Říjen 2017

Oblina

Pátek v 14:11
Brzy započne nová éra světa, v níž budeme trpět!

A tak umřem chudi
umřeme prosti
se zlatými zuby
v bílé dásni

Ty jdeš! Já reptám. -
Jdi! Nech mne reptat!
Poctivý muži,
prchni z této země!


Já tebe uctívat? Zač?
Zda jsi kdy nadnášel břímě
tomu, jejž tíží bol?
Zda jsi kdy zkonejšil slzy
tomu, hrůzou jenž lká?



Zpustlá kavárna

Čtvrtek v 14:01
Ach, kdo vyléčí toho,
komu se balzám zvrátil v jed?
když mu z lásky nadměrné
v číši zbyla k lidem jen zášť!
Dřív povrhován,
teď povrhující,
tajně stravuje vše,
co nejcennějšího má,
a zoufale se vžírá v sebe.

Paraplíčko

Středa v 6:04
Jsou slepice a potkani. Kterých je na světě víc?

Kdo natropil tuto šaškárnu? Jinými slovy harlekiádu?


Byl to Španěl? Nebo spíš zajatec štětce? Kterou slavnou katedrálu Miró ozdobil? Ve francouzském městě.

Co vidíme kromě jingů a jangů? Kromě karnevalu? Jakési hvězdice. Nitě. Býčky. Oči, ryby. Koule, kostky. Ptáky. Jehlany.

Kel a rozdupané sklíčko

Úterý v 13:20
Pořád. Není zbytí. Chce to zveřejňovat hned. Nic mi to neudělá, jen nepříjemnosti, ale ty se vsáknou.

Tak která z vás ví, co se děje v Americe?
Přišlo se na Weinberga.


Víte, jak je důležitá v golfu hůl? Hraje podstatnou úlohu při snaze dostat míček do jamky.
Hůl je nezpůsobilá ke hře, jestliže je podstatně poškozena, např. násada je nalomena, podstatným způsobem ohnuta nebo dojde k jejímu zlomení; dojde k uvolnění, odpadnutí či podstatné deformaci hlavy hole; nebo se uvolní držadlo. Hůl není nezpůsobilá ke hře jen proto, že došlo ke změně úhlu přiložení hlavy hole k zemi nebo k náklonu líce hole nebo je hlava hole poškrábaná.


Image result for velasquez war painting
Můj nejoblíbenější obrázek s koněm. Jako ze staré školy. Ještě mám jeden z Velké pardubické. Tohle je princátko Baltazar Carlos. Vypadá, jako by hnedle táhl do války, řídí stotisícihlavou armádu. Ta hůlka je něco.

Takže Gom jabbar nezapůsobil

16. října 2017 v 1:01
Ty zmetci prostě mají ve všem bordel, zažaluju je u vrchního soudu. Novu položím na lopatky a utnu jim tipec. Nebudou ohlupovat českého človíčka. Myslí si, že když je jich všude šrumec, že se z toho poděláme, ale my ne, jsme z jinačího těsta, my zaútočíme na jejich slabé místo, na narcismus a sebestřednost, že? Toť se ví, že nějaký blog nevyhraje. Nad námi renesančními lidi.


Takhle nějak půjdem v průvodu. Jako když slepec vede slepce. Neohroženě pořád do hajzlu!




Image result for blind leading the blind

Jabčák

11. října 2017 v 13:27
Mi se ty články prostě neobjevují. Zablokován blog? Divné a divnější. Až budu mít pokdy, mrknu na tu spoušť! Jedině, co jde, je zveřejňovat hned!

Ve tmě se mění

7. října 2017 v 21:21
První část je pro kluky, druhá pro holky.

Potkal jsem ji v knihovně. Stála tam, kde se vracívají vypůjčky a její oči ustrašeně hleděly do světla monitoru. Asi ji vylekal dluh 10 korun. Měla černé vlasy a bílou pleť. Královna anime, to jsem si myslel, jak kdyby ji vystřihli ze Steins gate. Celkově vypadala oháklá stylem za málo peněz hodně muziky. Přiléhavé pletené šaty. Šála. L'écharpe, jak říkají komičtí herci. Krásné na ní byly ty boty na podpatkách a černé silonky. Pusu měl nalíčenou jak Carmen, přesně tak, jak mě to rajcuje. Chtěl jsem ji okamžitě zavléct na hajly a ošukat, ale ona na mě jen bleskově zamžourala, když už dlouho cítila můj pohled na jejím zadku, a otřásla se odporem. Nebyla by zrovna slabou náhradou za mojí současnou přítelkyni, to jsem si říkal, když jsem se přibližoval k ní.
Když už jsem byl jen na krok daleko, udeřil mě její parfém do nosu - tak nevoní obyčejné holky, tahle je něco extra, její přítel na ni v posteli už čtrnáct dní kašle a ona tak ztrácí sebedůvěru, určitě to tak bude. Měla do sebe cosi animálně přitažlivého - nebyla jen samé kozy a zadek, ale taky trochu Freuda a Junga a Wittgensteina. Můj typ do prznění.
"Jdi do prdele, S***, znám tě z hospod, kde bliješ holkám na boty. Jestli myslíš, že mě budeš ošahávat za bílého dne, tak to se pleteš, zavolám na tebe policajty."
"Uklidni se, kočičko, jen si s tebou chci popovídat o knížkách."
"To sotva, cype, jsi blázen, který hledá něco, co nemůže nalézt," nechuť jí zkřivila sladké rty.
"A ty jsi bludička, která odnesla mé srdce do nebe, tak je mi s tebou sladce! Kéž by unesly i tebe, řeky by se prostíraly pod námi a my bychom spolu jezdili na lachtanech po bystřinách."
"Jseš směšná postavička, měl by ses léčit," křečovitě se zasmála.
"Vyléčí mě jedině tvá ryzí láska," opáčil jsem a upřeně se jí zahleděl do démantových očí.
"Odcházím, uhni mi z cesty, nebo budeš mít po ptákách."
"Přečetla jsi opravdu všechny ty zatracené knihy, cos vracela? Fuente Ovejuna? Don Juan a kamenný host? Casanovův životopis? Zdá se mi, že tě trápí nedostatek fyzické blízkosti."
"Co mi chybí, je moje věc, fakt je ten, že s tebou bych nešla ani za milión, vypadáš jak zfetovaný řezník v poli přejetý opilým traktoristou."
"A co kdybych ti dal dva melouny?"
"Za dva milióny bych ti snad mohla věnovat pár minut svého času."
"A nahá?" zajásal jsem.
"Teoreticky bych se i mohla svléct, kdybychom "to" (udělala dvěma prsty kolečko a prstem druhé ruky naznačila do ní průnik) dělali, akorát bych musela mít pásku přes oči a pokud možno se tě co nejmíň dotýkat - ani mršina krysy mi není tolik nepříjemná jako ty!"
"Mohu tedy doufat?"
"Kdybys moc nechlastal vodku nebo tu whisku s citrónem, co piješ neředěnou celý večer... Jak můžeš tak pít, to jde mimo mě."
"Mám dobré geny a používám triky."
"Podle mě jseš odpad člověka, jseš přemoudřelý magor, který vyhledává opilé holky, jež pro radost víc opíjí, aby je ošukal a nazítří dělal, že je nikdy nepoznal. Není horšího tvora nad tebe," odplivla si pod boty. "Každopádně mě do postele nedostaneš - pokud mi nedáš dvě mega," uzavřela.



Víte, že existuje sto třicet sedm fobií? Podle světové organizace lékařství a lečitelství. Jmenujme jen ty nejznámější:
Anatidaefobie - strach, že vás někde, nějak, sleduje kachna.
Coulrofobie - strach z klaunů.
Erythrofobie - strach z červenání.

Kombinace těch tří strachů vzniká nepravděpodobný typus dívky. Se sklonem k hraní Falloutu, se sklonem ke cosplayi a posedlou análními kolíky.

Příslušné orgány prodám

6. října 2017 v 21:21
Hlavu v oblacích mám, však oči patří k zemi, kráčím nocí sám a sám a samotnému dobře je mi. Jsem egoistický manekýn, bavím se zneužíváním třináctek s bujným poprsím a zmatenýma, kaleidoskopickýma očima! Měsíc ukrajuje kousek stínu. Konečně nastala ta pravá hodina, kdy nikoho nepotkávám, všichni spí jak špalci, sem tam se mi v periferním vidění zjeví nějaký ten opozdilý ožrala, jak blije vedle popelnice. Pozdravím ho zasalutováním a prkenným předklonem a už si to hrnu dál do tmy. Někdo prohlásil, že ke štěstí je nutná žena, která udržuje rodinný krb teplý. Hovno, to jsou akorát lobbingové kecy do reklam na viagru. Ženská slouží jen k souloži, to je její jediné určení a taky to sama dobře cítí, jen je tak pyšná, že to nahlas neřekne a nebo se radši vrhá na diety, PPP, přejídání nutellou a nebo střídá partnery jako nějaká Hesperida. Víte, jak to říkali v Jurském parku. Monstrum (= příšera) je relativní pojem. Pro kanárka je monstrem kočka. A vy jste se zkrátka příliš vcítili do kůže kočky. Jenže až přijde něco děsivějšího, s víc zuby než mečoun a řetězová pila, pak teprve se začínáte bát. Jenže i tohle je iluze sedmdesátek s Hitchcocovými syndromy a Spielbergovými efekty. Copak je nutné se bát jako homo sapiens sapiens něčeho, co je velké jak mrakodrap a je proporčně zcela nepřiměřené průměrnému lidskému vzrůstu? Největší výsměch agónii (= smrtelný strach) je Godzilla. Je to stejně absurdní jako představa, že by aligátor ze všeho nejradši plenil záhony a tam lovil krtky. Nebo že by člověk pořádal soutěže v zašlapávání slimáků.

V určité fázi mládí ve mně vzbuzovaly žebráci soucit. Měl jsem pochopení pro jejich vředy a zápach. To proto, že jsem taky ležel na ulici a nevšímavě vnímal zástupy defilujících do neznáma, taky po mně plivali hleny! Že by za tebou přišel ranhojič a položil ti na hnijící ránu balzám, ta mi připadala neuvěřitelná. Až jednou přišla půvabná jeptiška a vzala mě pod ochranná křídla. Dala mi katedrálu nad hlavou, sát nektar z jejího prsu i nějaká ta odzkoušená moudra do života, která jsou aplikovatelná možná na jednotlivý případ, ale rozhodně ne na všechny a už vůbec ne na stuprumy. Zachránila mi jistě život a já ji místo vděčnosti pak podváděl s dalšími, co se v té tvrzi víry objevily. Když už jsem měl 23 a ona 36, po čtyřech letech, co jsme obcovovali, řekl jsem jí, že je moc stará na to, abych jí píchal. A odešel jsem.
A ona mi ve dveřích sdělila větu, kterou si budu navžda pamatovat. Ty jsi smrt, které říkají moc strašlivá!
A já ji královsky lhostejně zanechal v pláči.

Zajatec

5. října 2017 v 21:21
Se mi chce blejt. Neumíte už pořádně natočit seriál. Ty vaše Dvě půlky chlapa a Nemocnice na kraji města, je to ohrané jak varhany na vesnici. Ne že bych měl něco proti Charliemu, vždycky byl bavič jak se patří, a když se rozneslo, že mezi kolegyňkami přenášel HIV, nadmíru u mně ještě vzrostl v oblibě.

Jakmile se do umělecké tvorby dostane sex a cigarety, je to brak, ztracený o to víc, že v dnešní ztracené době nacházíme liberální publikum, které je natolik tolerantní, že šuk a dým přehlíží a považuje je vlastně za jakousi dekadenci. Naopak. Už Huysmans měl nenávist vůči pařížské bohémě, když se setkal se Zolou a viděl, ten že ve vyhnívání vidí symbol a v kurvení vidí pokrok. Odštěpil se, sice dál chodil do stejné nálevny, ale odštěpil se a šel svou cestou sektáře - trubadúra.

Ústřední postavou tohoto románu je degenerovaný šlechtic Jean Floressas des Esseintes, poslední potomek starobylého rodu. Jeho matka byla těžce nemocná, jeho otec se o něj nestaral; byl vychován v jezuitské koleji, kde byl inteligentním, ale líným žákem, nadchlo ho studium latiny, k ostatním předmětům byl ale zcela lhostejný. Zaujaly ho subtilní otázky teologie, fascinovalo ho církevní umění a gregoriánský chorál, jeho víra byla ale příliš slabá, než aby se mohl stát knězem. Po dosažení dospělosti žil proto několik let bezcílně, zhýralým a rozkošnickým životem, ten ho ale dovedl jen ke zhoršení již tak špatného zdravotního stavu, zhnusení nad celou společností a touze po naprosté samotě.

Wilde i Valéry román prostě baštili.

Kdo si přečte Procházkův překlad, zatetelí se blahem, že ne zbytečně žijeme v době MMSek a Uberů. Abychom nemuseli luštit každé slovo a hádat každý význam, existuje překlad z roku 79, jenže ten je arciže slabší. V zásadě des Esseintes má zhýralý vkus a jeho duševní stav se zhoršuje až téměř k šílenství, je nucen se vzdát pohrdání společností a vrátit se do světského fungování a - překvapivě - stát se fanatickým knězem.

Huysmans věděl jak na to. Věděl, co dělá, i bez trávy dokázal pobavit široké obecenstvo... A my, chudí duchem, co máme trávy jak vzrostlé žito, revír plný vycpané zvěře a neuděláme krok, abychom nezakopli aspoň o prašivku v Lídlu, nám to jde ztuha, čert ví proč!

Mánes se ztratil

4. října 2017 v 21:21
Jeden z největších hajzlů, které jsem kdy potkal, se jmenoval Podzimek. Měl takové milé, poetické jméno. Být to ještě větší gauner, jmenoval by se pravděpodobně Láska. Přesto byl Podzimek jako většina ztracených případů původně nevinný skautík. Až později se z něj vlivem neuspořadaných pitek a neutěšených rodinných poměrů stal zhrublý idiot a neoblíbený surovec a na rozdíl od všech mých ušlechtilých přátel byl krajně odmítán něžnějším pohlavím, protože šly řeči, že holky mlátil a že mlátil i jejich mladší bratry, když se naskytli... Ve škole kradl peníze na obědy, na učitelky dělal v hodinách opičky, posílaje je fakáčem daleko, kouřil na záchodě a dokonce jednou přišel omámený na tripu s očima jako baterky. Nemyslete si, že normálně mu oči svítily, na to byl moc velký kretén. Spíš se díval pořád přísně a dobrodušné tváře jeho sexuálně se probouzejících spolužaček ho rozdíraly přehlíživými úsměšky.
V době, kdy on chodil do třeťáku a já do druháku, jsme se nějak víc začali stýkat po tavernách. Rozhodl jsem se, že ho zasvětím do umění pitek a zneužívání toluenu a on mi na oplátku bude dělat oči a uši ve třídě, kam tenkrát docházela moje oblíbená princezna, kterou jsem se stůj co stůj chtěl pokusit zprznit.
Naučil jsem ho nedělat si z klepů valnou hlavu. Pokud chce prorazit jako zmrd, radil jsem mu, musí zachovat vnější klid a i když se bortí jeho důmyslné plány, nesmí se vzdát a musí jednoduše vytrvat, dokud se na něj znovu štěstěna neusměje.
On již tehdy trpěl, protože jeho tatík byl slabomyslný piják a dusil jeho máti ve vaně, dokud nečernala atp, atd. A z mého podivného Podzimka se stával pomalu ale jistě notorický alkoholik, začínal pít skoro víc než já, rozhodně pil častěji, protože já aspoň občas chodil do školy, kdežto Podzimek měl víc než 600 zmeškaných hodin za pololetí. Nejenže pustl, začal také páchnout. K mytí těla si vypěstoval nepochopitelný odpor, začal se asi štítit vody. K mytí od té doby potřeboval pádný motiv. Když jsem ho zfetoval xylenem, cítil jsem se jako pán tvorstva, který dopustil, aby si ovečka z jeho stáda dopřála zakázané potěšení - a měl jsem z toho krutou radost, jak jinak.