Na slamníku s kozatou služkou

27. května 2016 v 21:21
Co je mrtvé, už nemůže umřít. Ale někdy povstane silnější a mocnější.

Seděl jsem na peci a okusoval pšeničný chleba, který mi mamka připravila. Bylo mi dvacet čtyři let. Nikdy jsem nepoznal ženu, nikdy jsem se nezamiloval. Chlapský humor mi nešel přes hubu. Nedokázal jsem se podívat na svůj nedokrvený pyj, který prozrazoval úpadek osobnosti. Měl jsem co dělat, abych zvedl tříkilový batoh, který mi mamka plnila čokoládovými dobrotami a instantními polévkami, když mě posílala za humna, abych dohlídl na zakrslé slepice naší babičce. Jestli prý nechce kuřata, je potřeba, aby mezi slípkami vládl železným zobanem kohout. Tím kohoutem jsem měl být já. Byl jsem ustanoven radou vesnice.
Všecko jsem měl mít v malíku. Být tak průbojný a nezlomný. Nevykouřil jsem zatím jedinou ukrajinskou cigaretu a nevypil jediný doušek pančovaného rumu.
Sotva jsem vylezl na kopec, začalo hustě chumelit. Zapadal jsem do vánice spolu s blizzardem a hromobotím jak do pohyblivých písků. Vločky mi padaly do prasečích očí a rozpíjely v nich tupou dřímotu.
Byl jsem jen figurka, loutka, panák okolností a moje nedovyvinuté orgány se sunuly ve sněhové nadílce, jako se sune vozík s uhlím na rotační desce do pece poháněné měchy. Jako stěhovavý pták odlétající za lepším sluníčkem. Jako ostýchavý, poďobaný puberťák před zarostlou pipinou učitelky češtiny na obchodní akademii. Jako vykrmená pichna s nalakovanými nehty křičící a naříkající, že jí bolí vagínka, jak ji natrhává mistr světa v desetiboji. Nevyhnutelně jsem se sunul za babičkou do dědiny.
Zjistil jsem po třech hodinách chůze, že jsem se ztratil. Když jsem dalšího rána někam došel, čekalo na mě asi deset hasičských vozů a tři policejní se sirénami, tisíc zdravotníků a jeden detektiv policie. Babiččina hlava s natáčkami na vlasech byla naražená na plot a důlky jí vyžraly havrani. Ptali se mě, kdo jsem a co mám v tom batohu, myslel jsem, že normálně polévky a čokolády, ale udělali mi kontrolu a zjistili, že jsem pašoval nějaký bílý prášek. Zatkli mě pro důvodné podezření. Kartel není žádná prdel, tam jde o holý život. Ukázalo se, že matka v tom jela s babičkou. Prodávali drogy do Venezuely. Myslel jsem, že je to jen noční můra a že se brzy probudím.
Probral jsem se až za dvacet let, kdy mě pustili z vězení.
První věc, kterou jsem po propuštění udělal, bylo jít si zatrkat do Amandy. Měl jsem uspořeno dobrých pět tisíc, takže jsem šukal skoro do úmoru. Ve sladké Amandě, bordelu, který, jak se ukázalo, kdysi dávno vedla moje babička.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Niko Tin Niko Tin | Web | 27. května 2016 v 22:26 | Reagovat

Byla by sranda, kdyby to bylo real, jenže to bys byl na pivo se mnou už moc starej :P

2 Akim Akim | E-mail | Web | 28. května 2016 v 10:56 | Reagovat

Tvá babička byla čiperka. :-)

3 Evelyn Vivien Evelyn Vivien | Web | 28. května 2016 v 17:51 | Reagovat

:D Tak to potom jo. Ovšem to mnohé vysvětluje...

4 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 30. května 2016 v 21:30 | Reagovat

Ó, Amanda!

5 Charlie Charlie | E-mail | Web | 1. června 2016 v 17:23 | Reagovat

hustá babka. ja som si zas vždy myslel, že drogy sa predávajú na fare... a vlastne, nikdy som to neočekoval. nebol som s farármi dobrý priateľ, bál som sa o svoj nádherný zadok.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama