Červen 2016

Decentní

10. června 2016 v 21:21
Máš kundu? Tak si hleď zaplnit tu díru. Nechce tě přítel, nechce tě soused. Na všecko jsi najednou sama. Zbývá vyměnit baterky a zapojit vibrujícího kamaráda. Nikdo jiný to za tebe neudělá...

Přísluší ti vzdorovat

9. června 2016 v 21:21
Obabdva ucouvli za otevřenou do pokoje okenici, aby nepozorováni mohli uvidět Rosu, až půjde okolo. Rosa šla po protější straně ulice. Šla krokem rychlým, jakoby někam spěchala; naši dva číhači ale uhodli, že proto jde rychlým krokem, aby na ní nikdo nepoznal, že vlastně někoho čeká. Rosa šla právě okolo; měla tvář zastřenou závojem, ale Jaroslav velmi dobře uhodl z jejího kroku duševní nepokoj. Když Rosa přešla, vystrčili obadva hlavy z okna, a dívali se za ní. Rosa se blížila již ke konci ulice, a krok její patrné ochaboval. Na rohu se Rosa zastavila, a jako by něco byla zapomněla, obrátila se, a šla zase rychlým krokem zpět.

Rosa je Koketa, Jaroslav je Básník. Využívá ho ke svým sobeckým účelům. Jaroslav ji neprohlédne. Vlastně ano, ale až už je pozdě. Rosa trimfuje a Jaroslav ztrácí jedinou dívku, která ho opravdu milovala. Emílii.

Znáš pády z milosti

8. června 2016 v 21:21
Věnováno Osudové

.


matkoterezo.. podělalo vás? jak jste se s hukotem hodným achileů na tygrozubých šavlích rozvalili z vyteklých kund světa, na tom pupku, který jste nazvali western & times.
podařilo se mi jednoho z vás kravaťáků zastavit.. zeptat se, kde se dá sehnat pokoj za dvě stovky na měsíc s výhledem na řeku.. s výhledem na řeku v záři lucerny.. tak jste mě poslali za ráčkující ukrajinkou v županu z dynastie jüan. dala mi nejhorší pokoj, všude štenice a výhled do oken protějšího baráku, našel jsem v pokoji malířský stojan, ale já neuměl malovat, já byl hledač štěstí, a tak jsem si sedl za stojan, vytáhl flašku a pil víno a díval se střídavě ven špinavým oknem a na své rozmlácené prsty držící jako svátost nejodpornější víno na jih od hranic. kdybych teď zemřel, nic by se nezměnilo... pokud tohle přežiju, budu se nad sebou muset hluboce zamyslet... jak tak na to koukám.. jak dítě na písmena..
koneckonců...říkám si říhaje
sejdem se v pekle
sejdem se tam, kříčím do hrdla prázdné flašky
ulevilo se mi, ne dost, ale přece.

na rohu allison a higgins byl bar, kde chodili mladí vazouni se zachmuřeným výrazem. vyrazil jsem tam.. po setmění... nikdo mi nevěnoval ani pohled.
"dám si dvojitého jamesona."
barman dělal, že mě neslyší.
u jednoho stolu seděla sama jedna kudrnatá bruneta. vypadala opuštěně. vypadala dobře, vypadala moc dobře a trochu opuštěně.

Úcta k rodičům

7. června 2016 v 21:21
pokusil se sednout si na židli, netrefil se, spadl na zem, drsně si narazil kostrč, rozesmál se a podíval se na telefon. takhle končí Samotář: sám a mrtvý. umírá o samotě. Samotář by se už už měl přichystat.
žádná z mých básní mi nepomůže. žádná z žen, kterou jsem ojel, mi nepomůže. a už vůbec mi nepomůžou ženy, které jsem neojel.



- to čas ti umřel
a stíny s ním
kroky vrzly na parketách
- ticha splín

Miluješ-li dvě holky současně, neřeš to, nic nevyřešíš. A nehřeš to, nic nevyhřešíš. Když jich miluješ mandel nebo velekupu, tak začni přemýšlet, jak se staneš ředitelem oceláren. Ženská jde do peněz, zvlášť mladičká, ještě neozářená svitem reflektorů a leskem rtěnek. Znal jsem takovou, prdel měla fakt kouzelnou: chlapa uměla úplně vyřídit, že jen lapal dechu a zamilovaně kvílel do cementové oblohy.
Odevšad je cítits smrt? jak laciné. jak nějaký experiment. jak syrový karbanátek. ale tak to fakt je, kanály nejsou dost hluboké, abys do nich spad. když jsi načichlý tím pachem váguse. v hlavě se ti obrací pořád ta samá písnička. je jak ohraný kolovrátek.
ještě jednoho tlustého kapitána morgana. ještě jednu palbu christian brothers. než se vykodrcám z knajpy a budu zralý tak akorát na kurvu. zahazuješ ženy. zahazuješ boty. zahazuješ život. nic ti není dobré. seš mašina na vedlejší koleji. odstavená.

Pustil jsem si Brahmse, sonátu pro cello, na uklidnění. Včera Leningradskou Šostakoviče. Měl bych se cítit jinak. Ani jsem toho tolik nevychlastal. Obrátil jsem do sebe tak 10 hodů v napoleonce. Pivo na hydrataci. Měl bych se mít skvěle po hodinovém šlofíku. Místo toho je mi na grcání, střeva v jednom ohni, jsem jak zařezanej, jak skoba ve zdi a růžová nálada, na kterou jsem nikdy netrpěl, není k dispozici. Měl bych se asi smát svému výtvoru. Ale i kdybych ochraptěl ze všeho toho uchechtávání, ve finále se nic nezmění. Zůstal jsem na suchu a s očima pro pláč! Ženy a sloni vám nikdy nezapomenou, že jste je zranili.

Seznámil jsem se o víkendu s holkou, která si holila nohy a přitom si uřízla kousek ucha. Budeme teď kamarádi.
Poprvé jsem ji zahléd v luny svitu. Nevypadala vůbec důležitě, jako ty holky v kavárnách o poledni, které se tváří, že čtou text k Tannhäuseru.
Pak jsme chlastali, dopráskavaly poslední jiskry aut na obzoru, který se halil do červánků, pila jak večernice a já jak chobotnice. Možno bylo v ní čist, jak se v knize čítá.
Pak se skulila na záda a z pracek jí vypadla flaška. Ohnivější, než slova dovedou. Mluvila ještě žvatláním, tancem zmožených údů jako ptáče a nakonec ji tanec schvátil.
"Odpočiň si, zítra vyjdem na lov."
Převalila se na druhou stranu a spala. Neměl jsem srdce ji šahat do kalhotek, jak to dělám s novou obětí.

Pěstička v ústech

6. června 2016 v 21:21
Zaslechnuto při obědě (rumy a pivo) v restauračním zařízení:

"Tak ty mi nedáš?"
"Ne."
"Tak proč teda s sebou taháš celou farmu?"
"?"
"No dvě kozy a kachnu."

Zrzavá nahoře i dole
přirozeně
zrzavé vlasy -
zatřepala jimi
a zeptala se:
"mám pořád zadek na správným místě?"

taková komedie.

vždycky se najde nějaká žena
která tě zachrání před jinou

a jakmile tě zachrání
je připravená tě
zničit

byla to strašná noc. noc předtím spal Willie v buřině za Bakersfieldem. byl tam Holanďan a ještě jeden kámoš. pivo bylo na mně. přichystal jsem sendviče. Holanďan pořád žvanil o literatuře, o poezii; pokoušel jsem se ho dostat pryč, ale zůstal tam ležet přímo uprostřed. Holanďan má knihkupectví kdesi v Pasadeně nebo v Glendale nebo kdovíkde. potom se hovor stočil k nepokojům. ptali se mě, co si o těch bouřích myslím, a já jim řekl, že vyčkávám, že myšlenky by měly přicházet samy. byl to pěkný pocit, když si můžete dovolit čekat.

Mohl bych se nasrat. Copak všichni jste jenom děcka, jichž se netknou problémy? Hrajete jen dětský hry? Od kundy až do hrobu? Nepoznáte hrůzy života. Není pak divu, že mě posíláte do léčeben, zavíráte mě na zámky a stavíte kolem mě mříže. Ale to musí skončit, rozumíte?!
Jsem normální. Pojídám bonbóny, koupu se s plastovými kachničkami a vrážím ho tam děvkám z baru. A to ani nejsem žádný proutník. Prostě obyčejný.
To že mám náhodou nejlepší vztahy s beznadějnými případy ze mě ještě nedělá beznadějný případ. Umím přinutit k odpovědi i cvičenou opici.
A sere mě společnost. Jak já to vidím, celé to mimo léčebnu je o frontách a čekání. Já nesnáším čekání, nesnáším prostoje.

Víš, co myslím hrůzami, taková či maková B.? Že ti k životu k minimálnímu výdělku nestačí jen pracovat, musíš trávit čas s naprostými psychouši! Musíš spát s uklízečkami, abys dostala přidáno. A ze všeho nejhorší je, když nějaký hlavoun kydá svoje rady těm, co o ně nestojí.
Tisickrát radši potkám jednoho z těch pronikavých mozků, kteří jdou na smrt, aniž by hnuli brvou. A mlčí jak zařezaní.
Kdo má plnej pytel rad, má prázdný pytel na koule, to si zapamatuj!
Nevím, jak to dělám, že jsem v téhle společnosti ještě naživu. Všichni mnou pohrdají, jen panenky v barech si dají říct. Jinak mnou všichni pohrdají - kromě těch rychlovek, šíleného sexu utrženého ze řetězu - jsou mi taky všicni ukradení!
Dva největší vynálezy jsou postel a zbraně - ten první tě chrání, sbližuje, ten druhý zas řeší všechny problémy, ze všeho tě dostane.
Ať pomřou všichni, co nechcou hezky mrdat.
Stejně je to všecko mrdání, ta vaše společnost. Bolí mě jen to, že většina lidí líp chcípá než mrdá.

Sním o sňatku s duševně zaostalou dědičkou hotelového impéria. Nemusím uvádět její jméno, každý ví, že mám pro Paris slabost. Ucintávám nad jejími kozami, i nad fešnými kalhotkami i nad jejím pornem, které koluje internetem.
Až si vemu Paris. Respektive až si ona veme mě, pochopí, že člověk je jen obětí prostředí, které odmítá pochopit jeho duši.

Slina přistane na ptákovi

5. června 2016 v 21:21
Paráda. Akorát se musím nažrat, jinak nic. A ne abyste ohrnovali nos nad nebožátkem, které musí čas od času pojíst. Jsem jako to ošklivé káčátko, se kterým nikdo neplave po řece a ono jen chřadne. Z tváře je mi poznat, že bych ostatní káčátka klidně povraždil. A proto
se mi včera
udála
divná příhoda.

Sedím si v takovém pěkné výčepu a klopím půllitry, když tu mi zaklepe na rameno čísi lehký prst.
Otočím se a tam nikdo, tak se ještě otočím na druhou stranu.
Co vidím, je mimo vší popis.
Stojí nade mnou ta nejpůvabnější kočička, jakou jsem kdy v ožralém stavu viděl. Snad mi málem vypadly oči z důlku. Cítil jsem, jak se derou ven, nejenom oči. Všecko se na ni upínalo. Vlas měla divoký jak cypřišový les a jak dvě ryby mrskaly se jí zraky a v jejím košíku na prsa vlny plakaly... rozkoší smilnou.
"Čau. Jestli tu zůstaneš, tak se upiješ k smrti, mladý muži."
"Na co se ptáš?"
"Přivedla jsem ti kamarádku prostitutku, která s tebou za padesát babek půjde." S tím ukázala do kouta výčepu, kde se zubila malá ženská s výrazně zkaženým chrupem.
"Ne, díky. Zato ty bys nebyla špatné povyražení. Za kolik bys šla?"
"Zadarmo."
"Dobře, tak dohodnuto. Jen dopiju pivo a najdem si odvoz."
"Venku mám auto."
"A co ona?"
"Nic, dělala jsem si srandu, ani ji neznám," usmála se prvně kočička.

Byla fakt dobrá, lepší, než na kolik jsem ji odhadoval. Skoro jsem se před ní pokořil. Zoufale jsem se před ní plazil v prachu, padal jsem před ní na kolena... no, skoro.
Svěřila se mi po čísle, že si nechala vyoperovat šest žeber, aby měla vosí pás... aby vypadala jako její oblíbená postavička z anime.. kreslená.
Tím mě překvapila. Myslel jsem, že bych si všiml, že ji chybí žebra... však víte při čem. Ale asi jsem byl příliš zaujatý jinou činnosti... neumím si to vysvětlit.
Pak mi řekla, že neví proč, ale poslední dobou cítí bolest v palci na noze, který ji chybí... sežrala ji ho sekačka.
Úplně mě to vykolejilo. Co se děje? Šukal jsem snad mrzačku? Vůbec jsem si nevšiml, že by neměla prsty na nohou!
Pak mi řekla, že má na tváři gáz. Ať se sám podívám.
Podíval jsem se. Skutečnost se střetla s hrůzou. Byla bezpohlavní, chyběly jí prsty, žebra, nos a uši. Byl jsem pod vlivem, tak mi imaginace nakreslila někoho, po kom jsem toužil a ne tu, kterou jsem ojel!
Chtěl jsem smazat duhu. V takové depce, v jakém jsem se ocitl po souloži s krásným přeludem, už jsem dlouho nebyl. Je fakt, že je dost lákavé poznávat krasavice v útulném prostředí. Třeba když sedí na naběhlém ptákovi. Nebo když si čte výcuc z předvolební kampaně levicové strany v kavárně.
Nicméně. Mé sny jsou živější než realita a brzy se z nich zblázním asi.
Souznění se tedy nekonalo. Vykopl jsem ji z postele, posléze jsem ji vykopl na chodbu a kdybych měl klíč od baráku, vykopnu ji na ulici! Plakala jak dobrovolnice z hnutí pro emancipaci žen.
Jak bych svůj prožitek shrnul do osmi slov moudrosti? Tedy ne krása, nýbrž zrůdnost mě počastovala návštěvou.
Celý týden jsem z toho byl mrzutý.
Čas mi odměřují hodinky bytí
a jdou blbě jak vždycky, protože
se vyvíjí k smrti.
Milovat?
Nikdy neb
navždycky.



nežijeme v jednoduchém světě,
má zde místo i to, čemu říkáme zlo,
v plánu je vyhrát,
když tím projdeme,
tak nám to umožní se stát opravdu hodně silnými bytostmi,
velice platnými v bytí v univerzu

Dumat u šicího stroje

4. června 2016 v 21:21
V životě potkáš lidi, kteří na tebe udělají dojem a taky lidi, které bys hned nejradši vytečkoval. Potkáš taky ženy - spoustu žen. Žena je unikátní druh savce. Vývojový článek mezi člověkem a andělem. Pokud máš pokorné srdce, potkáš tolik žen, že z tebe nakonec nic nezbude. Někdy jsem tak uvažoval, co by se změnilo, kdyby ženy nemizely... v propadlišti času... kdyby trvaly dál.
Bylo by možné uchovat si z nich aspoň krajkové prádlo, které rády nosily? Nebo výrazně zelené šaty, se kterými nakráčely do tvého pokoje, když jsi seděl jen v trenkách a držel před sebou deku?
Pořád se jen hádat s ženskýma nemá smysl. Stejně si vydupají svoje.
Když se do sebe pustí chlap s ženskou, ideální rozuzlení sporu spočívá v tom, že ženská uteče někam do baru. Kde podrží tomu nejšerednějšímu, chcíplotině a somrákovi jen aby tě nasrala! Vykládá mu, že s tebou se hrozně šuká. A že ten somrák je nejlepší pich, co kdy zažila!
Když se vydáš ji po třech dnech a třech nocích, kdy v kuse chlastáš, hledat do baru, projdeš pár podniků a těm, ve kterých by mohla být, se raději vyhýbáš. Nakonec zakotvíš i tam. A přesně, jak jsi čekal, sedí tam a vedle ní plešatý chcípák, který ji kupuje panáky a čeká, že mu v noci nastaví foremnou, pevně držící kundu.
Jakmile tě zahlédne, začnou se jí proměňovat rysy ve tváří a z půvabné tělové barvy se pokožka mění na bledší až do zelené. Asi čeká, že ji natáhneš... a taky že jo. Přijdeš tam a před všemi ji vlepíš facku, že spadne ze stoličky.
"Už mě neser."
Než odejdeš, otočíš se a s bohorovným klidem prohlásíš: "Jestli se někomu nelíbilo, co jsem právě udělal, ať mi to řekne."
Ani náznak odezvy. Asi se to každému líbilo.

Nakonec se stejně doplazí zpátky. Jsou závislé na muškátovém víně, na mrdání a romantických osloveních.
Když klečí a kouří a silně drží, jsou bohyně. V momentě, kdy vstanou, už jsou to zas jen čtyřicetileté, unavené maminy s povislýma kozama a panděrem rýsujícím se zpod příliš vysoko navlečených tepláků.
Nechci křivdit všem. Jsou i dvacítky, které jsou na pár let dobrými pichnami, které se tak snadno neutahají a mají zajímavé tváře a kouří jak fabriky a pijou kafe a hřejou se na sluníčku, mají dlouhé nohy a je radost jim klouzat do klína, do rokle klínu, natahovat tam ruce, svazovat jim pysky nebo whatever dělají sadisti v domácím pornu.
S mladou děvkou se nemůže žádný chlap cítit starý. Problém je, že se s nimi může cítit osamělý.
Tak si vleze na jinou, která ho načas samoty zbaví.
Sune se do nich rozvážně.. jako by měl vstupovat do velrybí tlamy. Jako ta biblická postava, která plula do Ninive a dostala se tam řízením božím. Nerozžvýkána... neoblepena slinami. To mě fascinuje. Že neprošel žádnou proměnou.. před naloděním a po... umím si představit, že by mě taková cesta změnila. Ve velrybí tlamě. Jediná její stolička ti může překousnout např. zápěstí. Je pořádně těžká.
Každopádně s děvou je vždycky lépe než sám. Některé mají pivní pupky i ve dvaceti. Nezbývá než jim dát trochu lásky. Třeba časem ty pupky odpadnou. Kdoví, jak ženská vnímá. Jestli vůbec vnímá, že ji někdo má rád. Možná je jen jako stroj - mašina na děcka. Ale i stroj se může pokazit. A často se tak stane.
Problém je, že jsem pořád rozrajcovanej. Mám v těch chvílích, kdy jen popíjím brandy a ty patoky mi tečou po bradě až ke stehnům, chuť jít do gay baru a prosit tam borce na záchodě, aby mi vykouřil. Aby mi vykouřil černý negr s hnědými bradavicemi na tváři, do kterého se bude opírat líté světlo shora. Mohl by mít nabarvené vlasy - nebo by nemusel mít vlasy. Ale třeba by stačily nějaké nitě.
Černý hadrový panák s nitěmi místo vlasů a s robotickým jazykem kdyby mi vykouřil, možná bych nepotřeboval těla dívek a dam.

Co proti mně máš?

3. června 2016 v 21:21
Soused má novou nájemnici, mladší ještě paní. Vykuřuje na zápraží a zdá se jí, jako by ji to tu patřilo. Nejlepší na tom vše je, že se chová zcela nepředpojatě. Netuší, že stojí na zápraží, kde o ni vzníká blogový útvar, nebo lépe řečeno že tam sedí.. svět patří kuřákům! Viď, pusinko! Nevíš, že o tobě píšu, co? Che che che che...
Nejhorší, co by mohla udělat, by bylo... přelízt plot a usadit se za mnou do houpacího křesla!

Chtěl jsem si přečíst povídku Nerudovu. Ty nemáš srdce.
Ale zůstalo jen u chtění.


Na druhé straně městečka, než kde byla zábavní část, lunapark a bordel, ležel tichoulinký hřbitov politý měsíční září. V jednom tom koutě, posypaném grankem temnoty, byl zastíněn vrbami a jinými smutečními dřevinami koutek, kde se dal uplatnit smutek. Na ostatní části hřbitova se v bílé záři utápěly nevyplněné jámy pro nebožtíky, mohl bys rozeznat chvění traviček. Tato část byla pusta jako tvoje srdce a v bledém svitu se dost divně podobala poušti vyvedené v šedi.


Jediný křížek vyčníval z zeme a klonil se k dřímotě. Teprve kolem něj se zas rozhostila čmáranice starých křaku a vedle stojící stromy, v nichž vyrůstal domek hrobníka, pokrytý vinnou révou a obklopenou žhavými pelargoniemi.
Kolem kostela nešumělo nic ze starostlivých hluků mrtvých, všude mrtvo, ticho, jen okna hrobníkova domu propouštěla zvláštní šepot, chvějící se na hraně slyšitelnosti. Okno otevřelo se na povel. Za oknem stála bíle oblečená žena, jíž pro stín nebylo možno pohlédnout do tváří. Před oknem sedící na zídce, jak jinak, milenec.

"Pipi***, é, Pavlínko moje drahá," šeptal onen zvířecky. "Což mi nemůžeš ani jednou ukázat nahá ňadra? Pi-pavlínko? Proč jsi otevřená všem, jen mě ne?"
"Jejdamane, tys kus vola, fakt že jo, Krišpíne. Úplně jsem zapomněla, že tu ještě jseš."
"Pavlínko!" zhrzele zavyl mladík.
"Ani náhodou. Obejdeš se bez koz. Jsi mi lhostejný, ale nechci ti ublížit, aspoň teď ne. Zítra už na tebe nebudu mít náladu, tak si klidně přijď pro nálož pohrdání, nebudu tě šetřit. Jsi mi lhostejný - všichni muži jsou. Oddala jsem se čistotě, panenství. Sice mi nepřekážíš, když mi projevuješ lásku, ale ta to tvoje láska, o čem vlastně má být, to mi nedochází. Zdá se mi, že jak nádor ti roste v hrdle a že je to spíš nemoc uměle vytvořená chorými lidmi - nebo možná příliš skutečnými - a skutečnými lidmi pohrdám, než příspěvek do života. Já jsem zdráva - nepotřebuji nemoc a kdybych se mohla smát, smála bych se pitvoření chlapců, jako jsi ty!"



Pokračování výprasku

2. června 2016 v 21:21
"Budoucnost není dána, vesmír není hodinový stroj, kde není dáno, co bude za pět nebo deset let. Neustále se věci mění. Galaxie je pouhý hologram."
Holky, tohle jste ještě neslyšely. Povím vám příběh ze života. Článeček věnuji věrné čtenářce all-is-magic.blog.cz.

To jsem tak jednou v létě 2007 chodil s holkou, říkejme ji Anežka, která byla vášnivá ufologistka. Zajímala se o mimozemské civilizace, o neidentifikovatelné předměty, o zelené mužíčky a hlavně mě naprosto zbožňovala. Dala by za mě život, což neříkám jen z hrdopýšství.
Nebyla ani trochu věrolomná a křivá. A taky obdivovala práci bytosti světla Petra Chobota. Jeli jsme s ním a ještě asi tuctem dalších věřících, prahnoucích po rozšíření vědomí, do andské amazonie. Cesta byla vyčerpávající, ale v dobrém kolektivu se dala snést. Klapalo nám to i v autobuse, hráli jsme pexeso a povídali si o neuvěřitelných dobrodružstvích, které tam zažijeme. Že poznáme vytělesnění a slepé lidi, kteří uvidí ve stavu hluboké meditace, léčitele, kteří vytáhnou nádor. Budeme anténami na pačakuty - veliké změny vědomí. Minuli jsme hranice Peru. Tam, v hlubinách elementárních pochodů, jsme se ubytovali u kmené Seroyaků. A tam jsme měli studovat pod vedením šamana, kterému bylo 102 let. Oni prakticky nestárnou. Jen asi do padesáti a pak se ten proces zastaví. A když už mají pocit, že jsou na světě příliš dlouho, jednoduše se dematerializují. Odhodí tu schránku těla a rozplynou se. Někdo opravdu umí rozložit tělo, nedivte se. Běžně zvládají teleportací, zhmotňují se a odhmotňují na libovolných pláccích, v džungli, v buši, ve stanu. Mění ohniska vibrací. A samozřejmě skenují každého, hned vidí, jaké má energie, co ho trápí a tak dál. Takže jsme tam přišli, postavili se do řady, odhodili ruksaky, Petr šel první, toho už znal, tak mu jen pokynul, že je v pohodě, pak šel Max, Josef, na ty se už ušklíbal, nepamatuju si je všechny, je to dávno. Byla tam i Kristýna a právě Anežka. Stál jsem na konci řady. Když došlo skenem na mě, zkameněl mu pohled. Podíval se na Petra, který nechápal, co se děje. Chytil mě za ruku a chvíli si ji prohlížel. Pak znalecky povytáhl obočí a zděšeně mi ruku odhodil. Prý jsem takzvaná šelma, velmi nebezpečná forma mimozemské existence, která opustila rodnou hroudu své galaxie a vydala se lovit a vysávat nízkoenergetické hladiny v lidech. Z vesmíru třetího stupně, což je tady na Zemi. Já jsem podle něj, co se týče evoluce, úroveň šesté hustoty, jakože úroveň astrálu. To je něco, co by lidi odsud považovali za absolutno, za nebesa, hmota a vědomí jsou tam totéž. Odstoupil ode mě jak poltergeist od démona. Vysávám lidská pole zaživa. Co se týče rozměrů a hustot, prý jsem pořádnej šutrák, nemám v sobě nic jemného a chovám se divně, když se odvažuji předstoupit před něho a nechat se rozpoznat. Řekl, že všichni se nyní musí vykoupat ve svěcené vodě. Anežka se na mě dívala s otázkou: "Je to pravda, S.? Jsi vážně taková zrůda, jak tě popisuje?"
"Ale ne, lásko, jsem to furt já. Copak nevidíš, že nás chce poštvat proti sobě? Není ti snad se mnou dobře? Nemiluješ mě?"
"To ano, ach," propadla v pláč, "jenže pokud jsi z jiné dimenze a zlý, tak se prostě musíme rozejít."
"Jsi láska mého života. Jestli odejdeš, zničí mě to, zruinuješ mě!"
Ronila slzy velikostí hrášku a utíkala k ostrůvku v rohu stanu z náboženských artefaktů, hrnců, vidliček a lžic a žhnoucích svící. Chytila v panice jasně bílou kost nějakého dravého zvířete z kotlíku a napřáhla jí proti mě.
"Buď odejdeš hned, nebo tě vyženu sama."
Šel jsem pryč zrdcen jako herec tragické role.
Sotva jsem vylezl ze stanu, napojil jsem se na toho starého šamana.
Šaman totiž bězně prochází z jiné dimenze do této dimenze, a tak vidí, co se normálně moc nevídá.
V určitých oblastech je tam vysoká aktivita UFO. Andské silové portály, říkají vám něco? Je to ale nepřekvapuje, je to běžné pro ně. V Peru komunikují s lidmi, kteří pracují pro peruánskou vládu, s lidmi, kteří se zajímají o mimozemskou aktivitu a ví o nich věci. Vojenské, vědecké týmy používají šamany k tomu, že jim určují, kde dojde k přistání nebo k manifestaci lodí mimozemšťánů. Jsou na ně napojeni telepaticky a tak to bylo vždycky. Tam najdete, v pralesech, různé kameny, na kterých jsou mimozemštani vyobrazeni - a jsou staré třeba tisíce let.
Donutil jsem ho vyklopit mi, o čem má povědomí.
Říkal mi, že je v kontaktu s obyvateli sedmi světů a že ani v jednom z těch světů ty bytosti nestárnou a neumírají. Že překonali tady ten stupeň. Radí se s nimi... a tak funguje celá řada šamanů. Samozřejmě to vyžaduje vrozené schopnosti a pak taky i tvrdý, mnoholetý výcvik.
Vliv civilizace je tak silný, že už zabíjí i šamanskou tradici. Nepotřebují elektřinu, nepotřebují počítače ani motory, mají daleko vyvinutější technologie - opírají se o základní pravidla kosmu, opírají se kvantová pole a o strukturu samotného vědomí. Dokáží použít vlastní vědomí jako aparát, což jim bohatě stačí. Evolučně nedospělí směřují podobnou cestou a postupně se snad také naučí ovládat svou mysl, svou vůli a vědomí, abyc byli schopni takhle nezávisle fungovat. Co je zajímavé, že šamani mohou vstoupit do krevního řečiště a zkoumají vaše DNA. Než u lidí Watson a Crick přišli na dvoušrobovici, tak šamani dávno předtím věděli, že ji mají a že se dá měnit a podobně. Věděl o torzní vlnách.
Naše vědomí opouští při smrti to tělo v podobě torzionů, jemněhmotných částic. Může procházet zdmi, může procházet stratosférami, může projít leccčíms.
V roce kupříkladu 2011 bylo zemětřesení v Japonsku. Jaderná elektrárna, hotová Fukušima, jak jistě pamatujete, se porouchala a trochu jaderných jednotek vyteklo do řeky nebo se svezlo s větrem, už nevěděl, důležité je, že kontaminovalo oblast. Dnes už je to tam v podstatě čisté. Je tam, na tom mírumilovném uzemíá, silná samočistící schopnost a bytosti, které Japonsko chrání, nedopustí, aby se tam životní prostředí zvrhlo. Dělají to pro celou planetu, nejenom pro ně.
Ani stopy po chtíči, jen samí duchové, nuda - tak jsem ho myšlenkou zabil a vrátil se do astrálu.

Slavný výprask

1. června 2016 v 21:21
Pouštím si na tubku "suicide music" a bohužel jsou na mě moc veselé.
Three Days Grace - Never Too Late Lyrics
Uznejte sami, je v nich příliš mnoho elánu.

Otvírám oči, cloumá mou ruka zrzky, kterou jsem minulou noc potkal v Roxaně, drží mě za límec pyžámka se slony a opakuje: "Člověce, kolikrát ti mám říkat, abys vstal?" Chlad vniká pod peřiny i pod pyžamo na mé holé tělo.
"Drž hubu!" ohradím se nechtěje se rozloučit s napínavým snem.
Ale zrzka si nedá poručit, rve mi pokrývku z těla a nemilosrdně opakuje: "Vstávat máš, jde sem pantáta. Nesmí vidět cizince v manželské posteli."
Na to slova se protáhnu, rvavě zazívu a opustím lože jejího otce.
Je to neúprosné... takhle uprostřed zimy. Není se ani kde dorůžova vyspat. Každý po tobě hned chce opustit hodinový hotel. Ale já nic, žádný takový. Nejsem jelimánek, abych se přizpůsoboval móresům pantátů šukézních dupek. Žádné vyspávání ani ponocování mě do písmenka ničí. Málem vás polejvaj studenou vodou jen proto, že spíte s nečí dcerou. Pařmen je houno, pro všecky ty podnikatele v nablýskaných meďácích i pro davového občana. Nemáš šanci přežít, když nenarazíš na správné živitele. A ti sou dycky v menšině. Narušuje to moji integritu, chápete? Představa, že se starají o vás aspoň jednou v životě, že nemusíte na nic prstem šáhnout, je sice oslnivá, ale přece jen.. se vymyká skutečnosti. Když chodíš od ničeho k ničemu, podobáš se čloujeku, který dojde po svých na křižovatku, kde ho akorát přejede kamión naládovaný dvě, třemi, pěti, deseti tisíci litry piva... rozbiješ všecky flašky, tratí na tom stát, opilci, daňoví poplatníci, budeš přejetý a šmitec.
Nemusí vám ani z očí koukat zlodějny, mordýrstva a nebo podvody. Jak jste jedou načichlí děvkama, chlastem, travkou a jednoduchýma drogama pro puberťáky a zpomalené, nesete si ten odér ohavů, vyděděnců, nadosmrti a žádný ohled na vás nikdo brát nebude, posere vás čokl okresního soudce, který akorát vynáší hovna v pytlíku ze zahrádky, než pojede k soudu. Jestli se navíc stýkáš s lidma, co maj od kriminálu nedaleko, seš nahranej. Čím je kdo čistší, tím snadněji propadne v blbé společnosti. A protože každá společnost, kterou tady od počátku řádu ustavili, byla jaksepatří blbá od sklepa až na půdu, čistí lidi končí zatopeni splaškami, které ani nepomáhali vypouštět. Od kterých se distancovali a dávali najevo distanc.

Ne, je to vážně příliš ujeté. Todleto eště na mě. Jedině pořádný člověk... chodí do práce a vydělává si na důchod. Neví, že je otrok systému nebo jen rád otročí?! Seru vám na důchody, na pojištění, na půjčky, na terminované úroky, na děvky z úřadů, policajtky na koních, seru na ošklivé děcka, na staré páprdy, na nechutné stařeny hledající dárce krve v Hale P, veletrhy Brno, u těch prosklených sloupků. Na všechny, proč to neříct. Všichni stojíte za děravej groš!
Velebíte svaté podnikatele, self-mademany a zatracujete poctivé chudáky.
Kdo si dělá z regulí kůlničky na dříví, jen trošku svobodomyslný jedinec, který vykročí z vyjeté stopy a skončí na firnových polích, si může akorát přivolat lavinu a udusit se v ní.

Tu už nejde o žádnou čest, bodejť by taky šlo... v době, která si žádá akorát ukázat průkaz, identifikovat se hodností a dát znát, že máš křížek tudle a hvězdičku támhle... výhrady můžeš ventilovat akorát čtyřem stěnám, protože doopravdy nikdo nepodniká puče ani nerozvrací stát zevnitř, nikdo nezvedá hlas a netroubí na poplach - leda sluníčkáři, ty vzorky nepružnosti, ale ti zas jen řečmi, které nemají dostatek palebné síly, aby ohrozily chod velkých bratrů a sester. Je-li co řečeno mnohokrát, umoří to i osla, říká se. Jenže když něco papouškuješ stále dokola, spíš osla nejdřív znudíš a pak ho docela přestaneš zajímat. Tak dopadly i spory, které měl malý živnostník s malým představitelem výkonné moci. Chytli se za ruce, poskakovali po světnici a zpívali přitom písně bratrské.

Za ty svízele, co musí užít tatínci ve fabrikách... už jen za ně by měli dostat poděkování... a nejen slovní nebo peněžní. Každý takový hrdina, neboť jiného přídomku nezasluhuje, by měl jít na bowling s prezidentem republiky a měla by mu být udělena medaile za zásluhy, za vzorné služby... o státní kasu... o schodek.