Březen 2017

Dušinka

6. března 2017 v 21:21
Psi si sami nemůžou barvit vlasy, jako to dělají dámy, vo to se musí vždycky postarat ten, kdo je chce prodat. Když je pes takovej stařec, že je celej šedivej, a vy ho chcete prodat za roční štěně, nebo ho dokonce vydáváte, dědečka, za devítiměsíčního, tak koupíte třaskavý stříbro, rozpustíte a namalujete ho načerno, že vypadá jako novej. Aby nabyl síly, tak ho krmíte jako koně utrejchem a zuby mu vyčistíte šmirglpapírem, takovým, co se s ním čistějí rezavý nože. A předtím, než ho vedete prodat nějakýmu kupci, tak mu do držky nalejete slivovici, aby se ten pes trochu vožral, a on je hned čilej, veselej, štěká radostně a kamarádí se s každým jako vopilej radní.

Elastická

5. března 2017 v 21:21
Pitka začala, páni pili a bavili se nejprve všelikými hádankami. Pak přišli tanečníci, muž s dívkou a krásným chlapcem, hrálo se v kostky, pilo se z číší velkých a připíjelo se, tanečnice jakás provozovala mimiku hry "Helena přijímá Parida, který ji unáší" načež společnost se rozcházela "Kam půjdeš?" tázal se Lysikrates Nausikrata. "Kam jinam než k Antifile?" Také ostatní měli stejně milostné myšlenky, jenom Glaukon, Euktemon a Stefanos prohlásili, že se nehnou dříve, dokud celý kráter nebude vypit…

Mrtvá

4. března 2017 v 21:21
gsdg

Nadržený

3. března 2017 v 21:21
gdsgds

Mokrá

2. března 2017 v 21:21
Potkal jsem Moderní Majdu ve středu, kdy ho tam bylo třeba. Fintila se v nějakém klenotnictví, fintění spočívalo v tom, že si přikládala ke krku náhrdelníky a tvářila se, že už jí patří. Jen co si nechala všechno předvést, za nic nezaplatila a odešla, sledoval jsem ji ze své skrýše za autem vietnamského prodavače v trafice. Šla, jak už ty Moderní Majdy chodí, neochotně jako klisnička přímo domů, zastavující se s blaženým úsměvem u každé výlohy s prádlem a drahými kameny. Vlezla do domu, stačil jsem přiběhnout, než zapadly dveře, stoupala do schodů a třásla se nedočkavostí, až si konečně lehne do hajan s hrnkem horkého čaje s kardamonem. Otvírala dveře, když tu jsem přistoupil k činu. Ledabyle jsem ji ze schodů pozdravil, ona se s leknutím otočila a pak jen nevěřícně poslouchala, co jsem ji bulíkovala. Po chvíli mě nechala vstoupit do bytu. Řekl jsem, že ji zadarmo pojistím proti požáru, na život, proti krupobití i proti dotěrným vandrákům v podchodě, když se vrací ve dvě ráno z pařby. Ještě se mohla přetrhnout, aby mi odložila kabát na věšák. Hned byla vstřícnost sama.
Jediným pohledem jsem poznal, že zde ješte před nedávném vládla vzorně pečlivá ruka zálibné ženy vytříbeného vkusu. Ruka Moderní majdy. Nábytek byl sice prostý, ale tu a tam jsme postřehli množství vkusných okras a dámských titěrek.

Na stěně mezi kamny a jakýmisi nepovedenými dveřmi visely dřevěné hodiny s kukačkou. Podle hodin směrem ke dveřím spatřil jsem velkou podobiznu mladého muže zádumčivého vzezření v lesnickém obleku. Později mi přiznala, že to byl její snoubenec, který ji ale týden před svatbou pláchl s její nejlepší kamarádou Olgou. Pod podobiznou visela v zlatém rámečku fotografie mladé dámy v plesové toiletě a o něco nížeji pak - revolver. Ta mladá dáma byla sestrou Moderní Majdy a jmenovala se Cecílie. Dokonale nerozlučné, ačkoliv spolu nebydlely. Cecílie totiž bydlela o podlaží níž s jedním pornohercem, který točil úspěšnou sérii nazvanou Italské hrady a zámky v perspektivě Dona Juana. (XXX). MM se zamilovala do tenora štrasburské opery a on její city s povděkem opětoval. Vzali se, když jí bylo dvacet tři let a o rok později se s pláčem rozváděla. Ukázalo se totiž, že tenor je ženatý ještě se dvěma ženami. Ztratila veškeré ideály mladosti a počala nezřízeně hřešit. Nejdřív si dávala skleničku červeného vína, než usla, později skončila na dvou sklenicích a vykouřené cigaretě. Její závislost na víně ji přivedla až do nočního lokálu, kde se začala za peníze svlékat u tyče. A aby toho nebylo málo, objevil ji hledač talentů do filmů pro dospělé, který tam čirou náhodou čenichal téhož večera, kdy se tam poprvé, plna hanby a studu, vypravila. Dál už to znáte, poznala ty správné lidi, vyspala se s několika nadějnými hřebečky a světe, div se, kariéra nezřízené děvky se pomalu otvírala a svítila blyskotavým leskem, sice ji nebylo vždy vesele, denně na ni naléhala kila sádel i musela bez odmluv dýchat smrdutý dech. Přesto však byla relativně šťastna. O tom však později.

Krom dvou regálů s knihami podle stěny nalevo a nevyhnutelného jiného nábytku jsem si všiml skoro uprostřed v místnosti v popředí velkého dubového stolu s trnoži - kolem stolu křesla, v němž seděl právě muž v loveckém oděvu maje hlavu opřenu obě ruce - a dalších stolic, těm už jsem však pozornost nevěnoval. Strhl mě ten lovec poněkud drsných, vůbec ne dobráckých rysů, který vypadal, jako kdyby se k výzdobě místnosti vůbec nehodil. Představila nás.
"Jsem Lojza, čágo belo, vole, ale můžeš mi říkat Mačo," spustil monotónně neznamý.
Chtěl jsme mu opětovat úsměv, ale zdálo se, že mě okamžitě pustil z mysli. Díval se teď napjatě na MM, asi čekal, že mu vysvětli, co pohledávám v jejím bytě.
"No, víš, já vlastně jen poskytuji lidem v krajní nouzi pojištění zadarmo a mysl...", tu mě přerazil jeho úsečný, diktatároský hlas. "V jaképak nouzi, ty zmrde," rozčílil se doběla, "v nouzi budeš ty, když mi budeš pronásledovat prdelku," už trošku klidněji řekl a otočil se směrem k prdelce. "Že, zlatíčko?" rozehrál tvář do širokého, křivého úsměvu.

Kořenáč

1. března 2017 v 23:57
"Když jsem se k ní otočil, zvláštně se usmála a odhalila mezírku mezi předními zuby. Zapůsobilo to na mě, jako by roztáhla nohy. Nemluvili jsme. Nutil jsem se upírat oči na silnici."