Květen 2018


Stesk při brnkání kytar

Čtvrtek v 21:21
Všechno, o čem tu mluvím, se víceméně stalo. Alespoň sexuální pasáže. Nedávno jsem byl na návštěve u svého bohatého kámoše. Dřevěný dům uprostřed betonu. Olejomalby, orientální koberečky. Trapárna. Kdo může takhle žít?

Šel jsem pozdravit jeho prsatou manželku a po třech konverzačních bonmotech jsem vyrazil dolů do liquor storu nakoupit zásoby na večer.

Modré astry

Středa v 21:21
Lidé mohou žít na ostrově, jen pokud zapomněli, co jsou ostrovy. Pustý ostrov má jen skrovný geologický obsah. Vzepětí člověka, jež jej táhnou k ostrovům, odpovídají požadavkům starých objevitelů. Jestliže jej kdo může obývat, pak člověk téměř neznámý, absolutně oddělený, žena, která by byla bohyní, velký zapomínač, krásná čarodějka, socha z vánočního ostrova, dokonalý umělec atd. Taková bytost na pustém ostrově by byl ostrov sám... Vše ostatní je snění a snít o ostrovech znamená snít o tom, že se oddělujeme, že jsme již odděleni a daleko od kontinentu. Nebo snít o tom, že začínáme od nuly.

Aby ostrov přestal být pustý, nestačí, aby byl obydlen. Podstata pustého ostrova je imaginární, mytologická. A mytologie není zrozena z vůle, brzy přestáváme rozumět svým mýtům - a tehdy začíná literatura. Někteří lidé ho mohou obývat, a přesto bude dále pustý. Pokud jsou dostatečně uvolněni. Pokud jsou dostatetečně tvůrci. Není tomu tak vždy, ale dost se tomu blíží situace ztroskotání.

Pohyb, který člověka přivedl na ostrov.. extrapolujme ho... nedotýká se jeho opuštěnosti. Naopak ho přivádí k dokonalosti. Člověk poušť přece neruší, nýbrž posvěcuje ji. Ti, kdož přicházejí na ostrov, jej reálně obydlují. Předávají mu dynamický obraz sebe sama. Skrze člověka je si ostrov vědom sebe sama jako ostrovu pustého a bez lidí, ostrov je pouze snem člověka a člověk pouze vědomím ostrova... trosečník jako jeho nejvzácnější plod.

Vidíme za záclonu, když za ní nejsme? Jsme schopni se tam povznést?

Tma umíráčku

Úterý v 21:21
Dnes mám dva příběhy, první je romantický a exotický, druhý pak k zamyšlení, jestliže čtete první, druhý nečtěte a naopak...

Dvě chlapecké postavičky, jedna malá a široká, druhá malá a útlá, šly v parném vzduchu po pláži, jejíž písek jim pálivě oblizoval bosá chodidla.
Něco bělavého se zalesklo v kapradí, blíž stínu vrhaných palmami, které tvořily zelený hájek v poušti šedi a zlata a kde nedopadal tak kriticky sluneční svit. Jů, copak to asi je, napadlo je současně...
"Je to mušle," řekl malý tenký se světlými vlasy a s velkýma šedýma očima.
"Ale hovno."
Mírně sešli z cestičky značkované oblázky a skutečně v kapradí ležela mušlička. Bílá a pórovitá jak nějaká dosloužilá křída.
Trochu to tlouštíka vylekalo a trochu naštvalo.
Ten druhý náhle vzkypěl vzrušením.

"Ták, he-he, tys myslel, že je to kámen, co?" hihňal se blondýn.
"No, nebo kus mořského hada, který zrovna svléká kůži."
"Ty pitomče... tady na ostrově se není čeho bát. Pokud neslyšíš vytí paviánů, nebudou tu ani hadi, nanejvýš tencí, vystrašení pavouci. Potravinová pyramida existuje pouze tehdy, když je co jíst, když není, v ekosystému žije jen hmyz a drobní hlodavci. Opravdu se nemáme čeho bát."
Znáte ten prchavý pocit, když vidíte někoho na místě, kam nepatří, okamžitě si pomyslíte, že to nemůže být on... Nebo přece je? A stejný pocit teď měl tlouštík při pohledu na kus mušle.
"Takovou měl můj kámoš z Albánie, říkal ji lastura, nosil ji neustále při sobě a troubil na ni, když potřeboval, aby k němu ke klouzačce doběhla jeho snědá maminka s jídlem a tak."
"Tak tys šmíroval albánskou chátru, když se klouzala na zahradě?"
"Nebylo to tak, jak myslíš. Hráli jsme si, víš. Na elitní vojáky, kteří se v rámci akci musí sklouznout po zadku, to představovalo výsadek, na místo určení, kde už plní jen misi," horlivě líčil na vysvětlenou tloušťík.
"Pěkně debilní hry. Kdybys aspoň nebyl tak tlustý... tak bych pochopil, že ti poskakování s kulometem něco dalo."
Tu odtančil do horkého vzduchu pláže, hodil sebou do písku a ratatata, předstíral, že útočí na tlouštíka kulometem. Smál se, až mu cukaly líce.
Naducané tváře vzaly na sebe křenivý výraz a váhavě začaly cukat i tlustému chlapci.

....

Ještě hodinku dvě se motali v kruhu, než je napadlo, že když jsou tu sami, musí se taky sami zabavit, jak se říká poškádlit. Tlustý svádivě vzal tenkého na ramena a chodil s ním jak lední medvěd, dokud mu neklesly kolena pod tíhou...víceméně spadli s potěšeným výkřikem na rozžhavený písek, tlustý se jal šátrat tenkému v trenýrkách, přikryl mu dlaní ústa, aby se moc neozýval, protože na opuštěném ostrově může vždycky žít nějaký zálesák s harpunou, který si rád dá dva malé caparty k večeři.. a jemně, labužnicky mu začal kouřit naběhlý penis. Tenký začal vydávat chroptivý zvuk, který znamenal, že se mu počínání tlouštíka zamlouvá, ten už byl v tuto chvíli svlečený, složené zbytky oblečení měl úhledně přisunuté ke kameni, kouřil ho a zároveň jedním palcem ozkoušel, jak se líbí tenkému prst v zadních vrátkách...taky se mu tam pokoušel strčit mušli, kterou našli v kapradí.. a troubit na ni, aby vzbudil ducha ostrova...jenže tenkému stále vykluzovala, nebyl řádně navlhčen..

V tom roztřešení

Pondělí v 21:21

Speciální čarodějnický článek věnovaný mé nejdražší Rezekvítkové


Bylo mi tehdy dvacet let, ani o rok víc, dvacet let prudkosti, dvacet let vymáhání, kdy jsem na nic nebral ohledy, ani na možnosti, ani na výběr, na okolnosti, sběhy, souhry, na maličkosti, na panny ani na staré panny... všechny jsem užíval jen k tomu, abych se stal stuprumem, abych vystoupal na nejvyšší ze všech příčlí (dělám si prču!)... vybíral jsem ženy jako peníze, čím lesklejší, tím lepší! A po pár minutách spoutávající závrati se mi ta chiméra vždy stejně prudce vysmekla..
Dny mi zmrtvěly, vše ztratilo řád.. už jsem se nekochal pohledem na spodničky slečen, ani jsem nehověl na vystouplých pahorcích s dvorci bradavek, nevrhal jsem roztoužené dívky do hluchavek a nevoněl k nim, nýbrž jsem poklekal jako modloslužebník před heroinovými dealery, před obchodníky se smrtí, s tolueny, s afrodiziaky zapomnění. Tolik jsem u nich poztrácel pojmů o prostorech a časech, že snad jen démon magického uhlovodíku dokázal víc marnotratit. Taky se z mých hubených tváří vytrácela jakákoliv barva, pojídači žab by v záchvatu dojetí při pohledu na mě zvolali, že jsem se stal gris prématurément... a měli by, nicméně, pravdu... bohužel! Teprve později jsem se učil chápat, jak křehké a krásné a vlastně všecko, co je, je. I kontingence jevů, to, co se nazývá synchronicitou, a zvláště tato drobná úchylka mozku, déjà vu, mi nedala spát.. Jako bychom žili už dávno předtím, tisíce let předtím, než se nám to, co se nám stalo, vzbouřilo, erytrocytovalo v mozku...vždyť se vůbec nestalo něco, co cítíš, že se stalo, není ti to divné? Ale není to vlastně součást našich každodenních ztrát při cestě na hřbitov? DÁM SRDCE JEN TOBĚ, SEJDEME SE V HROBĚ, říkají si zamilovaní...vychutnej vzpomínku jako čerstvou skutečnost, to je návod, nefalšovaný rukopis a také tajemství neomezených úsměvů při bloudění v minulu...


Prohnal jsem Osudovou povětřím, všelijak ji zpřevracel, až nakonec se stejně lehce dotkly se její paty země a stejně lehce odkráčely zas o dům, té paty, na nichž mi nejvíc záleželo, která se stala středobodem mého usilování o alespoň trochu snesitelnou existenci! Rád bych ti ji vypodobnil, ale je nevypodobnitelná. Pro ni jsem chtěl být obyčejný proletář, byl bych žil tupě jako hovado a spořádaně, někdo hoden vdechů a výdechů a bezduchých zaměstnání a chození po obchodech! Nikdy mě ničí oči tolik neprosily a hlas tolik nesváděl k výstřednostem a k tolika mně tak protivným záležitostem tak jako její. Z tohoto hlediska je historickou postavou, hodnou Johanky z Arku, když jsem kvůli ní musel i já oč usilovat!

Měl jsem ji utopit, jako se občas topí příliš drzá koťata. V určitém momentě bylo nevyhnutelné, aby náš vztah skončil jinak než smrtí alespoň jednoho z protagonistů. Kdo má pocit, že miluje, miluje ještě málo, pokud na konci maniakálně nezabije či není surově zabit. Ale to je známý fakt, kterým se řídili už staří romantici, Dělníci moře, všichni ti Nervalové a Chateaubriandové a ti, kteří skončili v prachu a v nezměrné bídě, protože se rozhodli být aspoň jednou opravdoví nejen na papíře, ale i tam, kde jedině se opravdovost počítá... lepší než ostatní páprdové, babky a dědci v bačkorách, kteří se za celých osmdesát let nedopustili třeba jen miniaturního zločinu z vášně.

Roztažen na trávě pod cementovým nebem uprostřed desetimilionové konglomerace kdesi nedaleko Navy Pier, píšu na mobilní klávesnici zvící špendlíku toto vyznání, že o jedenáct mrtvolných let později mnou zmítá touha ignorovat pohany, nevnímat jejich vychrtlá těla, nerozdupat je na tříšťky, pouze obrátit ty, kteří se obrátit dají, na víru v autokonzervaci slovem // nerad užívám označení léčba, které implikuje, že tu snad je někdo nemocen //! Kdo má rád slowfox, tedy slovem vyrovnaným, kdo kvapík, galop, tedy radikálním!

Když zvony večer

Neděle v 21:21 | zítra pro Rezekvítkovou
odbijou desátou, rozlehne se domem vrznutí dveří. To vzklouzla Cecilka právě do místnosti, kde její snoubenec leží v posteli.
Korálky ji pořád visí kolem krku a jsou tak černé jako její oči, dokud jí je usměvavý Roman nestrhne a nepovalí ji za sebou do hříšného lože. Je mladá, takže lehce svoje ladné tělo do peřin skládá...

Z týdnů a měsíců pak roky byly,
paprsek po paprsku hasly lásce síly,
až z kouzelného snu se oba probudili.

Roman nikdy nezapomněl na chytré rady dědy, který tvrdil, že krásné jablíčko může být uvnitř červivé, a proto si vybral dívku, která se v žádném případě nemohla chlubit přednostmi ostatních nahých dívek. Byla samá kost a kůže, dlouhé haxny, plochý hrudník. Přesto se milovali denně, protože měla přitažlivý kukuč a pořád je to bavilo, dokud. Dokud ji to nezačalo bavit míň. Resp. dokud...

Dokud se Cecilka bezhlavě nezabouchla do Toma. Potkala ho na koncertě pankáčů, kde hrál v kapele, na co tam už tak hrají, na kytaru nebo co je tam hlavní nositel rytmu. Hned jak viděla jeho hbité prsty projíždějící na strunách a silné ruce s vystouplými žílami, představila si, co s ní dělá v lůžku, jak ji ohýbá a láme a ohníčky už jí zapalovaly lejtka. Úplně zapomněla, že stále chodí s Romanem.
Po koncertě si Toma odchytla, že si přeje podpis. Naznačila mu, že je ochotná s ním strávit večer v romantické kavárně. A pak už to šlo ráz na ráz. V 10 večer ho prvně zahlédla a o půl jedné z rána už byla postříkána tekutinou z chámovodu.
Dlouho si nechtěla přiznat, že je mezi nimi něco víc, takže dál chodila s Romanem, jen už spolu tolik nespali. Vymlouvala se na menstruaci a bolesti bříška, nebo že má spoustu povinností do práce, nebo že venku je pod mrakem a jí to už leze do hlavy. Čím dál častěji také vyrážela za "kamarádkami" a vracela se v pozdních hodinách.
Čtyři měsíce spolu nespali - Roman se trošku už začínal nudit. Byl takový usedlý typ, večer ho už nikam nevytáhne. Nejradši si dal doma víno a nějaký film, málokdy zašel s klukama z firmy na pivko a pečené koleno, takže pochopitelně nepojal podezření ohledně věrnosti snoubenky, vždyť děda chytře říkal, že krásné jablko může být uvnitř červivé, ale taky říkal, že povrchově shnilé jabko má zdravé jádro. Tu se ovšem děda v podobenství s ženami spletl... nebo aspoň, co se dotýče Cecilky.

Zombie gay porno

19. května 2018 v 21:21
Mlhy bohužel brzy vystřídal štiplavý mrazík, večery se roz­zářily hvězdami a pak i měsícem (kdo zná tu matnou zář novu v mlžné noci?), a tu lampy na ulicích dostaly pevné obrysy, plály jak řádky žlutých drahokamů, spolu se světlem výkladních skříní vystupovaly ostře a mrazivě ze tmy, a do­konce i hvězdy měly tvrdý jas, jako by neslyšně cvakaly zuby, školka piraní, (pokud to tak smím vyjádřit), namísto aby jiskřily. Ilonin lehký kabát vystřídal kožíšek ze sekáče a kulatý astrachánový čepeček zastoupil její klobouk, něžné oči jí zářily jasně a čelo jí z něho vystupovalo ši­roké a bílé.. byla tak nevinná, říkám si dnes, zasloužila si mě, jako já si zasloužil cucat její tělo.

Božská Rita tančí s Astairem

18. května 2018 v 21:21
Vzpomínám, když jsem byl ve vašem věku, snad dvacet, snad o dva roky více, potkal jsem dívku, pozoruhodnou. Kterou jsem chtěl sbalit a sát ji. Jmenovala se Ilona. Doprovázel jsem ji dva měsíce den co den téměř až před práh domu, dál mě nikdy nepustila, no. (Až později jsme překročili friend-zonu). Podivuhodně pestrých sedmašedesát večerů to bylo. Někdy bylo vlhko a mžilo, pak zas všechno zalehla hustá mlha a závěsy jejích nádherných šedo­bílých cárů kouzlem proměnily každý metr chodníku v sou­kromý pokoj. Ohromné byly ty mlhy, vždycky jsme se z nich rado­vali, protože pak se nestávalo, že se někdo ušklíbl, když jsme se coby dva mladí lidé mihli kolem zavěšeni, a člověk se může do­pustit tisíce výmluvných pošetilostí, jako když tu a tam silněji stiskne nebo pohladí drobnou ručku (v hodně zašívané rukavi­ci z laciné kozinky). Pak skutečně začínáte věřit, že se blížíte onomu prchavému cosi, co to všechno spájí dohromady.

Bresson přilákal do kin holky volných mravů

17. května 2018 v 21:21
Byl ucho! Pevně věřil - snad to instinktivně vycí¬til -, že lidské bytosti nemají právo se radovat, dokud jiní vedle nich trpí, a jiskřivý lesk prosperity mu zvedal kufr!
Žijeme v době nerovnováhy. Něco je vychýleno.

Co konipasem bílým zvou, zůstane býlím

16. května 2018 v 21:21
Prsatá Tonka.
Ze zaprášených nohou a snědých lýtek vytryskla andělsky bílá stehna

Terina je všechno, čím vždycky člověk poprvé vydechne. A Tonce tryskají andělsky bílá stehna z vřesů a metlic

Terino, obleču tě do hvězd a tvé tělo posázím vesmíry.