Prosinec 2017

Zabití pod vlivem

31. prosince 2017 v 21:21
Po oudu lámán oud, až celé vězně tělo
u kolo vpleteno nad kůlem v kole pnělo,
i hlava nad kolem svůj obdržela stán;
tak skončil života dny strašný lesů pán;

Technici blogu cézet opravili poruchu v sektoru ODPADY A JATKA S.R.O.

30. prosince 2017 v 11:21 | příště už ale zas v obvyklý čas, slečny a svlečny, jedním slovem ženy
Nad městem visel cínový měsíc, půlměsíček připomínající tětivu Amora.
Kdesi na kraji, blíž snad k jinému městu, blízko u viaduktu a nedaleko kamenného mostu, který dosud se nezbořil, ale jistě už byl za polovinou svého uspořádání, se z reproduktorů ozývál táhlý kvikot bubnů a probíjející pulzování elektrických varhan. Znělo to jako ratatata, dadadara, ratatadadara, pak ratatadarata, ratatata. Akční bandička praktikující performing a divoké akce po náročném učení na zkoušky a zničující hromadné pití panáků jednou týdně nebo měsíčné, aby se nestala jakože závislou, co to spolu táhla od střední, spouštěla nový diskotékový klub, přičemž celá chamraď nervózních, narušených mlíkařů se sešla, aby jeho zrození řádně oslavila.
U stolu v rohu, kde neonová světla na zdech tančila rachitickou tarantelu o pozornost zákazníků, seděly tři nevýrazné postavy, oblečené v obyčejných kapucích s bundami a v příliš těsných kalhotách u cigaret a kořalky, a čtvrtá, která vypadala, že si kroutí jointa nebo hraje na tabletu tetris, s tváří ozářenou nepřirozenou malátností, zatímco kolem hrčela z beden klubová muzika svůj jednotvarný a stále nepřekonaný beat degenerace. Nos přímo vdechoval močůvku proudící škvírami dveří hajzlů, dívky ječely jsouce v kruhu a kluci, když se v místnosti zvedal dým z cigaret, po jich nohách šátrali pod stoly s květinovými ubrusy.
Členové Vyvrženců pekel živě diskutovali o přínosu halucinogenů na tvořivost prostřednictvím šimrání tylních laloků...
Zakladatel se potutelně usmival, zatímco balil žváro a čmáral fixou po papíře. Jmenoval se plným jménem Henrik Ilmán, ale všichni mu říkali Riky a počet jeho nepřátel a odpůrců s každou sekundou existence te podivné, smutně a přece něžně zbrázděné tváře temperované zvláštním kouzlem, do níž se usazovala bdělost, přestože čas houstl, přibýval. Dál jsem tam byl já a můj známý Vráťa Býkovský a pak už jen někdo, kdo působil vysloveně stísněným dojmem, ale přece se živě zapojoval do rozmluv a jazyk se mu vlastně nikdy nezastavoval, Pepa Hradílek, jehož jsem měl tu smůlu poznat poprvé při té příležitosti a do smrti na jeho prášilství nezapomenu.
Nějak takhle to tam probíhalo:
"Vy, Riky? Takový umělec a to nevidíte, že jste jednou nohou v hrobě, když pijete ovocnou vodku a přikusujete k tomu nezdravého sejra, do toho jednu za druhou kouříte a nohy používáte jen proto, abyste se přemístil do autobusu a z něj vystoupil, dobelhal se do klubu, prásknul sebou na sofa, zaplatil dvacku a pil jedno zvětralé za druhým? Vždyť vám už ani nemůžou sloužit ledviny, tak jste věčně posedlým tím prokletým pivem, který tolik deformuje ducha," pisklavě hlásal Hradílek.
"Vážně bych rád viděl, co je v nepořádku s mou zásadou, že troškařit se u nás nemusí - a kde není už ani půl zdraví, že druhou polovinu sotva k tomu naroubujete," obřadně a jaksi nepřítomně pronesl Riky. "Nicméně," dokončil už přívětivěji, "jsme přesvědčen, že se vám u nás bude líbit a že budete cennou náhradou za Miltona." Milton se předávkoval, když neudělal jízdy v autoškole. Jeho matka se v reakci na čin syna probodla nožem, otec byl už několik let mrtvý kvůli alkoholismu.
"Pozvání samozřejmě se ctí přijímám," drmolil usoplený, jak hračka tenký Hradílek.
Co se mne týká, plakal bych. Pepa byl tuctový až k pláči. Mluvil za tři, ale nikdy vlastně neměl co říct. Že si ho chtěl bůhvíproč Riky pojistit ve VP, jsem považoval za nemístný vtip. Takový pronikavý duch a neviděl, že Hradílek je dutý jak stéblo...

Delegace rifferů to brala ztečí, vybírala si jednoduché skladby, kde mohla uplatňovat svou rádoby novátorskou image drtičů líbivých melodií. Jenže já jako stuprum jsem stěží mohl přihlížet těm nesmyslům, aniž bych se ozval nebo ohradil, neměl jsem zdaleka povahu mírného poustevníka a když někdo takto trapně narušil můj smysl pro integritu nebo vůbec estetický dojem, rád jsem se mu svěřil v podobném stylu. Vylepšil mu fasádu a tak.
Pochopitelně se mi moc nelíbilo, že Hradílek vypil slovy jedno řezané pivo a sodovku, aby se po úvodních repetivních akordech nějakého přiblbého duševního výtvoru generace rockových dětí válel ve vlastních blitcích na podlaze, protože ho prostě natahoval chmel a měl takovou reakci na kvašené cukry. Jenže radikální doba si žádala radikální kroky a tím v případě Hradílka bylo jeho přijetí mezi VP. Postupně jsem, ač nerad, ale přece začínal chápat, že nadešel čas, kdy bylo třeba se obětovat vyšší věci, aby menší byla zahlazena. Museli jsme být čtyři, neboť i jezdci apokalypsy byli čtyři.
Taky ho leckdo z okruhu mých nebo Rikových obdivovatelů nazval zrádcem nebo nemehlem. Což jsou oba dost zvláštní výrazy pro někoho, kdo se vyhýbá tvrdému pití, ale budiž, hlavní pro mě zůstává vždy obsah, tedy poselství, ne přesnost vyjádření, tak jsem se často s hlavou v dlaních utěšoval...

RIKOVA HLAVA:

Bylo to tajemství, jedním z těch, která jsou takřka považována za veřejná, že si ochočil vdanou ženu na slovo, poněvadž kdykoliv ji prý napsal SMSku, ochotně za ním přicupitala do hnízdečka lásky v kteroukoliv noční či denní dobu. A on ji tam údajně velmi prudce zvalchoval, jak se s dementním úsměvem zhýralého rutinéra kasal, když se nalokal deci muškátového vína.

Netuším přesně, jak se o jejich poměru nemohl klamaný manžel dozvědět už v prvních dnech či týdnech toho jejich románku, ale taky mi do toho nic není. V členech Vyvrženců pekel jsem se vždy snažil udržet morálku, že důležité je jen dělat se frajerem, jen na oko - a dostat se pod kůži mladým ambiciózním holčičkám jen jednou a vlastně už dost.

Ale jak už to tak bývá, pohádka netrvala příliš dlouho, respektiva bublina splaskla, jakmile je, ať už náhodou či řízením Prozřetelnosti, načapal ve vřelém objetí v nějaké boční uličce za barem o druhé hodině ranní. Ženské roztrhal šaty, které se jí napůl svezly z těla, rozsypal korále, Hradílkovi rozbil brejle a vybil zuby, dal mu taky baňu do žeber, která by složila i orangutaní mládě, takže obraz po příjezdu sanitky vypadal jak po cikánské tancovačce v prostředí zásobarny zubních protéz a reklamy na zaručeně pravé perly se zbitými protagonisty. Hradílek nebyl žádný zvláštní boxer a že by se prával skrz vnadné ženské, to se říct asi nedalo.

Nicméně prcacímu vztahu byl učiněn tento úsměvný konec, nyní nastoupil vztah vážně-rozhodovací a v této fázi naší pouti bychom se měli zaměřit na následky, které pro Hradílka bylo jednak zkušební členství ve VP, jednak čerstvá zkušenost s rozbitým nosem a vůbec u smeťáku rozsypanými zuby.
Můžu potvrdit, že náš habán měl dost problém se sebeúctou. Nedokázal ubránit sebe, to ještě mohl přičíst na vrub vypitému deci vína, jenže neochránit svou milovanou podvádějící ženu, to bylo pro jeho sebedůvěru trochu silná rána. Navíc léčení se nedařilo tak, jak lékaři slibovali. Boj pro boj, to jest zkušenost, jíž ještě neznal, spíš se teprve učil, jak hořce chutná nakládačka, když jseš fouňa se slabým trupem a neumíš udeřit zpět.

Julie se pochopitelně po demonstraci násilí rychle udobřila s horkokrevným parohatým manželem a žili zas jak předtím, takřka vyrovnaný vztah plný obapolného pochopení pro slabůstky druhého. Jen manžel už tak často netrávil večery při luštení křížovek, zato šly řeči, že o to častěji chodíval do nevěstince Slávie na pobřeží té řeky, která teče s klokotem kolem stověžaté matky všech měst, cesty všech cest, metropole, kde se slepcům zarážejí hůlky do mezer v dlažbě a kde mají dlouhoprsťáci pré a tam využíval služeb jakési blonďaté Katji, mladé, usměvavé, ze solárka opalené mužatky, či spíš muženky s bičíkem a v těch módních černých botách s bodcem, jaké dnešní holky znají třeba z prodejen erotic city.

Vychází či ne?

29. prosince 2017 v 14:11
Tak kdo tu ještě zůstal zalezlý? V tvrzi hříchu a přebytečných masakrů, přiznejte se, copaté holčičky. Určitě se zpoza své slušivé sukýnky usmíváte. Tedy vaše PŘIROZENOST uvelebená v kalhotkách se usmívá. Dříve holky zvaly chlapce na malé černé, ale dnes už to tam holky černé nemají. Aspoň myslím.

Tak tedy, shrňme si to. Na resumé patlatoku je ještě brzo, vždyť zbývají dva dny. Poté se astronomicky rozloučíme, nebo ne astronomicky, ale matematicky na úrovni elementární, s rokem křečka nebo co teď letí. A nastoupí další. Rok volal do nebes svou roztržitostí. Nejdříve fungovaly články, ale pak přestaly vycházet tak, jak si to stuprum vymyslel, takže nemělo smysl se ozývat. Nyní raketoví technici z blogu strávili své přesčasy na vyčerpávájící a rizikové práci na systému zveřejňování článků, což přineslo úspěch. A my se budeme ozývat v tradičním čase. Opět, opět, děkuji ti, ty neskromná entito, co si říkáš Bůh! Vlastně jejich úsilí přineslo i jiné ovoce. Všichni z blogu.cz odešli někam do neznámých končin, a hrstka nás zůstavších tak nemusí řešit otázku, zda popíšeme veškerou kapacitu blogu.cz!

Highlighty roku křečka:

Stuprum měl v hlubokém rozjímání při borovičce, rumu a vermutu čas stvořit postavu, která předčí vaše očekávání.

Podařilo se mu zlomit ruku vyhazovači na tancovačce.

Zároveň se mu podařilo objevit půvabnou princeznu ukrajinsko-polského původu, která ho přivádí do vytržení. Nechce si to naneštěstí přiznat. Dobýt se do jejího srdíčka bude oříškem roku candáta (2018 nebo 2019).

Prodělal těžký výpadek paměti, tzv. blackout, který ho na několik dní připoutal na křeslo!

Splnil si svůj sen a prohrál peníze v kasinu.

Koupil si maskáčové kalhoty ze sekáče.



Jmenovala se Zdenička a postrádala teplo mateřské lásky a lásky otcovské.
Chvíli se o ni přetahovali ve dvou pasťacích, než se dostala do péče pana Kohouta, majitele obchodu se sirkami. Tam docházela i paní Kalivodová, manželka slavného jičínského právníka Kalivody, který dostal tři své kriminální případy až na Evropský soudní dvůr. Paní Kalivodové zjihlo osrdí, když uviděla tu chuděrku, jak se válí poblíž začouzené linky s krabičkami od sirek i řekla panu Kohoutovi, za nehož se čerstvě vdala, že si ji vezmou do láskyplné péče. Ukázalo se ovšem, že Kalivoda je kromě právnické veličiny taky brutální masovým vrahem, což si, prosím nepleťte s vrahem sériovým, neboť tí mají zpravidla zcela odlišnou motivaci i metody zabíjení, úplně jiný profil, zatímco jeden je psychopat, druhý je sociopatický inteligent, který se náhodou dostal k sofistikovanému vraždění.
Zdenička vyrůstala v rodině, která měla daleko k dokonalé. Štěpán Kalivoda tloukl každý týden paní Kalivodovou tak, až se jí dělaly modřiny kolem výrazně nalíčených zelených očí. Ať už z její skryté, tedy latentní touhy být vlastněna a bita dominantním jedincem nebo z nedostatku příležitosti, což se moc nezdálo, protože měla stále jakési křivky a uplácanosti těla, zůstavala v moci pana Stěpána. A Zdenička jako plující balónek na rozbouřených vlnách zdivočelého moře se valila v bezednost úzkostí a strádání, poněvadž sotva začala pravidelně přicházet do svých dní, pan Štěpán ji začal sexuálně zneužívat, nejprve po ní vyžadoval pouze orální uspokojení, později se stále nenasytněji začal prodírat i do jejích vaginálních oblastí, dokonce do zadních vrátek. Zavíral ji do pokoje, protože ji chtěl pouze pro sebe, už ani nechodila do školy, ve třinácti tak těhotenský test oznámil, že čeká potomka. Jaké trauma asi rozechvívalo tu jemnou dětskou dušičku s tak citlivýma andělskýma očima, to se neodvažujeme posuzovat, pravdou však zůstává, že Zdenka byla na konci sil, její nekončící pokusy o sebevraždu hraničily s šílenstvím.
Hodily se k vykreslení jejího stavu tyto verše:
Tvá záře celá křivá -
oko mdlé a chůze líná -
vždyť jsi jako umučení,
což Ti v nebi zdrávo není?

Krátce a stručně, Zdenička porodila na koberci dceru, kterou Štěpán pojmenoval Maria, která ovšem za dva umřela na vyčerpání organismu. Než se tak stalo, vyřízl dítěti z hlavičky mozek a uvařil ho na středním plameni, načež ho zkonzumoval před zdcenou paní Kalivodovou připoutanou k radiátoru i nad duchem nepřítomnou, krví zbrocenou pravou to Xenou týraných žen, Zdeničkou. Tady už přestávala všechna zábava, paní Kalivodová neměla odvahu se vůli Štěpána postavil a zavolat na něj příslušníky mravních pořádků a Zdenička byla ve čtrnácti letech pouhým pokusným zvířátkem, které ovšem začínalo nezvládat nápor nových experimentálních podnětů.

Kvíkot

29. prosince 2017 v 4:54
dfhh

Pekáč nasrané děvky

27. prosince 2017 v 2:33
gss

Kapříci

24. prosince 2017 v 21:50
Jsou tu.

Zpitý pod stolem

23. prosince 2017 v 13:00
Ještě dva dny!

Culík z hlíny

21. prosince 2017 v 1:17
gdsd


Šlem ze zahrádky

17. prosince 2017 v 14:30
fsa