Červen 2016

Chudák se srdcem z tořiče

21. června 2016 v 2:21
NIKOLAJEVŮV PLYN Tato látka byla vyrobena na zakázku, jejím účelem bylo udržet vzhůru vojáky, kteří se museli účastnit i několik dnů trvajících bitev. Vláda by tak mohla buď zredukovat počet vojáků, nebo zvýšit výkonnost současné armády. Plyn získal jméno podle Felixe Nikolajeva - váženého vojáka, jehož (velmi stručná) charakteristika se objevuje v zápisech z deníku. V dnešní době se vylepšené verze Nikolajevova plynu využívají při hypnóze a jako sérum pravdy. Článek pojednává o experimentu, během něhož byl tento "Nikolajevův" plyn použit.

THE RUSSIAN SLEEP EXPERIMENT
Sovětští vědci během pozdních 40. let (spíše ke konci války, přesný letopočet jsem nikde nenašel) provedli 15 dnů trvající experiment, během kterého udržovali 5 subjektů ve stavu bdělosti. Tento pokus je známý pod názvem "The Russian Sleep Experiment". Subjekty, jimiž se nedobrovolně stalo 5 vězňů, kteří byli v průběhu II. světové války označeni za nepřátele Sovětského svazu, byly po celou dobu experimentu drženi v hermeticky uzavřené místnosti s regulovaným přívodem kyslíku a Nikolajevova plynu. Bylo velice důležité kontrolovat poměr Nikolajevova plynu a vzduchu, neboť N. plyn se při vyšších koncentracích stává toxickým a pro subjekty by to znamenalo otravu a následnou smrt. Subjekty byly umístěny v místnosti s velkým množstvím knižních publikací, lůžkem (avšak bez lůžkovin), tekoucí vodou, toaletou a zásobou sušeného jídla v takovém množství, aby mohlo všech pět subjektů přežít po dobu jednoho měsíce (měsíc byla původně plánovaná doba experimentu). V době, kdy experiment probíhal, ještě neexistovaly kamery, které by bylo možno kontrolovat a ovládat na dálku přes stěnu, do místnosti byly proto zavedeny mikrofony a vizuální kontakt zprostředkovávalo pět palců tlustá okna.
PRVNÍCH PĚT DNŮ EXPERIMENTU
Všechno probíhalo hladce. Aby vězni souhlasili s experimentem, slíbili jim za jeho podstoupení a pozitivní výsledky svobodu (samozřejmě to byly lži a na svobodu by je nikdy nepustili). Jejich vzájemné interakce (rozhovory,…) a činnosti byly monitorvány a bylo zjištěno, že diskutují především o svých traumatických zážitcích, které prožili v minulosti. Celkový tón jejich konverzace se v průběhu následujících čtyř dnů zhoršoval. Po pěti dnech začali vězni protestovat proti místu, kde byli drženi, podmínkám, kterým byli vystaveni a proti dalším faktorům. Všichni také začali být silně paranoidní. Přestali spolu komunikovat a namísto toho začali šeptat do mikrofonů a proti sklům (z jejich strany vypadala jako zrcadla). Zvláštní bylo, že se všichni domnívali, že získají přízeň/důvěru vědců tím, že budou donášet na jejich spoluvězně.

Den šest až devět
Jeden z vězňů začal náhle křičet. Neustále běhal po místnosti a křičel z plných plic. Tento stav trval neuvěřitelné tři hodiny. Taková námaha hlasivek však způsobila jejich fyzické poškození a i přesto, že se vězeň snažil zoufale dál křičet, vydával už jen občasné skřípavé zvuky. Patrně nejvíce překvapivé však bylo to, jak na tuto událost reagovali jeho spoluvězni, respektive jak na to vůbec nereagovali. Pokračovali v šeptání do mikrofonů, dokud se do křiku nepustil další vězeň. Další dva vězni pak vzali knihy, stránku po stránce ušpinili vlastními výkaly a lepili je na okna. Ihned poté, co vědci ztratili vizuální kontakt, utichl křik i šepot vězňů.

DEN DVANÁCTÝ
Vědci kontrolovali mikrofony každou hodinu, aby se ujistili, že fungují správně. Mysleli si totiž, že není možné, aby se z uzavřené místnosti s pěti lidmi uvnitř neozývaly žádné zvuky. Spotřeba kyslíku však naznačovala, že všech 5 subjektů musí být naživu. Objem spotřebovaného kyslíku, který spotřebovali vězni, odpovídal množství, které by spotřebovalo 5 lidí vystavených těžké fyzické zátěži. Čtrnáctý den ráno se stalo něco, co nikdo nečekal. Vědci se rozhodli, že musí od vězňů získat odpověď za každou cenu, použili proto interní telefon a vyzvali vězně: "Otevíráme komoru, abychom mohli zkontrolovat mikrofony. Odstupte od dveří a lehněte si na zem, jinak budete zastřeleni. Souhlas přinese jednomu z vás svobodu." K překvapení všech jim však někdo velmi tichým hlasem odpověděl: "Už nechceme být osvobozeni." Mezi vědci a vojáky, kteří financovali a zajišťovali tento projekt, se rozhořela debata o dalším postupu. Po několika marných pokusech o opětovné navázání komunikace se konečně rozhodli komoru otevřít. Stalo se tak patnáctého dne o půlnoci.

DEN PATNÁCTÝ - PŮLNOC
Místnost byla vyčištěna od Nikolajevova plynu a naplněna čistým vzduchem. Hned na to se však ozvaly protestující hlasy vězňů. Tři různé hlasy začaly žádat, ba dokonce prosit o obnovení přívodu plynu. Místnost byla otevřena a sovětští vojáci vstoupili dovnitř, aby z místnosti vyvedli subjekty. Vězni však začali křičet hlasitěji, než kdy dříve a stejným způsobem reagovali i vojáci, když poprvé spařili to, co se v místnosti skrývalo. Čtyři z pěti subjektů zůstaly na živu, přestože stav, ve kterém se subjekty nacházely, se dal jen těžko považovat za "živé". Zásoby jídla zůstaly od pátého dne netknuté. Odpad (resp. odtok) uprostřed místnosti byl ucpán kusy masa ze stehen a hrudníku zesnulého vězně a v důsledku toho se tekoucí voda hromadila na podlaze. Hladina sahala do výše čtyř palců a nikdy nebylo přesně stanoveno, jak velkou část z kapaliny na podlaze tvořila krev.

Všechny čtyři subjekty rovněž vykazovaly poškození kůže a svalové tkáně. Poškození masa a také kosti trčící ze špiček prstu vězňů napovídaly tomu, že byly rány způsobeny manuálně za použití rukou, nikoli zubů, jak vědci původně předpokládali. Bližší studie zranění, založené na lokalizaci a směrech zranění prokázaly, že většinu (ne-li všechny) zranění si způsobily subjekty samy, jednalo se tedy o sebepoškozování. Vnitřní orgány, které se nacházely v dutině břišní pod hrudním košem, si všichni čtyři vězni vyrvali z těla. Zatímco srdce, plíce a bránice zůstaly na svém místě, svalové tkáně obklopující hrudní koš byly vyrvány, odhalujíc fungující plíce v hrudním koši. Všechny tepny i vnitřní orgány zůstaly neporušeny, pouze se nacházely mimo těla subjektů. Vědci viděli, jak zažívací trakt všech čtyř subjektů pomalu tráví svůj obsah. Vzhledem k tomu, že zásob jídla se vězni téměř nedotkli bylo více než jasné, že tráví maso, které si sami vytrhali z těla a v průběhu nocí i dnů pak jedli. Většina vojáků byla ze zvláštní jednotky, která pracovala přímo pro ústav, i přesto však mnoho z nich odmítlo vrátit se do komory pro vězně.

Ti totiž neustále křičeli, aby je nechali v testovací komoře a střídavě prosili a požadovali, aby byl do místnosti znovu zaveden Nikolajevův plyn, jinak prý usnou. (pozn. S.). Když se vojáci pokusily transportovat subjekty ven z místnosti, narazili na jejich tvrdý odpor - subjekty se pustily do zuřivého boje. Jeden voják zemřel poté, co mu subjekt probodl krk, další voják vykrvácel, když mu další subjekt svými zuby ukousnul varlata a následně poškodil stehenní tepnu. Celkem 5 vojáků, kteří byli svědky těchto úmrtí spáchalo krátce na to sebevraždu. V zápalu boje si jeden ze subjektů přetrhl slezinu a téměř okamžitě vykrvácel. Zdravotníci se ho snažili zklidnit pomocí sedativ, avšak to se zdálo být nemožné. Dostal dávku séra DMT, která přesáhla desetinásobek běžné dávky a stále se rval jako nezkrotný býk. Mlátil kolem sebe tolik, že jednomu z lékařů zlomil ruku a několik žeber. Když jeho srdce bilo i dvě minuty poté, co vykrvácel, v jeho žilách už proudilo více vzduchu než krve. I poté však pokračoval ve křiku a házel sebou po dobu dalších tří minut, napadal každého, kdo se pokusil k němu přiblížit a neustále opakoval: "VÍC!", stále tišším a tišším hlasem, až nakonec úplně utichl. Zbývající tři subjekty byly pevně spoutány a převezeny do zdravotnického zařízení. Dva subjekty s neporušenými hlasivkami neustále prosily o Nikolajevův plyn, aby zůstali vzhůru. Subjekt, jenž utrpěl největší poranění, byl přijat na jediný operační sál, který se v budově nacházel.

Tak už víte, co si máte vyzkoušet, až se budete nudit, děcka.

Dávení

19. června 2016 v 21:21
Proti své vůli jsi byla stvořena,
proti své vůli se narodíš na svět,
proti své vůli zemřeš.

To jí řekli, když přišla první den do školy.
Už tam na ni čekal zarostlý školník,
který neopomněl využít příležitosti a
zeptat se nadějné, copaté slečny,
jestli ho ještě někdy ráčí ve škole navštívit.

Byla překvapena tou otázkou,
vždyť ji doma učili,
že do školy se chodí a chodit musí.
Tak co najednou dotaz
od někoho, kdo ji připomínal
mokré koště!

A co ty oči, podlité vodkou,
zanedlouho se po ní sápaly
pohledem
a celou základní školu
měla pocit, že ji sledují,
že vyčkávají a
chtějí ji řádně zneužít!

Později, až si prošla kolotočem pařbiček, kluků na jednu noc,
ztracených klíčů a dezorientací z perníku, rán strávených na záchytce,
na něj změnila názor,
připadal jí neobyčejně sexy, a tak si dali rande
ve vnitřku jeho kumbálku.
Dávil ji penisem. Na oplátku se mu oddala i v jeskyňce.
Stála se z ní básnířka, poetka ztracených existencí!

"Když ležíš vedle mne a položím ruku
na tvůj bachor, cítím pojednou,
jak ve tvém pomalém, zpitém dechu
pulzuje vesmír, a nepřestávám žasnout,
jak se má duše mohla tak dlouho vzpouzet"

napsala si do diáře.

Ani si neškrtnout

18. června 2016 v 21:21
Jak to psal ten mamánek z Brna?
N
a stropě hořčice a v ní je buřt
zmítám se v šílenství na podlaze
a je mi blaze, tolik blaze
že už snad nemůže ani být hůř

Tak to se náhodou trefil do nálady. Protože sežrat polívku z houbiček, vypít k tomu flašku rumu a neposrat se šílenstvím, to je těžké, zatraceně těžké.

Miluji tvou tvář ze ztracenými ústy,
tvůj hedvábný zakudrněný vlásek.
Tvou postavičku modelky Esquire,
tvůj dech, který vypouštíš nosem,
když nemáš ta ústa.

A nejvíc miluji, že jsi taková
rajda, která se vzpírá jen naoko
říkáš ne, jako 40% žen, které
to myslí jako ano,
které jen zkouší tvou agresi,
ale mluví pro ně fakt, že
(stále ještě)
nadpoloviční většina myslí ne jako
ne!

Štěstí nechce, abychom se na ně
dívali příliš zblízka,
napsala mi třináctého června
dva tisíce sedm,
a velmi mu prospívá, když je přijímáme
s očima zavřenýma.

Šukala jako kurtizána,
přestože byla mláda
osmnáct let.

V střídavém pominutí rozumu
řekneš ne, a celý život se ptáš,
co všechno ten vzdor
vymazal z mapy tvých cest.

Kdybys tenkrál řekl jo
sousedovic Mařce
mohl sis žít jak král
(vlastní hotely na jihu Čech)

Ale člověk už jde
spíš tam
kam nechce
a dělá to
co dělat nemínil
a umírá vůbec tak
a žije (zaklepejme na dřívko)
vůbec jinak
než kdy pomyslil!

Jásejte, žebráci, že nejsme čuráci

17. června 2016 v 21:24
Už se vracím do normálu, do pěti promilí. Dnešek sliboval závratné údalosti. Bohužel jsem se probudil až po poledni, těžce naložen v lihu. Mohl bych děkovat světu, že mě udržuje naživu a být opravněně spokojený, že mohu dýchat čerstvý větřík vanoucí od pólů. Místo toho se každý den zpíjím do bezvědomnosti! Mohu si to dovolit. Mám plnou moc. Mlýny boží melou pomaličku, ale jednou domelou!
Měl jsem vyjít do ulic, pozorovat ruch, fotit si zamilované, číst prastaré kroniky rodu Obamů, rozuměj, prostě se zajímat o dění okolo.
Sotva jsem otevřel dveře, nebo co z nich zbylo, když do nich denně narážím hlavou pod obraz zlitý jak beranidlem, zaplavil mě stojatý žeh dusna. Přes třicet stupňů, udělal jsem dva kroky do schodů, protože jsem asi jediný široko daleko, kdo bydlí v místní králíkárně pod zemí, a zase jsem se otočil a slezl ty schody a zavřel "dveře".
Do takového počasí by nevyhnali ani chudáka.
No nic, il est tard, je vais dormir.
Quel est le meilleur moment pour toi?

Z fleku hnula se do postele

16. června 2016 v 21:21
Mastíte si tyče? Hrňte se do piče.

Rady pro don Juany, kteří nemohou nalézt přítelkyni, otrokyni a kuchařku v jednom!
Zapněte si seznamka.cz a dejte si inzerát v sekci sado/maso.

Slévač poševních výtoků

15. června 2016 v 21:21
Mám pro vás ten nejhnusnější time lapse, jaký kdy byl stvořen! Žiju v téhle smyčce, směj se mi a vypálím ti pořádnou dělovku! Čumáku...
Made by humusák!

Výrostek z léčebny pro mě objevil Holana, čtli jsme ho spolu a na houbičkách mě dokonce jednou k Holanovi zavedl. Bydlel v domečku na Kampě pod panem Werichem. Já ani moc neposlouchal, o čem se mluvilo, protože já byl z toho úplně fascinovanej. To bylo ve dne, odpoledne, ale v místnosti byla absolutní tma, svítila tam akorát jedna malá žárovička, on prostě žil tak, abyk němu nepronikalo denní světlo. Osobně psychedelika jako součást duchovní cesty za spasením a souloží s Nejvyšším nepropaguji ani nezatracuji. Domnívám se, že odvážnému, spravedlivému, vytrvalému, neznajícímu bratry badateli mohou nabídnout zajímavé vhledy z nečekaných úhlů pohledu, samy o sobě ale nemohou nahradit duchovní cestu do Ixtlanu jako takovou. To jsem mu řekl a on se podivil. Pak se zeptal, proč mě teda zavřeli do blázince. Řekl jsem, že účinky psilocybinu jsou ve srovnání s xylenem pošimrání bránice komára! Na magických houbách zešílet, to musíš mít, chlapče, slabou konstituci!

Připomínal mi dítě, které když pitvá myš, snaží se najít její duši. Místo toho z ní vyleze jen moucha.

Jsi jako tvoje matka. Kterou jsem ohnul na houpačce, když jsi byla ještě mladá slečna. Jen tvé oči trochu víc promlouvají.
Chtějí mě víc než oči tvé matky. Možná jsi má pohřešovaná dcera, Maríno!

Už nejsem, co jsem býval. Plesnivina mi leze krkem.
Nepostaví se mi ptáček do pozoru - ani když na něj ukážeš decentním prsteníkem!

Přesto ti prokážu službu a vstoupím do tvých zacloněných komnat.
Žaluda ti prostrčím až do nosohltanu. Naše klání bude spočívat v tvém zarudlém těle a potokům slin, kterým nebude konce

Proč myslíte, že artista nasazuje doslova zanícený krk, když ho třeba nemoc či neštěstí tísní a on nemůže vystoupit na jevišti a předvést, co dokáže? Protože je ochoten ztratit čest, dobré jméno, přijít do klevet, a další velmi vážné věci., avšak něco tak nedotknutelného, zač se bije, zač žije a proč mu tepe krev žilami - ztrátu gáže - tu by nevydýchal. Proto když ho neštěstí položí na obě lopatky, on zas a znovu vstane a je připraven ukázat divákům, zač je toho loket.
Je přece národní umělec. Dostal ten titul za výkon své profese. Dneska už se oslavovaní artisti nerodí. Zato máme něco lepšího. Umělce na bradlech, klauny a krotitelé tygříků, kteří se pohybují v branži, jíž říkáme politická scéna. Kupodivu má se scénou, v níž bojovali gladiátoři, přemnoho společného.
Lidé tam, zrovna jako tehdy v koloseu, pokládají životy, aby si vybojovali svobodnější přístup. K umírání již zítra.

Tak kupříkladu baron Sobotka, kterého bychom, abychom zůstali u kejklířů, označili jako cvičitele opic či polykače hořících mečů, vybojoval pro českou státnost vítězství, jemuž není v zemích koruny české rovna.
Je to umělec v přeměnách a liliput držící na hlavě pyramidy státního rozpočtu. A když píšu umělec, myslím tím skutečný u-mě-tel. Teď jsem přišel ještě na trefnejší popis.
Sobotka je vousatá dáma! Chybí mu sice mušketýrský vous, zato k dámě má blízko jinak - vřelostí pohledu, vyplazeným jazýčkem, piercingem v krápníkové jeskyňce i dalšími atributy.

V duchu cítím, že je marné trávit čas s rozvedenými maminkami. Potřebuju si jen vylízat pekáč a odrazit se k jiné. Některé jsou však tak nevypočítavé a upřímné, že by mrtvému dovedly vemluvit duši novorozeněte. Před takovými si vytahám prsty a dělám s nimi kouzla, když dojde na lože. Ale nic víc. Prostě si zabrnkám a posunu se dál. Přijde nějaké to třesení ve svalu a stříkání jakéhopak komedianta, kdysi jsem si sice myslel, že bych mohl být největší z pierotů, ale... vždyť já hraju hlavně šachy - a hraju je vlastně dodnes. Jsem takový opus omyl. Hlavně žádné vazby. S ženami, těmi fenami těla. Ne s něčím, co mění plíny přežvýkavcům, usopleným bytostem sající mléko z kozy, vždyť to aní nedává smysl, proč by mělo ženské z těla téct mléko na ventilek s redukcí... má mít krev, hnis, manu, cokoliv, jen ne proboha mléko. Vždyť ani kokos nedává dobrovolně mléko, musí se dobývat. Těm, co ho ochutnají, vtiskuje aterosklerózu a zhoršuje beztak nevalnou, padesáti generacemi napříč rozfušovanou bastardy, již kvalitu mužského semena! Vždyť z takzvaného mléka se rodí ty nejnechutnější organismy, přenáší se v nich borelióza, rostou po něm panděra, rodí se rakovina, bují nádory. Mohl bych pokračovat. V mlezivu našly výživu nejdivnější děti, počínaje Lao-Tsem, konče Annou Frankovou...jeden dokazoval existenci draků, druhá si dělala dobře nad chanukovým svícnem...
Co teď pijeme, ptá se Lister daleko daleko odtud.
HOLLY: Nouzové rezervní zásoby. Jsme na psím mléku.
LISTER: (Zírá do kelímku) Na psím mlíku?!
HOLLY: Není na něm nic špatného. Je výživné, plné vitamínů, vzpomínek krásné fenky. Také vydrží déle než jiné druhy mléka.
LISTER: A jak to?
HOLLY: Ani pes by ho nepil. Navíc psí mléko má tu výhodu, že když je prošlé, chutná stejně jako by bylo čerstvé.
Mléko je zkrátka svinstvo, které by nepil ani pes. Uvědomte si to a přestaňte si jednou provždy mléko kupovat. Radí čtyři z pěti stuprumů, o tři víc, než je třeba.

Dupal jsem jeptišku v Hroznové Lhotě

14. června 2016 v 21:21
Fakt, byla chutná jak šedesátiletý učitel hry na varhany v závěrečném stádiu rozkladu. Co má Alzheimera jako, chápejte.
Nevím, proč jsem vstupoval znovu do téže řeky, ale asi už to máme zakódované v genech, jinak nevím.
Nemám zrovna všech pět pohromadě. Nemusím připomínat, že jsem bral zakázané látky ve větším množství než malém. Proto mě nekamenujte. Když vidím osamělou jeptišku poblíž kadidla, zatoužím po ni. Je sice zaslíbená Ježíšovi, ale proč by taky nedala jinému? Však ji za to nikdo nepromění v solný sloup.
Nebo jsem o tom ještě neslyšel. O jeptišce, kterou by stihl trest boží za to, že se dopustila nevěry.

Stačí se mi jen kouknout na fotku Marilyn z padesátek, třeba jak pozuje na skokanském můstku a už mi vstává. Nejradši bych ji ošukal přímo před hledáčky kamer. Jenže to by přišla o svou slávu. Kterou bych získal já. Nikdo nechce holku, která má macochu na univerzální klíč. Kdežto u chlapů se získávají vesměs jen plusové body, když otrká kdejakou kozičku.

V hospodě jsem potkal takovou fetku:
Vyprávěla dětem, jak krutý osud příroda uštědřuje hrbáčkům a jak je smutná ta maminka, které se narodí hrbaté děťátko. Metoděj, vrchní feťák, na to podotkl: "No jo, ale jak zas je nešťastná velbloudí maminka, když se jí narodí děťátko bez hrbu.
Nevíme, jak cítí zvířata. Jestli podobně jak maminky lidské nebo o něco dojemněji.

Popíšu vám člověka, okolo kterého vznikl kult osobnosti. Jestli někoho takového znáte, s největší pravděpodobností ho čeká obyčejný osud!
Rád sedává v hospodách čtvrté cenové kategorie s kamarády na pivu. Svetr a džíny jsou jeho nejmilejší oblečení. A pak si oblékne smoking a objeví se v tanečním sále a tančí šestikroký valčík doleva.
Je tak hodný, že se lidem zdá, že by se s ním dalo orat. Zdání klame, je to podvraťák a ošust.
Tento dojem vzniká proto, že je neosobní, jde mu vždycky o věc, a nikoli o sebe sama. To někdy lidi plete, protože sami takoví neumějí být. Neumějí se takhle dát všanc.

Vychodil obecnou školu v roce 1947 a maminka rozhodla, že by měl jít z domu, aby užil samostatného internátního života. V Poděbradech na zámku byla tehdy zřízena střední chlapecká škola po vzoru anglických internátních škol v Etonu a Harrow. Jmenovala se Kolej krále Jiřího z Poděbrad. Studovaly tam bezprizorné děti, které ve válce ztratily rodiče, jako Miloš Forman. Škola dostala od vlády na ten bohulibý skutek dost peněz, a tak si ředitel Jahoda mohl vybrat nejlepší profesory. Díky profesorůma finančním prostředkům to opravdu byla dobrá moderní škola s příslušným vybavením. Byly tam dílny: truhlářská, zámečnická, kovářská, knihařská. Chodily tam i děti z Poděbrad, a když skončila škola, šly domů, zatímco těm ostatním začal internátní život. Sešla se tam neuvěřitelně nesourodá skupina dětí: sirotci, prominenti z takzvaných buržoazních i komunistických rodin. Komunisté, když vyhráli volby, tam začali dávat svoje děti.

Stávka dráteníků

13. června 2016 v 21:21
Místo dírky máš sirky. Zapálíš je a shoří ti tvoje jinová zahrádka.
Potřebuješ srát zlato a vozit si špeky ve formuli? Nebo proč ti teda nestačí konvenční život? Musíš se tahat a kurvit s namakanými manekýny?!
Nestačím ti já, skřet a slaboch s hovnem místo hvězdy na čele?
Ó, bohové na nás seslali krutou kletbu, zvlášt na mě. Nevím, co teď s tebou učiním.
Měl bych tě proklát nožem. Či vrhnout na tě oprátku. Měl bych spálit tvé nenažrané kosti a předhodit spálené prasatům!
Místo toho však odpouštím ti, srdíčko! Jsi celé moje panorama. Nevím, co bych viděl, kdybych každé ráno neviděl tebe, jak smažíš vajíčka nebo jak sedíš na prkénku a čteš si Ženu a život.
Zvonil včera, zatímcos spala, nějaká chlápek s drsňáckým hlasem Toma Waitse. Ptal se, jak se máš, žes prý měla nehodu na mopedu. Takový nesmysl chabého příběhu bych normálně trestal vybodnutím očí jehličím, jenže mi vzal dech! Nevěřím, že ho nešukáš! *slza stéká po líčku*
Bez tebe bych byl jen osminový. Spíš čtyřiašedesátinový. Ba ani to ne. Jsem tvůj skřet a tys má Popelka!

Věnováno anonymní dírce a matraci v jednom, kterou nechci nikdy prznit ani poznat

Bolí mě pomyšlení, že se mnou už nespíš

12. června 2016 v 21:21
Pokuc tě štve stará, utrhni ji kvítek ze zahrádky. Věnuj jí květ.
Pokud tě štve mladá, pořid si mladší.
Život je příliš krátký na nudu a nudné holky, zasekané u gelových nehtíků! Pokud s tebou každý večer nevypije pár pivek, nevyřve si plíce na Barceloně a nezajde s tebou za dostihy, nenechá si nařezat na holou řemenem a tak dál, nemá smysl jí věnovat čas! Obejdi ji obloukem.
Obloukem se dostaneš k lepší. S krásným tělem. Ze které se vyklube domácí puťka. Najdeš mladší.
Tak jsem se dostal až do školky. Kde jsem našel svou pětiletou princeznu. Beru ji na výlety, poslouchá bez odmlouvání mé příběhy a když něco zvrtám, nemusím se jí ani omlouvat. Má ve tváři pořád úsměv a zdá se, jako by vůbec nic neřešila.
Jak jedem mým kabrioletem vstříc pláži, vítr ji rozechvívá košilku, ze které se soukají půvabné paže. Nechala si propíchnout ouško, které ji teď zdobí stylová náušnička ve tvaru hrušky.
Když pak zastavím u naší chaty, kde proběhla naše svatba, ani nepočká, až ji otevřu dveře a už natěšeně běží do postele. Zatímco jí svlíkám tílko, už to nevydržela, můj pták jí okamžitě klouzal v ústech. Vydávala při tom slabé vzdechy a já jsem se rozhodl, že její dmoucí ňadra vysvobodím z podprsenky, chtěl jsem ji ramínka sundat a ňadro jedno po druhém vysvobodit, když jsem si vzpomněl, že nemá prsa, že je jí teprve pět.

Nudíte se často? Dokonce tak, že se "nudíte k smrti"? V tom případě byste se nad sebou měli zamyslet. Smrtelná nuda nemusí být jen módní termín, kterým se chcete odlišit od svých nenudících se spoluobčanů. Tento stav vaší mysli může odrážet skutečnou souvislost mezi nudou a předčasnou smrtí. Epidemiologické studie posledních let totiž naznačují, že čím víc se člověk nudí, tím větší je pravděpodobnost, že zemře předčasně.

Vítěz nad vztekem

11. června 2016 v 21:21
Jak víte, občas se napiju a když se tak stane, pak pro mě šťavnatý stejk je něco jako vysvobození. Z toho důvodu se nestanu veganem. I když je určitě ušlechtilé nejíst prasátka, svět tím nespasíte. I kdyby bylo desetkrát tolik veganů než všežravců, vždycky se najde jeden, který bude žrát za deset. Takže tu ta rovnováha, nebo spíš nerovnováha bude pokaždé.