Duben 2018

Jehož jméno znamená vznešený

Včera v 21:21
Smrt tiše stála
u našich hlav
Tvé krve se bála
tak se jí zbav

Nesnáším čiperné slečinky. Zbožňuju ty, které nehnou ani prstem a na všecko mají pomahače.
Jsou to pravé ženy, když nedělají nic samy, kromě výměny tampónů a pečení krtkova dortu.
Protože která žena se namáhá (v smyslu hrubé, ubíjející práce), hrubne.
A přestává pro mě být ženou.
Stává se jen kusem krajiny v té nepřeberné mozaice, z níž si nás mozek hněte realitu.
Cílová podoba žena je tedy tak fantastická, protože ji nechceme věřit realitu a tak reálná, že jí nemůžeme zařadit do sféry fantazie. Jako obraz schizofrenika, na kterého mluví hlasy ve zmatených rodech, a říkají mu, že na to nemá! "To nedokážeš, jseš ztracenej."
Jakmile však štulce i výsměch slyšíme praskat ze sluchátek vnímání, jsme už napůl milionáři, zrovna jako když zjistíme, že má schizoš na srdci důležitou věc. "Bojím se chodit ven, je to peklo."
Každopádně ženská, ta prehistorická mašinka na děti, má i své kladné stránky.

Než padne noc, bude na vás vás současný miláček (snad protože vás ještě nepodvedl s nejlepší kámoškou) pohlížet bez citového zaujetí. Jako na zástupkyni jiného živočišného druhu. Právě tak to dělá váš kluk ušatá. Způsob, jak se vás dotýká, budí dojem, že o vás nemá jiný zájem než sexuální.
Od úst mu kanou sliny, ale kdy se naposledy zajímal o to, jak se vlastně na světě cítíte? Schválně mu někdy šáhněte zničehonic do rozkroku. Pokud se na vaši šťavnatou postavičku bez slova vrhne, pak jste buď velmi šťastné nebo velmi hloupé!
Párkrát přirazí, vycáká se a zítra se na vás bude zubit při snidání, kterou mu ke všemu připravíte. A vy budete šťastné jak blechy, uvidíte. Právě tak to děláte a říkáte tomu Láska.
Ach, ta vaše lidská láska! Je tak hluboká, že nemá žádné dno, tudíž je plytká.

Konvoj nepochopení se znovu pohnul a dal se dopředu hlemýždí rychlostí. Což by nevadilo, kdybyste nebyli v písku pouště...

Nový prvek násilí

Pondělí v 21:21
Zámožnost je počet měsíců, které přežijete při současném stylu života s penězi, které máte k dispozici. Takže jsme všichni chudí! Dnes trapné kydy zhýralého o šílenství vztahu.





Pod tmavým vlasem tvář mu hnědne, kdykoliv pohlédne na boubelatou dívku, co stojí v kruhu mezi ostatními tanečnicemi na parketě a toporně zvedá nohy, haxnami máchá do rytmu jak smyslů zbavená.
V ústech mu jiskří radost, kdykoliv ona mu pohled, s ruměncem, opětuje. Teď by mu nevadilo poprosit ji o laskavost. "Šla bys támhle do těch kopřiv? Chci ti něco ukázat."
Ani velmi drsné ostružiní by mu nevadilo, aby té poněkud robustnější slečně ukázal, kdo vládne mýtince u lesa...

Dlaně by se té přitloustlé slečně otevřely na znamení souhlasu. "Ano, chci být tebou zde označena neskonale něžně, v těchto nehostinných křacích nedaleko Vyškova, chci zde se ti oddat, můj nabíječi nejsladší, můj Napoleone, přísahat na tvou gloriolu."
Načež on by ji trošku posměšně trkal a smál by se při tom. Doufám, že s tebou neskončím jako onen dobyvatel u Waterloo, mihlo by mu v nestřeženou chvíli v toku myšlenek.
Až by hrdličky skončiily setkání, dlaně jich by se spojily a šly by, sloučené nevinným hříchem, směrem k ubytovnám nebo panelákům, kde spravedlivě bydlí.

Za tři roky cajdáků bez fantazie, přílišné důvěrnosti, nesmyslných půjček a šetření na dovolené, za necelé dva a půl léta rozmrzelosti a hlavně za rok, co si už všecko řekli a všecko o sobě vědí, se jim narodí špunt. Saje vděčně životodárné mléko z prsu matky. A odstavit jej od matčina prsu, to by byl hřích, s kterým by se nikdo soudný nesrovnal. I novopečený tatínek si užívá pohled na ten nově tvarovaný výčnělek bývalé milenky a oddává se nebezpečnému snění. Možná není tak zlá. Ještě s ní zkusím promluvit, to znamená v řeči cápků pohladit ji v klíně, když zrovna nemá menstruaci a když není nasraná kvůli tomu, že jsem jí nedal dost ze své výplaty. Jen jinými slovy, rozumíte. Byla to věčnost, den, či jediná noc, co jsme se přetahovali o to, komu zůstane delší konec sirky?!

Dlouze a obezřetně by přemítal, kdy ji má sdělit, že syn je sice fajn balíček, se kterým pořád do budoucna jaksi počítá, přesto se mu ona čím dál víc začíná vzdalovat. "Máme, víš, určité problémy, všimla sis přece, že spolu takřka nemluvíme, ty jsi pořád někde s kolegyněmi a když už jsi občas v domácnosti, nemáš vlastně čas mi naslouchat, cítím se tak osamělý, tak přitrouble, a chci tě ubezpečit, že tak zničeně se žádný chlap cítit nesmí, to je jeho konečná, a tak jsme teď u konce, s tebou bych skončil na odpis, radši to utněme, dokud jsme mladí a při síle si vychutnávat každou sekundu života plnými doušky."
Ona by ani neuznala ho hodna pohledu, jen by se červenala studem a vztekem a že dopustila, že ji tak vysává, tak ponižuje, že ji nedopřeje ani pořádné orgasmy, ani cetky z krámu, ani volný čas. "Ten ubožák, ten pecivál. Ten zatracený neznaboh. Že jsem mu kdy roztahovala nohy, větší chybu jsem nikdy neudělala, a teď za ní budu pykat, dokud se nerozvedeme a i deset let po tom budu pykat, nepřímo, protože když splácíme dům...bude mi chybět jeho díl, ach bože, proč mě tak jen trestáš?" Tak by asi blouznila jak z těžkého sna.

Sdílím s tebou tajemství

Neděle v 21:21
Někdy, jak stárnu a uvědomuji si svou smrtelnost, si až zarputile přeju, aby se mě nějaká dobrácká postavička, maminka s děckem nebo děda o hůlce, zeptala v nějakém bufetu při metru, co to piju v tom zdeformovaném kelímku. Víme, že je těžké mě zastihnout střízlivého a že většinou cucám bacardi a tuzemáky a vůbec nic svěžího, ale kdyby se mě někdo takhle po sousedsku otázal, řekl bych s ulehčením nebo možná až příliš skromně, bál bych se asi, že by se ta chvilka nutně rozpadla.
"Piju čaj," a přál bych si ze srdce, aby dál se ptal, jestli anglicky nebo ukrajinsky nebo třeba vietnamsky:
"Ták? Šípkový?"
"Ano, milý příteli, piju šípkový čaj..."

Něco jiného než stupidní formulace dotazů při v nejroztržitějších rozpoloženích na nicotnosti, na malichernosti a nepatrnosti, na počasí a kolik kdo naměřil po ránu v ústech teploty, kterými jsem zavalen po celý rok a po celý život, by mi vlilo trochu naděje v lidstvo do žil!


Marie Mancini, kterou prcal dokonce i kardinál Mazarin, by mohla vyprávět, jaké to je žít s nesvědomitými Italy na hromádce. Spousta lží, dramatických výstupů i bití v posteli. Nic, co by citlivá ženská duše mohla dlouhodobé snášet a nezastárnout při tom v jízlivou štětku.
Nemoc a smrt vlastně nejsou tak vážné, je to jen jakési lajdání, vyskytuje se jen tam, kde jsi v životě nízko. A pak zas přejde a nebo taky ne v případě těžším, nicméně není důvod být smutný, když jsi mlád. A když si stár, tak se vlastně na smrt i docela těšíš, no nemám pravdu?

Byla slabá - jen strach jí dodal síly. Měla příšerný strach, protože v tu chvíli poznala, že musí umřít.


Ale ne, smiloval jsem se nad vámi.

Konečně vám prozradím něco, po čem vaše ženská srdce prahla.

Naučím vás zbavit se pochybnosti a užít zbytek vaších dní ve štěstí.

Zamyslete se, holky. Obdivujete hrdiny v románech? Přejete si je poznat i v životě? Možná jste horlivě odkývali na znamení ano, prosím!

Jenže hrdinové šli na smrt. Zbabělci, kteří ztuhli, utekli nebo se schovali, přežili. Pouze jejich spermie a vajíčka putovaly dále a my jsme jejich potomci. Spermie a vajíčka hrdinů šla do hrobu. Charakter heroů je sice zapsán na papíře, ale nemůžete se s ním mazlit v postýlce, proto si napříště dejte pozor na to, koho si chcete pustit k tělíčku blíž...

Pokud chcete být šťastné, musíte se zprimitivnit. Odteďka žádné intelektuální čtení o orgasmech před spaním. Vlastně vůbec nikdy.

Žádné sofistikované metody milování s přítelem. Prostě si lehnete na záda, přisajete se šamstrovi na ústa, stáhnete si kalhotky, šup sem nebo šup tam, po chvilce se zhasne lampička a jdete chrnět.

Denní režim omezíte na práci (dobrá je si mírně pochodit, utírat stoly atd.), školu a exkurzi do Billy za potravinami ve slevě.
Tím se zaručí maximální bdělost mozku.

Nikdy neháčkujte, nepleťte, nikdy neprovádějte netypické manuální činnosti, pokud je nemáte zautomatizované, jako třeba výměnu zámku nebo třeba instalaci trezoru.

Ventrikulární systém mozku je při takových drobných mechanických činnostech jednosměrně zatěžován a vytváří nevyváženost funkcí v druhé hemisféře... nebo každopádně v hypothalamu.



Mnoho lidí spoléhá na zásadu, že láska vše přemůže. Bohužel, většinou to neplatí, což historie mnohokrát dokázala. Problémy se vždy vyřešily mnohem snáz a také rychleji násilím než vlídným slovem. Proto nikdy nespoléhejte na velkou lásku. Ale daleko klidněji buďte cynické šlapky, které hodí svého milého přes palubu. Když vás podvete, nezhroutíte se, ale místo toho si najdete s nedotčeným srdcem jiného píchače, kterého podvedete zas vy s tím, který má hezčí kreditku.

Nabídka učiněná vaječníky

Sobota v 21:21
Kopáčova dcera s masitými prsy a jizvami kolem válečkovitých zápěstí. Nebylo ji dáno shůry příliš půvabu, tak se asi chtěla odkráglovat ve vaně, když jí bylo osmnáct, dvacet, dvacet dva, a tak dál do té doby, než v jeden moment nejspíš došly žiletky... jenže ošklivé nezhojené rány už tam zůstaly jako memento pokusu.


Zato s chutí popíjel víno, ba do jisté míry se mu oddával, a projevoval - úzkostlivě dbaje, aby se vyhnul příliš citovým výrazům - znovu a znovu uspokojení nad tím, že má konečně někoho, s kým si může rozumně promluvit.





Stůl byl zásoben dobře, krab, losos, úhoř, paštika z husy, všelijací sklepníci nosili pečené holuby, kteří létali sami do huby... stuprum má velice rád, když se může zdarma nažrat.. ještě radši má, když se může nalít, třeba za příplatek.. ale to sem nepatří.. když je hostina, nedaleko od něj zpravidla rej cinklých, oplzlých slečinek.. všiml jsem si toho kdysi dávno ještě za slunného počasí na Hukvaldech.. lidi se navlékli do středověkých kostýmů, do kroužkových brnění, ženské do hadrů markytánek z doby tak asi třicetileté vojny, pila se medovina a ležáky.. a temné portery.. nicméně kromě toho povyku, který vskutku působil bigger than life, jsem si nevšiml, že by ti herci okamžité inspirace načerpali příliš houževnatosti, protože tlachali zase jen o úrazovém připojištění, zcela ignorujíce problémy našich předků, kteří důvěrně znali spalničky, neštovice i mory v originálním provedení, jako pravé pohromy zvěstující zmar a zkázu. A nějaký hudlař začal úplně bez souvislosti o Crowleym.. že prý jeho Choronzon v posledním stádiu není nic jiného než přerostlý, mléku a strdí odrostlý Pikachu, jehož ovšem můžeme z hloubi duše schválit...

Co se zelená, hnije

Pátek v 21:21
Rozhodl se vykročit. Dál v místnosti nebylo nic moc zvláštního. Kromě malého černouška, tvrdého na omak pod pestrým hedvábným šatem, který měl v břiše hodinový strojek, jenž ho kdysi uzpůsoboval k tomu, aby běhal po stole, ale který už dávno nefungoval a kromě pasti na myši hned pod oknem. Linoleum matnělo a průsvitnělo, jak se přibližoval vstupu do zatáčky, kde začínal rozprostraněný koridor. Když zahlédl prostor před sebou, zkoprněl úžasem. Na konci tunelu, protože chodba skutečně přípomínala tunel, seděl na trůnu nějaký člověk a držel dirigentskou taktovku.
Vypadal jako příbuzný Krakonoše v poněkud ošumělém obleku, polobotkách a s šedivými vlněnými ponožkami, který před spaním vypil trochu na lačno sedmičku meruňkovice a ještě se mu destilované ovoce neuleželo v hlavě. Svítily mu oči pod nápadně černým obočím, ale tak nějak vilně, jako by chtěl píchat domorodou služku na toaletě.
Vprostřed rozčísnutého plnovousu mu kmitalo několik stříbrných nitek a na odulém rtu mu seděl ironický škleb. Prostě typ, kterému žádná moderní vysokoškolačka neodolá.
Zvlášť když neměl padesát, jak by se mohlo zdát při zběžném pohledu, ale pouhých dvacet osm, byl tedy na vrcholu chlapeckých sil a jeho pneumatický žaludek už během "night lifu" vypumpoval tolik patoků, že by to stačilo na zaplnění kanálu v středně velkém krajském městě.
Díval se přímo na něj.
Tento kašpar že by měl být ředitelem blázince? Dělají si ze mě šoufky? pomyslel si.
Avšak tento jen o to víc ukázal zuby, znatelně už vysílen. Přesto povstal a stoupl si dál ke stěně.
Však taky z kapsy vytáhl dálkové ovládání a nasměroval ho někam za svá záda.
A když zmáčkl čudlík, cosi hrozivě zaskřípalo. Soukolí se dalo do pohybu, stěna se začala rozestupovat, proměňující tvářnost chodby v cosi jako panoptikum zvrácenosti. Zároveň se začal propadat i trůn a místo něj se ze země pozvedala, bože, nedopusť, a otvírala trouchnivějící hrobka.
Otřásl se při zvuku otvírání hrobky a sutin času, zvuku, který však zároveň vyjadřoval zbožné přání dobýt kalhotky Adriany, tak se jmenovala rezavá slečna, co se potkali, když směřoval za Hanzelkou a vzít ztečí její ztepilou dírku.

Posaď mě na svého koníka, tati

Čtvrtek v 21:21
Synu, uč se od mravence mravně na tom světě žíti, nelenujeť, žije tence, sbírá jen, co musí míti. A pohleď jen, co má sil. Nosí desetinásobky své váhy, ba i víc, ani postřik vůči hmyzu ho valně nezraní. Nemá tak citlivé nervy, zato má silnou konstrukci páteře. Něco, co je současnému člověku na hony vzdálené. Jste trasořitky na nohách postižených křečáky!

Bůh je mrtev, Marx je mrtev, strukturalismus je mrtev - a ani já se necítím právě dobře, řeknete si. To přesně vystihuje situaci postmoderního člověka. Divím se, že kvůli krizi, v níž jste se ocitli, nepláčete... to já bych svědomitě plakal, mít ještě nějaké slzy! Dnes o konstruktech lidí, o těch, co si myslí, že šéfují univerzu i o těch, kteří vědí, že všemu šéfují...




Jeho černé oči hleděly pátravě dodaleka. Skoro by se dalo říct, že je krasavec, kdyby neměl odstávající uši, které až donedávna pro něj byly zdrojem starostí a bolestí. Teď měl ovšem jiné starosti - sbalit Markétu.
Sluha francouzské typu, který četl noviny poblíž telefonu, se zvedl a vyšel jim naproti, kulhal, jako kdyby mu chyběly tři kosti v koleně... V pavilónu blázince nemají o zábavu nouzi.
Měl po cestě studené nohy a jak s nelibostí zjistil, tváře měl naopak rozpálené. To je nepříjemnost.
Šli a šli, místnosti po levici za bytelnými dveřmi se zdály neudržované, jak měl možnost vidět proskleným čtverečkem ve výši očí. Stěny, natřené olejovou barvou, se tvrdě, úbělově leskly. Z jedněch dveří vyšla rezavá ošetřovatelka. Byla to jaksepatří kunda, řeklo by se na entou. Mladý, pružný obličej se formoval v šukózních výběžcích nosu, lící a rtů, dokonce i záplava rudých vlásků, snad jejich zrněný lesk, na ní působily nějak vyzývavě. Usmála se směsící soucitu i zájmu a olízla si špičku rtu. Asi tu pracuje ve styku s pacienty. Možná jim domlouvá, aby bylí míň šílení a mohli tak spolu provádět zapovězená tělesná cvičení. Která samozřejmě s magorem, zavřeným v oficiálním cvokhausu, odmítá dělat. Pohleďte na mě, jakoby říkají ty oči, jsem královna sanatoria a ani ty neuděláš špatně, když mi padneš k palcům u noh. Za odměnu dostaneš footjob nebo ti vykouřím ptáka naběhlého vakuovou pumpou. Rozhodně nevypadala se svým božským tělem znepokojená nebo znuděná. Nejspíš zbožňovala i své kozy a ráda si prohlížela své bradavky před zrcadlem, všelijak se chmatajíc za ty zcela přirozené výběžky. Mohlo jí být šestadvacet, sedmadvacet, osmadvacet, ale to těžko můžeš posoudit, po třicítce nějak už chabnou a ve dvaceti ještě nemají tu správnou mízu, pro ženy je klíčový ten věk mezi a ono mezidobí bohužel pro nadržené zástupce čeledi homo penisis penisiensis trvá jen pár mžiků oka.
"Tady," prohlásil netrpělivě jeho průvodce. "Jdi tam a ptej se na Hanzelku. Je to trochu mazavka, ale parádní chlap, který se umí vzít za řemeslo, pitvá nám tady s lidmi i duše."
"Pitvá duše?" zeptal se Karel a zmateně se usmál.
"Jo, psycholog, patolog, příležitostný rugbista, velký milovník žen, není mu po stránce mravní skoro co vytknout. Až na to zatracené pití. V posledních pěti letech mu vzalo zuby a stálo ho milióny na rozvodech..."
Když vstupoval do hustým kouřem osázené, nevětrané místnosti, ihned si všiml čistotné podlahy potažené linoleem. A bělostných záclon potřísněných rudými skvrnkami, které přikrývaly nikdy neotvírané okno. Bylo slyšet tlumenou taneční hudbu vinoucí se z přesluhujícího gramofonu s začouzenou přenoskou, viděl přes clonu kouře posléze i jakési další dveře, které vedly do koridoru klikatícího se v tupém úhlu podél skříně s vázičkami s kvítím, co tak rostlo možná v otavě, řebříčky, lesní zvonky, cokoliv, co by natrhalo malé děcko, které si hraje na mýtince u lesa. Ten pokoj rozhodně nevypadal příliš ukázněně a pokud tomu ostatní říkali kancelář a někomu měl patřit, pak měl podle všeho co dělat se člověkem zřejmě značně mentálně vyšinutým.
A tak byl doporučován a vyzdvihován svými milými podřízenými. Asi by mu i líbali zadek, kdyby jim Hanzelka, to tupé hovado, jen dal povel.

Naráz zavládlo v její skulince ticho

18. dubna 2018 v 21:21
Na světě jsou dva druhy lidí. Ti, co kopou a ti, co se na to dívají. A ti mají zpravidla také větší mzdu, což je zcela spravedlivo.

Zmrtvýchvstání bájného píchače

17. dubna 2018 v 21:21
Je to velmi divné, že ti, co mají mnoho, ještě chtějí na těch, kteří nemají nic.

Tulit se do dírky

16. dubna 2018 v 21:21
Asi až do čtvrtku nebudu k dispozici, nebudu zvedat telefony ani přijímat nabídky k sňatku. Snad přežijete ve zdraví, děti moje. A pokud ne, sejdeme se v pekle!
Já totiž věřím na peklo.
Jen pohleďte na všechna ta monstra tam venku...

Peklo musí být vyhrazené všem monstrům mezi námi, která ostatně nikdy neumírají, jen se smaží na věky věkův na středním plameni s bičujícími diblíky za zády!

Trajdáte ulicemi, myslíte na to, že váš hněv ochutná co nejvíc bídných, mrzačících kuplířů s city, když tu zčistajasna poznáte příšeru ještě nápadnější. Chlapce s velkýma očima, ze kterých se vám obrací žaludek. Jsou to oči spíš psí než lidské.
Není ho ani půl chlapce. Je takový nanicovatý. Culí se jak pitomeček a prosí na rohu cápka s prazdrojem o desetník, aby si koupil zmrzku.
Ale vy už cítíte, že se z něj, až boží mlýny domelou, stane kazatel nebo třeba i mesiáš.
Utrápí celé generace podobných chlapců a jako toulavý pes se vychčije do každé strouhy.
Zůstane po něm jen zdecimovaná masa svalů, které dají křídla jeho slovům a žárem bitev povadlé oko otevře nadšením jen sprška ženských tělesných tekutin.
Jeho narušená tělesná konstrukce pohltí desítky žen a dá kvasit nespočtu dětí, jež utopí jako koťata, až se narodí, neboť nedopustí kolem sebe bobtnat vlastní krev...
Tento budoucí Mussolini z Balíkova přežije války, hladomory, ředitele planety, z drobných hlodavců krysy a z neforemných pak šváby, nesmrtelné šváby.
Dejte na má slova a zahubte jej ještě dnes... neboť z malého dvorečku špíny se, když na něj nahážete sdostatek smetí, stane velké smetiště...

Hroch teče

15. dubna 2018 v 20:20
Nejradši mám praktickou a zdatnou Zdenku, srdíčko, které se zve mou snoubenkou, při práci u plotny nebo když spí, mohu jí potají dosytosti sledovat.
Její zadeček má tvar přezrálé mišpule a její krtčí oči, jakmile ji oslovím, zvědavě hledí do mých pěkně z nižšího stupínku, to mám na sexuálních ženských nejradši, když se dívají pozorně a prosebně jaksi k nám nahoru do nebes z pozice své malé postavičky a foremných boků!
Krájel jsem zrovna mrkev, kterou jsem si chtěl nastrouhat s jablíčkem a dosladit trochu cukrem, když tu mi zaklepala na rameno, leknutím jsem s sebou až nadskočil. Netušil jsem, že je stále přítomná v kuchyni, nepromluvila totiž asi minutu ani slovo, což je u ní nebývalým jevem.
Když jsem se otočil, tvářila se jako zpráskaný pes, snad se jí i leskla třpytivá slza na víčku.
Řekla, že se od Ireny doslechla, že s ní píchám. Prozradila jí to prý, protože je její nejlepší kámoška a nechtěla, aby si vzala tak hanebného muže.
Vypálila proti mně páchnoucí granát dětinských lží. Tím, co řekla, se dotkla mé mužské pýchy. Zradila svátost jen jednoho těla a jedné samice, s kterou udržuji intimní kontakt (v tu kterou sezónu).
Samozřejmě mezi námi kdysi s Irčou něco bylo, ale to bylo daleko dřív, než jsem poznal Zdenu. S Irčou to bylo báječné píchání, dělali jsme si navzájem pomyšlení už v baru při pití mochita a pak jsme ze sebe už na chodbě trhali oblečení a naráželi do stěn, prostě pravá divočina. Se Zdenou jsme si šeptali sladká slůvka a dělali si masáže, propletence údů byly o poznání volnější a celkově nebylo kam pospíchat ani se čím vzrušovat, protože její nalíčená, opuchlá tvář a hruškovité tělo pro mě postrádaly jakoukoliv zajímavost.
Když přišla Irena na to, že jí zahýbám s Kristýnou, úplně se sesypala. Z kdysi tak živé ženské se stala zarytá nepřítelkyně chlapů, přestala se líčit a hezky oblékat a v jednom kuse nadávala na to, jací jsou špindírové a že jen chlastají a houby pracují, nevědí, co je život a neznají tíhu odpovědnosti. Zatímco se užírala bezradností, užíval jsem si buclaté, vysmáté, šťavnaté škvírky Kristýny, která brala náš románek jako možnost si dobrodružně zadovádět, když byl její muž na služebkách.
A tak čas běžel, na poli rostl mák, po dešti občas rostly houby a mě se zas zmocnila nechuť Kristýnu obdělávat, toužil jsem se rozletět do dalších, neprozkoumaných oblastí a přerábět nová pole, hledát nová sídliště a panelové přístavby, kde by reprezentativní dámy mohly vzdychat při plnění svých tělesných otvorů... A tak jako básník vyzrává, když píše svou květnatou melodii srdce na prosté papírky, já jsem spokojeně vyzrával poblíž blonďatých pichen, jejichž manželé měli hlavy ratlíků a těla Atlasů, cosi disproporčního v jejich zjevech, tak jak jsem je vídal na fotografiích, jim propůjčovalo zdání exotična - mě přivádělo k domněnce, že jsem ještě exotičtější, jestliže si mě z miliónů vyvolily tak prsaté ženy, a přestože má snědá pleť a trosky zubů vůbec nebyly na první pohled přitažlivé, mé pravé bohatství se ukrývalo, cizím zrakům skryté, v poklopci.
Oblaka prachu a kouře se zvedala kolem zástupů žen, když jsem se nich z vyšourával. A ony poprvé zažívaly orgasmy v kukuřičných polích nebo na pračce, milovaly, jak jsem nápaditý a že je pokaždé přivedu neomylně k vrcholu. Páchly vždy pak ještě dlouho slaně po potu a ostře po spermatu.