Září 2017

Mozek na cibulce

Včera v 21:21
fasfsa

Co dodat?

Pátek v 21:21
Petrklíče a krajina mají jednu značnou chybu - jsou zadarmo. Pokud se na něčem nebohatne, tak na tom země či společenství chudne. Kde se co neexploatuje, tam to leží ladem a nevzniká humus, nýbrž nevyužitá pracovní síla - a mizí finance.
Vemte si příklad z vodních kapek. Voda dokáže, přestože je tekutá a měkká a slabá, vyhloubit důlek i do nejtvrdší žuly. Má koule, protože miliardy lidí ji denně používají, třeba k ranní hygieně, a ona tu pořád je a vesele si teče dál, po celá staletí a myriády věků se na nás usmívá ze záchodů i sprchových koutů.

Odhalím vám nepochopitelnou pravdu, která vyleká i odvážné a zastraší udatné. Jste samy jako Ur v zemi chaldejské, prázdný prostor vyplňujete hovadinami a dny zasíráte čuměním do obrazovek digitálních iluzí.
Tak jako před vámi předkové bez komprese, s krví jen mírně oslizlou ještě společnými pletenci genů s vyhynulými ptakoještěry, tvořili jakési pašije, pak jakási rekvia a nakonec odpudivé symfonie, vy klikáte na lajky na twitterů a honosíte se selfíčky se Zemanem nebo Karolínkou Plíškovou.l

Od-pu-di-vé. Při vášnivých citech neexistuje žádná stabilita a šílenství je koneckonců nakažlivé.

Caravaggio

Čtvrtek v 21:21
Jakou lekci vám udělím dnes, dámičky?
Ptejte se. Jakou lekci bychom mohly dostat, víme-li, že jsme byly poslušné?

Podíváme se blíže na rodinný život. Tedy exodus rodinného života.

Obličej měla smutný a rozkošný a všechno v něm bylo zářivé, zářivé oči a zářivá vášnivá ústa, ale v hlase jí zaznívalo vzrušení, na něž muži, kteří o ni stáli, těžko zapomínali: melodická křivka, plná naléhavosti, šeptem pronesené "poslyš". Ideální dívka do postele. Není divu, že jsi ztratil hlavu a ona si tě obtočila kolem malíčku. Pak běžné zásnuby, triviální svatba, později přišlo dítě a pak ještě jedno a teď máš šedesát a nad jejím hrobem si pokládáš otázku, k čemu byl takový rodinný život dobrý.

Říká se, že lepší, hubenější dívky mívají sklony k chudokrevnosti. Už jako embrya, která se vyrábějí v roce 2120 ve specializovaných fabrikách, dostávají ohromné dávky výtažků z prasečích žaludků a jater koní. Aby měly bohatší krev, že.
Jenže to nestačí. I v inkubátorech musejí dostat něco extra. Tak se tam protřásaj, aby si zvykly na pohyb. V životě ho nebudou potřebovat, jsouce odsouzeny pouze k laskání mužů vlastních i cizích. Tyto dokonalé kurtizány už si zvykly být považovány za pouhé roboty.
Čeká nás testování pohlaví. V roce 240 po Freudovi se místo péče o potomstvo bude žena starat pouze o vaječníky. Ty ovšem už nebudou situovány v jejím těle, nýbrž budou vystavovány na odiv na veřejném prostoru. Každý si je bude moci zalít dekantační tekutinou, nebo je probodat vidlemi atd., atd.
Pravda je taková, že plodnost působí jen a jen potíže. Hormony svádějí muže k výstřednostem, feromony způsobují jejich rozpad.
Jenže vy prostě, dámičky, chcete mít dobrý výběr a ještě něco do zásoby. Dokonalý běl zoubků. Bělostné paže, růžové vulvy atd.
Připomeňme si koně, zralý v šesti letech, slon v deseti, člověk není ani ve třinácti pohlavně zralý a teprve ve dvaceti je plně vyvinut. CHCETE KAŽDÁ BÝT JAKO KŮŇ A MÍT SVÉHO HŘEBCE UŽ V PRVNÍ TŘÍDĚ, JENŽE TO TAK SNAD NEJDE, CO?! Vůbec to nejde snadno, pak se přežíráte nebo naopak nejíte nic, tělíčko vám chřadne a holdujete skleničkám vína nebo tvrdého cinzana...

A tak se stále hledá kompromis mezi dospělostí ve dvaceti a dospělostí v šesti. Jenže kdybyste rodily už v šesti, představte si, jaké nedovyvinuté mozky by z vás lezly. Žádní stuprumové, jen obyčejní dělňasové na pásu.

Mustafa

Středa v 21:21
Byla neobyčejně hezká dvanáctka, ačkoliv měla lupus a rudé oči. Její tvář vykazovala symetrii sloupů vysokého napětí, její postava signalizovala připravenost na anální styk. Trochu podmračena se vrhla do víru drog. Zneužívala barbituráty. Její nejskloňovanější slovo bylo benzedrin.
Narodila se alkoholickému páru, přílišné troubení do nebeských trombónů způsobilo, že v osmi potratila.
Od té doby do patnácti let měla její tvář barvu mrtvičnatě zsinalou jako hřbitovní mramor.
Pak potkala skromného inženýra, který vynalezl bránu pro cestování časem. Skočili si jen tak z hecu z roku 1970 do roku 2000 a nevěřili vlastním očím, nic již nepoznávali. Doba se změnila - dlužno dodat, že k horšímu. Nestáli již frontu na banány a mlíko. Mohli cestovat levně do zahraničí. Vzali se na Kubě. Na líbánky odjeli do Kuvajtu. Tam poslouchali trylkování hejna pestrých ptáků, on je pak sestřeloval vzduchovkou.

Rozděl a poděl

Úterý v 21:21
Zamiloval jsem se. Dlouho jsem prožíval peklo. Zdálo se mi o ní každý den. Nemohl jsem jíst ani spát. Kamkoli se ona vrtla, dorazil vzápětí i můj stín. Pološílený láskou, na pokraji zhroucení, rty opuchlé od líbání vlastního polštáře, kterému jsem celých čtrnáct dní šeptal sladké hlouposti, jsem ji zastavil a zeptal se: "Chtěla bys se mnou chodit?" "Ne," řekla. "Píchat?" Úsměv pověděl víc než tisíc slov.
"Tak píchat bys chtěla?", ujištoval jsem se, i když jsem už tušil, že je ruka v rukávě.
"Ano, bože," vyjekla jak s vibrátorem v rozkroku.

Kafe a sušenka

Pondělí v 21:21
Do letní noci zaznívala z domu mého souseda hudba. V jeho modrých zahradách přecházeli muži a děvčata a pohybovali se jako noční motýli mezi šepotem, šampaňským a hvězdami. Už jsme s Denisou spali, když mě probudil ten zvláštní zvuk. Jako řachot rozbíjeného nábytku. Bylo dlouho přes půlnoc a já byl jako vždy v dost podroušeném stavu, Denča spala jak přizabitá, vždyť taky byl, dal jsem jí do těla co proto. Měla však jako v té době pokaždé blažený úsměv na tváři.

Vyhlédl jsem z okna, co to tak divně křupe a taky že jo. Nějaký darebák tam venku měl obrovské demoliční kladivo a rozbíjel právě jakýsi stůl. Nechci říkat, že svíral v rukou strašlivou zbraň, to by znělo jak z laciného porna, ale ten chlapík si tam prostě nic nedělal z nás, co jsme pokojně spali a plnil dál svůj prazvláštní úkol - skoro jako by sám osud mu uložil, aby tam do půl pasu svlečen rozbíjel prkýnka na maděru. Okno jsem zavřel a vydal se zas do postele a i když zvuk utichl asi po patnácti minutách a děsivém proklínání toho individua, až do rána jsem nezamhouřil oka.

Žena zneuctěna

17. září 2017 v 21:21
Edita si psala malé lístečky, když zapomínala, co má koupit v supermarketu. Začala s tím jako úplně malá, asi už jako šestiletá žabka, a vydrželo jí to až do dospělosti. Člověk by řekl, že jak vyrostla a zženštila, že nebude mít problémy s pamětí, ale to by se spletl. Nevím, proč nikdy na místě nevěděla, co chce koupit, až se zdálo, jako by měla představu jen tehdy, když si to zapíše a později to pouští z hlavy. Neřekl jsem na to nikdy ani popel. Nechávala ty lístečky, byly to vlastně drobné vzkazy typu: Šampón ze semínky z okurky, odličovač, šunka, pirohy, krůtí nožky. Tak nějak vypadaly ty nenápadné zprávy. Nezůstavala jim nic dlužna. Další z jejích mánii se projevovala tak, že jakmile byla v obchodě, musela tam strávit aspoň dvě hodiny, jinak by ztratila náladu. A najednou se stalo, že když tam tak házela do vozíku nepotřebné potraviny a nesmyslné potřeby do koupelny, potkala tam nějakého chlapa a do toho se zabouchla. Domluvili si rande a od té doby mě nechala na holičkách, zahodila pět krásných let našeho vztahu pro chlapa s odstátýma ušima a jedním předním zubem ze zlata.

Tlak na prsou

15. září 2017 v 21:21
Obsahuje naše bezútěšná pouť životem smutnou zkušenost, jakousi smutnou pravdu, kterou si nechceme přiznat? Jsme tu odsouzeni jen k vláčení se od školy ke škole, od zaměstnání k nějakému pochybnému cíli, jenž zove se smrtí? Je život jen neustálé vydělávání a vydávání peněz, nebo je to něco víc? Na to se nám pokusí odpovědět taoistický mnich Varga, který za námi do rádia přiletěl až z daleké Bombasy.

Tak jak to je s námi, Vargo?

S námi to není nijak, se mnou se to má tak, že podléhám svobodě, kdežto ty tančíš na rynku bohatým za skývu chleba. Chudáku!

Dovolil bych si připomenout, že jsme v živém vysílání. Pozvali jsme si tě, abys nás poinformoval o základních lidských východiskách z bídy existence. Ne abys mě urážel.

Jistě, jistě, šedivá hlavo. Já jsem Šalamoun a můžu vysedět vejce, kdežto ty jsi pouhý moderátor, hledíš, jak malým holkám lítají sukénky ve větru a jak jim černý vlas po hrdle vlaje. Nic jiného tě nezajímá. Jsi nula.

Můžeme tedy zvítězit nad mocí hmoty přispěním své vysoce organizované mysli, Vargo?

Již jsem zvítězil, zde není co dokazovat. Tajemství je v tom, že žiješ jako balvan, přestaně tě tížit svědomí, posléze nalezneš klid i v oblasti erektilní. Na nic nemyslet, nic nedělat, dlouh a velice pohodlný život tě nemine, buď jako želva, která se plazí nazdařbůh a jen sem tam se stáhne do krunýře, aby si tam pohonila nebo snědla v diskrétnosti pokrm.

Můžeš nám sdělit, jak se stát takovou želvou?

Proměna není náročná, modli se s hlavou obrácenou k severu, usínej hlavou obrácenou k jihu, přítelkyni měj na západní světové straně, manželku na východě. Pokud dodržíš tato základní pravidla, dřív nebo později se staneš balvanem nebo želvou a budeš na dobré cestě stát se mudrcem povzneseným nad žití. Zatímco já jsem vyhrál, ty jsi jako roadster násilně s jedním kolem urvaným, pravým bokem nahoru spočívající někde v příkopu u cesty. Ženeš se do vlastní zkázy, mladíku. Nyní ti chybí kolo a co uděláš?

Podstoupím proměnu v kámen. Tak to byl Varga, putující tao z daleké Bombasy.

Lopuch

14. září 2017 v 21:21
Ponížení. Není nic horšího pro čtrnáctiletou ženu než ponížení. Spolužák jí šetrně sdělil, že jí vykukují z kalhot tanga. Reakce? Pláč, až se jí rozpývají očn stíny. Vypadá teď jako klasická emařka. Černé hadry a tvář emotikonu z Mentalisty, akorát s obráceným úsměvem.
Stromoví nevelikého parku kolem Školy trestání již pučelo a nejedna houština plnila se hebounkým šatem čerstvě zelených listů. Cesty vedoucí k vstupní bráně do školy byly tvrdé jako mlat. Studenti do ní chodili bosí a právě na této cestě si již prvně rozdírali nohy. Slečně ředitelka, asi čtyřiadvacetiletá dáma v slušivém kloboučku, slaměné blůzce, ze které se jí kulatila nevelká prsa, odložila punčochu a klubko na okno, když bez ohlášení vstoupil student Hrůza. Překvapení se mihlo její svěží tváří, která planula živým nachem, jen na docela kratičkou chvilku, pak pravila bez cavyků:
"Co tu chceš, Richarde? Víš přece, že sem je novicům přísně zakázáno přicházet, pokud neabsolvují třítýdenní kurz ponížení na rekreční chatě Hájence."
Richard stál zaražen jako pěna, sotva dýchajíc. Jelikož už mu stoupal ruměnec do tvář, zahnal jej takto:
"Slečno ředitelko, nikdy bych sem nepřišel, kdyby to nebylo bezpodmínečně nutné," trochu se zarazil, pokračoval rozvážněji, "stalo se mi však něco, co vyžaduje okamžité nápravy, "to řka, podíval se významně do očí paní ředitelky Chloe," protože pokud mi nepomůžete vy, pak nikdo na světě," dokončil bezmála v pláči.
"Nu, copak se to strašného děje, Hrůzo? Pověz mi to," konejšila ho Chloe jak nějaká milenka svého vojáka.
"Petr Moučka mě ponižuje bez souhlasu."
Chloe zbledla jako stěna. Chvíli se nezmohla než na civění a po několika vteřinách zlomeně pronesla:
"Tak ho sem přiveď, vyslechneme ho. Pokud to, co mluvíš, je pravda, pak nám nezbývá než ho disciplinárně potrestat - mimo tradiční tresty školy - označit ho jako renegáta."
Štíhlým vzrůstem, sličnou tváří a jako uhel tmavým okem vynikala nad jiné slečny ředitelky, co se jich každoročně na škole vystřídalo. Vypadala jako ztělesněná bohyně trestání a její mírný hlas, které Hrůzuv dutý baryton odpovídal, se v místností obehnané různými ostnatými dráty rozléhal jako skřívánčí zpěv.
"Dobrá tedy, přistup blíž, za upřímnost dostaneš pět štípanců důtkami."
Richard přistoupil blíž, otočil se zády, sundal si gatě a vyšpulil na ni zadek.
Chloe zkušeně pětkrát udeřila novice důtkami, zatímco ten pokaždé vykřikl notu - do, re, mi, fa, so.

Knihovna vyhořela

12. září 2017 v 21:21
Zmocňuje se mě známé přesvědčení, že s létem začíná život znovu. Tu pod Harveym a Irmou životy končí, rozhodně pro spoustu miliónů obětí jde o kritickou a křehkou dobu. Ale mně může být federální pomoc ukradená. Mi začne podzim a podzim, to je záležitost převážně suchých vín, meruňkovic a whisek, částečně také mezcalů. V záplavě listí se stromy ukládají pod mokvající větve a jako motýl se stane, čím je, z hnusné housenky, stane se podzim tím, čím je, z dozrávání léta, z jeho dokvětu. Akorát jaksi jak ve zrychleném filmu, že? Kdysi jsem tu házel časosběr mraků. Takže když si představíte sebe, ne že bych vám to přál, jak v průběhu dne zestárnete o deset let (pak si o vás žádný seriózní děvkař ptáčka neopře), podobný princip se nachází v příchodu podzimu. Když se na život díváte pouze z jednoho okna, vidíte ho nejlépe, nejrůžověji. Proto je teď tolik nejspecializovanějších odborníků a všecko počínání směřuje k SPECIALIZACI, k jednomu. Jakmile střídáte domy a pohledy a dívky a kluky, můžete rovnou skočit z útesu. Pořád nové žrádlo a kalhotky, to je věru nebezpečné a snad bych dodal, že bouřlivé. Pokud složíté dokonalé ovály, nemusí být ani dokonalé, stačí že se tedy v některých místech stýkají, tam je oko bouří a klid, a dál jsou vesměs už opanovány smrtí. Pokud máte dům na samé špičce vejce, toho oválu, nejste na tom ještě tak zle. Vidíte sice zmar a chaos, ale můžete zatáhnout rolety. Na styčných bodech vejce jsou napodobeniny, domy s věžemi, ještě se plazící břečťan, umělý trávník, "zahrada" a okna jak prdele valachů s výhledem do řitě. Dům však bude stát. A to je dobré, to je moc dobré, když uvážíte, že NASRAT. NASRAT NA VŠECHNY PO ŘADĚ je od nynějška vaše mantra. Můžeš mít malé potěšení z blízkosti milionářů, životních outsiderů, ale zas moc velké ne. V jednadvaceti jsou závračně výteční - a pak po nich neštěkne čokl a sami se cítí strašně zklamáni vším, co přijde potom. To má ještě snad význam, když jste někdo, když neumíte přestat pracovat na sobě, když neusínáte na vavřínech, ale pro všechny ostatní, pro takovou dívku léta, je to jen jedna z dalších trapných životních lekcí a nespravedlností.