Co jsme dělali jinak?

28. června 2016 v 21:21
Připravuji se na svůj pohřeb. Objednal jsem si rubáš z Turecka, posázenými drobnými krucifixy. Je na něm jaspisový vzorek, kde stojí: VIXIT! Dorazí macatá společnice, která mi namasíruje bolavá záda a vbodne injekci encefalitidy do zadku.

Tři roky budu pít jenom vodu, abych se očistil od hříchu, za tu dobu se nemoc rozříší natolik, že nebudu vládnout gangliemi. Spoje mezi jednotlivými centry odejdou. Až umřu, nechám si zahrát písníčku od Evy a Vaška. Libovolnou. Jen nesmí být příliš divoká a do skoku, abych na ni mohl trsat.

Dopřeju si dlouhého šlofíka. Budu sledovat jen box, MMA a americký fotbal. V žádném případě nechcípnu dřív než... než v Evropě nebude aspoň 500 000 svatých válečníků. Půl mega. Ne míň!
Bude to explodovat barvami odtržených končetin, bouchat na každém náměstí, v každé kavárně s wi-fi, u každé kašny s mincemi a u každé sochy bohatýrů.

Nemysli si, že tě miluju kvůli povaze! Nejsem tak povrchní. Jsi nositelkou genu trpasličí ženy, který mě přivádí do varu. Líbí se mi tvoje buclaté, jako květináče tvarované prsty, kterými mi připomínáš selátko, které je pěkně zlé a pomstychtivé, takže tě vytrestám za opovážlivost.

Vrací se mi v číslech. Ta, kterou mi přidělil život, abych ji navěky zachoval v mysli.
Nemohu říci, že si stěžuji. Znamená to, že dýchá, že pro ni nepřestává existovat kopule rodiny, kterou stráží jak baštu koz na hrádku. Kdysi jsem chodíval na točník, ať už to znamená cokoliv. Na točníku se mi motala hlava, tahal jsem za kliku zámeckých vrat, které je vůbec nemají. Sledoval je se pomalu otvírat - bylo v ní asi pět drátů, takže je otvíral vlastně velice sofistikovaný počítač. Vevnitř kastelán, který vypadal, že dosluhuje a atletická průvodkyně, která každého jebala a nikomu nevracela ani desetník.
Měla malou dceru, asi tak čtyři roky, ale hned se mi zalíbila - ta dcera. Tak jsem ji chňapl v zámecké zahradě, v nestřežené chvíli zatáhl na toalety. Měla ji stále neposkvrněnou, rozumějte, kačenku, pysčíky z jesliček hotové přijmout ještě tolik kolíků a hobojů. Tolik radosti si užila. Hykala jak oslík před třemi mudrci u Ježíška. Slzička štěstí, na koho narazila, dopadala do záchodové mísy. Krve jak z bravka. Vrátil jsem ji matce, té nepříjemné, co dělala exkurze po zákoutích hradu... nepoznala ji, přitom ji denně vídala, přijela okamžitě záchranka, koupili si chlapci v posádce tři lístky, odjela, naložila nejdřív dceru v silně povážlivém stavu, vypadala v křeči, pak i exkurzivní matku, která si pořád brblala pod nos jakési šišlavé šibolety, záchranka odjela..víc se nevracejíc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Akim Akim | E-mail | Web | 29. června 2016 v 11:02 | Reagovat

Až tady bude aspoň 500 000 svatých válečníků, tak zemřeme všichni drahoušku, bez pohřbu, jen nás nechají povalovat se pod tíhou nemilosrdných paprsků rozpáleného Slunce. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama