Duben 2018

Nosit ji na rukou

30. dubna 2018 v 21:21
vuzduchu2
Tichým, vemlouvavým, téměř zlomeným hláskem cosi drmolila, ale nebylo jí valně rozumět.
Znělo to jako:
"Net--res-tej ---- mě, pro -- sím." (pláču*** nikoho nezajímám*** snažím se přežít***)
"Jak si přeješ, potrestám pouze tvoji zadnici."
Načež se ozval její přerývaný nářek. Vůbec plakala jak najatá, po celou noc, co si jí užíval. Zbičoval ji a polil voskem, až se mu přestávalo líbit, jak na těle vypadá. Nicméně si pouze vybíral část manželčiny povinnosti.
Tak to stojí v Ústavě. Vzali jsme se před společností i před Bohem, takže musíme kopulovat, když jsme žena a muž. Tak nějak zhruba to stojí zapsáno v listnách černé na bílém a co je psáno, je taky dáno. "Takže máš utrum," zrekapituloval svůj výklad plačíčímu uzlíčku neštěstí, které mu leželo u nohou schouleno v řetězech a který vypadal víc mrtev než živ.
"Kdybych jen věděla, jaké monstrum si přivádím k oltáři," sténala. Trhala si vlasy v chomáčích, stále znovu a znovu se pokoušela doplazit se ke dveřím.
Myslela, že si užije fajnovou svatební noc. Ale fajn moc nebyla. Aspoň pro ni ne.

Tou lesklou, šlemem olezlou hračičku, co má obvykle v trenckách, ji nekompromisně strkal do úst, pokoušela se mu ho ukousnout, ale nenechal se přechytračit - později se s ní otíral o její poraněné závojíčky, než do ní tvrdě vstoupil.

Její kozy byly jako dva kousky dortu, v němž bylo obsaženo všechno. K pití by si teď nejradši otevřel láhev kulmbašského, políl jí ty dvorce a kousal je do krve! Nach vína a rudá krůpěj krve by sice vedle sebe byly k neroznání, ale tím líp, aspoň nemusí litovat, že je prolívána krev tak prvotřídní manželky.

Povaleč v cukrárně

29. dubna 2018 v 21:21
Na kurtech ležel jemný poprašek. Stačilo jen nadzvednout jim sukýnku, když seděly na lavičce a ládovaly se nějakou značkovou vodou a mohly být... mohlý být odpaněny.



A i když patřil k horizontálům, v životě nedosáhl do výše obroučky nebo nepřehodil míč přes síť, jeho revírem byl gauč, kde jen seděl a chlastal krabičáky, uměl ocenit bělostnou krásu vypjatých prsou, které se potily v zápalu tenisové hry.



Bavili se o spoustě bláhovostí , když zčistajasna místnost pročísl vystřelený Amorův šíp. Vstoupilo totiž do galerie to nejluxusnější kotě, jaké za poslední tři léta viděl.

Jeho srdce zabušilo v nesprávném taktu k hudbě, a to mu způsobilo nejasnou trýzeň.

Ano, řekl si v duchu, obával jsem se nejhoršího - a tu se nejhorší zhmotnilo v její rozkošné prcině... už je to tak, zamiloval jsem se...





...do závanu feromonů.



Prokletý živote, zas mi nastavuješ druhou tvář čili řiť?











Nebyl ovšem nemocen, jak zbledl, jen neskonale ospalý. Přepadla ho malátnost, chtěl zaspat velký a významný okamžik svého dosavadního života. Vymazat tu prcinu z hlavy. Ale ne, pořád se mu jen tím spíš objevovala před vnitřním zrakem stále méně oblečená, až brzy byla tak, jak se říká s nadsázkou ohledně svršků, nevinná jako samotná Eva.











Někdo z průhledných důvodů zhasil světlo.... Asi se mu při pohledu na štědře stavěnou slečnu postavilo péro a nechtěl, aby všichni návštěvníci galerie viděli, jak ho má malé. Nebo velké jako mustang?! Každopádně nechtěl působit poprask, takže prostě zhasl. A vypařil se do vedlejší místnosti. Nikdo samozřejmě netušil, kdo to mohl být, protože to mohl být prakticky kdokoliv, až na čerstvě ženaté tatínky a starce s Alzheimerem. Hosté se střídali na postech jako vojáci na stráži, chodili si pro přípitky, z kterých se staly už plnohodnotné džbány a džbery a klábosili o nových metodách tvoření na poli výtvarného umění.



Ten, který zhasil světlo, si teď mastil kance na záchodě, úplně sám, neboť dveře na toaletu zamkl, v zajištěné kabince, kde se normálně vykonává větší potřeba, zatímco mu sliny stékaly na žaluda.



Ale znovu se nepřijde na to, kdo to mohl být, protože si vyhoní rychle a nikdo ho nebude podezírat z honitby, každý si jen řekne, až přejde kolem pitvorné řady nervózních čekající na čůrání, že se šel vysrat, protože nemohl unést pohled na současné umění. A až vyleze, nepohlédne její stranou, neboť nesmí riskovat, že vyteče (či potřetí, když počítáme i jeho řídkou stolici) podruhé během tak krátké chvilky, místo toho se prodere davy a vyleze do prosluněné ulice, odkud povedou jeho kroky do hospody zvané Pecivál.















Tento příspěvek je inspirován skutečnou událostí.

Expirační doba

28. dubna 2018 v 21:48
V břiše mu probudila živočišné štávy. Smrděla kozlinou.
Byl už na skoro na konci schodiště, dvacet stop pod povrchem, ale pořád ji cítil.
Na jazyku!

Většina jeho kreseb znázorňovala pohlavní akt.


Byla divoká jak Alla Nazimova a ani neletěla na holky, prostě nymfa.
Představuji si ji takto:
Bude krásná a štíhlá. Bude na mně hodná. Bude bohatá, skvělá a věrná. Na druhého chlapa se ani nepodívá. Pokud odjedu, stále bude čekat jen na mě, i kdybych byl pryč 10 let.

Distributor alkoholu

27. dubna 2018 v 21:21
Byla hezká, kvetoucích lící, s vysokými ňadry, s kaštanově hnědými, příjemně zvlněnými a pěkně učesanými vlasy, hnědýma, kulatýma dětskýma očima a s malým rubínem na krásné ruce.

Mělo hustě pršet

26. dubna 2018 v 21:21
Jejich životy kráčí po špičkách.
Obličej stažený strachem.

Dívat se, trpět a čekat

25. dubna 2018 v 21:21
Peklo si ho vzalo.
Klopýtl a ledová ruka mu vyrvala z hrudi život...

Jehož jméno znamená vznešený

24. dubna 2018 v 21:21
Smrt tiše stála
u našich hlav
Tvé krve se bála
tak se jí zbav

Nesnáším čiperné slečinky. Zbožňuju ty, které nehnou ani prstem a na všecko mají pomahače.
Jsou to pravé ženy, když nedělají nic samy, kromě výměny tampónů a pečení krtkova dortu.
Protože která žena se namáhá (v smyslu hrubé, ubíjející práce), hrubne.
A přestává pro mě být ženou.
Stává se jen kusem krajiny v té nepřeberné mozaice, z níž si nás mozek hněte realitu.
Cílová podoba žena je tedy tak fantastická, protože ji nechceme věřit realitu a tak reálná, že jí nemůžeme zařadit do sféry fantazie. Jako obraz schizofrenika, na kterého mluví hlasy ve zmatených rodech, a říkají mu, že na to nemá! "To nedokážeš, jseš ztracenej."
Jakmile však štulce i výsměch slyšíme praskat ze sluchátek vnímání, jsme už napůl milionáři, zrovna jako když zjistíme, že má schizoš na srdci důležitou věc. "Bojím se chodit ven, je to peklo."
Každopádně ženská, ta prehistorická mašinka na děti, má i své kladné stránky.

Než padne noc, bude na vás vás současný miláček (snad protože vás ještě nepodvedl s nejlepší kámoškou) pohlížet bez citového zaujetí. Jako na zástupkyni jiného živočišného druhu. Právě tak to dělá váš kluk ušatá. Způsob, jak se vás dotýká, budí dojem, že o vás nemá jiný zájem než sexuální.
Od úst mu kanou sliny, ale kdy se naposledy zajímal o to, jak se vlastně na světě cítíte? Schválně mu někdy šáhněte zničehonic do rozkroku. Pokud se na vaši šťavnatou postavičku bez slova vrhne, pak jste buď velmi šťastné nebo velmi hloupé!
Párkrát přirazí, vycáká se a zítra se na vás bude zubit při snidání, kterou mu ke všemu připravíte. A vy budete šťastné jak blechy, uvidíte. Právě tak to děláte a říkáte tomu Láska.
Ach, ta vaše lidská láska! Je tak hluboká, že nemá žádné dno, tudíž je plytká.

Konvoj nepochopení se znovu pohnul a dal se dopředu hlemýždí rychlostí. Což by nevadilo, kdybyste nebyli v písku pouště...

Nový prvek násilí

23. dubna 2018 v 21:21
Zámožnost je počet měsíců, které přežijete při současném stylu života s penězi, které máte k dispozici. Takže jsme všichni chudí! Dnes trapné kydy zhýralého o šílenství vztahu.





Pod tmavým vlasem tvář mu hnědne, kdykoliv pohlédne na boubelatou dívku, co stojí v kruhu mezi ostatními tanečnicemi na parketě a toporně zvedá nohy, haxnami máchá do rytmu jak smyslů zbavená.
V ústech mu jiskří radost, kdykoliv ona mu pohled, s ruměncem, opětuje. Teď by mu nevadilo poprosit ji o laskavost. "Šla bys támhle do těch kopřiv? Chci ti něco ukázat."
Ani velmi drsné ostružiní by mu nevadilo, aby té poněkud robustnější slečně ukázal, kdo vládne mýtince u lesa...

Dlaně by se té přitloustlé slečně otevřely na znamení souhlasu. "Ano, chci být tebou zde označena neskonale něžně, v těchto nehostinných křacích nedaleko Vyškova, chci zde se ti oddat, můj nabíječi nejsladší, můj Napoleone, přísahat na tvou gloriolu."
Načež on by ji trošku posměšně trkal a smál by se při tom. Doufám, že s tebou neskončím jako onen dobyvatel u Waterloo, mihlo by mu v nestřeženou chvíli v toku myšlenek.
Až by hrdličky skončiily setkání, dlaně jich by se spojily a šly by, sloučené nevinným hříchem, směrem k ubytovnám nebo panelákům, kde spravedlivě bydlí.

Za tři roky cajdáků bez fantazie, přílišné důvěrnosti, nesmyslných půjček a šetření na dovolené, za necelé dva a půl léta rozmrzelosti a hlavně za rok, co si už všecko řekli a všecko o sobě vědí, se jim narodí špunt. Saje vděčně životodárné mléko z prsu matky. A odstavit jej od matčina prsu, to by byl hřích, s kterým by se nikdo soudný nesrovnal. I novopečený tatínek si užívá pohled na ten nově tvarovaný výčnělek bývalé milenky a oddává se nebezpečnému snění. Možná není tak zlá. Ještě s ní zkusím promluvit, to znamená v řeči cápků pohladit ji v klíně, když zrovna nemá menstruaci a když není nasraná kvůli tomu, že jsem jí nedal dost ze své výplaty. Jen jinými slovy, rozumíte. Byla to věčnost, den, či jediná noc, co jsme se přetahovali o to, komu zůstane delší konec sirky?!

Dlouze a obezřetně by přemítal, kdy ji má sdělit, že syn je sice fajn balíček, se kterým pořád do budoucna jaksi počítá, přesto se mu ona čím dál víc začíná vzdalovat. "Máme, víš, určité problémy, všimla sis přece, že spolu takřka nemluvíme, ty jsi pořád někde s kolegyněmi a když už jsi občas v domácnosti, nemáš vlastně čas mi naslouchat, cítím se tak osamělý, tak přitrouble, a chci tě ubezpečit, že tak zničeně se žádný chlap cítit nesmí, to je jeho konečná, a tak jsme teď u konce, s tebou bych skončil na odpis, radši to utněme, dokud jsme mladí a při síle si vychutnávat každou sekundu života plnými doušky."
Ona by ani neuznala ho hodna pohledu, jen by se červenala studem a vztekem a že dopustila, že ji tak vysává, tak ponižuje, že ji nedopřeje ani pořádné orgasmy, ani cetky z krámu, ani volný čas. "Ten ubožák, ten pecivál. Ten zatracený neznaboh. Že jsem mu kdy roztahovala nohy, větší chybu jsem nikdy neudělala, a teď za ní budu pykat, dokud se nerozvedeme a i deset let po tom budu pykat, nepřímo, protože když splácíme dům...bude mi chybět jeho díl, ach bože, proč mě tak jen trestáš?" Tak by asi blouznila jak z těžkého sna.

Sdílím s tebou tajemství

22. dubna 2018 v 21:21
Někdy, jak stárnu a uvědomuji si svou smrtelnost, si až zarputile přeju, aby se mě nějaká dobrácká postavička, maminka s děckem nebo děda o hůlce, zeptala v nějakém bufetu při metru, co to piju v tom zdeformovaném kelímku. Víme, že je těžké mě zastihnout střízlivého a že většinou cucám bacardi a tuzemáky a vůbec nic svěžího, ale kdyby se mě někdo takhle po sousedsku otázal, řekl bych s ulehčením nebo možná až příliš skromně, bál bych se asi, že by se ta chvilka nutně rozpadla.
"Piju čaj," a přál bych si ze srdce, aby dál se ptal, jestli anglicky nebo ukrajinsky nebo třeba vietnamsky:
"Ták? Šípkový?"
"Ano, milý příteli, piju šípkový čaj..."

Něco jiného než stupidní formulace dotazů při v nejroztržitějších rozpoloženích na nicotnosti, na malichernosti a nepatrnosti, na počasí a kolik kdo naměřil po ránu v ústech teploty, kterými jsem zavalen po celý rok a po celý život, by mi vlilo trochu naděje v lidstvo do žil!


Marie Mancini, kterou prcal dokonce i kardinál Mazarin, by mohla vyprávět, jaké to je žít s nesvědomitými Italy na hromádce. Spousta lží, dramatických výstupů i bití v posteli. Nic, co by citlivá ženská duše mohla dlouhodobé snášet a nezastárnout při tom v jízlivou štětku.
Nemoc a smrt vlastně nejsou tak vážné, je to jen jakési lajdání, vyskytuje se jen tam, kde jsi v životě nízko. A pak zas přejde a nebo taky ne v případě těžším, nicméně není důvod být smutný, když jsi mlád. A když si stár, tak se vlastně na smrt i docela těšíš, no nemám pravdu?

Byla slabá - jen strach jí dodal síly. Měla příšerný strach, protože v tu chvíli poznala, že musí umřít.


Ale ne, smiloval jsem se nad vámi.

Konečně vám prozradím něco, po čem vaše ženská srdce prahla.

Naučím vás zbavit se pochybnosti a užít zbytek vaších dní ve štěstí.

Zamyslete se, holky. Obdivujete hrdiny v románech? Přejete si je poznat i v životě? Možná jste horlivě odkývali na znamení ano, prosím!

Jenže hrdinové šli na smrt. Zbabělci, kteří ztuhli, utekli nebo se schovali, přežili. Pouze jejich spermie a vajíčka putovaly dále a my jsme jejich potomci. Spermie a vajíčka hrdinů šla do hrobu. Charakter heroů je sice zapsán na papíře, ale nemůžete se s ním mazlit v postýlce, proto si napříště dejte pozor na to, koho si chcete pustit k tělíčku blíž...

Pokud chcete být šťastné, musíte se zprimitivnit. Odteďka žádné intelektuální čtení o orgasmech před spaním. Vlastně vůbec nikdy.

Žádné sofistikované metody milování s přítelem. Prostě si lehnete na záda, přisajete se šamstrovi na ústa, stáhnete si kalhotky, šup sem nebo šup tam, po chvilce se zhasne lampička a jdete chrnět.

Denní režim omezíte na práci (dobrá je si mírně pochodit, utírat stoly atd.), školu a exkurzi do Billy za potravinami ve slevě.
Tím se zaručí maximální bdělost mozku.

Nikdy neháčkujte, nepleťte, nikdy neprovádějte netypické manuální činnosti, pokud je nemáte zautomatizované, jako třeba výměnu zámku nebo třeba instalaci trezoru.

Ventrikulární systém mozku je při takových drobných mechanických činnostech jednosměrně zatěžován a vytváří nevyváženost funkcí v druhé hemisféře... nebo každopádně v hypothalamu.



Mnoho lidí spoléhá na zásadu, že láska vše přemůže. Bohužel, většinou to neplatí, což historie mnohokrát dokázala. Problémy se vždy vyřešily mnohem snáz a také rychleji násilím než vlídným slovem. Proto nikdy nespoléhejte na velkou lásku. Ale daleko klidněji buďte cynické šlapky, které hodí svého milého přes palubu. Když vás podvete, nezhroutíte se, ale místo toho si najdete s nedotčeným srdcem jiného píchače, kterého podvedete zas vy s tím, který má hezčí kreditku.

Nabídka učiněná vaječníky

21. dubna 2018 v 21:21
Kopáčova dcera s masitými prsy a jizvami kolem válečkovitých zápěstí. Nebylo ji dáno shůry příliš půvabu, tak se asi chtěla odkráglovat ve vaně, když jí bylo osmnáct, dvacet, dvacet dva, a tak dál do té doby, než v jeden moment nejspíš došly žiletky... jenže ošklivé nezhojené rány už tam zůstaly jako memento pokusu.


Zato s chutí popíjel víno, ba do jisté míry se mu oddával, a projevoval - úzkostlivě dbaje, aby se vyhnul příliš citovým výrazům - znovu a znovu uspokojení nad tím, že má konečně někoho, s kým si může rozumně promluvit.





Stůl byl zásoben dobře, krab, losos, úhoř, paštika z husy, všelijací sklepníci nosili pečené holuby, kteří létali sami do huby... stuprum má velice rád, když se může zdarma nažrat.. ještě radši má, když se může nalít, třeba za příplatek.. ale to sem nepatří.. když je hostina, nedaleko od něj zpravidla rej cinklých, oplzlých slečinek.. všiml jsem si toho kdysi dávno ještě za slunného počasí na Hukvaldech.. lidi se navlékli do středověkých kostýmů, do kroužkových brnění, ženské do hadrů markytánek z doby tak asi třicetileté vojny, pila se medovina a ležáky.. a temné portery.. nicméně kromě toho povyku, který vskutku působil bigger than life, jsem si nevšiml, že by ti herci okamžité inspirace načerpali příliš houževnatosti, protože tlachali zase jen o úrazovém připojištění, zcela ignorujíce problémy našich předků, kteří důvěrně znali spalničky, neštovice i mory v originálním provedení, jako pravé pohromy zvěstující zmar a zkázu. A nějaký hudlař začal úplně bez souvislosti o Crowleym.. že prý jeho Choronzon v posledním stádiu není nic jiného než přerostlý, mléku a strdí odrostlý Pikachu, jehož ovšem můžeme z hloubi duše schválit...