Co proti mně máš?

3. června 2016 v 21:21
Soused má novou nájemnici, mladší ještě paní. Vykuřuje na zápraží a zdá se jí, jako by ji to tu patřilo. Nejlepší na tom vše je, že se chová zcela nepředpojatě. Netuší, že stojí na zápraží, kde o ni vzníká blogový útvar, nebo lépe řečeno že tam sedí.. svět patří kuřákům! Viď, pusinko! Nevíš, že o tobě píšu, co? Che che che che...
Nejhorší, co by mohla udělat, by bylo... přelízt plot a usadit se za mnou do houpacího křesla!

Chtěl jsem si přečíst povídku Nerudovu. Ty nemáš srdce.
Ale zůstalo jen u chtění.


Na druhé straně městečka, než kde byla zábavní část, lunapark a bordel, ležel tichoulinký hřbitov politý měsíční září. V jednom tom koutě, posypaném grankem temnoty, byl zastíněn vrbami a jinými smutečními dřevinami koutek, kde se dal uplatnit smutek. Na ostatní části hřbitova se v bílé záři utápěly nevyplněné jámy pro nebožtíky, mohl bys rozeznat chvění traviček. Tato část byla pusta jako tvoje srdce a v bledém svitu se dost divně podobala poušti vyvedené v šedi.


Jediný křížek vyčníval z zeme a klonil se k dřímotě. Teprve kolem něj se zas rozhostila čmáranice starých křaku a vedle stojící stromy, v nichž vyrůstal domek hrobníka, pokrytý vinnou révou a obklopenou žhavými pelargoniemi.
Kolem kostela nešumělo nic ze starostlivých hluků mrtvých, všude mrtvo, ticho, jen okna hrobníkova domu propouštěla zvláštní šepot, chvějící se na hraně slyšitelnosti. Okno otevřelo se na povel. Za oknem stála bíle oblečená žena, jíž pro stín nebylo možno pohlédnout do tváří. Před oknem sedící na zídce, jak jinak, milenec.

"Pipi***, é, Pavlínko moje drahá," šeptal onen zvířecky. "Což mi nemůžeš ani jednou ukázat nahá ňadra? Pi-pavlínko? Proč jsi otevřená všem, jen mě ne?"
"Jejdamane, tys kus vola, fakt že jo, Krišpíne. Úplně jsem zapomněla, že tu ještě jseš."
"Pavlínko!" zhrzele zavyl mladík.
"Ani náhodou. Obejdeš se bez koz. Jsi mi lhostejný, ale nechci ti ublížit, aspoň teď ne. Zítra už na tebe nebudu mít náladu, tak si klidně přijď pro nálož pohrdání, nebudu tě šetřit. Jsi mi lhostejný - všichni muži jsou. Oddala jsem se čistotě, panenství. Sice mi nepřekážíš, když mi projevuješ lásku, ale ta to tvoje láska, o čem vlastně má být, to mi nedochází. Zdá se mi, že jak nádor ti roste v hrdle a že je to spíš nemoc uměle vytvořená chorými lidmi - nebo možná příliš skutečnými - a skutečnými lidmi pohrdám, než příspěvek do života. Já jsem zdráva - nepotřebuji nemoc a kdybych se mohla smát, smála bych se pitvoření chlapců, jako jsi ty!"


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Akim Akim | E-mail | Web | 4. června 2016 v 12:13 | Reagovat

Láska je jako mor, nikdy nevíš, kdy znova propukne. :-)

Zajímavé, poslední dobou se mi při čtení tvých článků vybavují hudební skladby.

2 Keeble Keeble | Web | 4. června 2016 v 12:14 | Reagovat

V tom je to kouzlo, nikdo nic neví. Už i Sokrates si to přiznal.

3 Thanatos Thanatos | Web | 4. června 2016 v 16:18 | Reagovat

Když to není všechno o sexu, o čem to teda všechno vlastně je?

4 TlusŤjoch TlusŤjoch | 4. června 2016 v 18:00 | Reagovat

Škoda, že se Neruda nejmenoval Rudolf.

5 Jan Turon Jan Turon | 5. června 2016 v 9:30 | Reagovat

No, áska a smrt mají k sobě blízko...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama