Březen 2018

Září něhou

31. března 2018 v 21:21
Na hladině jezera se zrcadlil velký klidný měsíc. Byla vlahá noc na sklonku léta. Lehký větřík čeřil hladinu a jemně pohyboval bleděmodrými záclonami ve francouzském okně. Za tím oknem probíhal sex stupruma s vlkodlačicí. Samozřejmě nebyla doslova vlkodlačicí, ale takřka jí byla, neměla žádnou srst a chlupy v uších ani na jazyku, naopak byla heboučká jako tuleň, který se sprchuje v luxusním hotelu.

Jenže byla sprostá jako vlkodlačice a rujná a vůbec jí nevadilo, že podvádí svého manžílka. Zbil jsem ji zadek až do krve, a to zbývalo do velikonočního pondělí asi pět dní.

Zapomeň na mě

30. března 2018 v 21:21
Tak jsem jednou krmil u řeky kachny, když tu na protějším břehu na mně ustrnuly černé oči, pak se ještě něco stalo, úzkou, citlivou tvářičku proťal široký úsměv! Moje ponurá tvář zůstala ledově vážná, dívčin úsměv znejistěl. Ukázal jsem jí vztyčený prostředníček, abych snad nedal nijak znát, že bych se nechal zatáhnout do její sítě! To mi tak ještě chybělo, sexy osmnáctky s rajskými tělíčkem a jejich vztahy! Poněvadž jedovatý kořen nadržených dam, v kteroukoli zem se vštípí, všude jedovatou bylinu ze sebe vydává, když se vštípí ve mě, vydá dvojnásob zkažený, shnilý plod. Záprtek!
Dívka se začervenala jako rak a odešla chvatně po svých.

Můj první Declan

29. března 2018 v 21:21
kontinent není moře a všichni pozorovatelé nemají postřeh námořníka ve strážním koši


Teplota neklesá pod deset stupňů. V řídicí kabině pracovaly pouze automaty. V jejich zorném poli, v kříži zaměřovače, byl kotouč slunce žhavého asi tak jako červený trpaslík. Ach ta pozemská bolest, tu si nikdy nemůžeme s ničím splést.

Spalničky a rolničky

28. března 2018 v 21:21
"Policie nemůže dělat domovní prohlídku svévolně. Musí ji dělat tehdy, když nabyde důvodné podezření. Důvodné podezření ovšem mohu nabýt na základě anonymního dopisu. Ten anonymní dopis si, konec konců, mohu napsat a poslat já sám."

Nějaký spisovatel předvede pár příjemných ohňostrojů, a hned se to prohlásí za mistrovské dílo.



V její přítomnosti byl tišší než voda, nižší než tráva.

Zaručeně pravý diamant

27. března 2018 v 21:21
milovali se vždy v její mosazné posteli s naškrobenými prostěradly a vlněnými přikrývkami, její dlouhé hnědé, žluté, rudé, černé kadeřy mu padaly na hruď a ona šeptala ještě v crushi, ještě na vrcholu...miluju tě, brouku atd.. samy mu nabízely takové obraty po pár hodinách, co ho poznaly...

když se však usmál, jeho zuby vypadaly jako perličky, nikoliv jako hřbitov po vichřici, jak by měly bývaly vypadat.. že to byl křivák, který působil uhlazeně, není žádná novinka - něco na způsob Juda Lawa, který přijede do Karlových Varů pro nějakou sošku...prostě herec, hrál na každou, že je někým jiným podle toho, co uviděl, že by si nejvíc přála.. pokud viděl, že má ráda psy a zvířata, dělal se dobrovolník v králíkařském spolku, nebo třeba veterinářem... když ráda nakupovala serepetičky do domácnosti, ihned převzal roli správce grémia koncesovaných drogistů, když hrála na flétnu, tak on učil prvňáčky v hudební škole na kontrabas...
byl to divný patron - nebo ne divný, ale neměl nikde střed, rozléval se neustále v kterémsi nepravděpodobném pólu, uměl se tvářit sebevědomě a suverénně, a jindy zas ublíženě, a v zásadě vždy tak, aby dostal druhé do rozpaků a oni se bezdůvodně styděli... ale uměl to s holkama, co naplat, nelze mu po té stránce nic vytknout....
nebylo to tak jako u ostatních, že ho mladé holky oslňovaly.. že při nich ztrácel výřečnost a potil se a slzely mu brejličky, vůbec ne,
ríša prostě viděl v téměř každé ženě kus hadru a co potřeboval, jednoduše bylo jednou za pár dní ten hadr protáhnout po zemi a hezky do špinava vytřít podlahu... prošlo mu zkrátka zapřahat koně za vůz...
to bylo celé tajemství jeho přitažlivosti pro křehčí pohlaví...
vybíral si holky na jednu noc a měl jediný požadavek - musely být s nima u vína legrace a pak v posteli jízda... nesnášel učitelky, zkostnatělé archivářky, účetní, vše, co prozravalo rutinu a konvenci, automaticky vyloučil ze své sítě...
beztak mu zbyla čtvrtina planety plné nadržených slepiček v požadovaném rozpětí věku a dostupnosti a vzhledu a pečlivosti, s níž se dáma šatila a což nemluví už vůbec pro něj, byl taky na peníze a když byla ženská takříkajíc za vodou nebo se prostě uměla o své finance postarat, většinou ji připravil o značný majetek, než ji poslal do háje... což taky uměl na jedničku...

Teror na zubařském křesle

26. března 2018 v 21:21
Je až příliš pravda, že ty, kdož pozbyly rozumu, je nutno před společností skrýt.

Z temnot internace vyvstávají tvary bolesti a slasti, v nichž se opakují Hieronymus Bosch a jeho šílené zahrady. Kdykoliv pohlédnu na anglickou zahrádku, vidím v ní šílenství Boschovo. Cítím, jak ti, co se starají o záhony a jsou za to slušně placeny královskou rodinou např., v hýření a rozmařilosti tvarů promrhali veškeré plodné úsilí. Ale co, odjakživa spěli zemřít ve špitále, pěkně draze zaplaceném, tak jim to ani není líto.


možná je to pravý

tohle jsem hledala

když jsem neuměla cítit nic

a topila se v rumu



moje láska je tak velká

že o tom nesmim mluvit

jinak bych plakala znovu

a nechci abys to o mně věděl

nesmíš mě takovou vidět

protože bys na mě možná byl hodnej a utřel ty slzy

ale pak by jich bylo ještě víc

A to psala moje, prosím pěkně, "kamarádka", která umřela, když jí bylo devatenáct let. Stačilo se jednou blbě přešvihnout a už ty roky nedoženeš. Co hnije v hrobě, rozežraná červy, zatímco ostatní si užívají sluníčka a souloží a pití drinků a čemu se ještě všemu lidi věnujou...
Byla to taková dramatická postava, kdykoliv ji někdo urazil, nebo ji nedejbože zranil do krve, nemohla zastavit slzy. Francouz by řekl něco jako: Elle pleurait si fort qu'elle ne put achever.. bulela tak mocně, že se nemohla prostě zastavit. Tak bujaře... ani jsem to nezkoušel, protože jsem věděl, že to je škoda času snažit se jí utišit. Tyto labilitou a afekty zmítané povahy jsou překvapivě působivé na papíře, leč v životě se vyjímají už poněkud nešťastněji, až na drobné výjimky, které dostanou dobrého fleka, kde jsou sami a mají máloco na práci, a tak si přirozeně vlastně nikdo ani nevšimne, že jsou skrznaskrz špatně socializovaní a mají problémy řešit běžné situace.

Kapesní

25. března 2018 v 21:21
Opět se soužím nad svou neohrabaností. Plevelím nešikovná slova, jako bych házel blátem po tom, co chci oslavit. A večer, svlékající se žena, stín na zácloně, pohyb, protáhnutí… kde jsou, kde jsou? Žijeme v poesii. Básně poletují kolem mne jako jepice, pokoj je plný slov a pocitů, jepičích půvabů, které nikdy nechytím. To jenom někdy uvázne mezi prsty, které mávly bez naděje do vzduchu, nejpomalejší z nich. Otevřu dlaň a je z ní mrtvé tělíčko, špinavá skvrna na kůži.

Protože blud je sen bdících, je třeba takové osoby z jejich kvazi-spánku, z jejich snícího, obrazům vydaného bdění vytrhnout, probudit je k bdění skutečnému, jehož vjemy smažou sen.

Snil jsem tesklivě o společnosti, v níž by narušení sloužili za vzor. Vykonávali by řadu zasloužilých profesí v zákulisí státu a vládli by po vzoru oligarchů s elánem i rozvahou. Donášeli by na své poradce a snovali lstivé intriky s cílem se co nejvíc přiblížit bohu, nebo aspoň současnému řediteli zeměkoule.

Mezi lebkou a olebečnicí šílence vznikají nejlepší nápady.

Není tomu tak dávno, co jsem četl u Tralliona, že jeden lékař zbavil bludu melancholika, který trpěl představou, že nemá hlavu, že na jejím místě cítí prázdno - lékař blud přijal a uvolil se, že mu díru zacpe, tak mu tedy umístil na hlavu velkou olověnou kouli. Nepříjemný pocit a brzy i bolestivá tíha nemocného zanedlouho přesvědčily, že hlavu má.

Stín zmije

24. března 2018 v 21:21
Dneska nic pro slabé povahy. Sice jste asi všechny slabé, ale to neznamená, že bych vám bránil ve čtení.
Přece jen ale udělím globální varování: Axiny, barbíny a ufňukané šprtky mají zákaz si dneska brousit očka o písmenka.
Nebude to totiž jako obvykle o líbačce lesbiček v růžové posteli, o tom, jak jsou vztahy na dlouhou vzdálenost na prd nebo jak vaši nabíječi vzdychají v kanclu pod tíhou lejster. Ani o prvních polibcích v manga seriálech...

Ne, dneska je to zabíjačka. Řekneme si něco o honění péra.
Už vidím, jak se většina z vás znechuceně odvrací s téměř slzou na krajíčku oka, že to jsem jako dost přetáhl přes čáru.
Nesnesou pomyšlení na naběhlé péro a že by se na některé měly podívat, to se jim až zveda žaludek.
Ale nic se nebojte, jen jsem si vás tak připravil. Nebude to ani tolik o honění jako o střevech.
A střeva už jsou něco, co mají zdejší dívky rády. Mají je tak hezky zauzlíčkované v tom svém sexuálně vypracovaném bříšku, že na ně ani nemusí myslet 24/7 a ony přitom fungují - skoro na povel a téměř vždycky spolehlivě.
Jestli mezi vámi sedí na zadku nějaká podšitá liška a vsadím se, že jo, tak ať se hezky zpakuje a jde si opakovat slovíčka do němčiny. Dneska totiž zabrousím do terminologie lékařů, abych vám přiblížil, proč naše střeva hrají při honění tak důležitou roli a nepotřebuji, aby mě každou chvíli liška přerušovala, že něco vykládám nepřesně...

Jdi už na kutě, hrdličko v kleci, dej po televizních novinách dobrou noc svému papá, který tě každou noc uspává, než zalehne tvojí máť a dokud stěny v tvém pokoji, sousedícím s jejich, nedají znát o povaze jejich vztahu, úsečka lásky, která se v noci mění na trojúhelník nechtěného hnusu...

A teď už k věci.

Před pouští rozkoše se vypínají palmy
šedivé palmy které nevoní
ne zvony hvizdy trhající blankyt
ne písně vykřiky
a v této vzteklé vyprahlé pustině
z dálky vyhlíží blízká
tu lehká postava temných svatých očí
nesoucí vlnivě tabernákl klínu
zatímco krychle vysokých paláců
se tyčí na srázu a hrozí obrovité
ve zkázonosném žáru
ty marné polibky žírných rtů
cítil jsem poznovu
tak jako to co tvořilo
celé její mládí.


Aneb láskou opovrhují jen ti, kteří byli zahnáni pískotem.

Střeva

V dospívání všichni zkoušíme své možnosti, hledáme věci, které by nás v dospělosti zabavily, které by nám poskytly trochu toho odpočinku a naše dny vyplněné bezduchou prací se nám stávají bríměm, proto se často, na dovolené, nebo když se nikdo nedívá, dovoláváme něčeho, co by nám dalo zapomenout na jednotvárnost a šedivou monotónnost přítomnosti a příležitostně posloužilo jako vzpruha. Tak jsem i já, chudáček, netvořil žádnou výjimku z celku. Osud mi nadělil staršího bráchu, který jezdil na turnusy do Afghánistánu jako voják, jak soldát, jak se říkalo za Františka Josefa, posílal mi tučné kapesné a dost oplzlých e-mailů, kde dopodrobna popisoval, s kterou ženou se zase v nové vesnici vyspal. Měl jsem ovšem i mladšího bráchu, který si vášnivě rád honil a který nenabyl klidu, dokud bělostné perličky spermatu nevytryskly z jeho hadičky študáka. Matka, rozhodnuta si zachovat plod krásy a svěžesti co nejdýl netknutý, nepracovala a otec tvrdil, že dělá školníka, i když jsem ho po večerech vídal vždycky jen se víc než mírně klátícího mezi špajzem a sporákem, jak cosi amorfního klohnil na ohni.
Sám jsem z rodiny byl asi nejvíc normální, takže si umíte představit, že pohybovat se mezi námi uprostřed nějaké události nebo třeba během jenom dopravní nehody, nemuselo být vůbec jednoduché a stěží to vůbec bylo únosné.
Jednoho dne jsem se rozhodl, že už nechci být neurčitý přechod mezi věčně zhýralým, splachovacím bratrem kulometčíkem a mým pouze o tři roky mladším bráškou honičem péra, že se též chci něčím zapsat do rodinné kroniky a bůhvíproč mi přišlo do hlavy, to že nejlíp udělám, když zkombinuju význačné rysy obou mých bratří a dám jim pouze jedinečný twist, jak se říká. Tak budu mít z obou to nejlepší a z žádného nic špatného.

Počkal jsem si v půlce prázdnin, až všichni vypadnou z domu a vlezl jsem si do našeho bazénu, vydal se do jeho dutin. Cítil jsem se jako opravdický potápěč až na to, že jsem neměl potápěcí zařízení, ani šnorchl, ani brejličky, prostě jsem se tak jen cítil, když jsem se objevil pod vodou. Na dně našeho bazénu byla poměrně moderní cirkulační pumpa, která odsávala a filtrovala vodu, během minuty zvládla udělat tak 300 litrů, psali v manuálu. Na ní bylo nasazeno ústí odtokové trubice filtru. Teď vám řeknu, čeho jsem chtěl dosáhnout. Zkombinovat zkušenou experimentální honitbu, jak ji provozoval bráška podle popisu bratra a zároveň cítit střeva, jako to asi je, když někoho rozsekáte kulometnou palbou z pěti metrů, jak asi reagují vnitřnosti na náboje a jestli je to košer nebo ne.
Kdo by pohrdl sáním řitního věnce, tímhle krédem jsem se řídil, když jsem poprvé svléknutý do naha usedal na ústí trubice.
Nejste jenom dítě, které se v jednu chvíli tahá za penis, náhle jste někým důležitějším. Uvelebuji se tedy na dně a skrz jeden a půl metru vody nade mnou pohlížím do zvlněného, modrého nebe. Najednou kromě tlukotu srdce v mých uších celý svět jakoby utichnul. Pruhované žluté plavky mám omotané kolem krku - jen tak pro jistotu, kdyby se mě nějaký kamarád, známý nebo soused přišel zeptat, proč jsem dnes chyběl na fotbalovém tréninku. Nepřerušované sání filtračního otvoru mě olizuje zespoda a ten příjemný pocit mi rozemílá mou vyzáblu bílou prdel.

Mám pořád dostatek kyslíku a v ruce držím své péro jako pušku. Matka nakupuje parfémy, otec sedí v hospodě jako školník, brácha jel na skautský tábor. Nikdo se každopádně nevrátí dřív než za pár hodin.
Ruka mě už už žene vstříc radosti orgasmu, když tu přestávám. Vyplavu na hladinu, abych se zhluboka nadechl. Potopím se zptáky a sedám si na otvor.
Dělám to znovu a znovu.
Tohle musí být ten důvod, proč se ženským tolik zamlouvá facesitting. Je to jako nikdy nekončící sraní. Když tu sedím se ztvrdlým pérem a proud vody mi olizuje zadek, je mi kyslík volný. V uších slyším tlukot srdce. Tak tluče šťastné srdce, pomyslím si. Zůstávám pod vodou, dokud se mi před očima nezačnou komíhat zářící jiskry. Sedím s nataženýma nohama a vyboulenými kolenními jamkami dřu o dno bazénu. Prsty na nohou mi začínají modrat. Rozmočená bříška všech prstů vlivem dlouhého pobytu pod vodou začínají krabatět.
A pak tomu dám volný průběh. Chrlím velké bílé flusance. Teprve teď se potřebuju nadechnout. Ale nejde to. Když se chci odrazit ode dna, nemůžu se zapřít o nohu. Něco mi drží prdel u dna.
Něco podobného se podle statistik stává zhruba stovce lidí ročně, jen o tom nikdo nemluví. Jsou věci natolik choulostivé, že o nich při rodinné večeři nemůže padnout slovo. Jsou to duchové. Pumpa nasaje jejich vlasy nebo vycucne jejich zadek a oni se nedoplavou hladiny. Převážná většina obětí je z Floridy.
Šlapu vodu a máchám rukama jak šílený, pomaličku se mi sice daří se zapírat, tlukot srdce uvnitř mých uší je ale stále rychlejší a silnější.
Něco se mi otře o rameno a já se otáčím, ale to, co vidím skrz jiskření před očima, mi nedává smysl. Z odvodní trubice míří k mému konečníku nějaké tlusté lano, nějaký modrobilý had lemovaný žilkami, který se mi přisál na prdel. Z některých žilek vytéká krev, pod vodou skoro černá. Prýští z malých trhlinek v jeho kůži a pak se pomalu rozpouští, skrz mázdru toho hada vidím zbytky napůl stráveného jídla.
Jediné vysvětlení, které mě dočista zmateného a s nízkou hladinou kyslíku napadá, je to, že mám co do činění s mořskou nestvůrou, která číhala celé roky spící v pumpě a nyní vyplavala, aby mě mohla sežrat.
Skrz jeho kůži ještě prosvítají arášidy a pistácie. A velká světleoranžová kapsle. Taková, kterou mi otec nutí jíst před spaním, má v sobě nějaké proteiny a nasycené mastné omega kyseliny a rybí tuk, abych nabral váhu a dostal fotbalové stipendium.
Nyní mi zachránila život.
Není to had. Je to moje tlusté střevo, které mi podtlak vymotal z prdele. Doktoři tomu říkají prolaps. Celou dobu civím na svá vlastní střeva, chycená v odvodní trubce.
Řiť je pouze odvrácená strana úst, neboť je to u nás už tak zařízené, že celý trávící trakt je propojen. Proto vám nevadí vaši přítelkyni líbat tam ani tam, je to jen druhý konec řetězu. Dobrá zpráva je, že střeva nejsou tak citlivá na bolest jak třeba kůže. Stádium, do kterého se dostává jídlo ve tlustém střevě, nazývají fekálie, trochu výš v zažívacím traktu je trávenina - měkké bobky z řídké kaše, ozdobené kukuřící, arašídy a hráškem. Všechno tohle okolo mě plave a já si připadám jako jedna z přísad v polévce z krve, kukuřice, sraček, spermatu a arašídů. I ve chvíli, kdy se mi ze zadku vymotává střevo a já se zoufale snažím udržet vevnitř to, co ještě zbylo, zůstává mou hlavní starostí, jak si znovu obléci plavky.
Bože chraň, aby rodiče viděli moje péro!
Jednou rukou svírám hadici u zadku, druhou si odmotávám z krku moje žluté pruhované plavky. Dostat se do nich je ale zhola nemožné.
Asi máte představu, co musím řešit.
Na sekundu povolím a jsem vykuchaný.
Vyrazím k hladině a jsem vykuchaný.
Neudělám nic a utopím se.
Je to volba mezi tím, jestli umřít hned nebo až za minutu.
Až se vrátí matka z obchodu, najde velký nahý stočený plod, plovoucí v trochu zakalené vodě našeho zahradního bazénu.
Připoutaný ke dnu tlustým lanem z žil a zkroucených střev. Je to pravý opak situace, kdy se dítě při honění oběsí, jak už to mladí dneska dělávají.
Tohle je to děcko, které si před třinácti lety přivezli domů z porodnice.
Mohlo dostat fotbalové stipendium nebo se stát právníkem. Které by se o ně staralo, až budou staří. Všechny jejich sny a naděje. Plovoucí nahé a mrtvé mezi mléčnými perlami vyplýtvaného spermatu.
Buď mě najdou takhle nebo zabaleného ve zkrvaveném ručníku, až se zhroutím na půli cesty k telefonu v kuchyni. Rozedraný zbytek utrženého střeva bude stále ještě viset z nohavice mých žlutých pruhovaných plavek.

Féerie smíchu

23. března 2018 v 21:21
Povídejme si o Matce Huse a o jednorožcích, proč ne? Ostatně moje fanynky zde chodí převážně kvůli unikornům a celé ty roky je tak připravuji o zasloužený orgasmus.

Podíval jsem se na hodinky a uvědomil si, vyhlédnuv za okna, že se zešeřilo, den se zkrátil znovu o hodinu, tak jako před rokem. Už tu neskutečných dvanáct hodin srkám drinky. Za napuchlými víčky mi bliká kontrolka, která oznamuje, že bych si měl něco nechat i na zítra, ale znáte mě, nedám na varování, jsou mi lhostejná, stejně jako choroby, jako děti v Africe a očkování proti malárii.

V tuto chvíli s určitostí šaolinů myslím na nebezpečí. Na hračky. A hlavně na poctivé české ženy, protože jsou nejnebezpečnější hračky a každý muž chce dvojí, hru a nebezpečí. Ještě kopu pár drinků a motá se se mnou svět, tak jako už milionkrát před tímto výletem. Zarmouceně se vracím do sebe, myšlenky nikdy neuspíte, i když jste jinak zdatní spáči, platím na baru a odcházím do zasněžené, zmrzlé noci.

Taky myslím na všechny ty prince, které si naše dívky vysnily. Jak spoléhaly i dosud jako studentky na střední na jistotu jejich objetí, na vždy vrchovatou porci podpory, jíž se jim nikdy nedostalo, jak si ji naivně vysnily. Též jsem kdysi s nimi soucítil, vtloukal jsem si do hlavy, že když se můžu změnit já, může to dokázat už úplně každý. Jenže stalo se něco jiného, uvěřil jsem sice v změnu, ale nikde kolem sebe jsem ji nerozpoznal. Že jsem se změnil já, mohl jsem pouze šeptat zrcadlu. Nikdo mi tu změnu nevěřil. Zase! Nikdo nevěřil, že jsem vyléčen z drog, z alkoholu a všichni mě, jaké bylo mé zklamání, pouze obžalovávali ze lži a z špatných fórků.
Nikdo nepochopil, že já opravdu prošel radikální proměnou a stal se někým jiným. Pouze zrcadlo, po celou tu dobu, kdy jsem byl osočován, mi aspoň příležitostně nabídlo němé porozumění. Stalo se mým nejlepším přítelem. A později, když už jsem byl znovu považován za drogově závislého, poskytovalo mi útočiště rozumu.

Připamatoval jsem si scénu z filmu, nebo z nějaké fantasmagorie, už nevím.
Před křižovatkou do Marsu stála ona a on. Světlo baterky se žlutě odráželo od blýskavého krystalu křemene, který fungoval jako teleportační paprsek, stačil jediný dotek a vy už jste tu nebyl, vaše já se přeneslo na vzdálenou planetu. Usmála se jako dítě, když ji pohladil po vlasech, úplně naposledy, protože cesta byla jednosměrná a jen jediná osoba mohla přejít skrze tento zcela poslední krystal.
Vlastně bylo od ní hezké, že na poslední chvíle nepřešla, zvolila si zůstat s ním na zamořené zemi a sdílet osud pomalé a bolestivé smrti. A bylo hezké i od něj, že ji přemlouval. Byla prostě mladá a krásná a i když tomu dneska nikdo nebude věřit, šla za hlasem svého srdce. Co může být vůbec hezčího? když rozhodně víte, co chcete a je s vámi i legrace?

Chvála trnům

22. března 2018 v 21:21


Mikrob je malinký, až není
co by z něj bylo k uvidění,
leč moudří lidé, s mikroskopy
doufají vidět jeho stopy.
Členitý jazýček, co stěží
za řadami sta zubů leží;
ocásků sedm chomáčitých,
růžo-fialo-flíčkovitých.