Všecky cecky jsou si rovny

13. dubna 2016 v 21:21
Praskni o harfo má, dřjw než bys chwálila hanbu,
Wšak hlasitou znešenosti břinkeg
Sláwu, w zápalu wášně.
(František Klácel, Lyrické básně)

Více mě dráždí holá holka než dojímá.
A byť bych byl i dojat, stejně si přijdu na své. Strhám z ní šatičky a dopřeju si opravdové uspokojení. Všecky naše rozkoše jsou však pouhá marnost. Naše strasti jdou do nekonečna a konečně smrt, jež nám hrozí na každém kroku, v několika málo letech nás dostihne a postaví před hroznost nutnost. Mám si před tím, než trvale navěky umřu, ještě dopřát poslední sex s prostitutkou? Na rozloučenou?
Vskutku nemám slov pro tvora tak výstředního, který by v onom případě zvolil celibát. Tváří v tvář odhalenému prsu hloubavé studentky algebry. A pravím, že sebe nezná víc než ostatní, kdo ve strašných prostorech vesmíru, jež ho obklopují, připoután ke koutku země, postaven na toto a žádné jiné místo, jemuž je vymezen jen tento a žádný jiný úsek života, by zvolil dobrovolné odřeknutí si potěšení v záhybech julči, ať už voňavé či menstruující, před něho naservírované.
Stejně jsme jako stín, trvající jen okamžik.
Tak proč neobskákat celý vesmír?
Píšu tyhle řádky nocí v houpacím křesle a potulná mňoukající kočka, jež mě zprvu nezáhledla (protože nevidí za roh), se vyděsila do té míry, že s pištěním přeskočila plůtek.
Proč tedy neobskákat celý vesmír? Dá mi dobrá duše vysvětlení? Když nabízím sňatek, tak se nespokojím s odpovědí, že má jiného ženicha. Takovou bych maximálně vysmál. Buď si veme mne, nebo nikoho. Zprovodím ze světa ji i ženicha. Žádná si nemůže dovolit mě odmítnout! Když mi chce vyložit své smýšlení a uvést důvody, proč si mě neveme, okamžitě ji zavřu tu nevymáchánou pusinku. Polibky samozřejmě. Ženy jsou tak slabé. Cítím, jak se chvějí v mém držení jako tresky vytažené na palubu. Mladé, vzácné oběti moře. Žena je jako Ambice, ta proslulá sladkovodní ryba, jak by řekl Kaunaz. Když mívám své záchvaty padoucnice, prudké křeče jako by ohlašovaly blížící se můj konec. Tehdy vytáčím číslo na soukromou společnici a posílám pro ni taxíka, vystoupí na rohu LeClaire a ******* a záhy okýnkem vidím hezkou slečinku, samé zrcátko, samý řetízek, jak v botkách na vysokém podpatku udělá pár kroků, než vstoupí do mé světnice.
Ona už přesně ví, co má dělat. Ví o svém ženství. Ve věcech lásky ji instruoval samotný ďábel. Přisaje se na mé bezkrevné rty, chvilku mě hladí po kouličkách, aby se mi trochu postavil, ale co naplat, je pořád tak nedokrvený z toho neustálého kořalečnictví, že ani pořádně nevstane, což ji ovšem nevadí, protože dostala dobře zaplaceno. Bere ho do úst a v tu chvíli se to pro mě začíná stávat zajímavým. Objektová katexe se pomalinku naplňuje. Chvilku jen tak uvažuji o povaze rozkoše a za zavřenými víčky mi koluje nezvratné přesvědčení o výjimečném postavení žen ve společnosti. Pak ji malátně otočím, nadzvednu ji šaty a v posledním zoufalém vzmachu se do ní snažím vsunout polonaběhlý pyj. Prostě marnější verze Jana Lohelia, když působil na faře v Hrobě. Protože mě záchvat padoucnice připravuje o všecky síly, musím se jí přitom držet jak klíště, nalehávám na ni, furt netvrdne, fakt nehrozí, že bych ji natrhl, bohužel mi připadá, že musíme vypadat jako dva králíci, u nichž není poznat, který je kopulující a který kopulován. Po dvou třech minutách, za vydatného hekaní, se vystříkám (nevím, jestli se to dá nazvat stříkáním, vyteče sotva kapka či dvě) na její potetovaná záda, na toho anděla s vidlema, kterého tam má udělaného nějakým nadaným tatérem.

Tak mi míjí celý život. Hledám klid, zápase s nějakými překážkami: a když je překonám, klid se stává nesnesitelným; neboť buď myslím na strasti, které mám, nebo na ty, které mi hrozí. A kdybych i viděl, že jsem ze všech stran dost v bezpečí, nuda svou vlastní mocí by přece vyvstala z hloubi srdce, kde má přirozené kořeny a zalila by ducha svým jedem.
A tak jest člověk do té míry nešťasten, že by se nudil i bez jakékoliv příčiny nudy, už samým stavem své přirozenosti. A je tak malicherný, že třebas je naplněn tisícerýmu podstatnými příčinami nudy, i nejnicotnější věc, jako kulečník a koule, do níž šťouchá, stačí, aby ho bavila.

Máš rozměr jako my, ale nikoliv meze jako my. Chápeš ten rozdíl? Až budeš magor jako my, pochopíš.
Je to bláznovství - to opilství? Zprošťuje nás však výtky, že mrháme časem. Opilý čas ubíhá nejpoctivěji - bezděčně. Tedy nemůže být tak zlé. Mimochodem z latinského stupor - blbství, stulticia - bláznovství a těhlenctěch odnoží vznikl i stuprum.
Často hraji hru, při níž padne buď hlava nebo orel. Buhvíproč klesá hlava... Toť kazuistika opilcova.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Cíťa Cíťa | Web | 13. dubna 2016 v 22:12 | Reagovat

že by stuprum nezvládl někoho opíchat? velmi zvláštní :D

2 Fredy Kruger Fredy Kruger | 14. dubna 2016 v 18:53 | Reagovat

Muž zvolna  se prochází po Perlovce,
neotáčí se k nižádné holce !

" Koukni !"  křičejí  kurwy :
... " Ty  cecky !  vyvalíš bulvy !
... jááá  malé  mám tvrdé ! sáhni si !"

" Já obrovské mám !
... koukni, jak visí !!"

... Jáá  plácnu  s ceckama .... poslouchej !"

" Seru ! ... slyšte :  jsem eunuchem !
Všecky  cecky jsou  stejně  si rovny !!
Jsemť  inteligent !  jdu do knihovny !"

.... Jann  Drball  kličkuje mezi howny,
jež psíci tu wisrali,... bezdomovci
... již v dálce je v ulici - na jejím konci,
... co chvíli prohlíží boty  si v chvatu
zjišťujíc, - zda  howno nevyšlápl

... když není si jistý, ( je  ,,na vážce,, )
zuje se.... a čichá k podrážce !

3 Akim Akim | E-mail | Web | 14. dubna 2016 v 19:12 | Reagovat

Kopulovat, nebo být kopulován? Toť otázka. :-)

4 Polly Polly | Web | 16. dubna 2016 v 22:37 | Reagovat

Kontrast slova "Psaníčka" a obsahu blogu mě nutí se u každýho přečtenýho příspěvu ušklíbnout. Romantika syrově naservírovaný reality.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama