Srpen 2016

Dospět k sebepoznání

17. srpna 2016 v 21:21
Fajn den v práci, přeplatek za nájem a k tomu mi věnoval kámoš plnou sklenici domácího oregana... Mám si na co stěžovat, folks?

Chvilku jsem si říkal, jestli už nezačala paralympiáda, ale ono je to 50 km chůze... Koukal jsem vážně na telku, co dávají, jestli neběží legendární Bolt. A on už doběhl a po něm právě nastoupila chůze na dvacet, padesát a zítra myslím ultrachůze na rovných sto kiláků.
Bolt zas vyhrál, má 9 medailí během tří Olympiád.

Jak předejít té celkové degeneraci? Já vím, je to těžké, ale začíná to v rodině. Děcka sedí u počítáčů, poslouchají, co jím říkají nějací debilové, kteří se nazývají youtubeři a loví pokemony. Je těžké jim zakázat chytat pokemony, když je chytá celá škola. Ale přece, najde se někdo, kdo pozvedne pochodeň nadaných dětí a přinutí je pracovat na sobě, aby mohly jednou zachraňovat českou rasu, ať už třeba na politickém kolbišti (jako odbojáři) nebo v zubním křesle, nebo, co já vím, jako vědci léčící mávnutím proutku terminální fázi rakoviny!

Pivo plné rejnoků

16. srpna 2016 v 21:21
Interview: Stříbrný Dostál: Byl to můj největší sportovní výkon v životě. V cíli jsem plival krev.

V rychlostní kanoistice nám chyběla mediale. To již neplatí. Postaral se o to stříbrný Dostál, který ujel o loďku téměř všem soupeřům a v cíli do kamer efektně plival krev.

Na radiožurnálu s ním diskutovali a vůbec nelituji pěti minut, které jsem vyslechl. Podle všeho se jedná vzdělaného, sympatického a bezmála svou profesi milujícího kajakáře.
"Skandovali Pepíčku, Pepíčku," rozesmál se stříbrný.
Pozdravil na Lipno a ztratil se. Během jízdy ho nakopla jedna fotka na sociálních sítích. Bylo to přání. Ne aby vyhrál, ale aby si závod užil. I jiní lidi. Známi. Další lidi. "Jaký byl ten pocit, že medaile to bude?"
"Tak nějak jsem jako jel. Vystartoval jsem docela rychle a chytil docela hezký záběr."
Pak už jen hlídal startovní pole. Dobrý, přefinišoval. Musí to zmáčknout. A teď mu patří velká gratulace.
Nicméně po tom výkonu nemohl chodit rovně, plival krev a museli ho podepřít.
Největší sportovní výkon.
Já ani nesportuju a plivu, ba seru krev každý den. Jak je to, setsakraprásk, možné? Nespravedlivost vládne světem.

Vynalézavý

15. srpna 2016 v 21:21
Setkali se v lunaparku. Ona v bílém kožíšku, on v černém plátně.
Když pak popíjeli koňak zamuchlaní v peřinách motýlku, začal zpívat:
...měsíc se líbá s vltavou....

Zamkni hubu již,
nepůsob mi kříž.

Do soudného dne
se náš vztah rozhodne.

Ale víš, co bych ráda teď?
Jednoduchou odpověd.

Působíš jako zdrogovaný chudák,
přesto cítím, že svým způsobem máš rád.

Bil jsi mě v noci obuškem tím
vyhrožuje mi horším násilím.

Dala jsem ti, co jen vzácně dává žena -
lásku - a nyní cítím se tak zneuctěna.

Jestli chceš mě mít jako pouhou věc,
učiním pletkám našim rázný konec.

Máš nejzažší mou náklonnost,
nechtěj k ní přidávat zuřivou zlost!

Tak co, budu žena nebo věc?
"Vyrvi mě z běd,
a nebylo to, anděli, naposled,
co cítila ses jako věc,
z očí ti žhnuly nezemeské touhy,
kdyžs v sobě měla kokot dlouhý,
odpusť tedy, sladká panno,
co bylo mezi námi, není dokonáno.
Můžu tě zas hned teď mít
a ty mi v tom nemůžeš zabránit."

Nezlomná erekce

14. srpna 2016 v 21:21
Tahle se líbí i mně. Tak enjoy. Je na prachy

Jsme věkem vzdálení, vím to,
je věkem mnohem mladší.
Je jí osm let.
Nechť proto jedná tak,
jak prostě se jí zráčí.
Nechť hraje si s panenkami a
v poutech ať si svačí.
Mám ročně důchodu
pět tisíc v dolarech
a v srdci, mohu říct,
k ní chovám něhu něh.
Je to namáhavý koloběh
získat její přízeň.
Buďte však, děcka, bez obavy.
Nakonec se jí dostanu do té
krásné dětské hlavy!
Udělám z ní vetchou otrokyni,
a to není slovo plané,
zbudou ji jen slzy slané
a přes ně ani neuvidí
na kliťák, co se ji zkrvaví,
na čůráka, který ji v kobce
úplně na šrot proděraví.
Přesto ji mám vlastně tuze rád
a jsem skoro v pokušení ji litovat!
Pro osmiletou Klárku to bude těžký nápor,
ještě neví, že na ní hodlám vztyčit prapor
vítězství maniaka nad holkou,
je bez všech nadějí,
může jen hledět smutně vpřed,
nebo se obrátit a vydat se peklem zpět!
Konečně přijde holka bídná ve psí
a přijme to se vší dětskou skepsí!
"Může to být správně? Říká, že rád má mě, přesto kouše mě do ní a vypaluje svíčkou cejch, ten násilník očí zlejch,
tvrdí, že v jeho lásce je jen nejčistější vznět, který mě ani nemůže urážet."
"Neublíží mi, je to hodný člověk," pláče a tělem jí zmítá křeč od posledně.
"Neublížím ti, Klárko. To přece víš. Můžeš tu mít lehárko. Dám ti i kubánské cigárko. Stačí, když roztáhneš nožky,
vytáhnu ti ty pět dní staré vložky a pak tě nanovo přivedu do jiného stavu. Není to nic proti zaběhlému mravu.
Víš přece, že jsem hodný, že jsem milý. Jen nechci, aby s tebou čerti šili. A abys mi byla navždy věrná. Jinak ovšem přijde trest... dožiješ se toho, až ti mušle zčerná, na závěr poznáš i mou pěst.

Prcfriend

12. srpna 2016 v 21:21
Je věru zábavné, jak hledíš, bratře, hned
na dekoltáže vhodných samic, ne na vzhled!
Tak hned víš, že ona bude chodit vždy spíš v střídmých úborech
a doma zavřená, jak patří pravé ctnosti, se bude věnovat své práci v domácnosti.
Ven si vyjde vždy jen se mnou
tělo je slabé, dobře vím,
já nechci parohy, když nemusím.

Proč ty řeči?
Vy, žena zkušená, jste mimo nebezpečí.

Mám mluvit otevřeně a nic neskrývat?
Ač jsme jedna krev, nerozeznáš nás od plev!
Milá tvář budí víc než dost
nějakou náklonnost.
Je děvka zatraceně vratká, když musí být držena na uzdě
tak zkrátka.
Nejlepší je důvěřovat nám.
Ctnost, pane, naše ctnost se hlídá sama.
Držet nás od hříchu, to skoro budí chuť zhřešit potichu.

Píchal jsem sladkou Leonoru,
borec ji držel bez dozoru,
dal jsem ji do kundy terč,
vzbudili jsme celou Telč.

Koupává se s kačenkami

11. srpna 2016 v 21:21
Představ si to, nahou žabku s kouzelnou lulinkou potopenou do horké vodičky ve vaně. Popíjí z kelíšku lahodný indický čaj s mlékem chai. Kdyby se pilně neučila jak včelička, olizuje se za ouškem. Drží tedy podle plánu v ruce skripta, učí se na zkouší z deskriptivy a občas si šahá nebo mušli nebo si na ni pouští proud střídavě teplé a studené vody nebo jak to ty mladé holky dělají, aby se přivedly k vrcholu.
Najednou ji chytí kdosi pod krkem, začne ji dusit, strhne ji pod vodu, boj ješterek ještě chvíli doutná a trvá, dokud ona bezvládně neleží bříškem na hladině. Maniakální vrah se potutelně usměje, vytáhne ji z vany, hodí na ni župan, přenese do postýlky, zakryje peřinami a položí vedle ní kachničky. Jak se dostal dovnitř? Asi oknem. Protáhl se škvírou určitě.
Idylický večer. Pak zapne bednu a dívá se na zprávy. Co přinesl nabitý den.
Neslyší však přes dupání souseda za stěnou téměř nic, jen přerývané steny a dopadání biče na ženiny záda! Křičí na něj: ty podvraťáku, vytrestej mě!
Vykašle se na bednu a zapne rádio. Zrovna hrajou Čajkovského. A zrovna Louskáčka! Cítí se být v kůži louskáčka. Rozlouskl problém jménem neposlušná vysokoškolačka. Za její smrt zaplatil přítel, kterému se nelíbí, že chodí pozdě z přednášek a jednou týdně s kamarádkami na dámskou jízdu, ze které se vrací notně podroušená - po dvou sklenkách bílého vína. Navíc z ní táhne parfém italského fotbalisty, který kope za AC Milán a který předstírá, že je pouze její kamarád. Přítel už to nevydržel, ve Zlatých stránkách si vyhledal autorizovanou deratizérskou firmou a shodou okolností se na konci drátu ozval Konrád. Okamžitá volba. Zněl už jako spolehlivý trestanec po prvních slovech, ten jistě odvede svou prácičku obstojně.

Pokládal se za potomka Římanů. Za jakéhosi zvráceného syna Aenea. Jako kdyby utekl z Tróji, když začala hořet. Nebo jako kdyby trénoval boj muže proti muže na Spartě. Místo toho jen odešel z bytu na Svinově, poblíž kterého jezdily svou tklivou, nesmírně dojemnou a téměř půvabnou šnečí trasou ošklivé vagóny posprejované pochybnými existencemi bez práce, nebo citově vyprahlými automechaniky, fanoušky z Bazal. Když ho míjely tydle variace na vagony, okamžitě si vzpomněl na všechny ty holky, které bral ke kolejím a na které si lehal, aby jim dokázal, že mu, Konrádovi Usmažkule na romantice záleží víc než na pouhé schránce kostí!
Teď nedaleko spí frňákem dolů okatá, prsatá Lenka Listopadová, pro kterou byl přítel víc než kamarád a která si ho doufala po absolvování výšky vzít! I když věnem by přinášela tak akorát svůj napěchovaný dekolt a svěží lulinku vonící po indickém čaji a konopí, teda.. konikleci.
Sedm let putoval po detenčních zařízeních a vězeních, asi protože byl tak marod na hlavu, nejdřív ho přesvědčovali drogami, které otupovaly jeho zostřené vnímaní, ale později, když už pochopili, že s psychotickým sadistou příliš nezmohou a jehož dopad na chod spořádané společností sotva zmírní jinak než zamknutím na klíč, nechávali ho napospas vlastní zdrcující samotě kořeněné příležitostnými výčitkami svědomí, které doslova propalovaly jeho chorobný sklon zabíjet a zapalovaly jej jako německá světlice Leuchtpatrone 41 vhozená do místnosti s pytli TNT.


Snad jednou dojde do zaslíbené země, kde si odbude svatbu bez svědků, jen s rozkošnou společnicí čarodějkou. Kde ho nikdo nebude ponižovat, jako to dělali všichni lumpové ve vězení!

Pitevna pro výpitky

10. srpna 2016 v 21:21
Můžete prožívat ten samý život dívky, kterou jste dřív byly vy. V těle a duši té tvojí dcerky. Jestli jsi matka, tak pochopíš výhodu takovéhé paktu a transakce.
Můžeš sedět na prdeli a nasávat plné plíce kouře a netečně čumět, jak kouř vzlíná z prstů. Být máti za všechny prachy, právě jak to matky dělají.
Nebo si můžeš jít vyšukat svoji díru a případně plácek u moře s výhledem na vinohrad.
Prodej sbírku pokemonů, zapři dceru a vydej se za štěstím. Přejdi hranice Rumunska, navštiv Legoland, Drákulovu krvavou pevnost a překroč koberec žiletek.
Přišla jsi už o třicet let. Kolotoč průserů na sebe upozornil otěhotněním, pak sis vzala toho kriminálníka, porodila dceru, které jsi zbabrala všecko od školky až po státnice, ten tvůj se oběsil na lustru a zanechal tě v přehradě dluhů.
Tak už bys konečna mohla jednou myslet na sebe. Ale pozitivně, pozor. Ne jak piča, kterou osloví na v noci opuštěné dálnici E57 u Přelouče opilý, bachratý, plešatý traktorista s prosbou, jestli bys mu za dvě stovky nevykouřila.
Dvě stovky se dají schrastit i sběrem kaštanů a nebo papíru atp. Kdybys poctivě sbírala deset let, pět stovek si vyděláš.

Nicméně.

Bez estrogenu se nehneš, jsi jak lasička v kleci a to auto, kterés dostala darem od opuštěného programátora v Pascalu, tě nětěší o nic víc než umývání hajzlu v kantýně, kde děláš třetí housle u výčepu!
Hovořit s tebou může každý? Protože jsi jeblá, na jedno kopyto! Možná bys mohla zajít a koupit mi autíčko, ale tím se málo změní. Mám tu čest znát, jaké jsou, hadí plemeno xantip.
Boty jsou důležitým doplňkem života ženy i matky. Tak, co tomu říkáte? Vidíte to taky tak?
Můžete mít takové na tkaničky, které má každý obejda na zastávce.
Nebo můžeš mít na přezku. Můžeš mít i zlatou přezku s ornamentem.
Nebo obyčejné nazoufací, co vypadají jak loďka. Takové prý nosí ty ze specie žen, co se rády cítí pohodlně.
Půjdu si pro tebe. Zavolalas na mě benga! Dívát se na šaty, od různých výloh, kde prodávají dětské prádélko. To ti jde. Šukat už se ti ale nechce.
Tiše si někdy pro sebe broukám. Že jsem zbytečně promarnil tolik holčiček, ne promarnil, ne že zmizely, ale že jsem to nehlásil, že mi tak postupně vybledly a už jsou tak vymizítkované, že je stejně neužiju.
Nejradši bych je zavřel do šuplete. Posílal jim milou vzpomínku.
Říkal bych jim, něco hezkého, když bych je řezal do prsou!

Dělám si jen prdel, neberte mě vážně, děcka. To jsem jen nasraný, protože mi můj bývalý psychiatr z rodného města odeslal expresní poštou balík, ve kterém prý je přibalena kniha, která mě nejvíc vystihuje.
Jmenovala se "O idiotech a lidech nápadných". Jak jistě chápete, měl jsem sto chutí mu zakroutit krkem mentálně vyhořelého starce nad hrobem!

Mrtvé rameno řeky

9. srpna 2016 v 21:21
Měla pochvu plnou breberek, mastné vlasy po ramena a chybějící pahýl ruky. Nosila rovnátka, trpěla komplexem žehlícího prkna a žádný chlap si o ni neopřel pivo už asi pět let. Jmenovala se Diana. Tak jako princezna Walesu nebo slavná řeckořímská bohyně.
Dříve byla reprezentantkou Senegalu v plavání, ale vyřadili ji z týmu pro doping. Brala denně pět miligramů valia a co strýček Sam nechtěl, do toho šňupala pouliční svinstvo. Jenže v Minsku se jednou tak zťala, že chodila jak klokan, skákala šipku do všech bazenů, které měli lidi na zahradě a nadávala pustě na život, který neměl smysl ani cíl. Jen tak tak, že se nepověsila na prádelní šňůře a nespadla do lavoru s vodou, kterou měla rozvěšenou mezi památným stromem Slezska a borovicí, na které hnízdila od nepaměti šestipérá rajka. V Minsku ji nafotil fanoušek a hodil její fotku na sociální sítě. Ze dne na den se stala z hvězdy spodinou. Nikdo si po týdnu nevzpomněl na její jméno - Diana, jak jsme říkali a přišla i o přítele, trénera plaveckého týmu děvčat z Dolní Suché i o snoubence, bankovního úředníka v bance GE Money.
Možná vás zajímá její pahýl, ale věřte mi, že není oč stát. Ta historka je chabá jako facka zhulené třináctileté pokérované studentky osmileté obchodní akademie, které umřel ten den otec - bývalý trestanec a vzpěrač za Slovensko.
Prostě se jednou přešvihla a do ruky ji nalezla infekce, která ji pak sežrala kus paže. O nic nejde, to se fetkám stává pořád. Přestala plavat pro doping, z vlastní blbosti, jak jsme řekli, ale teprve pahýl ji odrovnal kompletně. Za infekci paradoxně moc nemohla. Ovšem stalo se a ona záhy na to ztratila zájem o sebe, o šukání v olympijské vesničce i o kamarádku z modelingové agentury.
V těle se jí ukládalo na raka jícnu a prs, které neměla. Měla nulky, velikostí malých třešniček na svatebním dortu Somálce. Kozy sice nic neříkají o ženství, ale prozradí mnohé o její nositelce. Jestli je jak chlapec a z které strany si to ráda rozdává na luxusní plachetnici, jestli její otec má násilnické sklony nebo jestli ji přítel podvádí s nejlepší kámoškou. Když se to veme kolem a kolem, ňadérka nadržené dívky odrážejí její latentní povahový rys a konflikt individuace, který vzniká mezi realitou, často rutinně šedou a neuspokojivou a iluzí čtrnátky o tom, že bude zpívat a vydělávat jak Evanesce, nabývá znetvořin právě v oblasti poblíž prsních žláz.
Hodně prsou sjedeš kosou. Tím urveš bradavky a ony odpadnou jak zátky z mého soukromého piva. Kdysi jsem chtěl nadiktovat do mikrofonu, aby se to dostalo mezi lidi a způsobilo poprasku, chtěl jsem zpracovat tu knížku jen o pivu, naštěstí jsem se brzy vzpamatoval a bleskurychle si uvědomil, že mnoho dobytka dneska pije i v práci a po práci každopádně a že nemají ještě čas o tom hořkém moku lovců mamutů ještě číst, natožpak si z četby odnést jakous takous katarzi... nebo co... přijde po pivu.
Tím tu kapitolku ukončíme a vrátíme se ke pokoseným kozám. I holkám, co mají velké košíčky, dudy a vemena, je možno takto efektivně kozy uříznout, čímž docílíme jejich pohany. Vážně se pak cítí tupě. Ale i štastně, že nemusí nosit takovou tíhu. Víte, jak to je zařízené na planetě s prsy, furt je těžce štrachat po ulici, natožpak vylézat s nimi schody, nosit nákup, nebo běhat ze schodů, že skáčou jak švihadlo... Je to úděl ženy unést svá prsa. Některé to nezvládají ani s velikostí bomparů.
Hodně holčiček je pyšných na své dvoje laňky. Není však proč. Chlapy kozy vůbec nezajímají a i když říkají, že jo, kecají, nebo jim je třináct a právě si vyhonili svůj první profil na fuckbooku. Co svět světěm stojí, šukací pohon leží v turbíně za závojíčkem a pak za řasami, v očích padlých andělů. Když se na ty andělíčky podíváte zblízka a mají v očích ohníčky, pak jste na správné stopě a ta žena je mašina přes postel.
Když ne, tak je mašina přes počty a pochopila, že nejlepší je zbouchnout starého páprdu s deseti mega na účtu. A toho podvádět s mladým hřebečkem, zahradníkem od svatého Šebestiána...

Utopit ve víně

8. srpna 2016 v 21:21
Před lety jsem k ránu spal na lavičce poblíž kostela Neposkvrněného početí v jakémsi moravském městě. A zrovna vstal. Tuhé mrazy řádily, takže jsem měl něco omrzlin, dokonce přimrzlý flek na gatích, které jsem zechcal ze stoličnaji, chaos kocoviny dorážel na podroušené, zmučené nervy a do toho začlo pršet, periodicky se opakující přeháňky zkrápěly dlažbu na náměstí, kudy defilovaly tisícovky lidí do svých útulných kanceláří. Chtěl jsem už jít na obvyklou bohoslužbu začínající o sedmé, když mě zastavila perfektně vyhlížející samička, možná třiadvacetiletá s očima jako pomněnky a kozami jako vozy. Měla akorátní prdel, ze které by se postavila i proboštovi diecéze. Řekla něco jako - rozumějte, už si nepamatuju doslova, co říkala, ale přepisuju po paměti ty střípky... co utkvěly. Řekla:
Dobrý den, vážený pane, jsem ze spolku na ochranu židovských památek a vy vypadáte jako tabernákl, který nechali zhotovit Mongolové na počest Kublajchánova vítězství a dobytí Korei v roce 1279. Nechtěl byste podstoupit rekonstrukci, zasmála se a odhalila řadu perfektně nablýskaných zoubků, takřka veverčí jakosti.
Eeef, cože. Zpomalte, dámo. Já nejsem žádnej študák ani učenec, nerozumím, co mi chcete povědět!
Vezmu si vás k nám do kanceláře, sepíšeme lejstra a jakmile podepíšete, vezmou si vás do parády naši lidi. Spraví vám fasádu, zašijou rány, vycizelujou stehy, bude z vás zas člověk!
Jak zas? Nejsem snad dost člověkem? A ti nagelovánci s meďáky ti připadají dost lidi? Ukáži ti zač je toho loket, jen co se postavím, radši odsaď koukej padat! Už už jsem nabíral energii k rozmachu s flaškou stoličnaji, když mě zasáhl její nečekaný kop...a rovnou do černého - do kulí!Trefila býčí oko a mě ten úder odkatapultoval z lávky až k odpadkovému koši.
Zasmála se a podala mi kapesníček. "Tak kdybyste se rozmyslel, najdete mě v židovské čtvrti, kde budou provázet cizince až do šesté večerní. Na shledanou!"

Stůj při tom na špičkách

7. srpna 2016 v 21:21
Za oknem se procházely tři mladé holky. Byly hodně mladé. Mohly mít tak šestnáct, sedmnáct. Měly krátké sukně. Bylo Jaro. Byl docela horký den, až nezvykle horký. Ty tři holky byly skoro na chlup stejné. Byly to černovlásky, měly roztomilé obličeje s hranatými bradami, růžovými líčky a smějícími se rty. Každá měla jinou sukni. Jinak zbarvenou. Černá, červená a bílá. Byly to nevinné panny, kterým přišlo k smíchu všechno a všichni.
Zastavily se přímo pod jeho oknem. Bydlel ve třetím patře, takže na ně dobře viděl. Jednou rukou svíral záclonu a druhou pokuřoval cigáro. Sledoval je s úžasem, který dlouho necítil. Dost dlouho na to, aby se v jeho obličeji probudila bolest a řádný smutek.
Vzrušovaly jej. Vzrušovaly jej, co to šlo. Jakoby o něm věděly, jakoby to dělaly naschvál, jakoby byly stvořené přesně pro tenhle okamžik a pro nic jiného. Dostal erekci. Dostal erekci po spoustě let. Típnul cigáro do plného popelníku, rozepnul si kalhoty a chytil jej do ruky. Chvíli jen tak pomalu jezdil a unavenýma očima pozoroval tyhle nádherné stvoření, které se smály čemusi, co jedna vyprávěla zbylým dvěma. Nahoru a dolů, začínal zrychlovat a funět. Jednou rukou svíral záclonu, druhou rukou svíral postavené péro. Zrychloval a zrychloval. Cítil, jak se mu rozbušilo srdce. Honil si péro a sledoval tři šestnáctileté svůdné panny, které o něm vůbec nevěděly. Asi po pěti minutách, polohlasem zaúpěl a udělal se.
Zahleděl se do zdi. Vzpomínal na všechny ty ženské, které miloval. Na všechny ty ženské, které dokázaly milovat jeho. Bylo mu z toho dobře, ale přitom na nic. Jeho myšlenky a pocity se míchaly s dýmem volně plujícím po místnosti. Zeď žloutla, všechno žloutlo. Účty žloutli, duše žloutla, kůže žloutla, sperma žloutlo. Někdy přijde chvíle, kdy vám všechno před očima zežloutne, zestárne, zevšední a veškerý život vyprchá i ze zasraného cigára, i z debilních hodin, co vám visí na zdi vedle akvária nezvykle nízko.
Po nějaké době vstal, obul si boty a šel se projít. Nasadil si sluneční brýle a vyšel z paneláku ven. Venku bylo nezvykle moc lidí. Skoro se před vchodem otočil, a šel zase zpátky. Myšlenky neměl žádné. Čistá hlava. Jediné, co jej trápilo, byl hlad. Byl na něj sice zvyklý, ale stejně se nemohl zbavit bolestivého pocitu a chtíče po jídle. Ach, ty účty.
Vstoupil do velké místnosti s oltářem a lavicemi. Uviděl, jak v jedné z lavic sedí blonďatá žena asi kolem třiceti, má sepjaté ruce a modlí se. Byla tam sama. Mlčky si sednul přímo za ni. Krásně voněla. Ta vůně mu připomínala doby, kdy ještě věřil na lásku. Doby, kdy sex nebyl jen sex. Kdy sex byla i vášeň, něha a touha. Pomalu a potichu se naklonil k ní, sepjal ruce, dělal, že se modlí a čichal její vůni. Měl nos skoro třicet centimetrů od jejího krku. Ona se však ani nepohnula. Jen tam tak seděla a modlila se. Cosi šeptala, ale rozumět jí nebylo. Bylo mu to jedno, zajímala jej její vůně. Bylo to něco nepopsatelného, tolik sexuálního, ale přitom i nevinného a něžného. Tenhle den měl zase štěstí. Cosi bylo s ním. Cosi mu tady posadilo tuhle květinu. Tuhle orchidej, která provoněla jeho smradlavý zabředlý život.
Cítil, jak se mu rozbušilo srdce. Do očí se mu vlila krev. Přestával vidět. Přestával vnímat, přestával myslet. Najednou se dostavilo to, co se většinou dostavuje, když je poblíž nějaká žena. Šílenství. Začínal šílet. Jeho povislý pták neschopný ničeho byl najednou zase v pozoru. A on to chtěl zažít. Chtěl zažít to, co už dlouho nezažil. Chtěl zažít to, pro co možná žil. Pro co jsme možná žili úplně všichni.
Obešel lavici a přisednul si k ní. Podívala se na něj. Měla nevinnou tvářičku. Rozkošnou tvářičku. Měla asi kolem třiadvaceti. Vypadala nevinně. Jako anděl. Jako něco čistého a neposkvrněného. Byla to překrásná žena s modrýma očima a laskavým obličejem. Sjel pohledem dolů a uviděl nádherné prsa. Neměla na sobě podprsenku, a jelikož v kostele bylo chladno, trochu jí stály bradavky. Viděl to přes smetanově bílou halenku, kterou měla na sobě. Na nohách měla černé kalhoty. Měla krásné štíhlé nohy. Boty na malinkém podpatku. Byla jako ze škatulky. Těžko říct, jestli věděla o své sexuální přitažlivosti.
"Potřebujete něco, laskavý pane?" usmála se.
V tu chvíli ucítil její vůni, a když uslyšel její mladý hlásek, zatemnilo se mu před očima. Levou rukou ji chytil kolem pasu a druhou rukou za krk. Začal ji líbat. Cpát ji svůj cigaretový starý děravý jazyk do její mladé a sladké pusy. Zaúpěla, ale měla plnou pusu jeho jazyka. Nezmohla se na nic. Byla slabounká a nevinná. Začal jí levou rukou sjíždět pod kalhotky. Ucítil pár jemných chloupků a potom jemnou a hladkou mušličku. Kroužil na jejím klitorisu svýma mohutnýma prackama. Kroužil a kroužil a jazykem vjížděl do jejích sladkých úst. Účty musíme platit za všechno. Moc krásy moc škodí, moc bolesti moc škodí.
Nacpal do ní tři prsty. A ona do něj zaryla bolestí nehty a zavřela své nevinné modré oči, zpod nichž vytékaly slzy. Chvíli v tomhle pokračoval, když pak chytil celé její tělíčko a sesunul se na kostelní lavici. Strhnul z ní kalhoty, pravačkou jí zacpal pusu a levačkou vyndal svoje péro. Nacpal to do ní a začal přirážet. Znásilňoval anděla. To mu nikdy nikdo neodpustí. To si on sám nikdy neodpustí. Teď měl ale před očima šílenství a touhu a vášeň a začínal věřit na lásku a všechno mělo barvy a nic nežloutlo.