Vykoktat omluvu

4. dubna 2016 v 21:21
Týden mládencem z dědečka

Již pátým rokem viděli ho zsinalého, zarostlého s promáčeným havelokem. Volil jezdit světem sám ve vozíku plachtou krytém. Vzpomínky, jež bolely, neopouštěly kolovrátek mysli. Když se haštěříval s manželkou Rozárou, jeho syn se klátíval jak kůň v pavilońů opic a nejmladší dceru, záchranu rodu, zanesl ďas mezi akrobaty, kde porodila synka opilci, který se nechal zakopat někde pod drnem u Jičína.
A kromě těchto radostí neměl Filipar nic. Zbyla mu jen věrná družka, kobyla Žaneta. Na ní nakládal po cestě svoje těžkosti a žalovávaval ji do ucha.
"Jde to s námi hůř než s mouchami - v zimě," sípal. "Všecko mě opouští. Inu, jak jinak. Plesnivíme, pomalu budem vrabce plašit. Ne, ne. Holka, nepadá na tebe, tys ještě krokem ouplná panna. Jdi, Žanytinko, běž jak o závod!"
Lichotivá slova se jí opřela o vystouplou hubu. Neměla nouzi o povzbudivá slůvka, měla nouzi o obrok, a proto celá svítila žebrami. Od kramářské kobyly si málo neodevzdala.
Filipar přijal mnoho od světoběžníka, ale nelišil se od svých sousedů ničím - až na tu trochu nouze, která se ho držela jak klíště.
Když ještě jakžtak vedl hospodářství, syn mohl odříkávat deklamace idiota jednotvárnou, skřehotavoul fistulí. Ale takto, živobytí se stalo takřka nesnesitelným. S velikým sebezapíráním vyrážel do vzdálenejších vesnic, aby si přilepšil.
Časnými doušky rudého vínka si dopřával po večerech aspoň trochu líbeznější akordy ve skladbě mrazivě šedivé.
Vzpomínal v koutě kořalny na Blahoslava nebo Čelakovského, kteří svorně tvrdili, že blaho a poroba poddaných závisela od pánů dobrých nebo zlých, neboť středověk znal pány a poddané, nikoho jiného. Hlavní povinností poddaných bylo poslouchat vrchnost ve všem, co od nich požadovala. Zalitoval hořce, že nebyl vrchnost, ale pouze obyčejný poddaný. Když tak dočista bez nadšení i nálady poslouchal uměnímilovnou společnost u protějšího, honosného stolu, vynořila se u jeho zachmuřeného stolku uplakaná postavička. Připadala mu jako mladá dívka, s trochu hrubšími rysy, sotva osmiletá, nejspíš orientálního původu, měla na hlavě námořnickou čepku s nápisem "Für Judische", na nohách parádní vojenské kalhoty, která vydechla zhluboka a překvapeně:
"Ta krev, Filipare, ta krev, ta se dědí!"
"Co jsi zač, dítě?"
"Jsem nešťastné stvoření, které lidem vrací sny."
"Poslyš, dítě, nemám náladu na žerty. Jestli mě chceš potupit, stoupni si do řady - na konci vesnice."
"Vidím, že tě neobměkčím. Proto požaduj důkazu, ó slovutný Filipare."
"Jak, u všech sakrblů, znáš mé jméno? Nejsem zdejší a nepěstuji kontakty. Podivno."
"Znám historii celých tvých běd. Vím, že tě dráždí pouhá zmínka o tvém pomateném synu, líté manželce, hloupé dceři, úlisném tchánu, vypočítavé tchýni, kdybys nějakou měl. I o tvé oprchalé matce, dej ji sladké spočinutí v náručí vitriolu i v Pánu uvízlém tvém otci."
"Nesmysl. Když však jinak nedáš, přeji si být zase mladým, začít znovu, vyhnout se manželce, dceři i synu, všemu, co mě oloupilo o potěšení."
"I ty kluku pramilionský, zvolil sis moudře," jen to dořekla, Filipar se skutálel z židle a bylo mu zas ne víc než tři jara. V puse měl dudlík a díval se překvapeně na skupinku bohémů u protějšího stolu. Ti sami jeho přeměně nepříčitali důležitost, vydatně posilněni hovorem a silným pitím si ničehož nepovšimli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Cíťa Cíťa | Web | 4. dubna 2016 v 21:51 | Reagovat

Lepší se s bohémy nebavit :).  už jen tím že to jméno je tak podobné bohu...

2 Akim Akim | E-mail | Web | 5. dubna 2016 v 19:38 | Reagovat

Zase ta tvoje pověstná, přebohatá zásoba slov. :-)

3 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 6. dubna 2016 v 21:49 | Reagovat

Znovu neznamená vzdycky lepe...

4 Just Blaze Just Blaze | 9. dubna 2016 v 10:59 | Reagovat

To je vážně moc dobrý :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama