Vykroucený

1. dubna 2018 v 21:21
Co hrůz tu číhá naň!
Jen děs a útěk cestu jeho značí,
však za nim samota a bledý smutek kráčí.

Když jsem býval mladší, snil jsem o tom, že něčí dceru vyhraju v kartách. Z těch profetovaných, prohýřených nocí u stolu karbaníků, poblíž řady vyblýskaných automatů, pod svitem ostrých žárovek si pamatuji pouze to, že jsem vrhal kradmé pohledy do zrcadel, kdykoliv se mi nastkyla příležitost, a že jich bylo, vždyť na záchodcích jsem trávil dost času hledaje žílu, a zrcadla jsem potřeboval, aby mi opakovala, co jsem tušil, a taky proto, že jsem toužil vidět, jak život vykreslí tvář, která je zkoušená za hranice svých možností. Vskutku, zrcadla mi vracela odraz, který nebyl bez zajímavosti. Ponurá, bledá kukuč, s vystouplými lícními kostmi, snad dravce, snad mesiáše, s bledýma očima, které byly jako dřevo zasazené v té dřevěné, rozbité tváři. Číhaly ty moje oči jako zlý osud, jako kletba pronesená opilou cikánkou, jako nějaké dvě podvratné hvězdy, které jen čekají, až se snesou z orbitu a rozbijou se o magnetické pole tady toho hemžení dole, toho příliš lidského. Nicméně pořád to byly oči a čekaly na svou příležitost, na to, proč se zrodily, totiž... až zahlédnou slečinku, která by stála za malý hříšek - a jak ji obrat do posledního halíře. A tak se to opakovalo pořád dál, prohrával jsem výplaty v šerých, parných, nevětraných podnicích. Mluvil jsem zastřeným, tichým hlasem, lil se ze mě pot, čůral jsem si do trenek, občas ze mě vyšlo řídké ze zadnice, a to vše tak smutné před tváří důstojného Stvořitele neznamenalo nic, i když měl údajně vidět až do srdce a před zoufalstvím by měl zbystřit a zabránit mu - ale to On neudělal, naopak ve své bezcitnosti ještě přidal na obrátkách, a když jsem tak vyrážel zatměle nočními ulicemi, když noc měla být vždy chladnější, ale jen mě ještě víc rozpalovala vlivem narkotik, která přinášela vnitřní horko, ale nikoliv klid, tehdy jsem zpravidla prohrál všechny peníze a přemýšlel, jak si opatřit další a taky další dávku dočasné smrti prohlubující mé skrupule. Často jsem se v duchu ptal, co jsem komu provedl. Já - takový vzor slušnosti a oddanosti. Proti ostatním červíčkům, kteří si žili spokojeně jak slepice, jsem byl ta slepička, kterou vždy vyřídil had (rozuměj, smůla, nehoda či tragédie) jedna dvě, když do útrob kurníku pronikl. Moje společnost u herních stolů byla stará jak Metuzalém a příliš všední a já, hříčka přírody, tolik toužil poznat děcko, vyvržence pekel, mladé, nezvedené, šílené, kruté, česné, chybující, rozdražďující, pálivé jak sto čertů, abych k němu přilnul veškerou silou své náklonnosti. Až jsem potkal něco lepšího - sukni, která mě vytáhla ze dna a která se později stala definitivním nástrojem mé zkázy. Zprvu se bránila, zprvu se bála, nakonec se ale přece odevzdala. Způsobila, že se všechno, co pro mě znamenalo život, měnilo v trosky kolem mých nohou!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Akim Akim | E-mail | Web | 2. dubna 2018 v 10:32 | Reagovat

...Já - takový vzor slušnosti a oddanosti... no já se z tebe poseru. :-)

2 Fredy Kruger Fredy Kruger | 2. dubna 2018 v 21:04 | Reagovat

" Já z hostince přišel, jsa polámán celý
to byla rwačka ! ( ještě se chvěji )
Teď neklidně  ležím ve posteli

... Proč žena  ode mne odešla ??
A chvíle pravdy teď nadešla !!

Bill Čunák  je zděšen !  je  rozrušený !
... předmět  měkký  a vykroucený
dříve tu nebyl !  tu zjevil  se náhle
ležící na jeho prostěradle !!

" Přemýšlej !"  šeptá si :  " Vyskoč !  nu ??
....... už to mám !!  teďka vím, co počnu !!!"

" Já ti dám !  svádět to na kočku !!
tvrdíš, že kočka ? ... je to tak ?
... mám-li ti sáhnout na rypák ??"

" Jen sáhni si ženo !  jistěže !!"

Jak žena sáhla,
už ví, - že lže !

3 sugr sugr | E-mail | Web | 3. dubna 2018 v 18:06 | Reagovat

Trosky kolem tvých nohou? A co rozkoš u nohou jejích? :-)

4 Kass Kass | 4. dubna 2018 v 23:07 | Reagovat

Dětskost napáchá víc škody kvůli masce nevinnosti. Nevinnost sama tvář nemá.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama