Srpen 2017

Esemeskou se rozešli

31. srpna 2017 v 21:21
Přes facebook. A na x-chatu, v místnosti metan city.
Prostě mu vzala vítr z plachet. Donesla se jí zvěst, že jí podvedl s její nejlepší kámoškou, ještě když spolu všichni tři bydleli na studentském bytě. Zuřila, trochu brečela, pila na vztek dvě deci bílého vína každý večer a přikusovala k tomu studentskou pečeť. Jinak zhubla tři kila a nenapsala poslední test na jedničku.
Kristýna patřila mezi nejlepší výběr, měla vlohy do učení, sexy tělo postelové bohyně a životodárný úsměv, který přiváděl její vrstevníky do nesnází, že pak pili a pili, jak blázni hnaní biči, v sinavých komůrkách neřestí, kde uragány klíčí.
A on, krásný nedávno, je k smíchu, šeredný! Volbou ošuntělec nyní má stejný los jak kníže mračen, vyhnanec na zemi a k zemi luzou tlačen.
Potkal naštěstí čtvrté kolo u voze a s tím dal se do řeči u panáka v podřadné studentské nálevně. Eliška Na baru mu koupila sladké pití a děla: "Kde se vzal," s neurčitým výrazem překvapení, "ten zvláštní příval smutku, jenž stoupá ve vás jak moře příbojem?" Když dělal, že s ní nechce mluvit, zopakovala přesvědčivěji: Víte, kdo složil následující verše? "Řádem, krásou je tam vše, hojnost, klid i rozkoše?" nebo třeba "To v láhvích zpívala kdys večer duše vína, ubohý člověk, až k tobě mocně zpitá vzlíná"?
"Netuším," odvětil klidně, "nebyl to kolega stuprum, který leží pod stolem přidušen zvratky?" A ukázal směrem, kde skutečně pod stolem kdosi ležel a vykuckával se dávivě.
"Nalezla jsem je vyryté nehtem na dámské toaletě," zarděla se.
"Tak to byl jistě on, pořád chodí na dámy," vece on a pořád nezměněně sledoval kalíšek.
"Co je podle vás dříve? Příběh nebo interpretace?"
"Co to tu na mě hraješ?"
"Ptal se mě profesor Semjanovský, co je podle nás ze cvika dřív."
"To asi záleží, jestli knihy nebo obrazy, nebo dějiny, recepce atd. Od záměru přes návrh a realizaci k peripetiím i dál a i zde něco jako vnitřní příběh hraje roli, i když je napohled staticaký, vysílá proměny diskurzů a panoramat a je jimi dynamizován... což je něco, o co by ses měla snažit, když se se mnou chceš identifikovat. Vždyť surovost je něžnost a něžnost surovění."
"Jako v posteli?"
"Kde jinde se odehrávají nejintenzivnější lidské příběhy?"

Oznámila mu rozchod v call-centru

29. srpna 2017 v 21:21
Našel jsem své zápisky z prvního stupně základky!

Ty světýlko, bludičko, ty fatamorgáno, ty tváři, která máš nade mnou prazvláštní moc, na této planetě, na níž jsou statisíce jiných tváří, lepších, krásnějších, inteligentnějších, laskavějších, věrnějších a s více porozuměním - ty náhodo vržená mi za noci v cestu, spadlá do mého života, ty bezmyšlenkovitý, posesivní cite, kterýs byl vyplaven na břeh, a když jsem spal, vnikls mi pod kůži.
Ty, který o mně stěží víš více, než že jsem se bránil, a který ses sám na mne vrhl, až již jsem se nemohl bránit a chtěl potom odejít, buď pozdraven! Zde stojím a nikdy jsem nemyslel, že zde opět tak budu stát... Toužím po tobě, pohrdám tebou, obdivuji tě, zbožnuji tě, neboť tys vyslal blesk, který mě vznítil, blesk skrytý v každém lůně, jiskro, černý plamene - zde stojím, ne již jako mrtvola na dovolené... ale opět živoucí. Buď požehnána, madono s přelétavým srdcem... Sne a podvode, rozbité zrcadlo temého boha, musil jsem tě ztratit, abych zvěděl.

Vzorek otestován

28. srpna 2017 v 5:32
Město mé, řeko má.. Nenáviděl ty, kdož se ve spánku vznášeli v kamenných domech. Měli uspořádané životy a uklizené pokoje, domy velké jako hvězdy, unavení třicátníci s děcky a manželky na baterky, mužové oltáře, pracovali pro blaho všech, myslel, že sem (do snění třídy prokletých) nemohou. Nikdo tu není, chtěl si jen povídat, zatímco vhodil další niklák a čekal na nějaké blues pro kočku nebo bratříčku, zavírej (zadní) vrátka.
Seznámil se tak s luxusní picnou, s příjmením znamenajícím perleť v jazyce Srbů a nebo aspoň růžový háj v romštině. Jak správně tušíte, byla tak trochu snědá, ne úplně černá jako moréna, ale dost na to, aby si ji někdo s cikánkou spletl. Její kluk zrovna ten den měl propušťák z basy, tak se ještě dopoledna chtěla napít, nevím, jestli protože stále měla svobodu, nebo že jí znovu ztratí, vím jen, že tam s ním seděla jak sentimentální prodavačka pastelek a fixů nebo rakovinný nádor v těle osmiměsíčního kluka. Trochu nepřítomně, s tím svým příliš placatým obličejem a širokým nosem - její babička zřejmě podlehla v nerovném zápase Turkům. Místnost se plnila kouřem, i když byla větraná. Pořád se díval na zahalené obrysy jejího těla, na ty krajky a korále. A víte, co se říká, těla jsou to jediné, co máme. Prohlížíte si je v zrcadle a opakujete si, nebo aspoň holky, co si prošly PPP, že to jste přece VY. Na okamžik se zastaví pohledem na jejích stehnech v těsné džínovině, která jsou jaksi veliká a plná stínů. Zachytí kamera obskura naší mysli lesklé oči mývala, co jí vykukují z kotouče tváře , zkoumá vodu, kterými se plní ty zřítelnice vlivem stoupající hladinky, nebo rákosí nad nimi, tzn. řasy, vodní květy, proplétající se mlhou a kamením? To sotva, když pod špalkem hlavy je naléhavý symbol šíje a pod ním už začínají kozy,jak doufal, že je tvořeno tělo této hesperidy.

Zavrhla ho

27. srpna 2017 v 21:21
Zdálo se, že z ní vyzařoval pocit viny. Vypadala přes ta holá ňadra jako pochodeň. Sálala teplo a hlavně výrazně červený jas do všech stran, až se nabízelo vysvětlení, že ji někdo proti její vůli zapálil - vlastně docela jako toho studenta Palacha. Její prsty se pohybovaly sugestivně, jako chapadla. Dalo se říct, že i s cígem zacházejí zručně a s převahou. Pomalé pohyby, schopné uchopit cokoliv, vášnivě. Na závěr říká, že tohle ještě s nikým nedělala.

Ale to my jí nevěříme, ženské lžou na potkání a jsou falešné jak zuby starců. Měla zvláštní tón kůže. Přece mu teď nebude volat, k čertu s podváděnými a k sakru s těmi, co parohy nasazují, myslel jsem, než jsem jí povalil. Bradavky měly barvu nenamalovaných rtů. Mokré vlasy, neboť byla po koupeli v dešti, působily z většího odstupu jako řady nablýskaných kopí složených na jejích ramenou. Tohle je ono pověstné stvoření z žeber, kvůli kterému se u zarputilých o vše přichází?

A pak říkala, že to přece nemůžu říct. Že by jí můj hlas jenom rozesmutnil.
Na ní zdůrazněná křehkost těla tvořila kontrast s mou tehdejší řevnivostí, kdyby nějaký narkoman, a narkoman mého zrna, nosil v klopě zapíchnutou injekční jehlu, nemohla by se na něj dívat se stejným, definitivním odporem.
Ty tajuplné údy žen, jak vysoko asi sahají, ty nohy a ty akrobatické ruce poskakujících gymnastek. Co se asi dělo v běžném provozu pod těmi blůzkami a šatami, jaké procesy probíhaly, když zrovna nebyla svlečená a neobcopovala.
Našeptávalo mi cosi potlačovaného: Pověz jí, že ji miluješ. Nic jiného nechce slyšet. Ale to jsme byli tak mladí.


Seděli jsme zrovna na kamenné zítce zády k městu a k řece, (asi naháči, nepamatuji!), zkřížila nohy v kotnících a tiskla k sobě ohnivá stehna, jako by zažívala nějakou výsostně soukromou rozkoš.
Pravila ne a přistikla si zmuchlané šaty na prsa.
Natahovala si podprsenku, pomáhal jsem jí se zapínáním, abych dokázal, že nejsem žádný maniak (checheche).
Vrhl jsem se na její stehna, kůže zapraskala, zacvakal jsem zuby chtíčem. Někde tam bylo vlhko, možná krev, sliny nebo nějaký zvlhovačí přípravek.
Bohužel celá sevřená, ale proč bohužel, v tom je ta krása.
Jako bych ti něco dala, jako bys něco ze mne dostal, řešili pak hovna, každopádně rozhodla, že byl čas na čínskou polívku. Nažrat se, opít se, pomilovat, jít spát, opakování. Proč spáče neprobudí první paprsek svítání? Jen se převalují.
Pak zas sklouzli pod postel a hráli si na vojáka a děvku.
Otevřeli okna dokořán, ta plachta, co měli přes postel jen podpořila pach mrdaček, dlouho žádný záznam..
...
..
...
..
Otřela se mu ramenem o bradu a strniště zašustilo. Kouřit, když na sobě člověk nic nemá, je takový přepych.

Čestná prodavačka v drogerii

26. srpna 2017 v 21:21
"Kdo dělá kokodák?"
"Sím, slepička."
"Ano, Jarmilko, kohout."
A kdo dělá anachronismus, Pepo?
Nejvíc vy, pak omezenec a na závěr pošetilý klaun s drsnou komikou.
Správně, jsem to já a postupně i ti další.

Zrovna si mažu plesnivý chléb romadúrem, to je takový měkký mazlavý sajrajt, který vyráběj ve fabrice, kde už strejda tři měsíce nedostal zaplacíno. Žili jsme od výplaty k výplatě, tatík hodil flintu do žita, když mu odešla noha a vypadly disky v zádech a máti dostávala mizerných šest tisíc jako uklízečka na zimáku. A strejc má dost svojích krků ke krmení.
Kvedlám se s vajcem v polévce, kterou mi postavila na stůl sestra, vyučená krejčová. Zrovna si odešla po svým, bere ze spížky rýžák a vrhá se na drhnutí podlahy. V téhle rodině ona jediná má fortel a jediná na nikoho ani kapku vocta nerozlila. Mohl bych o ní říkat, že je trochu hvězda, jenže to se pak po ní na tři dny slehne zem a ona jde bulet někam do boudy za svým vojákem, než se jí v duchu zateskní a vrátí se zas k nám, do pelíšku frašky, kde dohromady hnijem na hromádce jako jedna narušená rodina. V našem domku roste na zahrádce hezká kytka, říkají jí, tuším, fortýrie a kvete tam s množstvím zlatožlutých květů, kvete jen měsíc, pak zas osychá a na zimu po ní zbyde jen semínko, takový nežit, zarůstající do půdy. Dříve než jsme stačili zkrachovat, hledíval jsem tím oknem na fortýrii a když sousedovic synek Zbyněk dostal kurděje, chodíval jsem k ním a donášel krupici, hrách a trošku té rýže, aby i hůř situování mohli si pískat. Jenže pak se mu na tváři objevil flíček a další, a brzy byl v jednom ohni a jen ležel a jeho máti nepříjimala návštěvy, byli totiž sami, a za nějaký čas, jak jsem šel kolem jejich okna do školy, uklonila se jeho matka tak pitvorně dívajíc se do blba, natáhla přes parapet ruku s černým šátkem a po xichtě vypadala, že jí přes noc zešedivěly všecky vlasy.

Má paměť na holky

25. srpna 2017 v 21:21
když zavřu oči, vidím tě, neboť jsi hloubějí než mé oči, jsi ve mně, jako já byl v tobě
přežvykuji v ústech slova, která jsi do mě vložila ty
mé ruce vykonávají pohyby, které mě naučil zvyk
kdybych v poušti byl, půjdou mé nohy ve směru tvého parfému
kdybych jen okénko viděl zastřené plátnem pruhovaným, poznám, že tam jsi a něco děláš, nebo s někým se přetahuješ o klobásku, nebo ležíte na stole, na kulečníkovém stole...
jiné dívky jsou jako stín, jímž pronikám, aniž bych se mohl opřít o stěnu nebo o strom
ty však jsi, jako žádná není a všecko, co je, je ve srovnání s tebou
vidím-li něco, vidím jen tebe

Ohon z popela

24. srpna 2017 v 21:21
Tak se mi zdá, že jsi pošahaný pyroman, Lojzo. Ty ptáku ohniváku, ty ohone z popela...


Normální člověk nemá pokdy na křesání nějakých kamínků, zamysli se už, Lojzo. Ty nejsi normální. Podpaluješ tu seníky jako nějaký sociálně slabší pasák koz, vrháš se po holkách, co jdou v noci z tancovačky, nepopsatelně šílíš po čtrnáctkách....Divím se, že tě ještě někdo pořádně nespráskal nebo něco horšího... Což je ostatně tvoje věc, mně seš putna.

To není důstojno myslícího produktivního, vážného člověka, toť se ví, nějakého Čecha z Bruntálu nebo Chomutova, který má akorát na půl osmou dojít do kanclu, odklikat pár sešitků excelu, o desáté zapnout kávovar, o dvanácté dojít do bufetu pro čínu, ve tři vyměnit papír v tiskárně a za pět čtyři stát u výtahu a čekat, až bude siréna oznamovat padla. My pracujem na tvou prdel, Lojzo, tak koukej být tak ohledupln, abys aspoň v těch našich neotvíral díry.

Nejsme si jisti životem, ba ani majetkem, když ti svěřujeme do pracek křesadlo nebo zapalovač, Lojzo. Rozdělat voheň, na tom nic není, to si řekněme na rovinu. Ale zas ho strčit k džinu v lahvi? Ehm, ehm. Protože když tak nebezpečný živel přivedeš do varu, kdo nebo co jako myslíš, že ho zastaví? Hasiči asi těžko, tady ti místní dobrovolní jelimánci akorát sedí před stanicí a hrajou čáru o vychlazeného Kozla, nemají vůbec ponětí o tom, co znamená hasit vyhicovaný požár... ti by v severoamerických pralesech utrpěli šok, že by si cvrkli do gatí a brali nohy na ramena, tam už se totiž nehasí ručně a ve vyžehlených kombinézkách, tam se ochomýtaj všemožný aeroplány a lítající obrněné talíře, který to nezastavitelné šílenství přeskakující ze stromu na strom kropí řízeně, telemetricky, z oblohy, ty vole, ne nějakou stríkačkou s hadicí, ale děly...

Ty asi nevíš, jaké to je utrpět těžké popáleniny? Na třiceti, padesáti procentech těla. Jako moje babka, která chcípala v agónii pět dní, než ji odpojili od přístroje. Zapálil ji podobných vyčůránek jako ty, akorát že svištěl na syntetických sajrajtech, polil ji benzinem a škrtl, když spala na lávce po odpolední svačince (rum s dekuyperem cheri-beri, trošku sosala, to je fakt). Rozšíří-li se tvojí vinou užívání ohně v uzavřených prostorech a tam, kde se lehce vznítí plasty a podobné sračky, budeš největší kriminálník hned po Babišovi v českých zemích. To ti teda gratuluju, ty smrade. Stačí malá neopatrnost a už nikdo ten nezkrotný živel neusadí. Vzniknou škody na majetku jdoucí do cifer, ze kterých se točí hlava, protože být vypálen je horší než být spláchnut slanou vodou. V plesnivějící chajdě se dá ještě nějaký ten pátek squatovat, zato v spálenisku, to si zkus, tam nežijou ani krysy.

Co ti tu vykladám, je vážná věc, ty šmejde. Ty si zas hraješ s pevným podpalovačem, ty seš omyl přírody. Jestli myslíš, že petardy nemůžou způsobit požár jak z katastrofického filmu, tak to máš kebuli na dvě věci. Pokud děcko, co to chytne takhle rohem za galoše, neshoří jak špačky po třech lajnách, nové možnosti se otvírají, zaručeně mu to ustřelí oko (to je chuťovka) nebo aspoň prsty. Přeštípnuté, ustřelené prsty, humus na entou, vašnosti. A ty debile už, schovej už to PEPO, zbraně nepatří hňupům do pazour, co myslíš, že bude dělat bez rukou v životě? Až vyroste, jestli teda vyroste, spíš se někde oběsí na borovici, jestli teda uváže uzel. Nemáš haxny, nemáš cit, nemáš robotu, můžeš si jít pískat - jenže akorát do potoka, jak ty služky, co dávno se tam vrhaly radši, než by přiznaly pánům ostudu, že jim galán nastříkal do prciny... (běhaly v osmém měsíci v baráku, sprostě klely a šukaly za zdí, děcko si užilo až až...)

Šviháci a vojáci

23. srpna 2017 v 21:21
Skromné dívenky se slunečními brýlemi na nosu vracející se po dlouhé šichtě domů vždy obdařím přeupřímným pohledem! Jejich tělíčka se nesou lehce a neotřele jako pávové. Jsou-li štíhlé jako proutek, usměvavé jako žokejové a mají-li nadité poprsí, mají napůl vyhráno. Marně couvají. V kterési temné uličce je vždy dostihnu. Ženy velkoměsta všech věků i sociálních tříd, krásky v rozpuku dokonalého holčičko-ženství připomínající postavy z Luciana. Porcelánové tvařičky Thajek, jejichž vnitřek je plný špíny Siamu, odpornou malocnou trosku v hadrech, babiznu s chromou nohou snažící se zamést ulici, pouhé děcko nevyzralých ženských forem a přece už vyučenou žákyni v odporné koketerii svého řemesla a tak dál. Viděl jsem nesčetné a nepopsatelné hejsky, zástupy kliďasů, které vytočí jen to, když vstoupíte do jejich stínu. Jak houstne šero večera, prohlubuje se můj zájem o tento kaleidoskop bytostí. Zvláště jsou-li mladé a jemně křehké, jako jen holčičky v mušelínových šatech fotící motýli dovedou být.

Mraky nad Volhou

22. srpna 2017 v 21:21
Jsou jisté náměty, jejichž poutavost je strhující, a přece jsou přílíš hrůzné pro literární zpracování. Takovým tématům by se měl romantický autor vyhnout, nechce-li své čtenářky popudit či ... odpudit.
Chvějeme se například slastnou mukou při četbě o Napoleonově přechodu Bereziny, řeži noci Bartolomějské nebo udušení stovky vězňů v černé jámě kalkatské.
Působí právě tak živě jejich rozsah jako jejich povaha. Z rozsáhlé sbírky lidských běd bych mohl vybrat četné osudy jednotlivců naplněné hlubším utrpením, než je kterákoliv z těch obecně známých hromadných pohrom. Být pohřben zaživa patří nesporně k těm nejstrašlivějším mukám, která mohou být údělem smrtelníků. Že se to děje často, příliš často, může sotva popřít člověk uvažující. Rozhraní mezi životem a smrtí bývá matné, neznatelné. Jsou choroby, při nichž se všechny funkce organismů zastaví, a přece se nezastaví nadobro, jenom se přeruší. Jsou to jen dočasné pauzy v chodu toho nepochopitelného mechanismu. Po určité době jakýsi neviditelný princip opět rozhýbe magické čepy a zakleté soukolí. Ale kde dlela zatím duše? Nezávisle na nevyhnutelném apriorním závěru, že jisté přičiny mají své zákonité následky, totiž že takové obecně známé případy zastavení funkcí vedou čas od času nutně k předčasnému pohřbení, tedy nezávisle na této úvaze svědčí důkazy lékařské a zkušenost běžné praxe prokazatelně o tom, že bezpočet lidí bývá opravdu předčasně pohřbeno. Mohl bych uvést dlouhou řadu spolehlivě ověřených případů. Ale postačí, když vám povím o tom, co se stalo mému kolegovi. Jeho žena po dlouhých útrapách umřela ve věku třiceti tří let. Totiž domněle umřela. Nikdo věru netušil a ani neměl důvod tušit, že není doopravdy mrtva. Jevila všechny obvyklé známky smrti. Rty ji mramorově zesinaly, rysy v obličejí se jí stáhly, oči ztratily lesk, tep ustal. Tři dny ji nechaly nepohřbenou a za tu dobu ztuhla jako kámen, pohřeb byl zkrátka uspíšen, protože se domnívaly, že rozklad znatelně pokročil. Byla uložena do rodinné hrobky, která tři roky zůstala uzamčena. Potom ji otevřely, aby v ní dobudovali sarkofág. Jaká hrůza zachvátila mého kolegu, který sám hrobku otevíral? Jakýsi bíle oděný přízrak se mu s chrastotem svalil do náruče, byla to kostra jeho ženy v dosud nezetlelém rubáši.

Vajíčka

21. srpna 2017 v 21:21
Podle románu Michaila Bulgakova.

Nikdy se nebavte s neznámými lidmi.

V tom je tvoje chyba, Ivane, ty věci, které se píšou v evangeliích, se ani nemohly stát. Chtěly jsme po tobě poému, ale bohužel s ní nejsme spokojeni. Tvůj Ježíš vypadá jako živý, i když neexistoval.

Co máte? (zastavují u stánku s občerstvením)

Broskvovou limonádu, krapet teplou. (prodavačka úslužně vykukuje z okýnka)

(Pohled na jezírko)
Eh, čerta starýho... teď má málem z tepla klepla pepka.
Či snad halucinace? Měl bych všeho nechat a odjet do Kislovodska.
Hé, ale pokračujme. Chci připomenout starověké historiky, např. slavného Filóna Alexandrijského, všestranně vzdělaného Josefa Flavia, nikde se o existenci Ježíše nezmiňují, a to místo v patnácté knize proslulých Tacitových Análů není nic víc než dodatečně zfalšovaná vsuvka. Není jediné východní náboženství, v němž by neposkrvněná panna nepřivedla na svět Boha. Křesťané nevymysleli nic nového, přesně tak stvořili i Ježíše, který ve skutečnosti nikdy neexistoval. Sednem si? (Usedají na lavičku u jezírka) To musíme především zdůraznit. Chci ti připomenout staroegyptského Osirise, vznešeného boha země a nebe a fénického Talmuze, taky Marduka a méně známého hrozivého boha Huitzilopochtliho, kterého kdysi uctívali Aztékové v Mexiku.
(Zadívají se na turistu krmícího kachny)
-Němec.
-Angličan.