Srpen 2017

Vajíčka

Včera v 21:21
Hgf

Figury

Sobota v 21:21
Hfc

Tuli tuli tulipán

Pátek v 21:21
Martina zuřila velmi, takový hajpejz nezažila už od svých vysoškolských let. Nejenže se hospodyně válela s Právníkem, nejvetším prasetem z celé té chásky Soukromých Penisů, s tím špinavcem Makléřem si zas hrála Justina, ta prý byla šlechtické krve, její praděda, udajný baron z Litvy, měl mít tři zámečky okolo polských hranic, ale to nepatří do našeho příběhu. Děly se tu tedy zvěrstva, nevidět a neslyšet zlo se nabízelo jako jediná možnost, jak přetrpět pobyt na tomto strašidelném večírku. Kleopatra, přezdívaná Mimi, zas měla projevy, že by se i valach styděl a ta maličká, její dcera Kiki, co spávala v kolíbce ještě před třemi lety, celou noc skučela bolestmi, jak do ní pronikal Maddy, zvaný Šmoula. Tu už se nejednalo o problém, že jsou porušována základní lidská práva, třeba právo na svobodu projevu nebo svobodu pohybu, tady kolem půlnoci všecky prodané nevěsty blouznily, kmitaly kolem sebe ve strachu, že některá vykrvácí a ty, co nebyly účastny, jako třeba Viktorka, která musela asistovat při kanadských žertících, nemohly se svými kamarádkami ani soucítit, jinak by se prozradily, že mají spojení - a tím pádem by je Soukromí Penisové mohli snadno zahrnout do svého podnikání. Měly každopádně tuhý kořínek. Mladé maso se musí opracovávat, dokud je mladé, jakmile zestárne, už je tuhé a k ničemu. Zlomí se raz dva a přejde na něj chuť, to věděla služka Gábina, pětačtyřicetiletá snědá mamina z Vrchlabí, která kdysi dělala dětem chůvu.. Tady teď byla propíchávána bez milosti a bez naděje na podepsaní reverzu. Skládala celou noc zpověď ze svých hříchů, ač jich neměla hodně. Vynášela lavor spermatu, který se jí řinul ze všech telních otvorů, i z uší.
Děvčata napůl usínala ve stáji, vleže, i v sedě. Když nepíchala, tahala těžké vědra s vodou a když tak příchazela ke studni, tam vždycky některý z junáků seděl a měl ho už nahoněného a jen s píštálkou dával signál, aby zanechala nošení a šla mu ho vyhulit. Jestli myslíte, že je někdo hladil po vlasech nebo dělal to, co se dámičkám líbí, tak to se pletetete. Žádná z nich, kromě Justiny a hospodyně, nebyla v sedmém nebi a ty, co vytrpěly nejvíc, jen rezignovaně čekaly v cárech pod nějakou rozložitou korunou stromu, než přijde na ně další řada. Ten truchlivý výjev se mnou málem sekl, jezdil jsem na ten statek už řadu let, ale nikdy jsem neviděl nešťastnější děvčata, živořící na pokraji smrti a s jediným životním posláním - obšťasnit členy Soukromých Penisů. Byl sotva večer a měsíc si již klestil cestu apatickými mraky a dláždil sypanou šterkovou cestu k zámku bledým leskem. Vypakoval jsem jen několik balíků kondomů, položil je poblíž skladových prostor, vsadl jsem do svého volva a nechal ve zvířeném prachu to místo ve zpětném zrcátku.

Spokojená? Šťastná? Tak už vypadni!

Čtvrtek v 21:21
"Přijímám," ozval se spěšně viditelně pobledlý odsouzenec, než by si samospráva návrh rozmyslela.
"Snad si nemyslíš, žes dostal nabídku," usmíval se Rulf, "nejprve musíš požádat."
"Tak teda žádám!" sykl Zanuak.
"Patrně nevíš o co!" namítl předsedající.
"Ale vím," odpověděl vážně, "Pak-nakor, starý vojenský rituál, který se používal na těžké provinilce, na samorostlé výhonky disciplíny, aby zamezil šíření podobných akcí u ostatních. Prolil jsem krev Zurag-naru, procedím tedy svou vlastní," ušklíbl se.
"Principium," zamyslel se předsedající, "na starých tradicích snad udržíme aspoň jakési zdání jednoty, nějaký ten pevný bod."
"Budiž tedy, jak bylo ujednáno," uzavřel nejstarší tónem svrchované převahy, hledě zatím na pilného písaře, který vršil popsané listy, "zítra za svítání projdeš. Pak se můžeš vrátit k zbytkům své rodiny."
Zanuak rozevřel oči a rozhlédl se doleva doprava, pátral, hypnotizoval eliandary, až ti mu napověděli. "U Mohyly."
"U Mohyly, jistě," poděkoval v rozpacích a vlídně se uklonil předsedajícím.
Shromáždění chvíli tonulo v tlachu, než se konečně rozpustilo a pozvolna rozcházelo do svých domovů. Když se sunul kolem Rulf, naklonil se k bývalému bratrovi zblízka a zašeptal mu: "Kdyby sis to rozmyslel, zdejchni se ještě za tmy, ušetříš nás trapnosti!"

Zanuak se ještě chvíli potloukal po lesích. Než došel do tábora, vyhledal Dalšího mistra a v osvětleném stanu, kde byl usazen za stůl, a kde také "usnul", do něj štípnul. Staroch pomalu kýval hlavou unášen proudem nepřítomnosti, jeho někdejší žák na něj mluvil, aniž čekal hlasité odpovědi. Mladý eliandar došel do stanu a přinesl mu jeho tlumok. Vrátili mu vše kromě zbraní, ani nejmenší nůž mu nenechali. Trošku tím přispěli k ztrátě jeho euforie, nebo bychom měli říct, k prohloubení strachu z neúspěchu. Prohledal obsah tlumoku, když tu se mladík k němu natááhl a nenápadně se zeptal, jestli zná na sebe kurz.
Zanuak se mile usmál, věděl, že adepti na ceremonii bývají zhusta podceňováni, a tím víc byl překvapen, když mu mladý eliandar přiznal, že na něj vsadil. Začal se znovu cítit být středem pozornosti.
"Netuším, snad tři ku jedné," zkoušel.
"Čtyři ku jedné proti tobě," nevinně dodal eliandar. "Mnoho štěstí, jsi ze staré školy, můžeš jedině překvapit!"
Ze sebestředných myšlenek ho vytrhla Mistrova mírná, zasněná řeč, navrácený do stanu ho chlácholil. "Jsi přízrak, nebezpečný i neozbrojen, ze starých dob, oni tě neznají, nevsázejí na tvoje přežití, všichni myslí, že v noci vemeš do zaječích."

Zatím nejchladnější ráno z letošního podzimu. Ráno, kdy se prořídlá tráva pokryla jinovatkou a při zemi jiskřil sladce kalný vzduch.
"Báječné, chlad pomůže," hodnotil eliandar, "tak rychle nevykrvácíš a tolik neucítíš," dodával, když se vraceli po praskající stezce na místo sněmu, odkud se vydali k Mohyle.
Zanuak v noci nespal. Snažil se utřídit myšlenky, ale ať se snažil sebevíc, hlava je vtěstnávala do rámce úzkosti. Možná je dobře, že dnes najde konečně klid. Nakonec nejlíp se umírá v rodném kraji.
Stanul se shromaždišti svlečen do půli těla. Vlasy měl snad poprvé v životě svázané v uzel. Studený vítr mu olízl kůži, až se roztřásl. Rozložil váhu na obě nohy a hleděl před sebe, jak se elfov zahalení v kápích seřadili do dvou k sobě navzájem obrácených řad. Ulička zahalených postav, osm z každé strany, dvě němá sloupořadí, v rukou dlouhé zubaté břitvy zvané tulwary, aby se líp trhalo maso a praskaly šlachy. Ulička byla úzká tak, že kdyby rozpřáhl ruce, uchopil by dva protilehlé krky. Ticho by se dalo krájet, končetiny ostatně také, což si s ironií přiznal.
"Tak jsem tu a ani maličko se nebojím," křičel přidušeným hlasem.

Na konec uličky se postavil nejstarší a zatvářil se tak, jako se tváříme na batole, když ho chceme povzbudit k prvním krůčkům. Zanuak se něj ale nepodíval, vykročil jak po dlouhém tripu. Krok sunul krok, řez do paží z obou stran, další kroky, další díry v zádech, pak zprava do hrudníku, to už upadl. Když viděl, jak krvácí každý řez, hlava se mu zatočila, k čertu, to brzy, povstal, znovu mu tulwar otevřel biceps, spadl zas na kolena, zvedal se jak mátoha ve snu a řada před ním se zdála nekonečná, vrávoral napravo a dostal ošklivou sérii otevřených ran do paží, jak jimi máchal jak při kraulu. Rychlejší plazení. Zvednout hlavu a zavřít oči, aby neviděl krev? Zabíjačka není krvavější. A Mistr tak daleko v cíli němě rozpřáhl náruč.

Sundance

Středa v 5:34
Věnováno upřímně Sámeru, eh, Kaunazovi Issovi. Napsáno na průklepový papír, když mi bylo dvanáct, tedy ještě v minulém století, měl jsem tehdy cit pro fantastiku!

Střepinoví soudci se odebrali k poradě. Táhlo k půlnoci, když se třináct postav v obřadních pláštích sesedlo na vrcholku vršku u třinácti prastarých kamenných stolců uspořádaných v důstojný kruh. Dole u ohně zůstal jen Zanuak, dva z nejmladších eliandarů a Další mistr, jenž nebyl přizván mezi soudce. Dílem pro svou racionální náklonnost k obžalovanému, dílem z ohledu na duševní stav, jenž ho v posledních letech vybízel stále častěji k výletům mimo tělo - říkal tomu, že je obdařen věšteckým duchem.

Další mistr, od věků se věnující výuce boje, jemuž zůstal titul Mistr čistě jen z úcty k šedinám, byl tím nejsmutnějším překvapením, který Zanuak po návratu do staré vlasti nalezl. Bylo obtížné si přiznat, že ten, kdož ho od počátků jeho krůčku vedl, vypadal jako by za dvě desetiletí zestárl nejmíň o pět desítek let. Věštecký duch sloužil jen jako zástěrka, aby ho nemuseli označovat za dočista pomateného feťáka. V zsinalém světýlku čadícího ohně si hřál vrásčité žluté ruce u skomirajícího plamínku a vousatá čelist mu klepala, skoro stejně jako při jednom z těch proslulých záchvatů, kdy vydržel hodiny nehybně sedět se zle vytřeštěnýma očima, chvěje se v táhlém tranzu a trpělivě vyčkávaje, až se zbloudilý duch navrátí ze svých stále častějších a stále odvážnějších toulek zpátky do těla. Za každý takový epochální výlet své duše platil Mistr nemalou daň. Totiž mozek po nich zůstával vždy o něco víc zakalen, než býval dříve.
Zanuak si ho mlčky prohlížel, srdcem mu opět pulzovala dávno zapomenutá melancholická bolest. Tak to je Další mistr, pochmurná, živoucí relikvie zašlých časů zlaté éry Kokosového impéria, dnes již takřka pohřbené slávy Zurag-narských bojových jednotek. Neměl čas se propadat hlouběji do vzpomínek, neboť ho vyrušil z dálky doléhající hněvivý hlahol, vícehlasý, výrazně temperovaný hukot, jemužu nebylo pro stromy příliš rozumět. Oba chlapci, elindarové, protáhli obličeje do zklamaní.

"To vypadá, že tu budem trčet ještě dlouho," povzdechl ten mladší a dál prohrabával klackem bílý popel.

Zanuak ze zvyku sáhl za pás, aby přebrousil o šutr dýku, když si uvědomil, že všecky zbraně musel odevzdat v táboře. Opřel tedy lokty o kolena a propletl prsty - gesto, jemuž říkal premeditace. Všímal si, jak mu dřevění horní polovička těla, zatímco mu hlavou běžel znovu a znovu záznam z nedávna.

"Obžalovaný, mohl byste laskavě soudu vysvětlit, čeho vlastně chcete dosáhnout svým návratem?"
Skřípavá povaha řeči a vlastně i otázka, kterou ve svém jazyce už tak dlouho neslyšel, ho přiměla k opatrné odpovědi.
"Dosáhnout?" jakoby pro sebe, takřka neslyšně a hloupě opakoval po hlavním řečníkovi. Nálada houstla. Tak jako později houstla řevnivost vůči němu.
"Proč ses tu vrátil, chlapče? Co tu pohledáváš?" překládal Mistr do srozumitelnější výpovědi. Nevěděl, co chytrého říct - a beztak si tu otázka sám už stokrát položil.
"Nevím," přiznal ze zámlkou, "asi už nechci, ne, už nevydržím žít jinde, jako vyhnanec. Vrátím se tu stůj co stůj."
Muži se po sobě významně podívali, snad váhali, jestli mu to vpálit přímo. Nakonec sebral odovahu šikmooký elf Rulf, který pamatoval Zanuaka ještě z kolejí.
"Nehrej na nás debila," nasadil věcný tón, "vypočítal sis to teda mazácky, to ti teda řeknu."
"Přeceňuješ mě, bratře," kontroval Zanuak pomalu a smutně, "vypočítal nevypočítal," tu zvedl hlavu a zpříma pohleděl do očí předsedajícím, "však přijmu jakýkoliv trest."
"Tady jsi u střepinového soudu!" vyštěkl hlavní řečník.
Předsedající nabral dech a ujal se objasnění. "Zurag-narský soudní tribunál tě osudil k smrti v nepřítomnosti, už před dvaceti lety. Naším úkolem je přezkoumat starý rozsudek v duchu současných zákonů," a dal takový důraz na slově současných, že to ostatní mohli rovnou považovat za povel k úšklebku.

Zanuak se útrpně smál sám nad sebou. Ano, to je pravda. Využil nové mírové legislativy, která přísnost dřívějších rozsudků podstatně zkrouhávala. Odložil návrat do Temné říše až na dobu, kdy si mohl být plně jist, že z něho vlastní národ nenadělá žrádlo pro vrrky. Odpuštění je tak jako tak nemožné, ovšem mohl by dostat jistou šanci. A v tu doufal, a pro tu si přišel.

Tma ležela v hvozdu jak zřícený anděl, elfové rozžali částečně vodotěsné pochodně a sílící noční chlad je konečně přinutil domluvit se na jakémsi kloudnějším závěru. Vyzvali ho, aby předstoupil. Vlastně všichni stáli, jen zapisovatel seděl u přenosného stolku s příjimačem a při světle kapesní lampy hbitě škrábal olůvkem po pergamenu, vytvářeje tak stále nečitelnější palimpsest.
"Zanuaku ze Zurag-naru, tento soud přezkoumal tvou věc a verdikt vynesený..." znělo dutě, ale obžalovaný jen těkal očima mezi ohni, opakovaně ho fascinoval zapisovatel se zručnými prstíky, "a dospěl k souhlásnému závěru...," těch byrokratických žvástů si mohli odpustit, přinutil se je nevnímat, "že se ruší starý rozdusek," Zanuak se štěstím skoro zalykal, "a nově je nahrazen trestem doživotního vyhnanství."

"To si děláte prdel!" vyjekl strašlivě rozpružen Zanuak. Snad nepochopili, že sem nevážil celou dlouhou cestu pro nic za nic.
Řečník zvedl dlaň na znamení, že ještě zdaleka neskončil.
"Území Temné říše ti zůstává zapovězeno," zvedl malé, vodnaté oči od listu, z něhož četl dál, "opustíš neprodleně tuto zemi," jal se překotně rolovat jej v svitek, dodávaje spatra, "zůstut můžeš pouze za zvláštních podmínek -", to dodal a svou řeč tím jaksi přerušil nebo přetrhl.
Všichni soudci upřeli na přivandrovalce ještě před pár chvílemi odsouzeného k smrti zvědavé pohledy. Dávno se již nikdo z nich poctivě nezasmál.
"A to?" klouzal pohledem po kápích.
"Pak-nakor," pronesl zvučně předsedající, "projdi zkouškou krve a můžeš se vrátit," dodal už civilněji. V řadách soudců se ozvalo zachichotání.
"To jsou zákony nového patriarchy?!"
"Ne," sousedsky pronesl předsedající, "to jsou čistě naše pravidla. Ostatně my tu určujeme, kdo se zde může usadit a za jakých podmínek," dodal s unaveným povzdechem. Několikahodinové rokování ho zmohlo. Proč jen ty protokoly jsou tak podrobné, myslel si jistě.
"Pak-nakór," zašeptal Další mistr snad do větru, "moudré, avšak kruté rozhodnutí, tuze moudré, avšak trochu barbarské," šepotal dál po vánku a neslyšně odkráčel mezi stromy.

Pokračování příště!

Případ Okinawa

14. srpna 2017 v 21:21
Audience je odbývána vzadu v soukromé komnatě. Nemá úroveň. Přesto je hojně navštěvována pochybnými znalci.

Letní

13. srpna 2017 v 21:21
Stiskla zuby a polkla vztek. Někdo v tramvaji ji přirazil k sedačce a zasunul ruku, kam neměl.

Měsíci dorostl břuch

12. srpna 2017 v 21:21
Tušila, že jí nastane vážná jízda, ale přece s ním šla do bytu. Něco neblahého očekávala, však skutečnost přebila její představy. Zděšením div nevykřikla. Ten kluk měl po stěnách rozvěšené fotky Backstreet Boys.

Znuděná kočička

11. srpna 2017 v 21:21
Lidé se často nechají ukonejšit pouhou větou. Jako třeba: Strčím jí diamantovou okurku do prdele.
Zalykají se vlastní ješitností, že v nich ta věta nevzbudí krvelačnou touhu jí ji vsadit do tamtoho otvoru, kde slunko nesvítí. Prostě se místo frenetické mánie stanou povolnými. A to je jednou zabije. Nebo prostě jen skončí po dlouhém a namáhavém životě v domově důchodců, s kačerem poblíž postele.
Alice byla frnda, ať už tím rozumíte cokoliv, svými dlouhými laními nohami a kadeřemi havrana přitahovala pozornost motorkářů, policistů i dlaždičů. Jednou se tak procházela po parku a klepala SMSku exovi, když tu slyší, jak se za jejími zády něco k ní ohromnou rychlostí rozbíhá. Snad stádo nosorožců. Vyděšeně se ohlédne. Byl to Kryštof. Trošku (dost) při těle, vousatý, bývalý fotbalista, ze stavebky. Nadbíhá jí rok. Každá sekunda s ním je pro ni stresující. Chce se s ní jen vyspat, ale ona neví, jestli je to dobrý nápad. Nechce být sama, to zas ne, jenže být s někým, kdo pro nic neznamená, to by si nemohla sama sebe vážit, musela by se pozvracet při pohledu do zrcadla, pozvracet do vší té kosmetiky, kterou tak pracně užívá. Je holčičkovsky vyzáblá v zápěstích a v šíji, zároveň má přednosti jako Aneta Krejčíková a taky její sladké pohlaví, proto po ní Kryštof tolik prahne. Kryštof byl ve skutečnosti jiný, než se jevil okolí, i než se jevil Alici. Hučelo to v něm jak v parním kotli, přetlak z neúroz a neukojených přání byl dostatečně silný, aby vytvořil osobnost pokřivenou a povahu zakomlexovanou. Když ji viděl, jak si hupská beztak pod těmi šatičkami s motýlky v tangách, pochopil svou příležitost. Začal před ní plakat, že už ji rok miluje a že když mu odepře přátelství, ošklivě se zohaví, nebo skočí z mostu. Alice se bála, že by si něco mohl udělat a moc dobře věděla, jaké to je, když se člověk cítí nanic, když je mu tak bolestně odpírána přízeň soulože. Příslibila mu tedy jedno kolo sexu.

Rozvalená na jeho těžce upravené posteli na něho koukala s úlisným šklebem. Potlačil chuť po ní hodit těžítkem. Zakřičet na ni.. Ty děvko, říkal si, jak jsi mohla spát s Martinem a se mnou ne? Její tělo se pomalu vlnilo směrem k němu, pořád tak úlisně rozesmáté. Představil si, jaké by to bylo, kdyby téhle frndě zarážel do týlu jehly, zatímco by se její kůže třásla strachem.

Ortel

10. srpna 2017 v 22:42
Měl jsem slabší chvilku a shlédl jsem několik videí o Damoreově aféře, nejvtipnější jsou ty od Faithy Gold. Společnost Google a její snaha dát prostor i několika nově zavedeným genderům vybízí k otázce, zda by nebylo lepší se odpojit od internetu a zanevřít na virtuální existenci. Nějak se pro to nedokážu nadchnout. Že jsou určovány mantinely bezpečné sítě lidmi, kteří mají hluboký problém s nalezením a udržením své vlastní identity, asi nikoho nepřekvapí, otázka však zní, jak se domnívám, proč všecky ty monopoly, co dobrého kdy přineslo stavění věží ze slonoviny?
Taky jsem koukal na starší filmy, troška té nostalgie, neuškodí se vrátit do doby, kdy většinu mého času zaujímala představa, snad šlo o lucidní snění, že si pouštím videokazety na vzdálené planetě a živí mě jen mana, ta samá, co padala v Dubu u Olomouce v roce 1847.

"A když přestalo padání rosy, aj ukázalo se po povrchu pouště drobného cosi a okrouhlého drobného jako jiní na zemi."

Pokus o výrobu superpotraviny ostatně zcela ovládl mozky některých "vynalézců" v Čechách.
Nicméně že intence Googlu jsou pro cílové zákazníky nějakou výhrou, to se mi zdá asi stejně uvěřitelné, jako když Denzel Washington hraje zdeptaného alkoholika. Nevíš, zda se smát či plakat (hnusem), zda noční můry či delíria uvedená ve výpravě v jeho roli prostě jen neubírají na nějakém tom hereckém ztvárnění a nejsou jen absurdní. Protože je zvláštní, že třeba Mickey Rourke to trefí bez problému.
Ale teď již dost keců!

Počítač už nabíhá. Bez internetu mne však nespojí s civilizací. Díky bohu za všechny hry, které jsem si na něj před odjezdem nainstaloval. Tak třeba Karty google. Polský pasiáns. Nebo třeba legendární střílečku Tyrian.
Chvíli cosi cvaká a piští, prý se aktualizují Wokna. Náhle se bez varování otevře zelené dialogové okýnko chatu.

Ahoj, jsem doma, lásko.
Kde jsi byl tak dlouho, kocourku?
Chyběla jsi mi.
Ty mi taky.
Dnes jsem viděl na obloze mrak, který se ti podobal.
Ták? Mrak? Baculatý??
Ne, štíhlý jako proutek.

Po zbytek večera jsem se bavil rozhovorem se svou imaginární láskou. Měl jsem pocit, že něco vedlo mou ruku, když jsem tak klepal za sebe i za ni na klávesnici.
Miluji tě.
Já tebe taky.

//PSYCHO//, takový mám nick na seznamce, vzpomněl jsem si, když jsem dával počítač usínat.

Večer jsme si pak popřáli dobrou noc a před spaním mi zbývala už jen večerní procházka. Říkala jsem si, jak bohatá je, a přec chudobou slyne, pač jestli umře na toho raka dělohy, co jí ho našli, poklad krásy s ní zhyne. Hvězdy zde krásně září. Z bytu v Praze byly vidět jen míhající se stopy letadel. Tady měla každá hvězda jinou barvu, jiný tvar a vůbec jejich shluky dělaly dojem, že jsou zde pro všechny, kteří jen zatouží po nich vztáhnout ruce.