Prosinec 2016

Utop ji v semenu

21. prosince 2016 v 21:21

Nezadržitelně se blíží Štědry večer, je první den zimy oficiálně a já popíjím lahodný zelený čaj značky Ťaman a spol. Na tváři mám nanesenou pleťovou masku značky Clay, vlasy mám nagelované jako kterýkoliv fotbalista na střední do mastných kudrlinek, které tvoří nad čelem napohled jakousi pyramidu vláčné klovatiny. S přispěním hudby irské zpěvačky a filantropky Enyi se hroužím do tajemných zákoutí vzpomínek, kde mé nevolnosti a zlé předtuchy z života ještě sílí, proto je filtruji zde v mělkých vodách anonymity. Ano, vidím vnitřním zrakem krajiny plné kopců, jejichž žulové svahy se hrozivě tyčí jeden vedle druhého a též vidím pradávné obyvatele, kteří můžou nebo nemusí být nebezpeční. Vidím širokou, dost divokou řeku, která přítéká ze severu a nevím, zda je to náhoda nebo osud, vím, že zrovna na té řece jsme kdysi s buchtou, která se později zabila, chytali odporné, krabům podobné bytosti. Ale abych vás nenudil, zapněte si podrpsenky, nasaďte kalhotky a vydejte se se mnou do husté masy lesů, kde dosud lidská noha, kromě mojí, nevkročila a v jehož větvích se docela dobře mohou poschovávat celé legie duchů.



Natálii bylo právě rovných devetenáct a mně dvacet a čvrt a tři týdny a dva dny a osm hodin a dvaačtyřicet minut. Po oslavě narozenin, kterou absolvovala se svým tehdejším boyfriendem, čtyřiatřicetiletým černošským amatérským boxerem v těžké váze, který v interview v Jihoafrické republice před osmi lety prohlásil, že měl víc ženských než Sinatra, a ve společnosti ještě čtyř jejích kamarádek, přišli ke mně do kumbálu a zkoumavě si ho prohlíželi. Místní jim řekli, že je to svatostánek cestovatele a dobrodruha, který přišel až z nižších kruhů pekel. Sotva vešli, všichni odskočili, takže jsem měl dost času přejet je rychle pohledem: ty holky a jeho a bohužel nic příznivého neproblesklo, zato když se mé žabí oko v milisekundách poznání, které příchází vždy buď příliš náhle nebo nikdy, zahledělo na její ztepilou postavu, černé vlasy sahající ji rozpletené až po lýtka a svůdnou fialovou rtěnku, srdce mi těžce, jako sumista skákající placáka, poskočilo v hrudi. Viděli jsme se poprvé v životě, přesto však nepřeháním, když zde přiznám, že já se do ní okamžitě zamiloval. Tvářila se, že ten odporný prťavý skřek s křivýma nohama a ropuší tváří, s tmavým knírkem, který vypadal mladší než byl, módně oblečený asi jako ze Salónu v devatenáctém věku, s tenkým, jako píšťala modulovaným hlasem, tedy moje maličkost, v ní vyvolával zvláštní, téměř zemdlívající ospalost a vzpomínku, která může budit pouze určité pohoršení nebo snad dokonce odpor. Nedala však své znechucení příliš najevo a jen odvrátila zrak.

Začali mi vysvětlovat, aniž jsem se jich tázal, že jsou přítelem mého přítele a že přijeli z Karviné místo něho.

Napřáhli postupně ruku, všecky jsem je odtažitě zmáčkl, a všiml jsem si, že ten nigerský boxer mě chytil tak, že se mi snažil rozdrtit všecky články. Huhlal cosi rovněž nesrozumitelného a dělal ramena, aby působil širší, než byl. Leč marně mačkal, protože já už je rozmačkané měl, jak mi na tu křivou ruku spadla kovadlina...

Říkali, že jejich průvodce onemocněl a že by si přáli, abych je divočejší a neupravenější cestou provedl já, jakožto odborník na tajuplnou krajinu a ukázalo se, že jim místní taky napovídali, že jsem sepsal jakousi studii o folklórních zvycích v kraji, což se sice nestalo, ale abych na Natálii učinil dojem, ubezpečil jsem je, že vím vše o nočních můrách a že vskutku se široko daleko nenachází osoba vhodnější, která by jim chladnokrevně a vědecky vysvětlila, proč zde při úplňku někteří obyvatelé věší na prádelní šnůru vycpanou jelení hlavu... Jsou prý zde na správném místě, pokud chtějí vidět samotné obrysy kopců, nemajících nic společného s všedním a neosobním životem, jak ho známe a jejich podivné, zapomenuté smysly sotva rozklíčují beze mne, skoro jako by to byly hieroglyfy stvořené bájnou rasou obrů, jejichž moc napříště patří snům a jen já k nim znám heslo.

Ačkoliv jsem jim napovídal ještě spoustu nesmyslů, zdálo se, že mi nevěřili ani slovo, ale že klidně se mnou půjdou a přesvědčí se rádi na vlastní kůži, jestli něco z těch zkazek má hlavu a patu.

Jména ostatních děvčat (kromě Natálie) už jsem samozřejmě zapomněl, boxer se však jmenoval Penny. Kdyby vás to zajímalo, přišel o život v těch lesech jako první, i když byl z nás zdaleka nejvysportovanější, nejvytrvalejší, nejsilnější, měl největší péro a dovedl zasadit nejbrutálnější úder na solar plexus. Možná měl také nejpronikavější inteligenci, o tom jsem se však nemohl přesvědčit, protože už po dvou stech metrech zapracoval genius loci a mě se v hlavě uzrál nápad, jak ze sebe udělat přirozeného lídra, na kterého poletí ty holky, chtěl jsem primárně Natálii, ale kdyby o mě projevilo zájem všech pět, pokojně a srdečně bych je přijal a ojel je všechny.

Slunce se ztrácelo v kvetoucích vlnách nádhery hájů, které se točily v těch nedotknutých pastvinách lemovaných podzimními květy, topilo se, horoucí, v luční trávě a když o hodinu později celou krajinu pokrývala zvláštní atmosféra či opar zatmívání, rozhodl jsem, že teď je ta správná vyhlídka, kterou by si neodepřeli ani italští mistři a takový Leonardo určitě často podobně rozdrážděn stával u průhledů s červánky a maloval je pak popaměti na klenby renesančních arkád. Teď nastal čas vyrazit do džungle.

Botičky od tetičky

20. prosince 2016 v 21:21
Když se v létě roku 1723 milenka a obdivovatelka anglického spisovatele Esther Vanhomrighová dozví, že jí byl po celých deset či dvanáct let Swift nevěrný s Esther Johnsonovou, zanedlouho poté s umírá. A paní Johnsonová ji doprovodí do hrobu o pouhých pět let později, ve věku sedmatřiceti let. Dostane na památku zmínku v oslavném textu. Na stará kolena přepracovaného, nemocného romanopisce postihne v plné síle Ménièrova choroba, a pak prostě jenom zešílí.

Byl svět stvořen za šest dní? Přednáška uznávaného biblisty a kreacionisty a poradce pro mezinárodní křesťanskou bezpečnost, jíž jsem se účastnil před mnoha a mnoha lety, se mi teprve teď vynořila ze sutin paměti. Byla asi stejně uvěřitelná jako Reichenbavhův ód.

Dověděl jsem se, že celosvětová potopa proběhla asi před 4,5 tisíci léty, přičemž vyhynuly mnohé druhy, kupř. dinosauři nebo trilobiti. Proč? Ne že by se Stvořiteli nepovedly, ale později je pokazil Satan. Kde se vzala voda potřebná k potopě a kam se pak poděla? Nejspíš na vyšší pokyn zakolísala hloubka oceánského dna. Může se potopa opakovat? Nemůže, vzpomeňme na biblický duhový závazek. Zkameněliny a uhlí vznikly po potopě, času bylo dost. Nevěříte? Vložte plyšového medvídka do silikátového roztoku a za rok zkamení. Jak se mohly za pár tisíciletí utvořit stametrové vrstvy usazenin? Podobně jako se tvoří v současnosti při katastrofické erupci sopek, což bylo demonstrováno filmem.


Nepoddajné vrkoče vlasů se plazily po její šíji s rozhodným přesvědčením nějakého umělce ve svádění, nedbale se kroutily ve spleti příslibu cizoložství. Nikdy nebyla tak pomilováníhodná jako v době, kdy její vzdorný ret přetékal rozmarem slasti.

Pipinka

19. prosince 2016 v 21:21
Dnes budu mravokárce a dám vám lekci, děvčátka.
Vyvarujte se pýchy!
Nebo to přijde. Nejprve koros, pak hybris a pak até! Cha, chi, ché...HOLY MOLY !

Připadala mu tak ctnostná a nedosažitelná, že ho opustila i ta nejslabší naděje. Ale tím, že se jí v duchu vzdal, jí dal zcela zvláštní postavení. Opravdu se jí vzdát znamená vyloučit ji z kontextu destruktivního citu, kolektivně zvaného láska, který je na překážku životu. Kdo dokáže tohle, má skutečně silné srdce. Říká se, že manželství je svého druhu pohřeb lásky. Lidi jsou spolu každý den a plamen vášně brzy zchladne. Tak tomu chce konvence. Řeší prkotiny, šatí děcka a platí účty. Divím se, že není na světě víc lidí, kterým by manželství lezlo krkem, jako případ instituce, jež příliš normalizuje veškeré prudké vzněty, jež jsou zdrojem všech krásných a hrdinských věcí.

Bohužel na světě se vyskytuje čím dál víc vzdělaných i úplně tupých robotů, kteří přes papouškování nesmyslných poznatků a biflování bezcenných pouček jeví hlubokou emoční plošnost. Je tedy čím dál nesnadnější odpouštět, protože např. monstru prostě odpustit nesmíte. To byste si asi sebe nemohly vážit. Monster tolik není, řekl bych, tak jeden z deseti tisíc, ale která z vás na něj trefí, radím vám, vemte nohy na ramena.
Dále se mohou přesvědčit holčičky, které zahrnuje kluk lichotkami a za jejími zády se tahá s dalšími, že i tady, pokud milují, může být zakopaný pes a nedokážou tomu bezcharakternímu zmrdu odpustit.
A to odpuštění v zhrzené lásce jěště zdaleka není nejtěžší druh odpuštění.

Vracel se ke vzpomínce, choulil se k ní, jemně prohrabával uhasínající oharky, hledal kolem sebe všechno, co by mohlo plamen oživit. Nic však nenacházel, a proto se domníval, že jako zklamaná naděje vyprchala.

Odraz letní noci v uslzené duhovce

17. prosince 2016 v 21:21
Bylo nám devetenáct a byli jsme hrdí na to, že jsme milenci. Strkal jsem jí ho do všech otvorů tak hltavě a s takovou přemírou elánu, že chodila často pokecat za kamarádkami rozlámaná jak hospodský stůl po stripteasové akci. Jednoho zmoklého večera jsme odběhli do večerky koupit pro mě tatranský čaj a tabák, pro ni nachlazenou paralen a pastilky proti kašli. Když jsme se vrátili do našeho stanu, kde jsme měli jen takovou provizorní postýlku ze spacáku, okamžitě jsem ji zas vjel do kalhotek. Po pěti minutách jsem celý zrůžovělý vylézal ze stanu a přihýbal si z tatranáku cestou do místní nálevny pro adolescenty.
Po cestě zablácenou pěšinou jsem potkal dva kluky a holku, která vypadala viditelně otřeseně, snad z drog, snad ze znásilnění. Nevěnoval jsem jí pozornost, neboť mě s ulszenýma očima prosila, ale neměl jsem zájem o sex, a tak jsem na ni ani pořádně podruhé nepohlédl. Sténala a ve vzlycích vyrážela výkřiky: Pomožte mi..., zavolejte policii.. a takové ty neobvyklé věty, které spořádané dívky nevyslovují.
"Pokračuj, dále je budka," říkám jí, nevyveden z konceptu.
"Prosím! Potřebuju telefon," plakala.
"Vypadám snad jako charita? Huš, mazej, říkám: pochodem vchod," křikl jsem na ni a ona se zhroutila do bláta v dalším návalu vzlyků.
Už jsem chtěl ukončit to divadlo a pořádně se jí podívat na zoubek, rozuměj, za trest do kalhot, když něco změnilo ráz události. Rozezněl se děsivý štěkot. Jako by se zkřížil baskerville s godzillou, tak zněl ten pekelný štěkot. Náhle se přiřítil ten tvor mezi nás a já si málem cvrkl do kalhotek, takže ta dívka na zemi se musela doslova posrat.
Skokem se přihnal mezi nás a ryčně se rozštěkal, skákal kolem nás a vrtěl celým tělem v přemíře radosti nad tím, že našel tolik obětí pohromadě. Byl to masivní, huňatý čokl, kříženec erdela a párie, chvíli tančil kolem mě a pak, než jsem mu v tom mohl zabránit, vrhl se k holce a snažil se jí olíznout něco mezi nohama, šel jen po vůni té kopretiny, poznal jsem z něj, jak je nadržený. A ona řvala: "To je ón, ten mě olízal," křičela v nelidském vypětí hlasivek... "proti mé vůli," lomcovala jí hrůza... "tím trnitým jazykem hrubým jak rýžák," otřásala se hnusem a oči jí lezly z důlku... "a ten jeho č-," to už omdlela.
Stál jsem tam naprosto odevzdaně, bez odporu, jako bych nevěděl, co se děje. A snad jsem ani následující minuty nevnímal, co se tam vlastně dělo. Packama ji držel za paže a díval se jí do zavřených, bezvědomých očí tak nějak zkoumavě, jako nějaký jedovatý had, než vás uštkne, do toho jí samozřejmě zvířecky, ale poměrně tiše píchal a neustále slintal. Tekl ze mě horký pot, když jsem jeho nepochopitelné počínání sledoval nesledoval. Nevím, dopadala-li v té pochmurné noci těžká mlha, nebo jsme měl mlhu jen já, jisté je, že tu deset let starou událost mám obklopenou nejasnostmi. Dívčino tělo se třáslo pod náporem přirážení zdivočelého démona, snad býka, chlupatého jak černý erdel z podsvětí.

Okurka v prdelce

16. prosince 2016 v 21:21
Ale v jaké, ptáte se? No přece v nádherné prdelce jedenáctilété Aničky. Začínají se jí nadouvat půlky hormonem estrogenem. Je ve věku, kdy nemá síly, aby mluvila, leč o poselství shůry, který jí sesílá sám anděl šuku. Její duše pozvolna zarůstá listovím lásky, když ji tak strkám tu okurku dovnitř a ven.
Už je tak mokrá, že se zdá, jako by se počůrala nebo aspoň chytla mokrý orgáč.
A ty její hlášky. "Učinil jsi mě svědkyní svého pádu, nuže vzápětí tě učiním
svědkem své moci." Nevěřili byste, že může něco takového vypustit z úst pouhé štěně, byť jistě docela inteligentní.
Když se podívám do jejích žabích očí, vidím v nich, jak mě obdivují. Jak se radují z toho, že je zotročená! Jak je bystrá.

Když jsem ztratil svou drahou otrokyni, trošku jsem přehnal přidušení, chodil jsem do polí, abych byl sám, zhroutil jsem se pod stromem, plakal jsem, volal jsem Pánaboha, povídal mu hlouposti, přál jsem si být jako ti krtci, co se jim v břiše hemží červi, zkrátka mrtvý. Vzpomínám na tu dobu jako na nejhorší chvíle svého tragického života. Byla pro mě vším.
Jedenáct let, můžete namítnout, že byla trošku mladá, ale o věk při milování tolik nejde, mladí to dělají určitým způsobem a staří zas jiným, toť vše, důležité je, že jsem ji naučil si to milování užívat, takže pak prosila, vzlykala, abych jí dopřál trochu víc lásky. Skoro jsem tehdy zešílel. Už jsem ani nejedl. Tlačilo mě to na prsou, hrozitánsky. Pak to ždibec po ždibci odcházelo, přeslo jedno léto, pak druhé, až to odešlo docela. No, spíš se to obrátilo do nitra. Tam vždycky něco zbude, že? Ale když už je smrt osud nás všech, nemá se člověk užírat smutkem, a protože umřel druhý, nemá chtít umřít taky.

Přál jsem si pro ni jen to nejlepší. Byla pro mě jako ta zámecká paní z nějakého gotického románu, která stojí opřena o kamennou zídku a vyhlíží v dálce jezdce s bílým chocholem cválajícího na černém oři.

Dredy nejsou pro bílé

15. prosince 2016 v 21:21
Zbožňuju venkovská děvčata. Jejich prosté vystupování a podmanivý půvab má v sobě něco neopakovatelného. Když stojím tváři v tvář takové pěkně udělané vesničance, mou hlavou problikávají nejrůznější myšlenky. Ne že bych za poslední dekádu viděl mnoho takových holek od krav. Ale když jsem líhával s Albínou, její jméno byla šité na míry, protože byla celá bílá jak křída, tak jsem si říkal, že určitě na světě není mnoho šťastlivců, kteří budou mít příležitost obdivovat její klín. Všecky naše Albíny ze všeho nejdřív musejí sundat bikiny. Mají to zakódované nejmíň v genech od australopithéků. Až jsou nahaté jak Evy, je na nich vidět, že o oblast svojí třesničky tolik nepečují, protože mají lepší věci na práci. Kydat hnůj a podobně.
Tato Albína, nebude se na nás jistě hněvat, že o ní napíšeme článek, měla věčně usměvavou tvář a hezky vykrojená lýtka. Nic jí netrápilo. Ani že její otec byl alkoholikem, ani že se její máti oběsila po jedné krváve hádce s otcem.
Chodila do té chajdy v lese za mnou zcela přirozeně. Aby se jí dostalo trochu té útěchy těl. Byla ovšem velice krásná. Ne tak jako ta předchozí z té vesnice B.******* kousek za Kladnem, ta zkrátka patřila mezi jednu z těch ubohých dívek, jejichž němá ošklivost měla v sobě něco hluboce výmluvného jako tvář imbecila. Neměla žádné ovály, kosočtverce ani jiné geometrické útvary na těle, ergo nebyla ženou. Vypadala, jako by snědla kostice a pořád se něčím dávila. To Albína byla v posteli hotová mina. Prostě puma, rozumíte. Explodovala jako nálož propanbutanu, když ji někdo neobratně podpálí. Ten vášnivý temperament nešel dost dobře k duhu mojí chronické melancholii. Pořád chtěla šukat, píchat, jebat, kdežto mě stačí jedno číslo za čtyři měsíce, které ani nedokončím, odvalím se a spím. Působili jsme asi tak jako žáček, které v celé třídě před zkušeným kantorem ztropí nějakou taškařici. Třída se pochopitelně začne smát. A směje se a směje. Směje se, dokud nezazvoní zvonek a i potom se část přestávky směje, dokud nepřijde obtloustý, vousatý školník-pedofil, který prohlásí, že už toho bylo dost, ne?!
Nicméně s Albínou jsme po sexu byli vždycky spokojeni.
Rozhodně jsme nevypadali na páreček, nad jehož hlavou se spouští pavouk křižák a seká nohama a spíná nohy a souká hnusný útek. Spíš jako dva ošukanci.
Otec Albíny ostatně nebyl žádný svatoušek, jak jsme pověděli.
Byl to škaredý, vychloubavý muž a nosil licousy, jako to mají bohatýři na starých obrazech inspirovaných portréty Ivana Hrozného na a prstech měl vždycky prsteny, bůh ví, jestli je ukradl z ruky nějakému opilému druhovi, nebo si je prostě vycucal z hloubi své mrzké duše a ony mu tam přistály. Dával jsem si záležet, aby nepojal podezření, že s Albínou mám zakázané styky. Zdravil jsem ho nejsrdečněji, jak jsem jen vzhledem k hnusu, který ve mně budil, dokázal, pomáhal mu štípat dříví, venčil jeho teriéra. Zdálo se, že navzdory tomu ke mně choval pokud ne nenávist, pak alespoň značný chlad a nikdy mu nenapadlo pro mě něco udělat na oplátku. Přesto nemohu mu nepřiznat jednu drobnou ctnost, totiž že alespoň v tom pití si zachovával zdravý rozum a byl každý den poctivě pod parou.

Plíživá zaživa

14. prosince 2016 v 7:00

Tak se nám prý blíží Vánoce. Už prý klepou ledovcovým hnátem na zasněžené dveře špeluňky, v níž si brousíme kudlu do hospodských střetů a kde se s neúnavnou úchylností mrouskají pouliční kočky. Máte to vlastně těžké, děcka. Citlivé duše jsou zahlceny přehršlem informací, z nichž ne všechny jsou zrovna dobré. Tak například nedávno jsem, procitnuv z těžké ebriety, otevřel okno vyhledávače a začal zjišťovat, kolik vydělal Tupac při poslední koncertní šňůře. Dověděl jsem se, že jeho agent ho vydíral až hanba, strhával mu veškeré bonusy a navrch ho předhodil nepřátelskému gangu, který ho údajně zavraždil. Tak praví legenda. Ale my si myslíme, že Tupac v klidu a v pohodě žije na Seychellách a s naším Radovanem Křejčířem loví ryby.


Ale to sem nepatří. Chci říct, nepatřilo by, kdyby zatracená časomíra vesmíru neukazovala na příchod Tří králů a před nimi Kristovo umučení a teď někdy na Santův triumfální příjezd na saních tažených soby. Do ponožky strčí vám i mně podkovy pro štěstí a that's it, nashle za rok.



Kecám, vím moc dobře, že vyhledávače poskytují zábavu poctivějšího zrna. Dozvíme se, že nastupující prezident Spojených států neplatí osmnáct let daně a že nebude bydlet v Bílém domě, kde před ním bydlel černošský člen otrokářské rodiny. Přestože před volbami prohlašoval, že Barack je nejhorší prezident v dějinách, nyní jsou si docela blízcí a tvrdí, že je to bezvadný chlapík. Ale černý z rodu poloopic, takže na bydlení v tradičním sídle lídrů země nepomýšlí a raději si bude válet šunky ve své luxusní rezidenci (ze zlata) v New Yorku, kde prohrál s Hilary volby a kde byl vybučen z pódia, kde se tolik lidí pobilo a kde se stávkovalo jak za časů Trockého. Kdybyste náhodou chtěli nahlédnout do pokladnice charakteru miliardářského vůdce lidu, připravte se na nejvycizelovanější drahokamy. Prakticky vše, co dřív slíbil, nyní popřel a uvážil, že opak se bude jevit přijatelnějším. Pokud ovšem nevlastníte 10 miliard dolarů, tak pro vás asi sotva.



Dozvíte se, jak moc ženám smrdí nohy a proč jsou půjčky pro průměrného Čecha trnitou cestou do labyrintu dluhů.


Proč je Christina Aguillera, popová princezna, konečně po létech šťastná a čerstvě zasnoubená s Mattem, který ji pomohl překonat drastický rozvod před šesti lety.
Kruhy v obilí stylizují frustrovaní puberťáci na LSD. Co dodat. Podporovat umělecké cítění je na místě. Jen ne tady a teď!
Kámen mudrců není vynález Harryho Pottera. Pokoušel už naše dědy alchymisty na dvoře Rudolfově.
Není nic příjemného trávit život na vozíku, píše mladá, nadějná blogerka. Považují nás za postižené, i když mozky máme v pořádku. Jen ta těla nefungují zcela, jak mají, ale nebojte se nic, překonáme překážky, lepší než mít streptokoky a znovu prodělat v dospělosti obrnu.
Vždycky jsem věděl, že šampóny podporují zdraví vlasu a kondicionéry utužují jeho přirozený lesk.
Panny a jeptišky jsou za škraboškami nevrlosti vlastně dobré rajdy, libuje si z cely pedofilní kněz z Frýdku Místku. A tak by se dalo chodit od jednoho knedlíku k druhému noku a od jedné jednohubky k jablečnému závinu.
Nejvíc mě trápí, že když si přečtu parádní recept, který si pamatuju, např. jak připravit čaj z Babiččiny zahrádky. Do rendlíku s horkou vodou vložit sáček s čajem a nechat louhovat, dokud se sedimenty neusadí, nebo tak něco, stejně hned následujícího dne to kulinářské nadělení zapomenu. A tak chodím na google a ptám se každou volnou chvíli, jak připravit palačinky, jak na lahodnou bramborovou kaši a konečně ultimátní otázku jak upéct cukroví, když nemám ani cukr, ani nevím jak na to cukroví! (KONEC ODSTAVCE.)

A tak, protože jsou za pochcaným rohem (poznat podle žlutého sněhu) Vánoce a lidi jsou si o Vánocích ještě blíž, takže si samou dobrotou až funí do chřípí, a já, protože plnit pracovní závazky v mínus patnácti je očividně posláním mého veskrze hrdinského života, mám nakonec příliš měkké srdce, než abych viděl bezďáka mrznout na lavičce, vydechovat v kondenzovaných výparech okeny a pak ho políval benzínem a zapaloval, abych mu zkrátil tu bídu, popřeju vám na tomto prokletém místě pé efko a půjdu se brutálně zpít, tak jako piju posledních... no vlastně od nepaměti!

Když se slova slévají do šplouchanců tmy, nemám už co říct. Třeba mi vyjít na antarktické světlo, přebrodit se močálem nejsmurdějším, abych ještě jednou zahlédl nejjasnější Záři. Víte, že tam párkrát za rok tančí hvězdičky v auroře borealis?
Ne tak, jako když upadnu z vysílení na znak a počítám je zpit na noční obloze. Tančí v těch svých zelenkavých a fialových šatech, v šarlatu těch správných dosahů a přesahů a za přispění kulovitých červotočivých zlomků hnaných severními burácivými vichry, nazvaných prostě jen mraky.

Šoupání želvy

13. prosince 2016 v 21:21
V době jejího pokročilého těhotenství jsem na ní pozoroval značné duševní změny... Oči se již neklopily, ale hleděly stále ztrnule vpřed, v tajemné neznámo. Chůze se stávala rychlejší a rychlejší, hlas úsečnější a kovovější. Kdežto dříve prostála celé dny jako socha u okna, nebo je proležela jako její ctihodný papá na podlaze, prochodila je teď v přírodě; byly noci, které ztrávila sama v lesích. Nepřetržitě čtla. Ba několikrát, div divů! se i zasmála; vícekrát mne sama oslovila a hovořila chvíli, jak hovoří normální lidé.

Bankrot banky

9. prosince 2016 v 21:21
fds

Dcera kuřby

6. prosince 2016 v 21:21
fsd