Leden 2018

Zneuznané oči

30. ledna 2018 v 21:21
Vzpomínám na dobu dospívání, na takzvanou pubertu. Všichni měli nasráno v hlavě nebo byli tlusťoši a kreténi a jejich matky píchaly se sousedy, když byli jejich otcové na služebních cestách. Nenáviděl jsem každého od prodavaček časopisů až po profesionální kadeřnice. Všichni mě mlátili do hlavy, dostal jsem tolik výprasků, že kdybych mohl z nich vytvořit šňůrku, táhla by se až na Měsíc. Nejhorší je, že jsem jim věřil, že je to pro mé dobro, že se pak srovná má hormonální nerovnováha, ale hovno se srovnalo, propadl jsem ještě hlubším depresím, vyhrožoval mladým fešným holkám znásilněním a často se vydával všanc smrti.

Teď, když na Nanga Parbatu zahynul po dramatické záchraně a záchranné misi ten horolezec a té francouzské slečně zmrzly všecky prsty, jsem si připomněl, že tam je -60 stupňů a že jediné teplé místečko tam je, když trčíš zahrabaný ve sněhu.

Rýsující se na pozadí temna

29. ledna 2018 v 21:21
Tuto postavu, neboť o té je právě řeč, jsme poznávali po hlasu. Rýsovala se na pozadí temna jako krab se rýsuje na pozadí písčité pláže. To není přednost, nýbrž vada, chci dodat. Vůbec se totiž nemaskuje. Když vytváříte masou svého ztělesnění kontrast na pozadí, pak mimikry asi nebudou pro vás to pravé ořechové. Podstatné je, že když konečně vystoupil ze stínu, vypadal v obrysech úplně obyčejně. Mohli byste si ho splést s klukem, se kterým žijete. Prostě tuctový Karlík. Myslím si dokonce, že tu holku už v zásadě nemiloval, jinak by ji totiž neuškrtil u kontejneru, nerozřezal na pět stejných dílů a nenacpal do popelnic. Ačkoliv zvyky se mění jako poryvy počasí a sto chutí je leckdy obsaženo v mnohem skromnější hrstce lidí. Měl poznávací znamení, které, když jsme přistoupili blíž, vyniklo jako světlo na semaforu pro někoho, kdo si před malou chvilkou vstříkl do žil trochu syntetiky. Měl zneuznané oči. Takové se vyskytují nejvíc u osob absolutelně nekompetentních, nervově chorých a se sklony k hraním automatů. Obsedantně-kompulzivní, měl nárok na léčbu, neboť psychiatři se domnívají, že OCD je zcela ojedinělý jev vzniklý teprve v jednadvacetém století a šířící se jak lavina vlivem vzrůstající počítačové gramotnosti a taky dílem díky stykům nepozorných kočiček s cikány / na záchodcích cikánské diskotéky / bez ochrany. Ve skutečnosti nic jako OCD neexistuje, je to pouhý výmysl šarlatánských fabrik produkujících léčiva v kombinaci s vládou, jejich vykřičený kontraband coby důsledek profylaktických opatření ohlašovaných v každém televizním zpravodajství, aby k následujícím volbám přišly s lepším obratem, s méně hrozivým schodkem.

Tato postava ostatně velmi připomínala mladého prezidenta Zemana, dej mu Pane dlouhé žití. Jen s tím rozdílem, že postava rýsující se na pozadí temna vykazovala zaječí pysk v pokročilé formě a vypadávaly jí vlasy způsobem dosti nevkusným. Dále už přiznané zneuznané oči a bambulovitý nos, který vypadal mezi očima trochu mázle, asi jako když se smíchá utrejch s kalafunou v poměru jedna ku třem. Kdo ví, kdo by jej nepodezíral např. z příslušnosti k rodině Zemana. Občas takhle dostává nadáváno každý, to zas na omluvu přiznáme. Každy s trochou fantazie se v něm může najít, v našem Karlovi.

Kdo si dá kolu?

28. ledna 2018 v 21:21
Venku panovalo chladné počasí, občas byla někde zamrzlá voda, sem tam zbytek sněhu. Plevely na zahradách byly uschlé a celé okolí vypadalo, jako by tu už dávno nikdo nežil. Přesto se v pár oknech svítilo a za záclony se pohybovaly stíny lidí. I venku jeden takový stín byl. Přesunoval se tiše, rychle, nepozorovatelně. Nikdo by si ho z domů ani nevšiml. Ale zvenčí mohl být vidět - a taky byl. Všimla si ho jedna holčina, celkem malá, s krátkými vlasy. A s pohledem, který nemohl nezasvěcený rozpoznat. Stejně neslyšně pobíhala za první postavou, až stála těsně za ním. Přiložila mu ruku na rameno a pevným hlasem cosi zašeptala. Pohlédl na ni. Až teď byla v dívčiných očích vidět čirá hrůza, přesto dál hleděla do míst, kde by měly být oči, ale nebyly. Rychlým pohybem ruky ji chytil a ona se nezmohla na nic. Tentokrát ale už ne kdesi venku. Doteď totiž spala. Pořád se stejným děsem v očích sebou trhla, s křikem se probudila a přemýšlela o tom, co viděla, aniž by si všimla prázdných očí za oknem..

Děsivé, že?

Tyhle oči ale nepřestaly svítit v okně, rozběhly se, vlastně vyšly docela kolébavou chůzí vstříc vinárně na rohu Masarykovy ulice, hodí se dodat, že byly prostovlasé a nazuté do vojenských bot. Prázdné oči šly, jako by se nechumelilo, až došly těsně před vchodem, tam se ještě jednou rozhlédly, jako by měly strach, že je někdo může spatřit a pomalu vešly dovnitř.
Majitel kavárny se jich zeptal jako starý známý:

"Kávu, oči?"
"A něco do ní, prosím," odvětily spěšně.

Hned se kolem rozlila charakteristická vůně rumu nalitého do horké kávy. U pultu popíjeli dva nebo tři muži, ale oči se na ně ani nepodívaly.

Později kavárník připustil, že oči vypadaly dost unaveně, když odcházely. Vdechl ještě jednou vůni, kterou po sobě zanechaly, ženskou vůni, skoro by se řeklo vůni postele.

Tělesná vada

27. ledna 2018 v 21:21
Rád bych věděl, jak se Henri Polydore Maubant připravoval na role. Určitě nezhubl dvacet kilo jako Hugh Jackman, aby vypadal víc fit. Takže v tom strojení musí být i něco jiného. Jakási afektovanost ducha, která velí tu přidat, tam ubrat, aby celek působil jako zdaleka jiné ústrojí, aby ten někdo nepůsobil už jako pouhý stín, nýbrž přinejmenším jako stín nadán schopností imitace.

Plastic Man

26. ledna 2018 v 21:21
K VEČERU
na všechno seru
Pak si u Umprumu
koupím flašku rumu
Sedím u ní sám
cejtím se jak pán
Za malou chvíli
jsem už opilý
Pěkně koukám dolu
na trnože stolu
Nikdo o mně neví
že jsem marxist levý

Fojnická harfa

25. ledna 2018 v 21:21
Dosaženo non plus ultra ohyzdnosti: po tygru a panteru pavián a mandril!
První lidé museli být nejstrašnějšími nestvůrami a obludami co do ohyzdnosti těla a zvrhlé podlosti ducha: - Horší už to nemohlo být, - tedy stávalo se to lepší.

Tenhle článek věnuji Jacku Ketchumovi, který dnes zemřel.


Bylo to velmi vhodné místo pro zmizení. Alespoň na první pohled. Dům paní Bairdové vypadal jako další tisícovky podobných na Skotské vysočině v roce 1945. Čistý a klidný, s vybledlými květinovými tapetami, naleštěnými podlahami a ohřívačem vody na toaletách. Sama paní Bairdová byla usedlá a bezstarostná dáma a neměla nic proti tuctům knížek, které Frank vozil neustále s sebou a kterými obložil její malý salonek s výhonky růží. Potkala jsem paní Bairdovou v hale cestou ven. Zastavila mě a dotkla se svou buclatou rukou mé paže a neupravených vlasů.
"Drahoušku, paní Randallová, takhle nemůžete ven! Trochu vás upravím. Tak! Tak je to lepší. Moje sestřenice mi říkala o nové trvalé, kterou vyzkoušela. Vypadá úžasně a drží. Možná byste ji také měla zkusit."
Neměla jsem odvahu jí říci, že moje nepoddajné kudrnaté vlasy jsou pouhým rozmarem přírody a nikoli důsledkem nějaké trvalé ondulace. Ona sama měla také vlnité vlasy a vypadaly přirozeně.
"Ano, udělám to, paní Bairdová," zalhala jsem. "Teď jdu do vesnice, kde se mám setkat s Frankem. Vrátíme se na čaj." Strčila jsem do dveří a vyběhla na pěšinu ještě dřív, než mohla zaznamenat další nedostatečnosti mého poněkud nedisciplinovaného zevnějšku. Po čtyřech letech práce v uniformě armádní zdravotní sestry jsem se těšila z toho, že už ji nemusím nosit a oblíbila jsem si bavlněné oblečení jasných barev, které však bylo pro zdejší vřesovišti pokrytou krajinu naprosto nevhodné.
Původně jsem ale měla jiné plány. Těšila jsem se na dlouhý dopolední spánek a líná odpoledne v posteli po boku Franka. V přítomnosti pracovité paní Bairdové a jejího neúnavného vysavače však žádné lenošení nebylo možné.
"To musí být ten nejvíc zaneřáděný koberec na celé Skotské vysočině," poznamenal Frank, ještě když jsme leželi v posteli a poslouchali zuřivý řev vysavače na chodbě.
"Zeptej se na to naší paní domácí," navrhla jsem. "Možná jsme měli jet raději do Brightonu." Vybrali jsme si vysočinu jako ideální místo pro naši dovolenou ještě předtím, než Frank nastoupí na místo profesora historie na Oxfordu. Domnívali jsme se, že skotské území bylo o něco méně zasaženo válečnými hrůzami na rozdíl od zbytku Británie a nebylo infikováno frenetickým veselím, které propuklo po skončení války.

Den pohasl v noc

24. ledna 2018 v 21:21
Vhoďme vše to na jednu misku váhy a na druhou opičího epigona, zbaveného hadrů, jimiž ze studu zakrývá své lamentabilní, vypelichané, - s jakou péčí pěstuje zbytky své srsti! -, nesouměrné, ohyzdné, zchátralé, mrzácké, pestilenční tělo s malátnými svaly a želvími, neohrabanými pohyby;...


Vzpomínám na věci, které jsem v životě ztratil. Na promarněný čas, na lidi, co umřeli nebo jsem je opustil, na vzpomínky, co už se nikdy nevrátí.

Zbrocená krví

23. ledna 2018 v 21:21
Koneckonců jsme jen obyčejný slátaniny masa a kostí. Rodíme se a umíráme jak dobytek. Nikomu nezáleží na tom, kdy to bude. Hlavně že dneska je co do huby, objetí dívky sladké, sklenička se třpytí tím civilizovanějším lihem a co bude zejtra? Vem nešť zejtřek, to si lehnem do rakví a ani pes po nás už neštěkne...



Tak ještě jeden, abyste si nemyslely, že myslím jen na prasečiny a mozek mám v kalhotách.
V pokoji je tma jako v pytli. Naše oči si na ni ale pomalu zvykají. Je tu postel a v posteli spí žena. Krásná mladá žena, taková ta bytost na pomezí dívky a ženy, stále ještě spícím andělem a dosud ne probuzeným ďáblem. Je teď, v tmě, na níž si oči pomalu zvykají, jako zvláštní druh baobabu, nečekaně dojemná, když spí na zádech a její prsa tiše oddechují píseň noci. Černé vlasy se vlní po polštáři jako záplava temné vody. Stane se z nás pohled, pozorující ji z jednoho bodu. Nenápadně jako jehličí borovic, které se zatoulalo do bot během procházky lesem. Jsme pohled kamery zavěšené ve vzduchu a můžeme se prostorem pokoje libovolně přemísťovat. Teď právě visí kamera přímo nad postelí a zabírá dívčinu spící tvář. Její obočí má v sobě něco z úředního vzezření starých chšaçapávanů, ochránců země staré ptolemaiovské dynastie, vyrůstá kontrolovaně, že ani na moment nepochybuješ o tom, že aspoň dvakrát denně stojí před zrcadlem a nějakým udělátkem si je zastřihuje a tvaruje do svůdných forem. Jenže teď i její obočí spí, společně s víčky a řasami kouzelné vyřezávané panny. Tak tedy její hlava leží na polštáři a vypadá, že se dívá do stropu, jenže se nedívá nikam, protože spí jak bys ji hodil do vody. Víčka jsou zavřená pevně jako poupata v zimě, a proto je nemůže otevřít ani kdyby chtěla, a bylo by dost divné, aby je chtěla uprostřed noci tmoucí otevírat. Vlastně se jí nejspíš ani nezdá žádný sen. Je tak uvězněná v těle, že kamkoliv v bdělém stavu vyjde, všude ji propůjčuje hodnost. Nemůžeme říct, že chlapy přitahuje, neboť to bychom jí křivdili. Jsou do ní zbláznění a předhánějí se v tom ji dostat do postele, takový je úděl krasavice, nikdy nepozná v houfu loupežníků přítele. Teď ovšem její bělostný štíhlý krk zachovává hutnou mlčenlivost dokonalého díla, její malá brada je perfektně tvarovaný útes, vybíhající v graciézním úhlu do moře. A ona ani nehne brvou, v tváři se jí opravdu nepohne jediný sval. Jediný sval. Jako soška, kterou někdo ve finiši glazoval, je jaksi nehybnější než obyčejná sádra a tím neskutečnější. Do toho jsme si řekli, že je tma jako v pytli. Sami jsme teď malinko na pochybách, jestli - pozorující ji z jednoho bodu zavěšené kamery - právě nad postelí nejsme na tom nejméně vhodném místě. Někdy se možná hodí poodstoupit a jako nějaký šíleně zdeptaně opilý malíř bujarého mladistvého aktu pohlédnout na plátno z odstupu vzdálenosti, aby detail ustoupil celku a nechal ho právě vyniknout v tom nejpřekvapivějším záhybu. Nevěřím příliš, že dívčiny životní funkce při tak hlubokém spánku zůstavají aktivní. Připadá mi, jako by byla na sněhobílém povlečení položenou již zbledlou, mrtvou nevěstou v poněkud lehkovážném filmu nafoukaného režiséra, který se před natáčením posilní jeřabinkou a pak na celý štáb z křesla volá, že to nemá štávu. Na samém pomezí organického a neorganického života splývá mi její dech s něčím maximálně pozorným. Zalitá do vosku, nevnímá. Nemůže vědět, že my to vidíme, tak jako nemůže vědět, kde je teď Franta a proč neleží po jejím boku. Především proto asi, že to je její pan Božský a že s ním navazuje jen nesmělý oční kontakt, kdykoliv ho uvidí procházet nedaleko ní. Chtěla by z něho trhat šat, ale to by se časem z Božkého stal Nadprůměrný a z něj Běžný a pak Otravný a nakonec by se radši tulila do náruče pana Osudového, jak už to zhýčkané slečny dělají.

Pomsta bývá sladká

22. ledna 2018 v 21:21
Mám pro vás obří překvapení! Vžil jsem se do emocí mé kámošky. Čas plyne tak rychle. Proplouvá mezi prsty jako voda v potoce. Dny se pojí v týdny a týdny v měsíce a já pluji. Jako ta loďka na moři. Bez velkých starostí. Oceán je klidný, obloha slunečná, jen občas se na ní ukáží mračna a vzduch protne krátký déšť. Nic není tak uklidňující jako něžné vlnky na hladině.V přítmí města, ve staré uličce pod kostelem se tiše vytrácí dvě postavy, v upřímném objetí plného lásky, ve svém vlastním světě, bez existence kohokoliv a čeholiv jiného, míří vstříc konci dnešního večera. Láska je krásná. Sledovat dva milence, všechny ty emoce, city a láska z nich úplně sálá (a bodají do mého, občas trochu bezcitného srdce).

Vyšel jsem z hospody do zmrzlé ulice osvětlené starými pouličními lampami, které na ni vrhaly oranžové světlo, připomnělo mi mé dětství. Ulice byla prázdná, rodiče i děti pokojně spali a já se vydal na dlouhou cestu k mému bytu. Nefoukal vítr, jen hustě sněžilo. Za mnou se ozval jemný hlas, otočil jsem se, to ona ke mně nesměla hovořila. Zeptal jsem se ji, kam teď půjde, řekla, že neví, nemá kam jít. Pozval jsem ji tedy k sobě domů, dali jsme si kávu a povídali jsme si o životě. O tom, jak je vše nespravedlivé a jak jsou lidé zlí. Našel jsem v ní sebe samotného, přál jsem si, aby tento večer nikdy neskončil. Ale všechno pěkné jednou skončí, bohužel, ani dnešní kouzelná noc nebyla výjimkou. Ona odešla a v mém bytě zanechala jen její jemnou vůni a smutek, se kterým přišla, všechny ty problémy. Odešla hledat štěstí do míst, kde by je jiní nehledali, do temných ulic starých měst, do starých bytů starých mužů. Přišla jim do srdcí vnést smutek a žal.

Vždyť nebýt konců, není ni začátků.
Čím víc zabolí, tím líp nám zítra bude!
Nech mě, odejdi! Zapomeň na noci vysokých podpatků!
Zapomeň na hudbu zapomenutých zpěváků.
A chce se mi křičet.
Vážně.
Chce se mi dělat krátký, zbytečný věty. Chce se mi za nima dělat konce. Chce se mi končit. Chce se mi začínat. Chci!
dokud dejchám, je všechno v prdeli.

Odbočíme k čárům

21. ledna 2018 v 21:21
hdsh