Povaleč v cukrárně

29. dubna 2018 v 21:21
Na kurtech ležel jemný poprašek. Stačilo jen nadzvednout jim sukýnku, když seděly na lavičce a ládovaly se nějakou značkovou vodou a mohly být... mohlý být odpaněny.



A i když patřil k horizontálům, v životě nedosáhl do výše obroučky nebo nepřehodil míč přes síť, jeho revírem byl gauč, kde jen seděl a chlastal krabičáky, uměl ocenit bělostnou krásu vypjatých prsou, které se potily v zápalu tenisové hry.



Bavili se o spoustě bláhovostí , když zčistajasna místnost pročísl vystřelený Amorův šíp. Vstoupilo totiž do galerie to nejluxusnější kotě, jaké za poslední tři léta viděl.

Jeho srdce zabušilo v nesprávném taktu k hudbě, a to mu způsobilo nejasnou trýzeň.

Ano, řekl si v duchu, obával jsem se nejhoršího - a tu se nejhorší zhmotnilo v její rozkošné prcině... už je to tak, zamiloval jsem se...





...do závanu feromonů.



Prokletý živote, zas mi nastavuješ druhou tvář čili řiť?











Nebyl ovšem nemocen, jak zbledl, jen neskonale ospalý. Přepadla ho malátnost, chtěl zaspat velký a významný okamžik svého dosavadního života. Vymazat tu prcinu z hlavy. Ale ne, pořád se mu jen tím spíš objevovala před vnitřním zrakem stále méně oblečená, až brzy byla tak, jak se říká s nadsázkou ohledně svršků, nevinná jako samotná Eva.











Někdo z průhledných důvodů zhasil světlo.... Asi se mu při pohledu na štědře stavěnou slečnu postavilo péro a nechtěl, aby všichni návštěvníci galerie viděli, jak ho má malé. Nebo velké jako mustang?! Každopádně nechtěl působit poprask, takže prostě zhasl. A vypařil se do vedlejší místnosti. Nikdo samozřejmě netušil, kdo to mohl být, protože to mohl být prakticky kdokoliv, až na čerstvě ženaté tatínky a starce s Alzheimerem. Hosté se střídali na postech jako vojáci na stráži, chodili si pro přípitky, z kterých se staly už plnohodnotné džbány a džbery a klábosili o nových metodách tvoření na poli výtvarného umění.



Ten, který zhasil světlo, si teď mastil kance na záchodě, úplně sám, neboť dveře na toaletu zamkl, v zajištěné kabince, kde se normálně vykonává větší potřeba, zatímco mu sliny stékaly na žaluda.



Ale znovu se nepřijde na to, kdo to mohl být, protože si vyhoní rychle a nikdo ho nebude podezírat z honitby, každý si jen řekne, až přejde kolem pitvorné řady nervózních čekající na čůrání, že se šel vysrat, protože nemohl unést pohled na současné umění. A až vyleze, nepohlédne její stranou, neboť nesmí riskovat, že vyteče (či potřetí, když počítáme i jeho řídkou stolici) podruhé během tak krátké chvilky, místo toho se prodere davy a vyleze do prosluněné ulice, odkud povedou jeho kroky do hospody zvané Pecivál.















Tento příspěvek je inspirován skutečnou událostí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Akim Akim | E-mail | Web | 30. dubna 2018 v 10:08 | Reagovat

Tolik něhy, dojímá mě to.

2 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 30. dubna 2018 v 14:30 | Reagovat

Chtíči těžko poručit..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama