Říjen 2016

Směň se za smrt

9. října 2016 v 21:21
gs

Máš hezčí kundu než chlup na prdeli Mela Gibsona

8. října 2016 v 21:21

Sladké!



Ne že bych se nebavil dobře, ale když jsem si přečetl, co o bonobech píšou na wiki, málem jsem dostal záchvat.
Šimpanzi bonobo používají nástroje, např. větvičky, ze kterých po vytažení z mravenišť olizují ulovené mravence. Bonobové prošli v roce 1994 zrcadlovým testem sebeuvědomění. Komunikují hlavně hlasovými projevy. Významu jejich zvuků nerozumíme, ale významu některých jejich přirozených gest rukou, jako je vyzvání ke hře, ano. Dva bonobové, Kanzi a Panbanisha se naučili asi 400 slovům, která umějí napsat pomocí speciální klávesnice s geometrickými symboly, a dokážou odpovídat na mluvené věty. Někteří lidé, např. bioetik Peter Singer, to považují za dostatečné, aby jim mohla být přiznána práva, jaká mají lidé.

Když umí 400 slov, tak to jsou na tom ještě podstatně líp než někteří lidé, ne? Znal jsem chlápka, co byl mentálně jinde než ostatní a sám si ani neoblékl slipy. A tenhle člověk plácal pořád dokola jen dvě slova. Prdel a kozy.
Zeptal jsem se ho např., co chce k snídani.
A on na to: prdel.
Co chce přinést z obchodu?
Kozy.
Můžete namítnout, že ne všichni mají mentálně poruchy a jsou nezpůsobilí. Jenže to neznamená, že bonobům nepřiznáte práva, jaká mají lidé, když očividně mají dvě stě krát větší slovní zásobu než někteří lidé!

Šimrání biče

7. října 2016 v 21:21
Dneska se povíme o tom, co všichni znáte. Možná někteří jen z doslechu. Řeč bude o pohlavním pudu. Ve vší vážnosti pojednám toto lidem tak blízké téma.
K čemu ten křik, ptáte se? Zatím nekřičím, tak se uklidni. K čemu ten zmatek, strach a bída, která vyvěrá ze srdce stiženého záchvatem pohlavního pudu?
Vážnému pozorovateli se odhaluje polehoučku duch pravdy.
Co by vás inspirovalo ke skákání z mostu nebo vykrádání bank, když ne pohled do pomněnkových či brčálovitých či přímo oříškových očí nějaké rozšafné slečinky?
Ale uvažte, že kdyby se tato bytost narodila o osmnáct let dříve, sotva by vás vyrušila z polehávání v gauči a popíjení vychlazených dvanáctek.
Vždyť kráčí jen o to, aby každý Jeníček dostal svou Mařenku.
Složení příští generace se výrazně nezmění, když dojde ke smíšení nevhodných genomů. Tak jako se o to pokoušejí např. nenapravitelní záškodníci v řadách nově přibylých imigrantů.
Lidský život, praví sluníčkář, je hoden zcela hluboké vážnosti, a tak ho také každý sleduje, tvrdí.
Ale stuprum říká, že život je hovno a každý, kdo se v něm utápí vážně, je sračka!
Lepší je se účastnit všech milostných pletek - bez ohledu na výsledky.
Kdo je horlivý, nechť zchladne, neboť nikoho už horlivost nezajímá.
Mluví pouze peníze.
Moc.
A samozřejmě penis, nejdůležitější komponenta ve Velké hře mezi muži a ženami!
Bytí, existentia oněch osobd, o kterých se zakouká náš pohlavní pud, je podmíněn individuálním výběrem při jeho ukojení. Jinými slovy vinny jsou geny, které jsou v nás neodvolatelně určeny. Někdo říká, že na geny nevěří, někdo říká, že se výchovou z lavičkového mrzáka staneš strýčkem za vodou!
To se ale nedozvíš, dokud si neprojdeš všemi stupni ponížení. Přičemž poznáme, že rozličnost vášně pohlavní vyplývá ze stupně individualizace volby.
Čím víc kdo koho chce, tím míň se ovládá a při svém chtění přestupuje jakékoliv nepsané vyhlášky a nařízení.
Schválené a dvěma (či více) prasátky, uslintanci, požehnané milostné pletky celého lidstva by se daly shrnout do spartanského hesla "Aut cum scuto aut in scuto".
Patetičnost milostných záležitostí, transcendentnost jejich nadšení a bolů, o nichž nám neúnavně po celá tisíciletí vypravují v nespočetných příkladech, chytá za kozy! A žádné téma není tak zajímavé, poněvadž se týká dobra i zla celého druhu!
Proto je tak zajímavý určitý jedinec druhého pohlaví, sám o sobě, jako projev vůbec své vůle k žití, to je théma, které se nikdy neotře - ani každodenním užíváním.
Tvůj frajer tě třeba přestane po půl roce bavit, neprcáte, není s ním řeč, nehne pro tebe ani prstem, neuklidí, neumyje dřez, pochčije ti všecky prkénka, slovem: máš ho tak akorát dost.
Najednou ti ve škole přelétne před očima takový hezounek, který tě zaujme - a zaujme i tvou popraskanou skulinku, která velmi obratně na sebe vezme masku objektivního obdivování, a tím taky vědomí klamat - příroda překvapivě ví, proč jsou ženy ve věcech lásky obzvlášt vypečené, da se říci vychytralé, využívá toho strategicky ke svým účelům - najít a zničit, právě tak to příroda v zastoupení dívek. A co uděláš? Při každém zamilováním je cílem fyzický prožitek, že? Jistota, že tě bude chtít, sice není úplně zanedbatelná, protože dneska je každý akorát tak děvkař, ale není tu - a tu již víme, proč dívky kdysi skákaly do rybníků, věšely se na stromech a upalovaly na hranici. Prostě se s ním vyspíš, cha cha, protože můžeš a on chce, co by nechtěl, ten bezskrupulózní ubožáček, který večer ujistí svou přítelkyni o nehynoucí lásce!
Dnes je situace snadnější. Nemůžeš-li dosáhnout vzájemné lásky, vždycky se najde nějaká dvojka, která onoho vysněného nahradí a nemusí si ho ani vynuceně brát, přízeň ze strany cápků tu bude vždy, odpor ženy může být vykoupen různými velkými dary či jinými obětmi, ano.. dokonce i případy násili. Některé chcou být dobývány tvrdě, i takové jsou na světě, děcka!
Prostě už nadsmyslné mýdlové bubliny a přepjaté city nemají tu správnou dramatickou váhu, vážení. Pro mě samozřejmě ano, che-che, ale pro vás ne, v tom je ten rozdíl. Mne přímo vzrušuje, když teče krev a slzy, nejmocnější voda ve vesmíru, kropí-li je žena, ale vás už jistě nevzruší nic, tím méně jakési bojistě, kde se kohouti a slepice chtějí zamordovat.
Možná vám to připadá tak akorát trapné.
Což připadá trapné zase mně, ale nechme na hlavě.

Důl slepic

6. října 2016 v 21:21
Pamatuju, jak jsem na tuhle písničku chodil do diskotéky! Nyní je zapomenuta. Tehdy jsem horkotěžko vysvětloval svojí chůvě Aničce, že si chci zatrsat a vrátím se před večerníčkem. Starala se o mě, o domácnost i o mého nemohoucího dědu invalidu. Starší ročníky mě znaly jako to děcko, které si hraje na kapelníka, ale to mě nesralo! Byl pro ně asi šok, když jsem jednoho dne přišel navlečen jako netopýří kluk (batboy), vypil flašku tatranáku a poblil celý výčep.

Mám na sobě rád několik věcí. Uznávám, že některý věci jsou na mně takřka dokonalý. Mám například celkem velký sebevědomí. Ale krom toho, asi nemá smysl jmenovat ty věci všechny, protože občas nemám sebevědomí prakticky žádný. Navíc bych si připadal sebestředně. Každopádně nikdy jsem nevěděl, co je to dokonalost. Dokud jsem ji nespatřil. Dokud ona neležela na mně. V tu chvíli jsem si uvědomil, že nejdokonalejší věc na mně, je ona. Jen ona! A ve chvíli, kdy ze mě sleze, už na mně není dokonalé nic.

Láska k ní mi už dávno přerostla přes hlavu, takže nemá smysl se dál ptát, jestli ještě poroste. Mám pocit, že by víc lásky už mé srdce nesneslo. Vpustil jsem do svého života trochu jejího světla a ona se mi odvděčila barevností.


Když odcházím na záchod a procházím kolem pokoje, všimnu si, že postel je ustlaná a ta holka je pryč. Na chvíli si pomyslím, jestli se mi jen nezdála. Jenže já ráno nestelu postel. Takže musela být zcela skutečná. Ale vrátí se někdy?
"Musí se vrátit. Nechala tu svou duši."

Kozlík lékařský

5. října 2016 v 21:21
gds

Narodila se ti dceruška

4. října 2016 v 21:21
gsd

Tlakoměr manželské lásky

3. října 2016 v 21:21
fdsgds

Kdo se třese, nemá kuráže

2. října 2016 v 21:21
Původně jsem chtěl mluvit o Monstrančním vrchu v trestaneckém Liberci, kde jsem měl pronajaté skladiště, kam jsem si vodil holky z širokého okolí, když jsem těmi krajinami projížděl a na noc se zastavil. Ale pak jsem si uvědomil, že se mu taky říkalo Šibeniční vrch a že tam kdysi trůnil popravčí špalek a jak sele tlustý popravčí si brousil sekyrku a když jste scházeli z lesnatého hřebena do lesa, první, co jste spatřili, bylo proslavené liberecké popraviště. A taky kolo na lámání, blé. Myslím, opravte mě, historici, že město získalo právo hrdelního soudu někdy v roce 1585 a hned v lednu 1586 se konalo sedm popravek. Loupežníci a potulní žebráci, duševně odsouzeni k bloudění, se tam srocovali, aby jim nekompromisně odňali kukuče od páteře. Jak se to říkalo za našich babiček z Rochlic a Prosečí: Konej právo, boj se Boha, nikoho se nestrachuj. Aneb sine poena nulla lex.
Tak se konalo právo a kriminalita byla omezena na snesitelnou mez. Jenže se trochu moc pila pálenka ze zkažených vín, z obilného šrotu a naše oblíbená červená medovina. Takže šenkýři byli na nervy, když jste se opili a volali četníky. Ti vás zbili obušky a zavolali na vás mistry popravčí. Čímž se dostáváme k nespravedlivému koloběhu. Sotva se narodíš, okusíš kvásku, už abys mazal na kolo a tam ti roztahovali končetiny.


Prostě o životě soudili stejně za všech časů ti nejmoudřejší: není k ničemu. Vždy a všude byl slyšán z jejich úst tentýž zvuk, zvuk plný zoufalství, plný zádumčivosti, plný únavy ze života, plnýodporu k životu. Sám Sokrates pravil, umíraje:
"Žíti - znamená býti dlouho nemocen: jsem spasiteli Asklepiovi dlužen kohouta."
Sám Sokrates měl ho dost.

Co to dokazuje? Nač to ukazuje? Zab se a bude líp?

Dříve bylo by se řeklo: "V tom rozhodně vězí zrnko pravdy!

Ale teď že řešíte, jestli se zabijete, děcka, když jste ještě ani nezačali žít!
Raichu aby vás spral thunderboltem.

Ve mně tato neuctivost, že velcí mudrci jsou typy zániku, vzešla právě v jednom případě, kde se jí nejsilněji staví na odpor učený i neučený předsudek. Rozpoznal jsem Sokrata a Platona jako úpadkové symptomy, jako nástroje řeckého rozkladu, jako pseudořecké, jako protiřecké.

Cena života nemůže býti oceňována.
Žijícím ne, poněvadž je stranou, ano dokonce sporným předmětem, a ne soudcem, mrtvým ne z jiného důvodu.

Sokrates náležel svým původem k nejspodnější vrstvě lidu:
Sokrates byl chátrou. Ví se, lze ještě zříti, jak byl ohyzdný.

Antropologové mezi kriminalisty praví nám, že typický zločinec jest ohyzdný: monstrum in fronte, monstrum in animo. Ale zločinec je décadent. Sám mám blízko k zločincům a považuji se za monstrum, rozhodně in animo!

Vše na Sokratovi jest přehnané, buffo, karikatura, vše je zároveň skryté, zámyslné, podzemní. Sokrates byl šaškem, který se dal pojímati vážně: co se tu stalo vlastně?

Uvažme konečně ještě, jaká to vůbec naivnost, říkat "takový a takový měl by být člověk!" Skutečnost ukazuje nám rozkošné bohatství typů, hojnost marnotratné hry a proměny forem. Kdo ví, snad svatoušek, jaký by měl být člověk!

Uvedl jsem příklady, proč byl Sokrates odpuzující, abych vám uvedl důvody, proč fascinoval, to je mimo skromný prostor těchto stran. Ukázal Atéňanům, že jeho příklad degenerescence nebyl ojedinělý, Atény samy dokonávaly.
Na konci cest Sokrates chtěl zemříti:- to ne Athény, on dal si pohár jedu, donutil Athény k poháru jedu. "Sokrates není lékařem," pravil si tiše. Smrt jediná je tu lékařem. Sokrates sám byl jen dlouho nemocen.

Tak jako Beardsley, který ilustroval secesní Salomé pro Wilda. Pronásledovala ho ve snech, ochořel z její mstivé duše, až z ní dostal koliky & Todeskuss.

Smrt, proměna, stáří právě tak jako plození a růst jsou pro ně námitkam, dokonce vyvráceními. Tak nebuďte jako mudrci a užívejte si mrdání slušivých čtrnáctek v kukuřičném poli. Jindy si nezamrdáte, než když vám je těch sedmnáct, nebo kolik máte.

Tak se konečně všichni zabijme, rituálně v jednu hodinu po půlnoci si pusťme svítiplyn nebo kdovíco vaše babičky používají. Chcete, aby váš život byl prostoupen světlem a vy tančily polonahé před troubou s vydáním Cosmopolitanu v ruce? Nebo aby byl počátkem únavy, prvním stínem, který vrhá večer, jakýkoli dusný večer, známkou toho, že vzduch bude už brzy vlhký, že se blíží jižní větry?
Aby byl smysluplný, nesmíte se vzdát války!
A kdo válčí, ten chce složit zmrtvělé údy k dubu a hezky navěky spočinout v přítmí větví! Ale jen na pět minut. Žádné il faut tuer les passions, naopak. Hyň excesivním hýřením.
Tak vzhůru do postýlky za klukem s kávovým dortem s kardamomem, ořechy a karamelem a užijte si orgie krmení toho vašeho zamilovaného prasátka, dokud nezachrochtá blahem a třeba se vám odmění něčím do tůňky.

Ženy z románů

1. října 2016 v 21:21
Jistě o mně víte, že jsem býval zasloužilý hráč na činely v chlapecké kapele Bobříci, založenou mou maličkostí v létě 1999. Byli jsme čtyři a musím říct, že jsme dělali husté zvuky, však on triangl, činely, vozembouch a syrská zurna, kdo by nevěděl, jak zní zurna, může si představit trubku, která se chová jak hoboj, vytváří podivuhodné modelace zvuků různých barev a odstínů. Dva roky jsme hrávali po svatbách, pohřbech a na různých domácích akcích. Vydělal jsem si tehdy na svoji první babetu, ale to je fuk a jiná story. Od té doby uplynulo dost vody a zcela nečekaně se můj hudební vkus přehoupl k černému metalu a agresivnímu norskému rapu. Už však ani ty kapely nejsou, co bývaly... Nicméně jsem chtěl mluvit o něčem jiném, a sice kdysi jsem ve chvílích hluboké opilostí slýchaval vážnou, klasickou hudbu. Ta mě poznamenala jak dekoltáž mé první učitelky češtiny. Naučil jsem se reagovat na introdukce overtur jako ovčácký pes na zatoulanou ovci a vždy jsem podle prvních dvou not bezpečně poznal, o jakou se jedná.
O to víc mě překvapilo, že jsem si vedl jakýsi zvrácený deník o symfoniích z období romantismu. Resp. ne o těch symfoniích jako pevných celcích, nýbrž o každém představení zvláště. Psal jsem si poznámky o dirigentech, chování orchestru, o tom, kde se dopouštěli interpretačních "chyb", jak jsem je cítil atd.

Beethoven: Symphony no. 3 Eroica - Philippe Herreweghe

Nebudu opisovat slovo od slova, co jsem si tehdy zapsal, ale pro představu zde uvádím své reminiscence na zápisky tolik let staré!
Když jsem si pustil tuto lahodnou hrdinskou symfonii, věnovanou původně hrdému Korsičanovi, z roku 2011, nestačil jsem se divit, Philippe Herreweghe vypadá jako Darth Vader před přerodem v Dartha, jako maskovaný molester dětí v černé kápi. Zrovna tak i máchá rukama, jako by do pařátu jedno z nich chtěl s každým taktem chytit a ho na stupínku znásilnit, chybí jen obligátní slina tekoucí od huby.

Beethoven 9 - Chicago Symphony Orchestra - Riccardo Muti


Rychle jsem přepl na distinguovanější podobu Riccarda. Překvapil mě jeho pečlivě ulízaný vlas a umělý přednes z května 2015, kterým maskoval svou touhu být co nejdřív (před ostatními) na toaletě, protože fronty na záchod jsou o přestávce dlouhé a i maestro se musí čas od času vychcat. Narozdíl od Philippa Riccardo nosí taktovku při sobě a nevzdává se jí ani tehdy, když přechází do druhého jednání. Co může být nudnější než nasraný hluchý skladatel, který se prezentuje jako suchý konzervativec. A přesně tak k nám Riccardo s CSO přichází. Nevím přesně, jestli dostal za výkon zaplaceno, ale vím jistě, že Ludwig rotoval v hrobě (hrobech).

Mozart Symphonie No 33 - Carlos Kleiber

Abych si spravil náladu, naklikal jsem si borce. Jen Kleiber si může dovolit dirigovat s rukou v kapse. Skutečně, po prvních nahodilých tématických kličkách jsem ochutnal delikátní zvuky salzburgského fenoménu jdoucí přes staletí neoslabené moderní zvukovou technologií. Ponořeni do eliptického víření klarinetu a vzorného šudlání smyčců, uznáváme, že se tady cosi podařilo vyvolat. Andante moderato se počíná nenápadně krásně.