Únor 2018

Snímání

28. února 2018 v 5:46
Cítil vítr ve vlasech a na tváři lechtání jemných zrníček písku, který padal za okraj masky. Neklidné poryvy větru mu cloumaly nohavicemi kombinézy. Vypadal jako opravdický derazitér.

Jsem expert na sny. Jako dítě jsem ovládal lucidní snění, zažil jsem i lehčí formy astrální projekce. A taky jsem párkrát zažil něco, co sen rozhodně nebyl. Občas uprostřed snu procitnete a uvědomíte si, že jste ve snu. Mnohem horší je, když zjistíte, že ve snu nejste. To se stalo dnes v noci. Nevím, jak jsem se tam dostal, ale začalo to tím, že jsem stál před zrcadlem u sebe v koupelně a díval se na sebe. Co bylo zvláštní, že jsem měl dlouhé vlasy, které už dávno nenosím. Nic však nenasvědčovalo tomu, že by se mi to zdálo, bylo to absolutně reálné. Potom jsem chodil po domě z místnosti do místnosti. Všechno reálné, ostré, všechna čísla a nápisy se daly číst, což ve snech většinou nejde. Ovládal jsem sám sebe a svoje chování. Zkusil jsem se podívat sám sobě na ruce, další způsob jak si uvědomit že sníte, naprosto bez problému. Byl jsem naprosto přesvědčen, že to je skutečnost. Pak jsem si ale uvědomil, že tady něco nesedí. Můj domov byl seskládán z kombinace mého dávného bydliště v bytě a toho současného, kde žiji již 14 let. Poznal jsem to v detailech. Taky mě zaujala ozdobná číše s vyznačeným věkem, která se dává k narozeninám. Bylo tam o rok více, než mi je ve skutečnosti. Když jsem se pozorně podíval z okna, viděl jsem, že se krajina najednou přepnula ze zasněžené na letní a za chvíli zase zpátky. Tyhle chyby v matrixu mě dovedly k myšlence, že je něco špatně. No a pak tam byla ona. Neznámá entita, která měla podobu mojí spolužačky ze základní školy. Zeptal jsem se jí, kde to jsem. Jestli to je sen, realita, nebo jestli jsem mrtvý. To mě skutečně napadlo jako reálná možnost, že jsem prostě zemřel a jsem teď bůhví kde. Usmála se a řekla mi, že jsem v jiné dimenzi. Zeptal jsem se, co ode mě chce. Sedla mi na klín a něco šeptala. Nevím co, nedávalo to smysl. Na chvíli jsem odvrátil zrak a když jsem se podíval zpátky, už to nebyla moje spolužačka. Byla to černovlasá žena, v obličeji úplně bílá, s černými skvrnami místo očí a oblečená v bílém rubáši. Byl to strašný pohled a ještě horší pocit mít ji na klíně. Chytil jsem ji za krk, přitlačil k zemi a začal ji škrtit. Vzápětí jsem se probudil ve své posteli, úplně propocený. Jako první jsem si šáhnul na hlavu a zjistil, že moje vlasy jsou krátké. Takže to nebyla realita. Potom jsem spal až do rána.

Tančila po střepech

27. února 2018 v 21:21
Ó tihle pohádkáři, místo aby napsali něco užitečného a příjemného, vykopávají ze země kdejaký plesnivý poklad.

Filip

26. února 2018 v 21:21
Avšak lidé se nějak dlouho nechtěli probrat. Někteří pohybovali bezvládně rukama; prázdnotu jejich ledového spánku vyplňovalo blouznění a přeludy.

Inkoust

25. února 2018 v 21:21
Jemnocitu učí srdce, nikoliv taneční mistr.

Srdce

24. února 2018 v 21:21
Každá malá muška, která kolem ní bzučí, je šťastná, že může dýchat její parfém.

Potrefená

23. února 2018 v 21:21
Miluju hněď lesů nebo piva.
První zářné hvězdy. Často koukám z okna na hvězdnou oblohu.


Násilím jsem se odtrhl od svého ukolu nedělat v podstatě nic.
Pak jsem šel do kuchyně a udělal si vajíčka.
Špatně pochopila smysl a základní principy. Zakázala mi si vzít vychlazené pivko v ledničky!
Musel jsem jí znásilnit na kuchyňské lince.

Oblékl jsem se teple a vyšel do chladné noci.
Vítr je vrtošivý jako sami bohové. Kostky vrhali bohové.
A my byli ti, co sklízeli.

Stavuji se na víno do nonstopu.
Jsem po víně uvolněný a věci se vymykají kontrole.
Mám znovu chuť ochutnat ji!
Zatímco ona jen jedla, tloustla a kouřila.

Krasořečník

22. února 2018 v 21:21


V lásce je sémě našeho růstu. Skuteční osvícenci, jejichž srdce planula láskou, překonali všechny nástrahy doby. Protože kdo miluje, ten vítězí nad světem a ztráty se nebojí. Ve skutečné lásce se člověk odevzdává bez výhrad. Otec měl pro všelijaké pletky spoustu příležitostí, a řádně je využíval. Byl spolumajitelem restauračního baru jménem Orlí hnízdo. Ženy se u něj střídaly jak na běžícím pásu.

Rozprava o drobnostech

21. února 2018 v 21:21
Vy nevíte, co to je být blázen?

Ovšemže nevíte. Protože si to každý vykládá podle svého.
Říká se třeba, že sportovci jsou blázni, když se snaží překonat nějaký rekord.
Nebo třeba tvoje holka je blázen, protože dá přednost teplíčku těla tvého nejlepšího kamaráda a tobě nezbývá, než jim udělat intimní fotky při vášnivé souloži v autě a konfrontovat je s nimi!
Pak se vede dost divná diskuse, kdo teda s kým bude souložit. Řeší se budoucnost bláznivé holky i ta tvá.
Později děláš, že jsi na to zapomněl, ale vymýšlíš pokoutně, jak bys ji připravil o život. Vymyslíš si jed. Vsypeš ji koňskou dávku do kafe a čekáš. Vyčkáváš. Jdeš na toaletu v mekáči, když ona popíjí zvolna kávičku.
Ale nezapomeň, že když se pozvrací, neumře. Proto musíš být poblíž, kdyby chtěla blít a zvratky ji zas cpát do krku za zmateného údivu kolemsedících, a to už pak jsi blázen i ty! A tuplovaný.

Když umře, nikoho ani nenapadne, žes ji zabil ty.
Znovu, nanejvýš mechanicky, plníš úkoly, kterými tě pověřili v knihovně. Jíš sendvič na lavičce naproti divadlu, civíš holkám na nohy. Vlastně civíš do prázdna, ale tváříš se, že myslíš na bůhvíjaké důležité věci. Budeš se po pár týdnech znovu milovat s vyhublými kostičkami a hned po orgasmu se tě zmocní pocit prázdnoty, večer pak vyrazíš do nějakého baru a vše se vrátí do stejných kolejí. Kámoši se tě budou ptát, proč nejsi jako druzí. Co vlastně chceš v životě dělat. Jednoho dne tě ty věčně stejné řeči přestanou bavit a abys jim udělal radost, vemeš si třeba sestru té mrtvé (jmění by bylo, i když ne Rotschildovo) a budeš si namlouvat, že ji miluješ. První rok se budete často milovat, druhý rok už méně a počínaje třetím rokem asi budete myslet na sex jednou za čtrnáct dní, a to pomyšlení se stane skutkem asi tak jednou za měsíc. Ona nebude ani šťastná, ani nešťastná a to bude k nevydržení, zvlášť když ty už nemáš chuť ji ani omakávat, a tak teprve když už bude manželství na rozvod, narodí se jí děcko. Nějaký čas se o něj budete starat, pak si najdeš milenku, ona na ni přijde, ztropí scénu, pohrozí, že sebere děcko a odejde. Tak zůstaneš, slíbíš jí, že ji miluješ a ujistíš ji, že už se to znovu nestane. Po dvou či třech letech se objeví další žena, tentokrát bude ona předstírat, že o ničem neví.

Jak jsem to vystihl? Probíhá tak život? Nebo si jen vymýšlím a přijde Axina a poučí mě vědecky o tom, jaké jsem zvrácené monstrum? Kdo zná odpověď?

Šiška tam, kde obvykle nebývá

20. února 2018 v 21:21
Dávám vám moc šlapati na hady, a nic vám neuškodí.
Lukáš
V Byzanci byl společenský život řízen koňskými dostihy, podřizovala se mu politika, celá finanční vydání na něm stála. Tak mě napadlo, že bychom i tady zavedli podobný systém. Společenský život by byl ovlivňován tím, s kým se vyspíte! Každý by mohl každý večer si svobodně vybrat ze všech obyvatel republiky, s kým bude chtít strávit noc!
Bylo by tolerovatelné si takhle zahrávat s city lidí? A kdo by na to nejvíc doplatil? Patrně ten, kdo je právě teď oblíben a vesel!
A nejvíc by získal nějaký zvrhlík, právě jak je zvykem v politice!
Její objetí by bylo totální, její polibek bez mezer.

Nezapomeňte na jedno, holčičky.
Nesvádí zákaz, ale nesmyslnost zákazu. Červený liščí ohon. Jako ten ohon v příběhu o temné víle, která slíbila chlapci, že dostane vše, co bude chtít, jen přitom nesmí pomyslet na červený ličší ohon. A co ten klučina udělal? Zpočátku mu to nic neříkalo, tak dostal pár bezvýznamných hraček. Ale pak ho ten nesmyslný ohon zcela ovládl, až už nemohl na nic jiného myslet. A tak kromě toho, že už mu nic víla nedávala, ho nakonec připravila o rozum.
Smrt nemá plán, nemá strategii, může přijít i v podobě hloupého nápadu.
A to se mi právě často stává, když se jdu ožrat. Takhle si řeknu, že jdu na jedno na dvě, ale pak je noc a mi pořád chrastí v kapse nějaké měďáky a musím zkrátka pít, dokud mi někdo nenabije.
Začínám chápat, že smrt tu na mě hraje hru kdo s koho!
Dívka kromě toho rozlišuje dvě fáze.
V němž láska sní o dívce a kdy dívka sní o lásce.
Stejně je žena, zdá se, jen smrt v krásné masce!


4. listopadu se rozhodla, že teď je ten pravý čas k sebevraždě. Vykoupala se a vlezla do postele. Z krabičky si vzala 4 prášky a místo aby je rozdrtila všechny z krabičky, smíchala s vodou a spolkla, rozhodla se je vzít si postupně, snad protože od úmyslu k činu je ještě daleko a kdyby si to snad rozmyslela, měla by stále cestu volnou. Ale jakmile je polykala, s každým polknutím se jen tím víc utvrzovala ve svém záměru. Až už byl obsah krabičky v jejím žaludku, napadlo ji, že vlastně neví, kdy ztratí vědomí. Proto si otevřela šuplík a v něm našla číslo měsíčníku Žena a život z května. Zastavila se u článku o počítačové hře, kterou hrávala na střední. Blood. Ale to už ji tekla krev z nosu i z úst a pomalu se v ní život zastavoval. Zemřela na šok z neznáma, tak to aspoň tvrdili vyšetřovatelé!

Celer

19. února 2018 v 21:21
Člověk si nemůže umiňovat, že zapomene. Buď se to stane nebo ne. A mně se to nestalo. Mrtvý sexuální objekt je stejně krásný jako nějaký motýl s duhovými křídly.
Zabil jsem ji, protože mě příliš dráždila její laškovná povaha, pořád se jen chtěla kamarádit s dalšími, nevycválanými, nejapnými chlapci. A já tolik žárlil, že by s nima mohla píchat, olizovat je jazýčkem, nastavovat jim ouška ke kousání a kdovíco dalšího. Nestrpěl jsem, aby tak krásné tělo mohl někdo další využívat ke své potěše!
Bufety a automaty patřily v době socialismu k typickým stravovacím podnikům a prodejnám řady československých měst. Také díky rozmanité nabídce lahůdek, mléčných výrobků, masa a uzenin, nápojů a doplňkových potravin se staly vyhledávanými prakticky všemi věkovými kategoriemi zákazníků. Vedle prodeje lahůdek se chlubily ještě jednou zvláštností. Vysedávala v nich ona, když zrovna neseděla na přednášce. Irena. V očích spolužáků se stávala terčem kritiky, protože chodila do tak levných stravovacích zařízení. Oni měli peníze od rodičů, takže mohli klidně vysedávat v restauracích, kdežto její povaha byla právě tak skromná, jako byla její peněženka prázdná... a toho jsem právě využil, abych se k ní dostal.
Byla to absolutní kundička, první třída šukny, s jemnými havraními vlásky a očima pořád vykulenýma jako medvíďátko, ovšem s vyvinutým poprsím a kulatým zadečkem, kterému dá tvar pouze pravidelné dřepování. Nevím ani, jak se stalo, že jsem si jí nevšiml dřív, ale tehdy, bylo to ve středu, okamžitě jsem si k ní musel přisednout. Zatvářila se maličko překvapeně, ale to nebylo nic, s čím bych nepočítal, beztak už jsem vlezl do soukromí hezké řádce dívek a obtěžoval je takřka profesionálně, takže po deseti minutách nebylo co řešit a bavili jsme se skoro jako staří známí.
Sdělil jsem jí, že bych pro ni obětoval svůj život, nebo aspoň bych se nechal naočkovat nějakou zákeřnou nemocí, třeba malárií, jen proto, abych s ní mohl trávit volný čas. Pořád se jen usmívala a nic neříkala. Pak zvedla svou kabelku, vytáhla papír a propiskou naškrábala své telefonní číslo. Od té doby jsme byli nerozluční jako osud a těsně na to jsme začali mrdat. Kdekoliv a kdykoliv to na nás přišlo.