Únor 2018

Srdce

Včera v 21:21
Každá malá muška, která kolem ní bzučí, je šťastná, že může dýchat její parfém.

Potrefená

Pátek v 21:21
Miluju hněď lesů nebo piva.
První zářné hvězdy. Často koukám z okna na hvězdnou oblohu.


Násilím jsem se odtrhl od svého ukolu nedělat v podstatě nic.
Pak jsem šel do kuchyně a udělal si vajíčka.
Špatně pochopila smysl a základní principy. Zakázala mi si vzít vychlazené pivko v ledničky!
Musel jsem jí znásilnit na kuchyňské lince.

Oblékl jsem se teple a vyšel do chladné noci.
Vítr je vrtošivý jako sami bohové. Kostky vrhali bohové.
A my byli ti, co sklízeli.

Stavuji se na víno do nonstopu.
Jsem po víně uvolněný a věci se vymykají kontrole.
Mám znovu chuť ochutnat ji!
Zatímco ona jen jedla, tloustla a kouřila.

Krasořečník

Čtvrtek v 21:21


V lásce je sémě našeho růstu. Skuteční osvícenci, jejichž srdce planula láskou, překonali všechny nástrahy doby. Protože kdo miluje, ten vítězí nad světem a ztráty se nebojí. Ve skutečné lásce se člověk odevzdává bez výhrad. Otec měl pro všelijaké pletky spoustu příležitostí, a řádně je využíval. Byl spolumajitelem restauračního baru jménem Orlí hnízdo. Ženy se u něj střídaly jak na běžícím pásu.

Rozprava o drobnostech

Středa v 21:21
Vy nevíte, co to je být blázen?

Ovšemže nevíte. Protože si to každý vykládá podle svého.
Říká se třeba, že sportovci jsou blázni, když se snaží překonat nějaký rekord.
Nebo třeba tvoje holka je blázen, protože dá přednost teplíčku těla tvého nejlepšího kamaráda a tobě nezbývá, než jim udělat intimní fotky při vášnivé souloži v autě a konfrontovat je s nimi!
Pak se vede dost divná diskuse, kdo teda s kým bude souložit. Řeší se budoucnost bláznivé holky i ta tvá.
Později děláš, že jsi na to zapomněl, ale vymýšlíš pokoutně, jak bys ji připravil o život. Vymyslíš si jed. Vsypeš ji koňskou dávku do kafe a čekáš. Vyčkáváš. Jdeš na toaletu v mekáči, když ona popíjí zvolna kávičku.
Ale nezapomeň, že když se pozvrací, neumře. Proto musíš být poblíž, kdyby chtěla blít a zvratky ji zas cpát do krku za zmateného údivu kolemsedících, a to už pak jsi blázen i ty! A tuplovaný.

Když umře, nikoho ani nenapadne, žes ji zabil ty.
Znovu, nanejvýš mechanicky, plníš úkoly, kterými tě pověřili v knihovně. Jíš sendvič na lavičce naproti divadlu, civíš holkám na nohy. Vlastně civíš do prázdna, ale tváříš se, že myslíš na bůhvíjaké důležité věci. Budeš se po pár týdnech znovu milovat s vyhublými kostičkami a hned po orgasmu se tě zmocní pocit prázdnoty, večer pak vyrazíš do nějakého baru a vše se vrátí do stejných kolejí. Kámoši se tě budou ptát, proč nejsi jako druzí. Co vlastně chceš v životě dělat. Jednoho dne tě ty věčně stejné řeči přestanou bavit a abys jim udělal radost, vemeš si třeba sestru té mrtvé (jmění by bylo, i když ne Rotschildovo) a budeš si namlouvat, že ji miluješ. První rok se budete často milovat, druhý rok už méně a počínaje třetím rokem asi budete myslet na sex jednou za čtrnáct dní, a to pomyšlení se stane skutkem asi tak jednou za měsíc. Ona nebude ani šťastná, ani nešťastná a to bude k nevydržení, zvlášť když ty už nemáš chuť ji ani omakávat, a tak teprve když už bude manželství na rozvod, narodí se jí děcko. Nějaký čas se o něj budete starat, pak si najdeš milenku, ona na ni přijde, ztropí scénu, pohrozí, že sebere děcko a odejde. Tak zůstaneš, slíbíš jí, že ji miluješ a ujistíš ji, že už se to znovu nestane. Po dvou či třech letech se objeví další žena, tentokrát bude ona předstírat, že o ničem neví.

Jak jsem to vystihl? Probíhá tak život? Nebo si jen vymýšlím a přijde Axina a poučí mě vědecky o tom, jaké jsem zvrácené monstrum? Kdo zná odpověď?

Šiška tam, kde obvykle nebývá

Úterý v 21:21
Dávám vám moc šlapati na hady, a nic vám neuškodí.
Lukáš
V Byzanci byl společenský život řízen koňskými dostihy, podřizovala se mu politika, celá finanční vydání na něm stála. Tak mě napadlo, že bychom i tady zavedli podobný systém. Společenský život by byl ovlivňován tím, s kým se vyspíte! Každý by mohl každý večer si svobodně vybrat ze všech obyvatel republiky, s kým bude chtít strávit noc!
Bylo by tolerovatelné si takhle zahrávat s city lidí? A kdo by na to nejvíc doplatil? Patrně ten, kdo je právě teď oblíben a vesel!
A nejvíc by získal nějaký zvrhlík, právě jak je zvykem v politice!
Její objetí by bylo totální, její polibek bez mezer.

Nezapomeňte na jedno, holčičky.
Nesvádí zákaz, ale nesmyslnost zákazu. Červený liščí ohon. Jako ten ohon v příběhu o temné víle, která slíbila chlapci, že dostane vše, co bude chtít, jen přitom nesmí pomyslet na červený ličší ohon. A co ten klučina udělal? Zpočátku mu to nic neříkalo, tak dostal pár bezvýznamných hraček. Ale pak ho ten nesmyslný ohon zcela ovládl, až už nemohl na nic jiného myslet. A tak kromě toho, že už mu nic víla nedávala, ho nakonec připravila o rozum.
Smrt nemá plán, nemá strategii, může přijít i v podobě hloupého nápadu.
A to se mi právě často stává, když se jdu ožrat. Takhle si řeknu, že jdu na jedno na dvě, ale pak je noc a mi pořád chrastí v kapse nějaké měďáky a musím zkrátka pít, dokud mi někdo nenabije.
Začínám chápat, že smrt tu na mě hraje hru kdo s koho!
Dívka kromě toho rozlišuje dvě fáze.
V němž láska sní o dívce a kdy dívka sní o lásce.
Stejně je žena, zdá se, jen smrt v krásné masce!


4. listopadu se rozhodla, že teď je ten pravý čas k sebevraždě. Vykoupala se a vlezla do postele. Z krabičky si vzala 4 prášky a místo aby je rozdrtila všechny z krabičky, smíchala s vodou a spolkla, rozhodla se je vzít si postupně, snad protože od úmyslu k činu je ještě daleko a kdyby si to snad rozmyslela, měla by stále cestu volnou. Ale jakmile je polykala, s každým polknutím se jen tím víc utvrzovala ve svém záměru. Až už byl obsah krabičky v jejím žaludku, napadlo ji, že vlastně neví, kdy ztratí vědomí. Proto si otevřela šuplík a v něm našla číslo měsíčníku Žena a život z května. Zastavila se u článku o počítačové hře, kterou hrávala na střední. Blood. Ale to už ji tekla krev z nosu i z úst a pomalu se v ní život zastavoval. Zemřela na šok z neznáma, tak to aspoň tvrdili vyšetřovatelé!

Celer

Pondělí v 21:21
Člověk si nemůže umiňovat, že zapomene. Buď se to stane nebo ne. A mně se to nestalo. Mrtvý sexuální objekt je stejně krásný jako nějaký motýl s duhovými křídly.
Zabil jsem ji, protože mě příliš dráždila její laškovná povaha, pořád se jen chtěla kamarádit s dalšími, nevycválanými, nejapnými chlapci. A já tolik žárlil, že by s nima mohla píchat, olizovat je jazýčkem, nastavovat jim ouška ke kousání a kdovíco dalšího. Nestrpěl jsem, aby tak krásné tělo mohl někdo další využívat ke své potěše!
Bufety a automaty patřily v době socialismu k typickým stravovacím podnikům a prodejnám řady československých měst. Také díky rozmanité nabídce lahůdek, mléčných výrobků, masa a uzenin, nápojů a doplňkových potravin se staly vyhledávanými prakticky všemi věkovými kategoriemi zákazníků. Vedle prodeje lahůdek se chlubily ještě jednou zvláštností. Vysedávala v nich ona, když zrovna neseděla na přednášce. Irena. V očích spolužáků se stávala terčem kritiky, protože chodila do tak levných stravovacích zařízení. Oni měli peníze od rodičů, takže mohli klidně vysedávat v restauracích, kdežto její povaha byla právě tak skromná, jako byla její peněženka prázdná... a toho jsem právě využil, abych se k ní dostal.
Byla to absolutní kundička, první třída šukny, s jemnými havraními vlásky a očima pořád vykulenýma jako medvíďátko, ovšem s vyvinutým poprsím a kulatým zadečkem, kterému dá tvar pouze pravidelné dřepování. Nevím ani, jak se stalo, že jsem si jí nevšiml dřív, ale tehdy, bylo to ve středu, okamžitě jsem si k ní musel přisednout. Zatvářila se maličko překvapeně, ale to nebylo nic, s čím bych nepočítal, beztak už jsem vlezl do soukromí hezké řádce dívek a obtěžoval je takřka profesionálně, takže po deseti minutách nebylo co řešit a bavili jsme se skoro jako staří známí.
Sdělil jsem jí, že bych pro ni obětoval svůj život, nebo aspoň bych se nechal naočkovat nějakou zákeřnou nemocí, třeba malárií, jen proto, abych s ní mohl trávit volný čas. Pořád se jen usmívala a nic neříkala. Pak zvedla svou kabelku, vytáhla papír a propiskou naškrábala své telefonní číslo. Od té doby jsme byli nerozluční jako osud a těsně na to jsme začali mrdat. Kdekoliv a kdykoliv to na nás přišlo.

Kráter

18. února 2018 v 21:21
Některé věci, než se dovrší, vás mohou minout.
Tato brána vede k prázdnotě. Kdybyste to četli na nějaké tabuli, odolali byste pokušení otevřít?

Ne, vím jistě, že ne!

Sebeovládání

17. února 2018 v 21:21
Jsem estetik a erotik, věřím v lásku a znám ji, děvčátka, až na dřeň. Ten, kdo nedokáže stisknout dívku tak, aby všechna iniciativa vycházela od ní, aby ztratila z obzoru vše, co je vedlejší, je u mě břídil. Zeptejte se ho.
Pokud nedokáže zařídit, aby se jí zavíraly oči a přesto v ní pracovaly temné síly, měla je zavřené a byla noc - ale v ní zatím jasný den. Pak by se měl dát na včelařství.
Nestýkám se s ní, jen se dotýkám její periferní existence. Mihneme se ve dveřích. Ani na sebe nepohlédneme, jen proběhne iniciační krok, zavane pachová stopa. To je první pavučina, do které musí být lapena. Na ulici ji pozdravím, ale ani se k ní nepřiblížím, stále si udržuje odstup. Určitě si již všimla, že se na jejím horizontu vyskytlo nové těleso, které zvláštním, nevtíravým způsobem zasahuje rušivě do její cesty. Jenže o zákonu, určující tento pohyb, nemá ani zdání... Ponouká jí to se dívat střídavě vlevo a vpravo, kde je onen hledaný bod. A že je jím ona sama, ji ani nenapadne. Psychickým vesmírem stýkání vede diagonála, můžeme si ji představit, ruzně probíhá, aby byla dostupná z protichudných i rovnoběžných stran, a to tajemství a blaho, květ panenství třeba, kterého se hledíme dobýt, spočívá zapečetěné v enigmě dívce, jež je její podstatou. Všecky její ženské prostředky musí být zmobilizovány, ale odročeny. Začíná radarem cítit, že vědomí její svobody je ohrožené, že je dána v sázku její neutralita a musí být jakoby spontánně vybuzena až do bodu, kdy se ztratí, takto je svádění chápano v osudovém smyslu, a aby se tento bod nejvyšší odtažitosti její svobody dovršil, musí její vědomí bez diskuse směrovat k pádu. Pozn. pod čarou: teprve dneska večer, co píšu zkusmo o děvenkách, jsem se naučil ocenit ouverturu k Hebridám od F. M. Bartholdyho. To ji poslouchám dobrých patnáct let. Nenápadná v lecčem kompozice, arbitrární, přesto nezbytná. Konec poznámky. Musí být udržována v jakémsi sonmambulismu, aby se probuzená vášeň zhroutila do propasti osudu. Určitě všichni víte, jak se běžně svádění pokládá za druh nátlaku, že dívka očekává něco nového, odchýlení se od trajektorie jejího chování a chování svůdce působí netradičně, což vyvolává nečitelnost zmatku nebo co, a my, povrchní, považujeme běžně svádění za postup triviální, který vrcholí odmitnutím nebo podlehnutím. Ale ve skutečnosti se jedná o moment vysoké napínavosti a INTENZITY (Gesty Felicie Day - a spontaneous orgasm) a komplexity, jen slabí svůdci končí tak rychle a zbrzkle, kostky jsou sice vrženy, ale vrh probíhá, dokud se nezastaví ve spirituálním momentě dívčina "probuzení", centrum této sítě rozhodování se nachází v prefrontálním kortexu a vědátoři jí říkají DMN. Když ti chce udat telefonní číslo nebo adresu, ty jen děláš, že ji nechceš slyšet, protože víš, že se s ní ještě setkáš, a tak se ji snažíš zadržet a udržovat její DMN v chodu, a ona je paf, protože to nezná a ty ji tedy poznáš a ona tebe až někdy v příštím kole, nehraje se na brzo, ale na vytrvání. Právě příště je řada na ní, pryč s netrpělivostí, pryč s chamtivostí, tohle se musí prožívat pomaloučku a s požitkem, protože cílem je vytřískat víc než všichni ostatní, vysát ji až do plazmy, dokud se sama, zmatená, nestane nefilou a neuplete na sebe nejpevnější síť.

Závěrečné takty

16. února 2018 v 21:21
Žena je podle mého názoru modlou a musí se zdobit zlatem jako každé božstvo, aby byla zbožňována. Musí si půjčovat od všech odvětví zdobení, třeba i od umění, nejbizarnější prostředky, aby se povznesla nad přírodu a my necítili pouze její štiplavé feromony, abychom spíš cítili její přítomnost, tak zarážející, že božskou, aby účinek byl vždy absolutně neodolatelný a my se jí mohli klanět na tom piedestalu z potu a dřiny, který jí vystavěla upracovaná ruka bílého muže (nebo i černocha, pokud má ráda BBC). Nejde o rýžový pudr, neboť ženská, která svou sexuální objektivitou překračuje pouhý předmět, kultovní třeba, nesmí se stát otrokem kultu, ještě i proto nejsou na světě řidičky kamionů, aby si pouze hrály každičkou noc na dálnici na Marilyn, ty stále mohou stále být otrokyněmi produkce, ale pravé svůdnice, nechť ty jsou oděny do přirozené harmonie noci, nechť jsou až nepřirozeně skvělé a blyštící se a budící úžas a magické. Nechť jí líčidla dodají tajemnou vášeň kněžky, oku podobu okna radostně otevřeného do červeně červánků, ještě zvyšující jas panenky, trikot bezprostředně ji přibližující k soše, ať z téhož principu, který ji radí plodit děti, překoná znovu a emfatičtěji tu falešnou cetkovitost přírody a je uznána jako svrchovaná, hieratická bohyně.

Kdo by po tomhle výblitku chtěl nadávat, že chlapi si stěžují na ženské? A že je nedoceňována? Jedině ňouma nebo holka, která má ve tváři pupínky a na těle strie a řeže se ve vaně, protože její hubenější verze, co fotí pro Esquire, a kterou sleduje z balkónu, teď si to štráduje po náměstí a lepí se jí na paty fusatí houmlesáci, co maj ještě omastek na kníru (nebo pouliční houslisti shromažďující desátky do klobouku, s fusama a lá Robinson Crusoe)! A ona by tak toužila, aby jí nějaký vousatý spolužák rozryl napadrť to její jedinečné, poškozené tělíčko, rozdrásal ho drápy touhy! Choval se k ní ve třídě jako gentleman a večer po televizních novinách ji vyšukal mozek z hlavy, ještě aby mu žalud zůstal ležet v peřinách, i když už budou znovu ve vyučování.
Bóže! Bože, ranils nás ženami! Ty ženské! Čím víc se jím snažíme uniknout, tím víc jim nadbíháme.
Připomínají povrchové sebepohlcení, které infikuje bez jediné stopy smyslu i to, co je poblíž! Tedy nějaký zoufalec, který čeká, až si nebude muset mastit sám. Přitom by stačilo odstranit líčení, smýt z ní to, co má na hlavě, odtrhnout závoj, sebrat z kapsy parfém, vyrvat Venušiny kuličky z té skuliny a prásk, nikdo už v ní neuvidí star.

Kdo ještě tápe, vězte, že
nezištný můj duch
v řádkách hrsti
pouze skromný návod
pro bohaté a znuděné
psychopaty skýtá.

Jak by řekl Larry Flynt zašitý v kůži Mefistofela...

Pro ty, co rádi popichují a provokují dámičky svých pěněženek, svých zmechanizovaných, bezpohlavních živůtků! Zítra vás naučím dbát o samice.

Koňův koblížek

15. února 2018 v 21:21
Tak jsem zas v limbu. A přemýšlel, dlouze jsem přemýšlel, jak už to stuprum dělá, když ho brní cévky po stresující pitce. Jsem pouze nepatrný atom v koloběhu člověčenstva. Ale co se mi stalo včera, to se mi už delší dobu nepřihodilo. Pil jsem whisku za whiskou na baru, když tu mě uchopil za rameno kolohnát, security od toho nejmenovaného podniku a naznačil mi, ať s ním jdu do prostor, která jsou vyhrazena kuřákům. Když se tam dobelhám, podpírán a zároveň vlečen zavalitým drsoňem s čepicí White sox, vyjeveně kouknu na zem, kde se válí nějaký podroušený děda. Gorila v mých zádech tvrdí, že jsem byl podle kamerového záznamu poslední, kdo s ním přišel do kontaktu. Zatímco mi vysvětluje, že jsem mu musel něco provést, snad hodit pilulku, která ho dočista otupí a zamlží mu úsudek, do pití, stařec tam pořád leží nehnutě a louže krve kolem jeho nepříjemně ztuhlé hlavy se rozšiřuje, nabývá podezřelé konzistence.
Protože je mi vlastně fádní, vyčerpávající život něčím vzdáleným, pořád jen koukám, jak se krev rozlívá čím dál blíž ke stěně a otázkám ani výhrůžkám security boye nevěnuji pozornost, začíná se dokonce bezděčně na mé bledé tváři objevovat stopa po úsměvu, ano, téměř mě blaží sledovat, jak se z cápka vytrácí životodárná kapalina. Ani pohled na koblihu, kterou by vysrala závodní kobyla, přímo v hřebčíně, by mi neskýtal větší potěšení. Vzpomínám si, že jsem skutečně v tom místě s někým nepříliš výrazným prohodil pár bezvýznamných frází. Připomínám si, o ano, teď to vím jistě, jak vypadala tvářnost toho člověka. Tvářičky červeňoučké, vlásky šedivé a pořád se usmíval jako děťátko. Skoro jako by neměl šedesát či víc let, ale zrovna jako by se narodil čerstvě na svět, právě tak nestranně, právě tak bezelstně se tvářil. A najednou mi bleskne v hlavě, že se skácel, jak bys ho podťal rětězovou pilou v kolenou, zrovna tam, kde teď ležel, pod čím - hranatým a studeným - teď ležel. Spánkem narazil na hranu stolu a zesnul tichounce jako dítě. Byl mrtvý už v momentě, když jsem odcházel a ještě ho překračoval, náhle jsem to věděl tak jistě, jako že přijde třetí světová. Jen jsem, což je úžasná vlastnost mozku, tu příhodu tak rychle zapomněl, že než jsem dorazil z hajzlů přes kuřárnu k barové stoličce, dočista ji vytěsnil z dráhy mozků a vzpomněl si na ni až a posteriori, teprve poté, co mi ji zpřítomnil ten samec mandrilů. Přirozeně jsme se nějak dostali ke shodě a já nebyl nijak podezříván, ostatně se za mě zaručilo množství lidí - ať už nahrávku viděli, nebo jen proto, že bych prostě, ať sebevíc zlit, nebyl schopen někoho narazit na hrot stolu a způsobit mu zranění nejslučitelné s životem. Což je dosti diskutabilní a spíš nesmyslné tvrzení, ale vždycky se vyplatí udržovat si v hloučku známých pozitivní dojem. Když jsem odcházel po ještě dalších vypitých sklenkách, třebas se pomalu, ale přece jen schylovalo k bouřce. Zdálky se již ozývalo hřmění. Zaslechl jsem je již pouze v ozvěně. A tehdy jsem věděl, že ráj je věc mnohem nedosažitelnější, než se zdá našim naivním srdcím. Když můžeš jít na pívo a vrátit se v rakvi, jako by se nechumelilo, pak stvořit věci příznivé a takové, aby setrvaly, musí vyžadovat ohromné nadšení a víc než horu štěstí. Každopádně vycházeje, bylo mi takřka do zpěvu, všímaje si totiž dole otisků krve v podobě červené přerušované nitky, a překračuje práh, do zasněžené ulice plné poryvů vichru pohledem nahoru mě ozářil jas těch bílomodrých oblak. Což mě natolik překvapilo, pomátlo a dojalo, jak nevšední situace kontrastovala s obyčejným chodem bytí opilce, jako bych slyšel slunce znít hudbou sfér... kdo to jen napsal, jaké to jen divné, nesmyslné verše, ale jak krásné...