Květen 2016

Uvalím tíživou kletbu na bělochy

11. května 2016 v 21:21
Bohužel nemám tolik času ani sil. Takže jen v rychlosti pan Brouček.
Měsíčané pronášejí svou češtinu s divným zpíváním, protahováním, kroucením, vzlykáním, syčením, šeptáním a burácením - zkrátka způsobem, jakým se náš jazyk na zemi nikde nemluví, leda snad na našich divadlech, kde někteří herci snaží se také - zejména v tak zvaných klassických kusech - mluviti způsobem všemu pozemskému mluvení co nejméně podobným. Slovník měsičtiny vymýtil množství slov v pozemské češtině obyčejných, klada místo nich slova méně obvyklá neb docela nezvyklá, nebo. všelijak je opisuje. Tak na příklad neříká se v měsíčtině nikdy prostě "oko", nýbrž "zor" nebo "hled" (při ženských zhusta "hvězdička" nebo "pomněnka" - užívání některých slov výhradně při krásném pohlaví je také charakteristickým znakem měsíčtiny!); ne "ústa", ale "rtové" (při ženských "maliny" nebo "korály");, ne "zuby", ale "šňůry perel"; ne "vlasy", nýbrž jen "kadeře", "kštice", "čnpřiny".

Sexteto zahrálo na svatbě

10. května 2016 v 21:21
Když jsem se v mládí učil na kamnáře, podpálil jsem chalupu. Později mě dali na zámky, protože u nich byla nižší šance, že zničím majetek. Ty jsem zvládl, ale dal se na dráhu zloděje. Když mě jednou dopadli a vstrčili mě do železné panny, nadosmrti jsem se ze zlodějiny vyléčil, i když zámky jsem nepustil z hlavy.

Bylo mi ani ne dvacet, když někdo z přátel navrhl, abychom se vypravili na výlet do Portugalska. Zachytat bronz na pláži, zahrát na city Esmeraldině neteři a nalézt poklad, který konkvistadoři zakopali a pozdější šlechta nechala zakopaný z obavy, že by o něj později při zuřících napoleonských válkách přišla.
Poté, co jsme dali čtvrťáky skupince žebráků, rozhodl jsem, že opalovat se můžeme i doma na Hukvaldech. Že lepší je prožít něco, co nám chudé Česko neposkytne. Tak jsem vybral destinaci, která mě táhla už od junáckých let. Cisterciáci, kyklop a potrefená máti Husa. Ptáte se, jak to všecko souvisí? Všelijak a nijak. Klášter Alcobaça byl založen na oslavu vítězství nad Maury u Santarému.
Je gotický, a protože mám rád gothic holky, vybral jsem ho k orgiím, které nás tam čekaly. A naposledy mýtická matka Husa. Protože jsme potkali u jezírka rodinu hus, napadlo mě, že je nakrmíme. Měli jsme jen sendviče z mekáče, tak jsme jim hodily droby.
Když jsme se vraceli večer z hospody, potkali jsme je všecky už chcíplé. Chtělo se mi plakat, ale překonal jsem se. Místo toho jsme dalšího dne vyrazili na sjezdovku s umělým sněhem. Jitka měla lyže dynastar, nejlepší značku pro sjezdové lyžování.

Ať nevystojíš díru

9. května 2016 v 21:21
Poslední skaut. Slábl na těle i na duchu. Přesto setrával bez pohnutí.

Buřinka agresivního fašisty

8. května 2016 v 21:21
Dobrá, dost bylo bulení nad rozlitým mlíkem, děcka.
Kdybych bulel ještě chvíli, naplakal bych řeku, možná i dvě, aby svým proudem strhly dřevěnou farmu, jako tu ve Watermillocku.
Cítím v nose, jak mi z huby táhne hnilobná vyčpělost kvasinek. Ani nevím, jestli se svrchně kvasí ty jejich břečky. Jsem tak na ráně asi jako velký, rezavě hnědý lidoop, který spatřil nahou školačku chytající motýly. Jde za ní, jako já jdu za libovolným pivem, veden instinktem opic a tu ho pytlák chytře schovaný v křoví picne flintou do hlavy. Mě tam picá jen hluboká ebrita nebo bezvědomí.
Na první pohled do žaludku je jasné, že nebudu umírat jako nepopsaný list papíru.
Okolnosti tomu chtěly, že právě jako motýli i opilci umírají krásně. Zašlápnuti botou, kterou nepoznali. Uprostřed přírody, jejíž jediný význam spatřují v chmelu.
Kdo hýří nápady v pubertě, obvykle nemá hlavu v pořádku. Nějaká ta malá mozková dysfunkce, nějaký ten syndrom vyhoření. Ideální je přijít do plodného období až kolem čtyřicítky, kdy je mozková kůra už natolik popraskaná, zbarvená snad do fialova z modřin po pádech a úrazech srdce, že obměnuje, upravuje a přizpůsobuje návrhy, jež korenspondují s pravidly úžasného pocitu, jenž v nás vzbudí libá harmonie akordů nebo tahů štětce, takřka automaticky, aniž by bylo třeba vyvíjet zbytečné úsilí po nocích nebo ukrajovat z volných chvilek dne, kdy ostatní, užiteční kutilové a občané všeho druhu, tráví život obvyklou rutinou v práci, nebo odpočívají nebo si užívají rodiny, nebo porcují kuře, svádějí sestřenici v kůlně, přibíjejí obrazy, opravují porouchaná rádia nebo válcují učitelku výtvarky v učebně výtvarky.
Co se stane, když se zamiluje agresivní fašista, asi ještě nevíte.
Povím vám to, speciálně jsem na to dneska myslel.
To vám máte tak.
Rušné odpoledne v provinčním městečku, koloniální styl. Spousta růžků, odkud třeskutě svítí vývěsní štíty. Tu holičství, tam drogérie, banka, automat na peníze, zastávka autobusu. Vidíte útulnou kavárničku, v níž sedí dívka s porcelánovou tváří. Vrabčí hnízdo na hlavě, upravené nehtíky, rolák hipsta-style, v ruce drží knížku s potrhanou vazbou a na tácku před sebou má láhodné mokačíno.
Teď jde kolem nějaký mladý artista. Asi se jich už tolik nevyrábí, hledáček proto natočíme na něj, vzácnost výskytu ho činí dočasně zajímavým. Někdy vzácní lidi mlčí jako ryby, tenhle je však ukecaný jak uklízečka z Hrušky. Zakouká se do výlohy a protože se mu líbí vystavený kafemlejnek, spustí hráz výmluvnosti. Řekne si: "Jó, takový by se mi hodil do kuchyně, dělal bych si na něm kvalitní pitivo. Třeba turka, jej. Ke kafi cigárka, máme to lehárka, namalovat akvarel, večer si jít vyrazit z kopejtka na koktejl. Jak já zbožňují svůj život na volné noze. Ostatní si můžou nechat zdát o klidu, který zažívám, když dokončím obraz. Ani při práci mě nic neruší, jen horečnatý tok zběsilých vizí, odehrávájící se o překot v mém bouřemi zmítaném nitru. Vyrážejí na povrch a propalují se do sítnice jako miliony sluncí." Časně ráno zahlédl vzducholoď Telekomu a řekl si: "Tajemné hélium nafoukne balónek i obří vzducholoď, změní barvu hlasu i tvrdému chlapovi a dokonce se využívá při výrobě rajcovních hodinek pro hlubinné ponory. Takže je husté. Ne tak husté jako já, ale i tak."
Ještě cosi bezvýznamného si bručí, pravidelně vyměřenými kroky opisuje dráhu výlohy a v ten moment se zastaví při tom stole, kde sedí porcelánový vrabčák. V porovnání s bytostí sedící na elegantním zadečku je hélium úplně obyčejný plyn.
"Ježkovy voči," zvolá, že se po něm otáčejí babičky na přechodě.
"To je vona, to je dočista vona! Dívka, jejíž portrét by namaloval Tizian!"
"Tizian ji sice už nestihne, zato však já ano. Když ji ulovím. Budu ji lovit jak štvanou zvěř. Kvůli revolučnímu obrazu se dopustím křivé přísahy a nakecám ji, že už mám za sebou dvě fenomenálně úspěšné výstavy (zatímco jsem měl jen jednu vernisáž, kde mě vypískali.)"
Víc nadšen než překvapen shodou náhod, která ho postavila před bytost tak božskou, prozřetelností označenou, jde blíž a blíž, když tu v dívce... pozná kluka. Opravdu, viděl JI přece na deset či dvanáct metrů a zdálo se, že je ve tváři tak mateřská, že její pihy jsou pihami neposkvrněné krásy, že její ruce se třpytí bělem sněhu poblíž samoty. Že vlasy se kroutí neposedným uličnictvím zlodějky kabelek na italském trhu. Že ústa, podobně jako ústa gotického chrliče, vydechují rozkoš a chřípí se dme příslibem blaha. Oči že jsou démanty vytesané do pegmatitových očnic a že v předlouhém svitu přivřené vrhají kradmý kočičí povel: vyzvi mě, budu ráda tvou ženou, když mi budeš multifunkčním supermanem. Nic z toho se ovšem nepotvrdilo. Stál před očividně malým, klackovitým výrostkem, který si ho podezřívavě, snad trochu výsměšně měřil.
Omluvil se, nesvůj jak třešeň sněděná těhotnou kurtizánou a malebný podnik rychle opustil, zmaten tou pohlavní proměnou na pouhých pár krocích. O dívce, jejíž portrét by maloval Tizin, snil však dál ve své cele nadšeného kajícníka, za závojem průsvitným jako kniha rzi.

Dostaneš co proto

7. května 2016 v 21:21
Hejbni kostrou, sundej ty hadry.
Tvoje ponožka skončí v záchodě. Stejně jako tvoje punčochy."
Jsi celá... nárůživá...


"To je kardinální hřích, to je omyl úsudku, Saško, znesvětil jsi nás, oslavuješ Satana," domlouval mi opat v klášteře." Je omyl koupat se s ženou jiného ve vaně pro sto řeholníků? Tak co? Je, nebo není?" "Není, prosím." Bylo mi dvanáct let. Kolik jsem se toho tak asi mohl nakoupat s manželkami cizinců? "Jakže? křičel a slintal mi do ucha, tak ty se tu hodláš častěji koupat s ženami našeho pána na Nebesích?" "Hodlám a hodlání změním ve skutek, prosím."
Přesto mě přistihl ve vaně právě s tou jeptiškou, nebyla sice ani ošklivá, ale ani oslnivě krásná. Měla velice bavorské rysy. Tzn. zadek, prsa, bylo prostě za co štípat a co hníst.
Dostal jsem ji tak, že jsem ji slíbil, že když se se mnou vykoupe, budu ji dělát masáž chodidel a zad celý měsíc červenec, kdy kosti dostávají nejvíc zabrat. Na těch poustevnicních pryčnách se nedá spát a ona byla rozlámanější než já. Proto asi přistoupila na koupel.
Zápolili jsme spolu v bublinkové koupeli. Jakože ona byla větší než já, zabírala víc místa a já se jí krčil u stehen. Připomínali jsme asi nějaký výjev z 16. století, nebo kdy probíhaly procesy s čarodějnicemi. Krhavé oči, které strávily příliš mnoho času odříkáváním otčenášů, na mě hleděly zároveň smutně i vesele. Růžová bradavka těsně nad hladinou pěny působila svůdně - asi jako temná bradavka Nahé dáma z graffitů Maxwella Dicksona. Nicméně jsem se učil poznávat jeptiščino tělo poslepu. Libovolný dotek okolo prohlubní a jamek toho chladem bigótnosti rozpáleného, mokrého těla mě zaplétal do sítě vzrušení.
Zdálo se, že mi permanentně stojí jako adolescentnímu Adonisovi v ráji héter, každopádně mi pořád hladila varlata. Kdyby tedy Adonis někdy měl pletky s héterami.
Pak zaklepal opat na ty těžké vrata, která se zavírala na kládu, zaznělo klepání takřka neslyšitelně.
Neslyšela.
Dělal jsem, že taky neslyším a vískal ji ve vlasech.
Opat začal nekřesťansky klít a když jsme ho slyšeli my dva, zaručeně ho slyšel i Stvořitel.

Kolébka krále Krvavce

6. května 2016 v 21:21
V: Václav
VP: Velká Porota (BBC)

VP: Nazdar Vašku. Zdá se, že ses dostal mezi elitní dvacítku přispěvovatelů. Vybrali jsme tvoji povídku do dalšího kola.
V: Dík, to mě těší.
VP: Napsal jsi povídku na zadané téma. Tentokrát Pazneht.
V: Vím a ještě jednou děkuju, že jste mě vybrali, i když mi téma bylo spíš volné.
VP: Není zač. Jelikož ses kvalifikoval až z oblastního přeboru, nečekali jsme, že dojdeš tak daleko. Do celonárodního kola. Kde možná obsadíš další čestnou pozici v první padesátce a půjdeš do extraligy psaní povídek.
V: Psaní je moje hobby.
VP: A co děláš kromě psaní? Máš nějaké jiné koníčky?
V: Psaní je jako sraní, co nenapíšu, prostě vyseru a on to někdo pouklizí, když není poblíž splachovadlo.
VP: Co tím jako chceš říct, Vašku? Podle tebe jsme instituce, kterou můžeš kdykoliv posrat?
V: Ne, nechci říct nic. Jste mi volní jako povídky, jimiž se snažíte udělat dojem na kouřící teenky s copánky a obtloustlé primánky.
VP: Tys asi trochu přebral, ne? Mám sto chutí tě poslat zpátky, kde jsme tě našli. V úplné žumpě a zapádákově, odkud by ses na vrchol nevyškrábal ani náhodou.
V: Si posluž. Píšu jen proto, abych měl na chleba. A že mi tečou z nosu krvavé krůpěje a v koutcích úst schnou z holubů chuchvalce, nikoho stejně nezajímá.
VP: Burane na entou. Myslíš, že jsi jako ten Kingův král Krvavec? To si myslíš? Že když ti přeskočí. můžeš kohokoliv odkrouhnout a zákon na tebe bude krátký?
V: Myslím, že ses nechal zbytečně unést a měl bys uklidnit hormon. Nic nestojí za rozčílení. A hlavně ne přihlouplé značky na papíře.
VP: Zabiju tě, ty hajzle všivá! (teče pěna) Ty ku*do líná, mazej do lágru. Shýbej se pro mýdlo pěkně ve sprchách. Ať už tě tu nevidím. Vyžente ho někdo ze studia (volá na moderátorku předpovědi počasí). Ty Žide, tos neměl.
V: Tys neměl, aspoň ne naživo, teď ti klesne sledovanost a nikdo už si tě neposlechne, jseš odepsanej.

Nazval ho sobcem

5. května 2016 v 21:21
Dhd


Mít nebe na zemi

3. května 2016 v 21:21
fds

Podmáslí

2. května 2016 v 21:21
gdsgds