pěšinku, na ní bylo nejlepší. V ostatním pokulhávala za svými vrstevnicemi i za zralými manželkami v teplácích.
Naštěstí nezáleží na tom, v čem vynikáme nebo v čem pokulháváme. Dokud máme zásoby whisky, meruňkovice, ginu, brandy, jabkovice, slivovice, hruškovice, calvadosu, třešňovice a bechera, není třeba házet flintu do žita. Každá naše slabší stránka tak bude nahrazena obsahem alkoholu v krvi - a tím poručena vyššímu principu. Makedonský král taky přežil skrz naskrz rozdrcenou plíci jen díky hluboké opilosti.


Nehorázně neschopná v prcání, měl jsem ji nechal, kde jsem ji našel - na barové stoličce. Aby se na ni chytil jiný nešťastník. Zase jsem naletěl rozkošné tvářičce. V sexu nepoučitelná jako ponrava. Chroust se svojí larvou si užil víc špásu než já s ní. Na začátku na mě vybalila v pěti minutách celý svůj život - takové mám nejradši. Strasti se klenuly nad jejím plochým hrudníkem jako pes Baskerville nad vřesy. Vedle ní, asi tak dva metry, posedával živý, asi padesátiletý mužíček ve smokingu, jaký se už dnes nenosí. Usoudil jsem, že takhle já nikdy vypadat nebudu. Ani v padesáti, ani ve stovce. Kdybych se dožil aspoň čtyř křížků, prskal bych smíchem. Sotva dokončila vypravování, které jsem vnímal jen napůl ucha, zeptala se: "What about you, master Alex? Been to prison like all my boyfriends?"
"Yep. Nothing exceptional though. It's all gray area there, even grass outside."
"Served your time, right?"
"No. Not really. I'd rather stay forever in vain!"

Aspoň jsem ji naučil otvírat piva pětidolarovkou. Dělá se to tak, že ji přeložíte párkrát přes sebe, až je z ní miniaturní kufr. Takhle nějak vypadají skládané padáky - tisíckrát zmenšené!

Objev v křížovce

9. dubna 2016 v 21:21
Tak dobrá, chumelí se od země k nebi a já lapám po dechu. Nevidím pro všecek sníh. Myslím, že asi ztratím cestu.
Tak ne, už se vyjasňuje. Možná jsem se líbal pod jmelím s Alison nebo jak. Vločky se mění v bodavou krupici a do toho přiletěl ledových vichr. Víří ve vzduchu jak Spiderman na kolečkových bruslích.

Ráno napadlo půl metru z poprašku. Teď je tu fakt kupa sněhu a snáší se bez ustání. Rád bych ztratil negativní naladění, neboť zítra budu zase jako robot nádeník bez odpočinku dřít a získal nadhled absolutní sněhové vločky. Která se roztopí na pokožce ultraaktraktivní herečky porno snímků ze sedmdesátých let.
Péru, jež v ní uvázlo, vděčíme za hromadu kvalitních zpráv z minulosti. Víme, že se masturboval a teď jsem na titulce četl, že je povinnosti muže masturbovat.
Řekl bych, že je to úklad autora. Nechat nás myslet, že je něco povinností. Kromě toho, že mě nenapadá jiné slovo, kterým bych onanování popsal. Ďábelská machinace zní taky akorátně.
Podle mě se šuká ke cti Boha. A ve prospěch lidského pokolení.
Zahajuji diskusi. Jestli se šuká dobrovolně, aby se lidé měli lépe, nebo se šuká ze sobeckých důvodů puberťáků lačných po orgasmu ve spanilé travičce pod modrým nebem! Kteří mají dostatek, netrpí hlady. Kteří problémy nepřekousají. Ale hojně se opijí nebo zfetují.
Ještě bych rád ve svém ubohém životě potkal nevyčerpatelného, marnotratného, kterému nikdy nedochází materiál k šuku, i když vykvétá únavou jak půda kolem továrny na azbest a je vysáván z hlubin země - jako železo!

Rodák z pekla

8. dubna 2016 v 21:21
Poslední dobou se radostně usmívám. Přijímám pozvání k obědu od přátel pracujících v kovošrotu a protože čekají, že se jim ohlásím, než přijdu, často nestihnu ani předkrm a oni nepovažuji za důležité mě upozornit, že ke stolu se musí zasednout přesně v čas. Stačí se nevhodně posadit a už tě sjedou pohledem Mexičana, který nechal slušné vychování na druhém cípku Ameriky. Hostitelé nespouštějí pohled ze dveří a snaží se uhodnout, kdo další přijde. Kdo nebo co. Protože někdy se čeká vážně na divné existence.
Jsem z nich ještě nejnormálnější - ale to není nic divného, protože vskutku často narazíte na lidi, kteří odpovídají na všechny otázky jednoslabičně a ostatním překážejí, aniž by to pozorovali. Většinou znají dva tři vtipy s policajty a jsou tlustí a mírní a hledí na vás s nepokrytým údivem.
Nic proti asociálům - sám jsem takový pecivál a nemluva. Ale co je moc, toť příliš.

Koráb

7. dubna 2016 v 21:21
Každému řekla něco nepříjemného a všem zkazila náladu. Tak by se dala popsat ta bitchka, která potřebovala víc peníze než lásku! Kolik bolesti asi působí na světě cosi tak zkaženého. Vzdychající nad každou legrací a naléhavě komplotující.
Výjimkou byla hra v boston, kterou mi umožňovala, protože jsem tak snadno přišel k několika stovkám za večer.
Jmenovala se Nataša a popsal bych ji jedině jako ... poběhlici. Chodila za každým, kdo se namanul v okruhu pěti mil a netvářil se úplně jako retardovaný cyklista v důchodu po operaci žlučníkových kamenů.
Jak byla ta její tajemství šita bílými nitěmi... mladých, poběhlých lidí.
Myslela si, že nezpozoruju,že mi zahýbá?
A když jsem ji konfrontoval. Jmenovala se Nataša. Neutíkala dál, než bylo nutné. Vyběhla ze schodů té naší mansardy do zimní zahrady. Kde čekal za křakem ten její šamstr.
Ach bože, jak trapné ještě bylo, když jsem slyšel, co mu říká. Kolik bolesti na světě působí peníze, víme. A ona je tak moc potřebovala...
Nicméně měla své přednosti. Proto jsem s ní ostatně byl.
Připomínala od pohledu hezké, ještě nevyvinuté koťátko, z něhož jednou bude nádherná kočička.
Bylo jí sedmnáct. Sladkých, sexuálních sedmnáct.

Měla jsem periodu

5. dubna 2016 v 21:21
V nejlepších, neupřímnějších vztazích si nejvíc vážím schopnosti lichotit a chválit, tak jako je nutno mazat kola, aby dobře jela po vozovce. Když jsem chodil s pořádnou, osmdesátikilou vesničankou, známou jako krev a dudy, všímal jsem si často lemu její sukně. Ten lem totiž ukrýval mimořádně vyvinuté nohy. Silná lýtka, která značila, že ji jen tak něco v životě nerozháže. Abstraktní pojmy ji očividně vůbec nezajímaly. Odvracela se a klouzala pohledem po výloze s kočárky. Poezie rovněž neměla na ní vliv. Mlel jsem kupříkladu o Aladinových putováních a v jejím živočišném, takřka veverčím výraze se nezměnila ani nitka vrásky.
Všechny krásné ženy pocházejí ze společnosti snaživých. Jejich obrovský nezájem o sex je těžko ospravedlnit.
Když pak přijde nějaký razantní člověk a náhodou je podvede, nesrovnává se s jejich morálkou o něm soudit příkře.
Já se naproti tomu domnívám, že je třeba trestat zpronevěru smrtí, vztáhnutí ruky na drobné tělo vraždou a uctivým beznadějným tónem rozhodně nepředcházet kamenování za cizoložnictví.
Jak to říkal ten popletený vládce vesmíru. Dio mi la dona, guai achi la tocca.
Žena je vskutku korunou, do níž je zasazen ošklivý safír. Patřit ještě tak ke skupině žen, která když si veme něco do hlavy, neustane tak dlouho, dokud to nezíská, asi bych se postupně zklamal a neměl patřičnou motivaci.
Jenže žena není obyčejný smrtelník. Je to sprostá realistka a její přístup ke zklamaní je pragmatický. Nebo věcný. Nebo obojí. Když se zklame, vidí příležitost se odklamat. O ničem si nepromluví později.
Muž ostře řezaných rysů ve fraku v barvě stehna polekané nymfy tak volky nevolky stojí pod okapem a z jedné nepříjemnosti padá do jiné, horší. Ani punčochy, ani střevice. Čichat ke kalhotkám nebo co už muži běžně dělají. Nic mu nevrátí náladu.

Dívá se dál na sebevědomé a vyrovnané tváře žen, jež čekají miminko. Když pak porodí, chronické dýchací obtíže, astma a opakovaný kašel maličkého na sebe nenechají dlouho čekat. Žena přijme roli matky a děcko, je-li samcem, skončí s cévními potížemi, protože jeho otec denně kouří v obýváku. Vznáší se ten načernalý kouř nad nábytkem, vsakuje se do rohoží. Možnosti maličkého opouští. A tak se sám stane kuřákem a zakuřuje ostatní. Nepochopí, že nečiní nic dobrého pro blaho světa.

Vykoktat omluvu

4. dubna 2016 v 21:21
Týden mládencem z dědečka

Již pátým rokem viděli ho zsinalého, zarostlého s promáčeným havelokem. Volil jezdit světem sám ve vozíku plachtou krytém. Vzpomínky, jež bolely, neopouštěly kolovrátek mysli. Když se haštěříval s manželkou Rozárou, jeho syn se klátíval jak kůň v pavilońů opic a nejmladší dceru, záchranu rodu, zanesl ďas mezi akrobaty, kde porodila synka opilci, který se nechal zakopat někde pod drnem u Jičína.
A kromě těchto radostí neměl Filipar nic. Zbyla mu jen věrná družka, kobyla Žaneta. Na ní nakládal po cestě svoje těžkosti a žalovávaval ji do ucha.
"Jde to s námi hůř než s mouchami - v zimě," sípal. "Všecko mě opouští. Inu, jak jinak. Plesnivíme, pomalu budem vrabce plašit. Ne, ne. Holka, nepadá na tebe, tys ještě krokem ouplná panna. Jdi, Žanytinko, běž jak o závod!"
Lichotivá slova se jí opřela o vystouplou hubu. Neměla nouzi o povzbudivá slůvka, měla nouzi o obrok, a proto celá svítila žebrami. Od kramářské kobyly si málo neodevzdala.
Filipar přijal mnoho od světoběžníka, ale nelišil se od svých sousedů ničím - až na tu trochu nouze, která se ho držela jak klíště.
Když ještě jakžtak vedl hospodářství, syn mohl odříkávat deklamace idiota jednotvárnou, skřehotavoul fistulí. Ale takto, živobytí se stalo takřka nesnesitelným. S velikým sebezapíráním vyrážel do vzdálenejších vesnic, aby si přilepšil.
Časnými doušky rudého vínka si dopřával po večerech aspoň trochu líbeznější akordy ve skladbě mrazivě šedivé.
Vzpomínal v koutě kořalny na Blahoslava nebo Čelakovského, kteří svorně tvrdili, že blaho a poroba poddaných závisela od pánů dobrých nebo zlých, neboť středověk znal pány a poddané, nikoho jiného. Hlavní povinností poddaných bylo poslouchat vrchnost ve všem, co od nich požadovala. Zalitoval hořce, že nebyl vrchnost, ale pouze obyčejný poddaný. Když tak dočista bez nadšení i nálady poslouchal uměnímilovnou společnost u protějšího, honosného stolu, vynořila se u jeho zachmuřeného stolku uplakaná postavička. Připadala mu jako mladá dívka, s trochu hrubšími rysy, sotva osmiletá, nejspíš orientálního původu, měla na hlavě námořnickou čepku s nápisem "Für Judische", na nohách parádní vojenské kalhoty, která vydechla zhluboka a překvapeně:
"Ta krev, Filipare, ta krev, ta se dědí!"
"Co jsi zač, dítě?"
"Jsem nešťastné stvoření, které lidem vrací sny."
"Poslyš, dítě, nemám náladu na žerty. Jestli mě chceš potupit, stoupni si do řady - na konci vesnice."
"Vidím, že tě neobměkčím. Proto požaduj důkazu, ó slovutný Filipare."
"Jak, u všech sakrblů, znáš mé jméno? Nejsem zdejší a nepěstuji kontakty. Podivno."
"Znám historii celých tvých běd. Vím, že tě dráždí pouhá zmínka o tvém pomateném synu, líté manželce, hloupé dceři, úlisném tchánu, vypočítavé tchýni, kdybys nějakou měl. I o tvé oprchalé matce, dej ji sladké spočinutí v náručí vitriolu i v Pánu uvízlém tvém otci."
"Nesmysl. Když však jinak nedáš, přeji si být zase mladým, začít znovu, vyhnout se manželce, dceři i synu, všemu, co mě oloupilo o potěšení."
"I ty kluku pramilionský, zvolil sis moudře," jen to dořekla, Filipar se skutálel z židle a bylo mu zas ne víc než tři jara. V puse měl dudlík a díval se překvapeně na skupinku bohémů u protějšího stolu. Ti sami jeho přeměně nepříčitali důležitost, vydatně posilněni hovorem a silným pitím si ničehož nepovšimli.

První poslední

3. dubna 2016 v 21:21
Máme na obzoru soumrak. Hledím tedy nazad, abych si odlehčil chmury. I co nevidím. Jen další soumrak za zády.
Vzpomínám na nekonečné pijatiky s kamarády s mokrých čtvrtí.
A jak jsem si kdysi vystřihoval fotky aktů svých milenek.
Dokonce jsme si schovával jejich lokny. Vlasy, chápete.
Pak taky chloupky z ohanbí.
Měl jsem je v krabičce. Tyto fetiš předměty pro mě měly přidanou hodnotu. Vzpomněl jsem si na jejich vůni i chuť.
Nekonečný řetězec kolísavých ženských nálad, které jsem v určité historické chvíli poblíž sebe podržel.
Je to příliš drásavé na jeden život.

Naštěstí jsem se dělil o přítelkyně s kamarády. Společně jsme je zvládaly.
Vládlo taky docela jiné klima. Chtěl jsem najít na světě cedulku s nápisem EXITUS. Teď už jsem pesimista, takže se mi nemůže stát, abych našel cestu nebo naopak docela zabloudil. Pemisti jsou ony příslovečné unfed souls which devour themselves. Jsem přesvědčen, že jen optimisti mají potřebu se zabít, neboť jen ti ještě vzpomínají na chvilky, které jim stály za pachtění. My, co už jsme odrostli z přesvědčení, neshledávám na světě nic hodným pozornosti, proto ho kdykoliv můžeme bez cirátů opustit a nebo dožít v ústraní jako smutné trosky. Obojí vyjde nastejno.
Trpící, zlomená, umdlená a popravená duše prostě nebere nic vážně. Hrne se do každé pařby jako do každé broskvičky, puklinky a číčy. Nezajímá se o následky. Hlavně že jednu noc oživne a o zbytek se nestará.
Žiješ tak rok a začneš sebou pomalu ale jistě pohrdat. Ale žij tak celý život a zamiluješ se do sebe!
Povídám vám, že není nic lepšího než po večírku ořezat nějakou kundičku. A žádný lepší chlap než ten, který do telefonu šeptá něžnosti manželce a vyjadřuje zájem o jejich děcko, ale sotva zavěsí, jde do strip clubu.
Kdo nemiluje whisky, děvky a chroptění, navždy zůstane hlupákem!

V baru potkáš holky určité tloušťky. Viděl jsem teď takovou macatou buchtu. V sítnici měla obvyklou nadrženost buchtiček. Vypadala jak uklízečka v továrně na štěpení atomů. Samé opařené jizvičky po ramenou. Obrovský předek. Musela mít tak sedmičky prsa.
Nicméně sjezdit se dá každá.
Tyhle dračice bohužel nemají soudnost. Chodí bezmála odhalené. Krystalky jejich řas se třpytí na každém poklopci. Vystavují se nebezpečí. Psychopat a deviant číhá na každé barové židličce.
Touží tak moc, aby si ji domů přitáhl Tarzan a udělal z ní tažné zvířatko. Samozřejmě znalec, žádný popleta.

Závazek

2. dubna 2016 v 21:21
Pes přeběhl
prašným dnem.