Leden 2017

Skok do prázdna

19. ledna 2017 v 21:21
gdsgs

Pozor na slony

18. ledna 2017 v 21:21
Ani jsem se s ní nerozloučil. Měla mě ráda. Ale já ji ne. Nenáviděl jsem tu puťku, tu hospodyňku! Uklízela mi hadry, dokonce rovnala vypité flašky ve skříni. Na začátku října, kdy kosi zpívali, přetekl pohár mé trpělivosti. Bylo asi mezi ránem a noci, nedalo se říct kdy.
Vlastně něco mezi. Nedalo se totiž přesně říct, kdy začínala noc.
Vraceli jsem se z flámu. Táhly z ní cigára, ze mě vodka. Šli jsme přes malebný most, měsíček svítil jak najatý.
Přešli jsme poetický oblouk a šli bychom dál, kdybych se nezbláznil. Náhle jsem ji podkopl nohy, chytl za vlasy, zatáhl do labyrintu uliček a mlátil hlava nehlava, dokud mi nezačalo pulsovat srdce a kotníky na rukou přestaly vykazovat cit!
Půl roku jsem byl jejím otrokem, přikazovala mi, kde mám být, s kým mám mluvit, dokonce mi zakazovala se setkávat s jinými dívkami. Impresionista ve mně přemohl milence, protože i když jako pichna ušla, krev, která z ní v stříkancích lítala, mi byla daleko milejší. Chtěl jsem se jí pomstít, že mě držela zkrátka. Odkašlávala chuchvalce rudých slin. Tratoliště snědé krve v odrazu luny na těch kamenných kachlích svítilo jak jiskry. Neměla sílu se bránit, což pro ni bylo typické. Trošku divoký večer, řekli byste. No nebyli byste daleko od pravdy, prostě jsem ulítl. Nic se však v této fázi již nedalo podninout. Nechal jsem ji ležet a plakat a zastavil se v nedalekém výčepu na poctivý gambáč.
Následujícího dne za mnou přišla oblepená gázami a chtěla mi vysmejčít šatník.

Komu zanáší mladá

17. ledna 2017 v 21:21
Vlaďka má hezčí nohy než Pepína. Teprve tady jsem si to uvědomil. Ona je sice trošku při těle, ale nohy má vysportované a svalnaté. Pepína je hubená jak lunt a její nohy, ač půvabně tvarované, nemají ten žár, který jde z Vladčiných majestátních lýtek.
Taky má tlustší kotník než Vlaďka. Může to být tím, že se do něj uhodila. Tak čtrnáct dní teď bude napuchlý. A když pak splaskne, možná jejich kotníky budou božské stejnou měrou. Představte si Pepíniny nohy na Vlaďce, vypadala by, že strojí na chudách. Stejně tak, kdybyste naroubovaly Vladčiny nohy na Pepínu, ta by zas připomínala slona.
Nárt představuje dokonalost samu.

Přísahám pomstu

16. ledna 2017 v 21:21
Ze všeho nejradši bych vás viděl sténat v poutech jako pouhých patnáct centimetrů vysoké panenky, jako loutky. Ve vaší povaze je totiž jistá kontinuita, která vás nutí psát mi tu komentáře, o které vůbec nikdo nestojí! Kdybych se stal loutkařem a vy byste byly moje oblíbené loutky, rozpáral bych vám břuch jako nemocné kryse, která zlomyslně odpluje na oceán a nakází po vylodění vše živé. Ve svých bystřejších chvilkách jsem si tak začal vylívat soukromou zlost na blogerskou společnost, což se projevuje tak, že zapálím středisko, ve kterém sídlí Standa a ten jeho císařský palác lehne popleme. Stejně jako pozvání k interview přestane prostě existovat, články, ve kterých vyzdvihuje obyčejné teenky na vysokých podpatcích? Smazal bych je. Neradím, abyste mu blahopřály. Vyprázdnil bych obsah svého věčně plného měchýře na jeho zdeformovaný obličej!
Kriticky bych ho zdeptal do té míry, že by se rozhodl pověsit blogerství na hřebík a zahořkl by a stal by se misantropem, přesněji řečeno pesimistickým misantropem, ve kterém by se snoubila uzkoprská stranickost zásadám (haha) a malost a malodučnost a nedostatek zvídavosti, to vše promícháné jak v kontejneru na tříděný odpad.

Mám odpor k lidskému tělu, nejvíc k ženskému, všechno, co na nich raší, mi připadá zavrženíhodné, a tak vás asi nepřekvapí, že si propaluji díry do kůže. Někdy si vrtám i hřebíky do kolen. Tato prudkost vás snad ani nepřekvapuje. Víte, že neskonalé zoufalství a změny nálad patří k jedněm z nejzajímavějších rysů této knihy! Máte pocit, že už mě snad znáte, když tu přijde párty, co se protáhne z pátku do neděle a něčí vybité zuby a krvavé kalhotky a no, vždyť to znáte. Jsem jako ten kluk, co si sedne naproti, na kterého se usmějete v buse, vytáhnete knihu, podívate se znovu na něj a on v ruce drží stejnou knihu! Prostě váš osud. Cestu do hlubin moji perverzity je strmá a při hlubším pohledu můžeme vidět, že není tak docela bez vtipu. Ano, i tyran dokáže mít smysl pro humor, zvlášť když ho obsakují polonahé otrokyně zcela závislé na jeho rozmarech. Pamatuji si, jak mi jeden Slovák řekl, Češi jsou podřadní oproti Slovákům a že to Gottwald sám prohlásil na kterési konferenci komančů, tím prohlášením nejen zaútočil na mě, tu přeneseně zranil celou moji rodinu, všechny sousedy i město, ba i Masarykův stát. Neudržel jsem se a v afektu ho praštil barovou stoličkou. Sesypal se jak hruška. Všichni se pak na mě vrhli jak vosy a začali mě tlouct, někteří se mě zastávali a nakonec jsem byl víc pobitý od těch, co mě bránili, než od těch útočících... Dojel jsem domů jak ve spřežení euforie. Modřiny časem zmodraly a zezelenaly, ale stálo to za to. Nenechej se urážet, Bětko. To bys neměla hrdost a byla jen hadr na vytírání.

Buď raději mou loutkou a nech se tahat za provázky.

Dle některých prý v ohni skončí svět, dle jiných zase v ledu.
Kdo se zeptá mě, zjistí, že v rumové kouli skončí svět.

Dostatečným důkazem, jak jsem utrmácen, budiž skutečnost, že poslouchám Fibichovy symfonie. Hledám v nich rozkvět jara, poblouznění, píšťaly a naducané dudy vestálek ve vyhřátém chrámě.



Je to fuk, šmarjá! Ta noc, ta vodka, ta holka s cigaretou -- Julie, všecko je pryč. Už nedoufám, ležím potmě v posteli a přemýšlím, komu teď roztahuje moje puntička nohy! Byla jako vobrázek s očima panenky a pysky andíla, objaly mě, přilétly ke mně až k nebi a roztáhly křidélka a pak mě braly na místa, která jsem měl nejradší. Její pysky pocházely z nebe a ona sama měla blízko k ráji!

Sen

15. ledna 2017 v 21:21
Jestli tohle čtete, už jsem na pravdě boží. Otrávil jsem se stonásobkem smrtelné dávky akonitinu.
Vidět je dobré, poznat ještě lepší. Hodím zde fotku sebe zmítaného jedem. Zůstal jsem osamocen, sám sobě zůstaven, proto jistě pochopíte, že jsem nemohl jednat jinak. Ale kam se teď poděju? Co bude po smrti? Snad se znovu nezrodím v podobě luční kobylky nebo jiné havěti.
Užil jsem zkrátka okultní síly přírody k zlu. Jsem praktikant černé magie, teď už to víte.

Ale než jsem se zabil, potkal jsme ženskou, co jí tak škrábal hlas.. jako rum nebo jako muškát. Chraptila a praskala jako déšť na magnetofonové pásce. Nemohl jsem najít po kapsách žádné peníze, prstama jsem šahal do levé náprsní kapsy... aspoň dolar se našel. Blížil jsem se k ní a nahodil balící techniku:
"Chceš sex, puso?"
"A ty chceš pusu, šašku?" znechuceně opáčila.
'Chci se napít," chopím se sklínky a leju do sebe hnědožlutou tekutinu.
(Ach, ten krásnej oheň v žaludku mi jde vnitřnostmi až k cévkám mozku.)
Zapomínám, proč jsem tady a jen ji zajíždím do kalhot.

"Tady máš svůj chlast, zmrde," chrstla mi kořalu do očí.

Pořád neřekla už

14. ledna 2017 v 21:21
Třicet a den, tolik teď mám letokruhů. Neuvěřitelné. Nikdo nečekal, že bytost stuprumova dosáhne tak požehnaného věku. Smrtka s kosou v hnátech pořád neřekla už. Byl jsem hned smutnější, když jsem se dověděl, že nemají mojí oblíbenou brandy, tak jsem do sebe lil Jamesony se sodou. Měl jsem hned náladu jako něčí dvouletý brátránek, když všem v cimře ukazuje svojeho stojícího pindíka po ránu. A jak se to říká: Nikdy nevíš, kdy máš dost, dokud nevíš, kdy máš víc než dost. To platilo včera. Píchat barmanku patří k nejhezčím zážitkům strastiplného lidského života. Navíc nahota ženy je dílo boží. Tak jsem ji musel stáhnout, abych viděl, jestli nemá ve skříni kalhotky s laclem, které by ji vrátily do dětských let. Ještě dudlík a je vymalováno! Rozechvěle jsem otvíral její kvartýr. Než jsme se dostali do kuchyně, abychom jako slušní lidi pojedli kuřecí prstíčka, ošukali jsme se.

Hýbaj kostrou

13. ledna 2017 v 21:21
Třináctý leden patří stuprumovi, vašemu nejoblitějšímu kamarádovi! Přejme mu, aby žil jako letadlo!

Tulila se jako štěňátko

12. ledna 2017 v 21:21
Byl jsem v nemocnici.
Můj nádherný sexy primář: "Můžu vás vidět chodit?"
Já v myšlenkách: *Tobě bych i zatančil...u té nemocniční židle...nahý.*



Revolucionáře si představuju jako bojovné mravence táhnoucí v hustém šiku směrem na Hrad, kde brzy bude sedět na zlatém trůnu Babiš. Vystřídá v čele státu toho alkoholika, který musí předstírat chřipky, aby zakryl pití.

Zatímco smrt jim řekla možná

11. ledna 2017 v 21:21
Byl jsem si koupit flašku rumu. Nechtěl jsem vypadat jako alkoholik, tak jsem přihodil ještě mouku, jako že ho mám na pečení.

Potká mě domovník:

Utíkáte do fantazie.
Vy víte, že píšu?
Myslel jsem vaše pití.

Setři sperma z řas

10. ledna 2017 v 21:21
Setři si slzy a usměj se uplakanýma očima.

Vracej se domů, s nadějí i bez naděje...

Věčně se vracej a bílým šátkem mávej,
bílým jako holubice.

Každý den se něco končí,
něco nádherného končí!




snad ještě jednou mě poblázní polibek
jak plamen v lucerně
zachvěji se
až se mé tváře dotkne
trochu neochotně
odevzdán

vítr na mých rtech zachytává
nehmatatelný šat
marně tentokrát líbala
na čelo