Únor 2017



Přijdu na kloub její zahrádce

16. února 2017 v 21:21
Mezi paneláky se srocovali výrůstci. Děti házely čáru, skákaly přes švihadlo nebo si stavěly pískové paláce. Jen Alfred Vítků stál stranou a chvěl se jako sulc. Viděl totiž před pár vteřinami cosi, co nemohl popsat, co se příčilo popisu a přece to viděl tak jistě jako jeho se dosud třesoucí ruce. Zatímco povyk na hřišti sílil a padaly nadávky, které děti pochytily ve škole, Alfred si jezdil se svým autíčkem poblíž kanálu. Jakmile autíčko na dálkové ovládání narazilo na okraj kanálu, převrátilo se na střechu a zůstalo s roztočenými koly ležet. Přišel blíž, aby mu pomohl na nohy, když tu uviděl škvírami kanálu cosi. Dvě žluté oči. Nebo snad byly zelené? Nedokázal okamžitě nikam tu dvojici žlutých očí zařadit a když se podíval, už jat neklidem, znovu, uviděl za okolo těch očí tvář. Neobyčejnou, namalovanou, napudrovanou tvář. Byl to klaun. S namalovaným oranžovým úsměvem od ucha k uchu, v pytlovinovém obleku a jak se zdálo, s rudými velkými knoflíky na tom obleku. 58 let po neblahých událostech v Lhotce se v Cipákově objevilo zlo v nejčistší podobě, což tehdy ani Alfred ani ostatní obyvatelé poklidného městečka nemohli vědět. Ustoupil honem, vlastně uskočil stranou a popadal sípavý dech. Copak je možné, aby v kanálu někdo byl? Nějaký člověk a ještě k tomu klaun?
Když tu na něj ten zdola promluvil.
"Ahoj, Alfrede, chceš balónek?" Byl to hlas vlastně příjemný. Vzdáleně klouzal po harmonických výškách, skoro jako by byl slyšet z rádia.
Alfred se trochu vzpamatoval a přikročil blíž.
"Já, víš, táta mi říkal, že bych si neměl brát nic od cizích."
"Tak to měl táta pravdu," zasmál se podivně klaun. "Asi bychom se tedy měli představit, já jsem tančící klaun Pennywise, ty Alfred Vítků, Pennywise," ukazoval s úsměvem v plátěných bílých rukavicích na svou hruď, "Alfred," kynul zas k němu. "Teď se již známe."
Kdyby tehdy Alfie neudělal ten už vlastně přesvědčený krok na víko kanálu, nejspíš by se celá série smrtí začínající před padesáti osmi lety neopakovala nebo by se alespoň obešla bez takové spousty krve a vyhořelých životů. Jak šlápl, kam už dosáhl klaun, uviděl, co nedoufal nikdy spatřit, tvář Pennywise se proměnila a vycenila zuby ostré jako žralok, ruka se změnila v dráp, svištěla vzduchem, chytla ho za nohavici a smýkla s ním na jímku. Přisála si jeho tvář ke své a skoro se zdálo, že mu chce vyžrat zřítelnice. Vše se událo tak rychle, že Alfred nestačil ječet, jen v jeho dokořán zejících, už mrtvých očích, se zračil děs, kterému nebylo možno porozumět.

Hatla patla

15. února 2017 v 21:21
Spatřil jsi ji v ZOO. Měla hubinku jako kamínek. Okamžitě jsem fascinovaně vstal, seděl jsem totiž pod stromem, a šel jsem blíž, stižen nezvládnutelným nutkáním ji na tu hubinku políbit. Strhla mě, okouzlila, oslnila jako Deméter, bohyně zemské úrody, až na to, že tahle úroda se jmenovala kunda a sídlila ji v kalhotkách. Měla možná dvacet let, ale vypadala již jako dospělá žena! Něco mě k ní táhlo a nebyl to zájem o její kulturní přehled. Ukázalo se, že měla faunovské zuby, v očích ji hrály jiskřičky jako při horečce a prsa jí příliš lezly z halenky, takže zaplňovaly prostor jejího požehnaného útvaru těla. Byla ještě, jak by Italové řekli, iredenta, tedy neosvobozená, z pohybů vláčných jak jarní větřík vysvítala nevinnost mládí a korunu mistrovské štětky jí dávala neotrkanost deroucí se z očních jamek nenápadně na povrch. Kroky se přibližovaly k cíli, už zbývalo jen pět metrů, tři, začal jsem hýkat jak psohlavý pavián a tehdy mě zaregistrovala a vyděšeně počala ustupovat. Otočila se na podpatku a snažila se utéct, ale to už bylo příliš pozdě na vzdor. Chytil jsem ji za rukáv a trhl s ní do trávy. Pak jsem ji vykasal sukýnku a jako jelito ji opíchal! Za klecemi na nás hleděli různí výrové velcí a orli skalní a podobné výdobytky ptactva a snažili se zobáky tlouct do mříží, aby přivolali ošetřovatele a honáky dobytka ve službě.

Jednou i nechtě musíš jíti a vydat počet z útrap svých

14. února 2017 v 21:21
To nejsou vlnky
to rusalek jsou jména
zvučná jako ruský lid

Čím se ten ušák čím se polekal
Jen na bobek si chudák sotva sed
pár bobků udělal a tak se hnal
že pod ocáskem mu zbyl papírek

Kam vrána na noc děti dává
To na nebi lulají když poprchává

Z čárky kolečko měsíc udělá
a tma to kde jen může hladí
dokud se z kolca ráno
pilná Jiřina nepokadí

Rozesměj mě nad ránem

13. února 2017 v 22:31
Předpokládám, že už jste odrostly věku, kdy vás maminky krmily sunarem. Jste už životem náležitě ošlehané, zažily jste BDSM sex s labilním tvrďákem, sexuálně laděné pronásledování schizofrenika a umíte si nalakovat nehty, případně vyholit srdíčko na ohanbí. Všechno, co jste zažily či ne, přispívá k tomu, čemu se v psychologické praxi říká identita. Formujete ji pozitivními, ale i negativními zážitky a zatímco ty první vás formují do relativně šťastné, vyrovnané bytosti se sklony k filantropii a malování srdíček do růžových diářů, ty druhé ve vás zažíhají odvrácenou stranu lidství, dělají z vás bezcitné mrchy, které kopou bez varování v tramvaji do koulí majitele první ruky, která ti třeba jen nedopatřením zašátrá po zadku, prosí profesory o prodloužení termínů na seminární práce nebo třeba se vaginálně uspokojují nad comicsem Luboše Pospíšila (neptejte se // jménem Světluška //).
Pro ty z vás, které se cítí být vyspělými ženami se sklonem k rodinnému krbu, jsem si připravil pojednání o události, která se navěky zapíše do vašich vzácných, empatických, prozřetelných srdcí.

V roce 2013 jsem se poprvé a naposled zúčastnil akce Suchej únor. Nemusím připomínat, že to byl z mé strany pokus, jak si dokázat, že vydržím nepít alespoň čtyři týdny. Připravoval jsem se důkladně, ale jelikož mi chyběla potřebná zkušenost, jak probíhá taková detoxikace v průběhu celého měsíce, už po čtvrté hodině odpoledne prvního února jsem byl nucen sáhnout k osvědčené zelené nádobě, která mi poskytla útěchu na necelých deset hodin. Což jsem tehdy nemohl tušit. Myslel jsem, že sotvaže se napiju, budu moci do konce měsíce opět držet pevné předsevzetí a v rámci akce už se znovu neblahého uhlovodíku nedotknout. Jenže co čert nechtěl, těsně po půlnoci u mě proběhl obvyklý záchvat paniky, že jsem během dne nestihl nic významného vykonat. Že jsem nevylezl na Mont Blanc nebo nevyčistil Přerov-předmostí od cikánů atp., však znáte moje cíle a snahy. Úzkost a doslova pocit promarněného dne u mě nabyl takové intenzity, že jsem znovu šáhl pod polštář a nahmatal posvátný totem. Pot mi stékal po hrudi jako zpěněné šampanské. Nechuť, že už podruhé porušuji pravidla soutěže, a přesto se jí dál účastním, ve mně ještě posilovala skutečnost, že do konce noci schází přinejmenším pět hodin a že pokud mě někdo násilím neodstaví, patrně neodolnám a dám si během těch pěti hodin ještě jeden doušek. Což by znamenalo úplné selhání, neboť třikrát zradit, jak mohou potvrdit zhrzené ženy, je podstatně horší než zradit pouze jednou či dvakrát, a to pouze vlivem nešťastných okolností. Po noci strávené v depresi, myšlenkách na sebevraždu a přihýbání si jsem se cítil natolik provinile, že brzy ráno jsem vykazoval známky značné opilosti, z úst se linul nepopsatelný odér borovičky a na prostěradle jako pěst na oko schnul velký flek od moči. Některá z vás by možná namítla, že jsem zřejmě v klání nepokračoval, protože proč, když toto... jenže to by mě vůbec neznala a návdavkem by urazila mou hrdost. Byl jsem sice na pokraji zhroucení, ale jak je mým zvykem, nevzdal jsem to. Co se stalo pak, je případ, který může jedině upoutat. Druhého února v osmnáct hodin třicet dva se stal zazrák. Otevřenými dveřmi, které vedly na prašnou, trochu zmrazíkovanou cestu, se k mému lůžku připlazil had. Moc dobrý had, takový had už se nerodí. Po čtyři dny mě krmil svým asi neobyčejně výživným mlékem, poněvadž když jsem šestého února otevřel oči, shledal jsem s údivem, že jsem nenačal ani jednu láhev poslední pomoci. Zároveň jsem si se zděšením všiml, že mi začala odumírat kůže, jako by se mi nenápadně odlepovala kousek po kousku z těla. A poslední věc, ta nejpodivnější, udeřila mé smysly, když jsem se pokoušel vstát. Zjistil jsem, že jsem přibral nejmíň osm kilo. Udělal se mi obří bachor, částečně pokrytý jakousi vrstvou připominající hadí šupiny a když jsem s námahou pokoušel vstát a přivolat si pohotovost (zde si uvědomte, že jsem byl na samotě, poblíž zřícenin Dívčího Hradu nedaleko Bruntálu), opět jsem se bleskově a jak na povel zhroutil do podušek, neboť jsem se neudržel na nohou... Had patrně byl na odchodu, hodil jsem po něm ze vzteku nočník, který jsem měl přímo zamuchlaný v peřinách. Tím jsem nešťastníka možná urazil. Zasažen do hlavy zmohl se jen na zasyčení a počal se plížiti opět k jinému pacientovi, aby mu posloužil stejně zvláštně jako mně. Přestože jsem dalších deset dní nemusel pít, stal jsem se jakýmsi rezervoárem na tekutiny a toxiny, zažíval jsem nesčetné řady záchvatů a prosil jsem kohokoliv, kdo měl trochu cti v krvi, aby mi zasadil rozhodující, smrtelný úder. Ani jsem neměl v úmyslu prohlašovat nějaký vypečený citát, šperkovat poslední slova pronesená před smrtí, utrpení mi vzalo radost ze života, stačilo, aby mi odňali to břímě a věřte, že bych jim za to byl vděčen. Tehdy tedy nadešla kritická chvíle a mé ochromené, zbídačelé vůli trvalo dobrých pět dní, než se stačila vzpamatovat natolik, aby mohla znovu sáhnout po zaručené jistotě pod polštářem.

Jak vidíte, únor byl nakonec poměrně mokrý měsíc, ale jako správný chlap jsem ho dotáhl do konce. Berte si ze mne příklad. A nebo ještě lépe, svým přítelíčkům mě dávejte za vzor. Kdo ví, třeba za nějaký čas budu moci absolvovat Suchej únor v týmu právě s vaším miláčkem.

Spermatozoid

12. února 2017 v 21:21
Kdo měl včera ničím nechráněný styk? Za sebe mohu říci, že já ne, chi chi. Ale viděl jsem cestou z krčmy páreček, který si strkal jazyky hluboko až do krku. Takže se dalo čekat, že si v přítmí bytečku užijí romantické milování. Jak to známe z amerických filmů! Ta ženská teda byla něco. Měla masíčko jako květina! Asi sedmadvacet, blond vlásky, tělíčko z žurnálu.

Byl jsem po delší době v lese a byl jsem překvapen, že země není jen pojem z astronomie nebo z básní. Že vydává vůni, že je jako dech mechu, hostí tisíce broučků, šustí travinami atd.

Přesně si vybavovala den před osmnácti lety, kdy se její život začal ubírat nesprávným směrem. ❃Neblázni. Je to jenom sex,❃ řekla Anna a pomalu vyfoukla kouř. Sklouzla očima za Esteřino rameno a v zorničkách se jí odrazilo mihotání plamenů. Když přišly do restaurace, sedla si tak, aby měla výhled na krb, a Ester se musela chtě nechtě uvelebit naproti ní. Oheň ji pálil do zad a pod angorovým svetrem jí po žebrech stékaly stružky potu. ❃Jenom sex,❃ opakovala Anna. ❃Akorát ve třech.❃ ❃Mně to přijde praštěný.❃ Ester zakroužila vínem ve sklenici. Pořád ještě se jí nechtělo věřit, že ji Anna o něco takového zcela vážně požádala, ale s každou další vypitou sklenicí byl údiv slabší. ❃Mám z toho strach.❃ ❃Ty máš pořád z něčeho strach. Tak ho překonej, ne?❃



Když únor vodu spustí, tvoje tě v březnu opustí

8. února 2017 v 21:21
Ne bengál vylhaný, jen tichý stálý plamen
ať hoří v duších.

Svatý stín strážný bdí nám nad Čechami
a děti v kolébkách


nám posvěcuje vzdušným pocelem.Unavuju vás úvahami. Jste tu, abyste si vyhonily mušli nebo aby jste se dávily odporem?

Tu slečnu - ano, to je slečna, to není vdaná paní, to jste nepochopil? - tu slečnu jsem už dávno znal a velmi se mi líbila. To ostatně nemusím ani zdůrazňovat - viděl jste ji. Učila se na konzervatoři zpívat. Když jsem ji poprvé uslyšel, postavil se mi. Očekával jsem, že i jí hned zvlhne, tak jsem ji pozval na rande. A pak jsme spolu začli píchat.
Mladé zpěvačky jsou ženy přebývající v nejvyšších poschodích nadějí. Už od čtrnácti let dotýkají se svými sny hvězd slávy. Žijí tak vysoko, že jsou jako nebešťanky. Ale pořád píchají jako obyčejné pozemské ženy. Ve dvaceti už byla povznesena nad jakoukoliv pochybnost o své výjimečnosti. Přesto se dále chovala nabubřele a pyšně, což mě na ní nejvíc rajcovalo. To a ještě její kozičky, které před každým chlapem vystavovala jako koláč, který upekla pro své miláčky. Tím, že měla trénované hlasivky, se jí podařilo loudit tóny, které normální "nezpěvačky" prostě nedokážou z úst vypustit.
Setkání s ní ve mně znovu probudilo touhu po propíchaných nocích plných džezu, laciného vína a bolestí hlavy.