Září 2016

Je to Botticelliho anděl

6. září 2016 v 21:21
Probuzení bylo náhlé a strašné. Jednoho letního odpoledne byl jsem na procházce přepaden drakem: prvotní fasí přemýšlení, poháněného absolutně komandující vůlí. Musí se tu násilně přemítat, se strašnou námahou, o věcích neuchopitelných, nejšeřejších nuancích duševních stavů, o setinách milimetrů a vteřin...., musítu být vždy nějak zvítězeno, vyloučeno odejít s nepořízenou, rozdělat, odložit; každý pokusšílení toto zarazit končí myšlením ještě běsnějším; - snáze dostat se z Maelstromu. Tehdy držela mne tato křeč zbytek dne a většinu noci, aby mne druhý den zase zachvátila a nikdy již zcela neopustila. Považoval jsem tento černý květ Věčného Vítězství, přesazený s nebe do zemského bláta, dlouho jen za nemoc.

Louky, meze

5. září 2016 v 21:21
A jako ten, kdo popadaje dech
vyvázne z moře a ohromen civí
na hrozné vody, v kterých hledal břeh,
tak ještě v běhu můj duch úzkostlivý
se podíval na průsmyk pod horou,
jímž nepronikl dosud nikdo živý.

Krásná jako rodná řeč

4. září 2016 v 21:21
Radím ti dobře, se mnou abys šel
tím věčným místem, kde padají slzy,
já povedu tě peklem našich těl
a uslyšíš tam skřehotání hrůzy
a věkovité duchy strachem řvát,
ať přijde druhá smrt, a přijde brzy

S ním vidí piču jinak

3. září 2016 v 21:21
Když jsem byl malý, měl jsem kocoura jménem Rufus. Byl to silný a odhodlaný kocour. Dobře chytal myši. Jednoho dne jsem přišel tak jako vždycky z tréninku unavený a ještě trošinku zhulený, zul si boty, hodil tašku do kouta a vlezl do svého pokoje. Naskytla se mi podívaná, která přebila do té doby všechny mé zážitky. Rufus, rudý jak jahoda, ležel na zádech s nohama roztaženýma, jako kdyby byl přibit na kříž a v očích až do parket měl zapíchlá ševcovská šídla. Vnitřnosti mu vyhřezly z bříška a kusy těch zarudlých střívek ohlodávaly myši s rudými horními předními zuby se stylovým zářezem, které můj přibýtek odjakživa obývaly.
Nedokázal jsem od té podívané odtrhnout oči.

j ednoho dne mi spolužačka řekla, že je třeba udělat si zásoby na zimu, jinak se mi povede zle. Nevěděl jsem, co má na mysli, přesto jsem ji poděkoval za radu a vydal se do Tesca na nákupy. Tam v oddělení s pochoutkami jsem nabral do košíku hrneček sádla a přemýšlel, kam bych ho schoval, abych nemusel u pokladny platit, až mě napadlo, že si ho strčím do slipů, tam se nikdo neodváží ho hledat. Jak jsem řekl, tak jsem udělal. Ale co čert nechtěl, u poklady zrovna stála kočka a byla mlsná, až to bylo k hříchu. Čichala, čichala, natahovala labutí krček a netrvalo to dlouho a dostala velkou chuť na sádlo. Věděla přesně, kde ho hledat. Přišel jsem o hrneček, nicméně jsem si odnesl její telefonní číslo. To mi bylo sladkých třináct.

Jseš roztroušená po postelích

2. září 2016 v 21:21
Ty neslyšíš, jak začal naříkat?
Nevidíš smrt, tu záplavu, co šplíchá,
že nic je před ní moře častokrát?

Nechal jsem se unést starcem, který uměl pískat na kundu

1. září 2016 v 21:21
Jak vod na kraji u příkopů řada
žab s vystrčenou pouze hubou vstává,
však břicho s nohami jim v bahno padá: