Čestný doktorát za celoživotní odpaňování

31. května 2016 v 21:21
Chud jak kostelní myš. I myš je bohatší, má svoje myšky v pelíšku. Ke mně už se žádná nepřitulí!

Snad mě tyto paměti, poslední, které kdy sepisuji, než dnes ukončím své žití, postaví na nohy.

Budou o sudu italského vína, nenadálé cti a lásce, které se mi dostalo. Z těla na trestance ostříhané dívky. Z jejího překvapivého způsobu interakce. Přišla ke mně v hypermarketu a zeptala se, proč jsem tak smutný. Řekl jsem popravdě, že nikoho na světě nemám.
Nabídla se, že mi udělá společnost. Tak jsme šli k ní domů, bydlí asi 3 míle severozápadně od Cicero, tedy kousek ode mě.
Zmínil jsem se, že nemám už ani peníz, abych ji za její pohostinství mohl zaplatit. Střelil jsem částku, kterou by si zasloužila, že se mě tak nezištně ujala.
"Když nemáš kde bydlet, můžeš bydlet tady. Já vím, není to nic moc," zeširoka opsala oblouček pokoje, který vypadal jak obchod se zdravou výživou, tolik regálů a skříněk a všude úhledně popsané štítky.
"To je od tebe až příliš velkorysé, Dano."
"Opravdu, bude pro mě čest ti pomoct," zašvitořila a upřeně na mě hleděla.
"Tak když jinak nedáš, můžu tu chvíli pobýt."
"Budeš mi samozřejmě se vším pomáhat," spustila se samozřejmou převahou někoho, komu vděčíme za službu.
"Jak jinak, pomáhám celý život, akorát to nikdo nikdy neocenil," potichu jsem prohlásil.
"Ocením to, věř mi, S.," podívala se na mě ještě upřeněji.
"Tak jo."

S tím jsme se k sobě příblížili rozpálené tváře. Popadl jsem ji do náručí a líbal, kde se dalo. Ani se moc nebránila, asi čekala, že to přijde. Saw it coming, jak říkají Američani. Jak jsem říkal, měla krátké vlasy, takové ty ježčí, takže vypadala jako armádní kuchařka. Výrazné zelené oči značily, že mám před sebou divoženku nebo vodníka. Rty jí přiroda nadělila ukázkově vykrojené do srdíček a celkově její tělo vybízelo k obvyklým pohlavním zvrácenostem.
Rajcovní představa - mám tu kobylku, která vypadá, že má vaječníky dělat mezi chlapama.
V puse měla piercing. Bude mě žmoulat s tou pyramidkou nebo krychličkou, které tak zbožňuji!
Začal jsem ji všecko sundávat, ale uvědomil jsem si s nastupující hrůzou, že mi nefunguje vašek. Byl jsem tehdy rozjařen po demižónu piva a tropil jsem hluk, abych získal trochu času. Po minutě šmátrání do kalhotek jsem zabrzdil a řekl, že ještě nejsem připraven na vztah. Tedy na to, co bychom tu dělali.
"To je v pořádku, vypadáš tak smutně, že není divu, že... však víš... že nemůžeš."
"Děkuji ti, jsi anděl milosrdenství, Danuše... nejsem tě ani hoden."
"Jsi, jsi... už jak jsem tě tam v obchodě u nočníků viděla, řekla jsem si, že budeš hoden všeho pokladu světa."
"Ach, to je vlastně... pravdivé prohlášení."

Ví bůh, že vztek, kterým jsem byl naplněn, za nic nestál. Cítil jsem se naprosto neschopný. Snažil jsem se týdny před setkáním s Danou přijít na slušné prachy, když jsem měl s Josem jít na vloupačku do klenotnictví. Nechal mě si vyzkoušet na trhu nejdřív ukrást okurku. Malý, vetchý prodavač se zrovna bavil se zákazníkem, když jsem se nenápadně přibližil k hromadě okurek, ujistil se, že se nikdo nedívá, rychle ji chňapl, schoval do tašky a odcházel pryč. Asi po pěti metrech se ozvalo:
"Haló, pane. Pane, vraťte tu OKURKU, odkud jste ji vzal, jinak zavolám CAJTY."
Otočil jsem se, asi dva tři lidi mě pozorovali, jak se vracím k hromadě a jak jsem ji položil zas zpět na vrchol mezi ostatní. Pak jsem odešel. Cítil jsem se neschopný natolik, že jsem se na ulici rozbrečel. Jose říkal, že to klenotnictví necháme raději na později.

S Danou jsem měl zas na pár měsíců o živobytí postaráno. Dělala sekretářku u bohaté právnické firmy v Downtown. Nakupovala každý večer drahé konzervy s rajčaty, ananasy, hříbky a k tomu třeba bramboráky nebo grilovaný nášup, vařili jsme spolu jak milenci v hotelu na dovolené v Reykjaviku a pak naše výtvory do pozdních hodin konzumovali spolu s archivním vínem značky Anselmi, padlo mezi námi pár košilatých vtipů a dokonce jsem ji notovával hezkou řádku písniček.
Ježto jsem býval po škole knihovníkem, znal jsem dokonce i názvy několika titulů, které by s měla prečíst, než je spláchne nová móda. Věci šly vesele vpřed a zdálo se mi, že se Dana do mě pomaličku zamilovává. Odtud se karta obrátila.
Nepotřeboval jsem, aby mě bohatá panička z periferie považovala za svého milého. Střežil jsem se vyvarovat i ostatních chyb, kterých bych se mohl dopustit při snaze ji vybílit konto a zmizet. Víc by si mě teď všímala, kdyby mě milovala, a to by mi bylo jen na obtíž. Řečené nesnáze se táhly jak smrad z úst kuřáka, dokud jsem neobjevil zkratku, která by mi ušetřila problémy i čas. Venku byl leden, metelice se střídala s bláznivým povětřím, jezero zamrzalo a já ji navrhl, že si půjdeme zabruslit. Víte, domnívám se, že každý příběh by měl být kořeněn láskou i nenávistí, a protože už jste slyšeli o lásce dost, napadlo mě, že nepohrdnete druhou stranou mince. Piják whisky pozná kraj, odkud pochází pálenky, kterou pije. A stejně tak vy poznáte kuchaře, který vám příběh vypravuje.
Tak jsme si zabalili brusle, dovezla nás jejím SUV až k těsně k zmrzlým okrajům jezera. A tam jsme jí, zatímco se v autě soukala do bruslí, bodl otrávenou propiskou do krku. Nebyl to otrušík ani podobný jed z brakové literatury. Byl to obyčejný nikotin. Za dvacet vteřin ležela s vyplazeným jazykem, modrá na krku a fialová ve tváři. Rozbil jsem heverem led, vytáhl pilku na dřevo a přepiloval ji zápěstí a hodil jsem kusy rukou do mrazivé studny. Vytrhal jsem ji kolečko vlásků na hlavě, protože sbírám skalpy. A v poslední řadě jsem ji strčil před volant auta, nastartoval, zařadil rychlost a těsně před tím, než po vyasfaltované promenádě vůz narazil do přepychové vilky miliardáře, jsem vyskočil z auta. Scéna se změnila v přehlídku drceného plechu a rozbíjeného skla, tělo se sklíčeně opřelo o tuny součástek, které ho ve zlomku sekundy zdmuchaly jak lístek javoru v pneumatické drtičce.
Věděl jsem, že má sestru, která s ní nemluví. Zkusím štěstí ještě u ní. Třeba se do mě tentokrát aspoň ona nezamiluje a nebude třeba použít násilí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lady de Vampire Victoria Lady de Vampire Victoria | Web | 1. června 2016 v 4:53 | Reagovat

pěkně napsáno

2 Lady de Vampire Victoria Lady de Vampire Victoria | Web | 1. června 2016 v 5:43 | Reagovat

No a kde máš ten úsměv na víc?

3 Keeble Keeble | Web | 1. června 2016 v 11:49 | Reagovat

Škoda další duše, né? Asi mám jen příliš stereotypní pohled.

4 Akim Akim | E-mail | Web | 1. června 2016 v 13:33 | Reagovat

Není nic horšího, než zamilovaná ženská, bléééé. :-)

5 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | Web | 1. června 2016 v 18:47 | Reagovat

píšu ti komentář, abys měl hodně komentářů, protože to jediný Tě zajímá, jinak a promiň, už jsem to ani nečetla, to jsi mě naučil Ty :D

6 Niko Tin Niko Tin | Web | 1. června 2016 v 20:39 | Reagovat

Ty mi vždycky zvedneš náladu o stoprocent, díky, kamaráde! :)

Hlavně se nezamilovat, pak je toho člověka prostě nutný odklidit. Sejdem se v chládku

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama