Leden 2018


Mudrc mi poradil, abych si nalil čistého vína

Čtvrtek v 21:21


"Jsi moje?" ten studený dědek řekl své ještě ne nevěrné utrápené ženě: "Jsi moje?" Byl jsem právě u toho, a jen Prozřetelnosti můžete děkovat, že jsem při tom byl, abyste se dověděli, co a proč a jak a nakonec byli chytřejší než plesnivej stařec.
Prý jsi moje... to ženy nerady slyší, na to nerady odpovídají. Svět je semeniště hříchu a pařenistě pohlaví, to věděli už naši předci.
Poněvadž když si holku chceš připoutat jako můj kolega, který měl šedesát let a osmadvacítku zavíral doma na klíč... co myslíš, že se stane? To je přece pointa milostného bloudění. Jeho nejmilejší, jeho vyvolené Holce se zápalí lýtka a rozletí se setrvačností znechucení do náruče těch, kterým je všecko šumafuk. Tak to chodí, drazí přátelé. Starý muž zrazovaný mladou nevěrnicí. Může být něco víc směšného a zároveň smutného? Vystrašený parohač, chlap uražená, který jí nikdy neposkytl úlevu, nikdy se nestal přítelem v těžké nouzi, měl jistotu jen tehdy, když byla v domu zavřená.
Takže ji zavíral na klíč a říkal všem známým i neznámým na potkání: "Tak to je moja žena, prosím. Tadyhle ji máte."
A všem takhle klouzala čelist. Bodejť by ne, vždyt měla ženské kulatosti, ten pevný zadek a svůdná prsa a rozkošné, pěstěné prstíky a plavé vlasy a živé oči její hleděly do okolí jako zájem. Všichni si v duchu říkali, vím to, neboť jsem byl při tom: "Řekl žena, ale myslel dcera, nebo snad ne? Žena?! O tolik let mladší?" Podivovali se.
Pak už nic nechtěl, opravit ani nakoupit, jak mu odpelášila. V zuřivé zlobě mu zůstala jen jeho chátrající chata. Nechyběla mu vlastně ona, nýbrž špína sexuality linoucí se z toho vnadného těla. A ten klíč, který tolik zbožňoval, ten mrštil prý za ní do kanálu. Kudy pajdal, tudy se mu připomínala. Blyštila mu vstříc z každé výkladní skříně, v každém zrcátku se nahá odrážela nazpět, žádoucnější než kdy dřív. Až už jenom seděl na kanapi a pálil druhou za třetí a vzdychal, takhle z hloubi plic vzdychal svou osamělost. Notně vrásčitou tvář zdeformovanou do pitomého, zamračeného šklebu nechával šlehat cigaretovým dýmem. Pít ovšem nezačal, domnívám se však, že jen proto, že se pořádně pít nikdy nenaučil. Každopádně v servaném gauči působil jak maňásek a skutečně se tam odehrávalo divadlo téměř pro nikoho, neboť prakticky nikdo jej nemohl spatřit, divadlo oproštěné od fyzična i od citu, marně naříkající a marně ujišťované, proč on, koho či co, zač tak trestán. A tak ten škaredý muž, nevysoký, v těle důkladném, s zcuchanými vousy, které ho nedělaly ani zajímavějším ani hezčím, nevstával za ničím, stárl úplně bezduše, slunce mu už nesvítilo na cestu a když pak zničehonic prodal dům, zůstala na pozemku jen bouda pro psa, pro bígla, kterého tam nechal. Slyšel jsem ho štěkávat, zněl zpovzdálí nenápadně jako bílý šum a čím blíž jste byli, tím víc se zarýval do uší, jako by štěkal ten dědula, štěkával tak asi od půlnoci, jako by mu do řiti něco kulatého vjelo a štěkal znovu i o třetí ráno, když jsem se vracel nasračky z knajpy, držel si v štěku vysoký standard, dokud jej noví majitelé nemohouce ho snést nevyhodili na ulici.

Prokaryota padají z nebes

Středa v 21:21
Noc snesla se k zemi. Soumrak hustší a hustší rozestíral se krajinou. Křídlo temnoty chránilo příšernou postavu, která se zahalena v dlouhý černý plášť, pokoušela zlodějsky dostat od dědiny k poustevně. Jakmile se prodral až k vchodu do jeskyně, uslyšel z hloubi kobky táhlé vzdechy nějaké švarné, mladé, hezké ženušky. Překvapilo jej to. Očekával, že se zde setká se svým kolegou ze studií, ryšavým Patrikem, který hrával fotbal za pardubické Medvíďata. Dotáhl to až na ředitele společnosti prodávající auta značky Kia. Zdá se, že v nitru poustevny probíhalo značně rozvolněné setkání jeho kamaráda a vlastní jeho ženy, jak poznal z vykříků. Nevěděl, či jít dovnitř a prozradit se nebo raději se odebrat na kutě a ráno předstírat, že vůbec o jejich poměru nic neví.

Je to svízel, ale dej své dívce po čísle odpočinout

Úterý v 21:21
Nesmíš mi dovolit, abych od tebe odešla, Rafaeli! Stojím před tebou jako žák přivolaný k tabuli, který ztratil nit k početnímu úkonu!
"O nikoliv, anděli. Nedovolím, aby ode mne odešla tak znamenitá písařka, nic se neboj!" odvětil horlivě profesor. "Ale ty citáty," zabloudil zrakem dolů k obrudě jejích šatů, "ty citáty mě dokonale pomátly. Ostatně stačí už jen závěrek, který mohu dokončit vlastní rukou."
"Né! Ne! Musíš mi dovolit, abych dílo sama korunovala."
"Nuže tedy dobrá, ještě naposledy použiju tvojí laskavosti, snad dnes, snad zítra. Se ti dovolám na mobil. A něco spolu upečeme, viď?"
"Ano.. musíme se oba osvěžit po namáhavé práci," usmála se.

Langobardský bratříček v Kristu

Pondělí v 21:21
"Protože jsem byl kokot, přišel jsem o práci i o rodinu," řekl při léčení jiný kokot. "Snažil jsem se sekýrovat celý svět a přitom jsem neuměl poručit ani sobě. Byl jsem fanatik zfetovaný mocí. Bylo to šílené."
Někteří psychoterapeuti dokonce tvrdí, že každý člověk je kokot, jakmile ho jen trochu poznáte. V jejich případě to pravděpodobně platí. Jinak se však tato teorie vztahuje jen na kazatele a právníky.

Kuplíř - přítel padlých

Neděle v 21:21
CHČIJU KLIDNĚ DOLŮ Z OKEN -
jsem přec pánem svýho domu!
přesto skrytě šilhám okem
copak dole říkaj tomu


Nic neříkaj, nic nevidí
jenom sedí v podřepu
klopí oči, snad se stydí
že mi serou do sklepů

Och, běda, sapristi, femme fatalična

13. ledna 2018 v 23:23
Oslavy pokračují. Už se propracovávám ke stavu, kdy bych mohl někomu či sobě vážně ublížit. Tlumí mě ovšem narkotika.

2:12 po půlnoci v neděli.
Ležím v krvavé omáčce ze střepů. Někdo pořádně nasraný se pokusil mě ubít kríglem. Teče mi krev z nosu, úst i uší. Částečná paralýza. Pořádně neslyším, co se kolem děje. Zvuky přicházejí ze značné dálky. Asi umírám...

5:58 - zvoní mi budík.
Probouzím se celý otupělý. Tak jsem se dožil dalšího bílého dne.

Rozbíjím plachetnice

13. ledna 2018 v 21:21
Narozeniny proběhly bez větších šlamastyk! Nikoho jsem nezabil a nikdo nezabil mě.

Poměr člověka k ženě je v 21. století upřímnější

12. ledna 2018 v 21:21
Milostné dopisy hrály zvláštní roli v životě pompadůrek a baronek zašlých časů. Voskové pečetítko, rudé jak samo srdce, se rozplývalo na přeložení hran a svítilo do očí milencům jasem příslibu. Už tehdy nosily dámy chokery. Jen spíš vypadaly jako náhrdelníky z černých perel.

Vyexploatoval ji (monackou vodku) do posledního srku

12. ledna 2018 v 3:08
Věnováno lehce vzrušivé Nymfě s ohnivými vlásky

Hinata seděla na verandě a opalovala se na letním slunci. Čekala na příchod své přítelkyně Sakury. Byl parní letní den. A ony měly v plánu se podívat do nedaleké staré krypty. Sakura přišla s úsměvem a políbila Hinatu s láskou v srdci. Byly spolu už dlouho. Moc se milovaly. Žily kousek od sebe. Nu a tak vyrazily směr stará opuštěná krypta. Zbožnovaly temné a tajemné věci. Přitahovaly je. Došly na své místo. Do své oblíbené krypty. Jen co tam došly, tak se začaly klasicky líbat a svlékat vzrušením. Často se sem chodily pomilovat. Ano spaly spolu jak na hřbitovech, tak i v této kryptě. Milovaly tu magickou tajemnost těchto prostorů. Vzrušovalo je milovat se nahé na takovýchto místech.
Vášnivě se líbaly a mačkaly si prsa a bradavky. Hinata prstila Sakuru. Obě vzdychaly vzrušením. Milovaly sex v této kryptě a v opuštěných budovách. Milovaly to tajemství těch míst. Avšak Hinatě se povedlo lehce přetočit ručičku dopředu na starých hodinkách mezi Sakuřinými prsy, které se krčily na její hrudi. Najednou se objevily v něčem, snad ve víru, který je točil dokola a vyhodil je uprostřed kovové přírody. Vypadalo to jako příroda, jen to vše bylo z kovu či co to bylo za materiál. Tráva pod nohami byla tvrdá a bodala je do chodidel. Pokračovaly v milování. Jen Sakura byla trochu zmatená.

Zas ty kurvy články nevycházej. Tak na to vám jebu.