Květen 2018

Zametat jí pod nohami

31. května 2018 v 21:21
To píchání. O to jde. O tu tvoji teplou vlhkou kundu. To je ten mor, to prokletí, rozumíš? Evino prokletí. To je ta slabost. Na ni vás dostali.
Něco ti povím. Ženská není nic než coura a zvíře. To musíš pochopit, to si musíš zapamatovat. Jenom využívaná, opíchávaná a trestaná. Nic než blbá ztracená coura s dírou v těle, která ničím jiným nikdy nebude.

Jestli cekneš

30. května 2018 v 21:21
Pokoj prostoupila nervózní energie. Procházel jsem pokojem sem tam jako nasupený býk.
Ležela v poduškách, tváře v polštáři a ani se nehla.
Měl jsem sto chutí ji zase dát na holou, měla hýždě celé červené, místo toho jsem bez přestání opakoval:
"Ty děvko, ty couro!"

"Nechal jsem tě týden, pouhý týden samotnou.. a tys stačila ošukat tři mé kámoše? Jak je to proboha možné? Kdes na to vzala čas?
"Zasluhuješ umřít," převrátil jsem ji, aby se mi dívala do očí.
Pak jsem ji hrubě chytl za kozu.
"Děvko!"

Noc se nesla ve znamení pláče a modřin.

Neustále jsem odvracel zrak od barmančina výstřihu, bál jsem se, že si všimne mého pohledu, ale moje oči byly jako střelka kompasu a její prsa byla sever.
Když jsem vyšel z hospody, vítr změnil směr a ke mně dolehlo Anetino broukání. Bylo tiché a tlumené, jako ukolébavka. Ta mrcha na mě musela čekat celou věčnost venku před hospodou.. v té třeskuté zimě.
Měl jsem chuť jí pořádně natřískat, ale ovládl jsem se a s hraným úsměvem se jí optal, co tu dělá a jestli nemá chuť si pustit film.. znáte to, napětí opadne a naváže se intimčo! Třeba zatím zapomenu na prsa výčepní. Přežili jsme večer ve smíru.


U oběda jsem se jako obvykle bavil tím, že jsem jí zakazoval a přikazoval, co má a nemá dělat.
"Ještě nesmíš jíst, panenko."
"Proč?"
"Nevím proč, ale jsi tlustá jak výběrové prase."
Mlčela. Jen měla takový zvláštně zastřený výraz. Jako by mě chtěla zabít nebo co. Navíc se červenala.
Vybavil jsem si, jak byla nahá, přivázaná ke stromu, připomněl jsem si její výrazné hladké, jemné bradavky. Jak plakala, smála se - někdy obojí současně. Vybavil jsem si záhyby kůže mezi jejíma nohama
Jó, to byly čas, dobře jsme se bavili. Kdysi. Teď, o rok později, už je stará, zralá do šrotu. Už jí znám nazpamět od chodidel až po konečky vlásků - teď nenápadně chci sbalit její kámošku, Silvu nebo tu novou barmanku. Ta je ještě neokoukaná, a to vždycky dělá oči na všecky kluky v okolí. Musí mít solidně napícháno.

Vichřice ji cuchá vlas

29. května 2018 v 21:21
Jóo, prý secese.. říkali naši komoušští dědové.. to bylo pošušnáníčko...

Umím s představit, jak paní přednostová v cestovním kostýmu otvírá pod baldachýnem dveře... a její dcera, ta v Olomouci, se mnou kdysi nejapně píchala.. když jsme se ožírali z absinthu a já usínal na perónech a jak pak přišlo deset cajtů a stáli kolem mě, jak kdybych byl nepřítel státu a já se jen pomalu probouzel k životu a nevěděl jsem, kde jsem a hlavně, kde je zbytek mojí flašky.. a kde že je ta copatá dceruška paní přednostové, no kde by byla - utekla... pak jsme tedy píchali další týden... byla tehdy legrace!
byla to tam moderní zastávka.. i vozíčkři se tam dostali do vagónů... a výpravčí tam pískali jak na stadióně a cíkani tam jako obvykle brousili kudlu... a všicni chodili do mejstního výčepu... ne do čekárny, koupit si lístek nebo co.. ale do toho restaurantu, kde bylo vše ledabylo přimontováno, kde si pomáhali dráty, aby výčep držel pohromadě...ale kde měly holky plné ruce práce...

Já v něm nic špatného neviděl.. tenhle veřejný prostor byl vyloženě bohatý. unifikovaná architektura železničních zastávek není o nic horší než rádoby zkrášlená architektura veřejných knihoven v kterémkoliv městě... a v knihovně, narozdíl od nádraží, nemůžete ani pít... stanice funguje bezobslužně, kdežto v knihovně na každý cárek papíru musíte čekat několik minut...
tak kde jsme radši, co myslíte? ožralí v limbu a spokojeni nevědíce o světě nebo jak nějací harryové fotři s brejličkami na nose obracející nenasytně stránky nějaké buzerantské knihy a píšící pak o ní recenzi na blog?
je to tak těžké rozhodování?
nádech, výdech..
diktát estetiky říká, že dívky se mají šukat, dokud jsou mladé.. zanikne-li duch mladé kundy, kde skončíme my? odjedeme s posledním vlakem a z technických důvodů upadneme do zapomnění...

Vzduch, ten je nemocný

28. května 2018 v 21:21
Jak tak ležela bez oddechu na posteli, zaplavil mě pocit marna. Co když život není jen o prznění dívek?
Co když venku je tolik ideálů, které jen čekají, než se jich zhostíme! Na druhou stranu, fantazie by se měla kočírovat, ne podňecovat, jak radí chytráci, proože asi je to teď furt lepší, než kdyby ji našli mrtvou ve výtahu na uhlí...

Co můžeme konat, ptáte se? Např. můžeme pomáhat babičkám přecházet přechody pro chodce.
Ale pak je tu zas má praktické já, které mi bez přestání opakuje, abychom užili všeho, čeho jsme schopni, neboť každý člověk přichází na svět jako přívěsek v pupeční sňůře a nutně se jednou obrátí v prach...

Ve světnici, kde jsme normálně po večerech píchali, bylo najednou jakoby kolmé prázdno.
Poté, co umřela, jsem dlouho nemohl najít další dívku na jednu noc. Nebo na nocí sedm.
Jakoby se mi nějak fantasticky zapsalo do rysů ve tváři, že jsem maniakální vrah a žádn holčina z diskotéky se mnou nechtěla riskovat cestu do pelíšku. Bály se mě, jak se bojíme maskovaných teroristů nebo černého kašle....

A já se bál, že se již neudržím na řetězu... že v sobě vzbudím zvíře a začnu zabíjet metodicky, sestavím si plán, budu je pronásledovat, když jdou z tancovačky domů a mají v sobě už dva drinky, takže se sotva drží na nožkách...
Jako pravá příšera začnu vraždit kulaté dívky s monstrózními prsy a příjemným úsměvem!

O to jsem se nejvíc bál... že propadnu zlu.
Naštěstí se nic takového nestalo a stuprum je docela normální kluk, který neujíždí na japonském pornu ani na sexu se zvířaty, pouze ho rajcují kulaté dívky, které se oblékají do černých kozaček a mluví, jako by jim patřil svět, kterému nerozumí.


Ženy existují. Jsou jako trnky uvězněny pod šutrem a jediná možnost, jak je vydobýt, je šutr kopnout ze svahu a doufat, že trnka nepoletí s ním do bezedné propasti...

Existují i dívky, se kterými se máme potřebu ospravedlňovat, (sám jsem viděl dvě), ale ti, kdo je hledali, si neuvědomili, že je vlastně nemožné, aby člověk našel právě tu svou dívku nebo nějakou její věrolomnou obměnu, dokud mu nebude představeno ospravedlnění ad hoc, v jiném kontextu jeho chudobných dějin života.







Vlahá srpnová noc. Sedím v okně s koleny u brady. Bdím. Musím bdít.
Musím bdít a myslet při tom na Míšu, která teď asi prcá s Vaškem.
Tolik jsem ji chtěl políbit první. Něžně ji pohladit lopatky. Být jejím prvním.
Ale vybrala si jak natruc ubohého automechanika, kterému neustále táhne z dechu cigareta...
S takovou mě brzy rozbolí ruka...

24. srpna 2002, zápisky mrtvé duše



Je to taktika bídných, nepříliš vhodná a doporučeníhodná, přesto jediná milosrdná taktika, jíž znám.
Čichat k jejím kalhotkám, když visí pověšené na šňůře a sluníčko se stará o jejich usušení...
Tak toužím čichat k nim na ní!

3. září 2002, z téhož


Dvě největší záhady lidského rodu jsou: proč mi ještě žádná nedala a proč jsou dívky, co mají zarostlé rokle, takové nevděčnice! Je tomu již pět let, co jí nadbíhám, snad už od školky...všecky holky přece, ať jsou seberozdílnější, jsou přece tvořeny stejnými prvky, mají chtít nejdřív sex, pak jídlo a pak zase sex... a ona má pořád oči jen pro tu tlustou bestii, která praktikuje karate a všechny nás o přestávkách bije! Nenávidím svět a svět nenávidí mě!

11. září, 2002

Mladá do postele nohy skládá

27. května 2018 v 21:21
Obrátil jsem se. Ležela na posteli, s očima zavřenýma. Snad byla mrtvá, co já vím. Mohl jsem jí dát trochu víc do těla než obvykle.

Úd jak stožár

26. května 2018 v 21:21
Nashledanou dívky padlé, po kterých už nikdo nevzdechne. Stíny milenek zprzněných u cesty. Stíny vředů, jimiž začně naše proměna.

Kaštany jako dívky usychají z dusna

25. května 2018 v 21:21
Proč bychom se měli stydět za nahotu? Která róba je krásnější než krásné lidské tělo? Kdo má zadnici opravdu vhodnou pro veřejné vystoupení?

Stesk při brnkání kytar

24. května 2018 v 21:21
Všechno, o čem tu mluvím, se víceméně stalo. Alespoň sexuální pasáže. Nedávno jsem byl na návštěve u svého bohatého kámoše. Dřevěný dům uprostřed betonu. Olejomalby, orientální koberečky. Trapárna. Kdo může takhle žít?

Šel jsem pozdravit jeho prsatou manželku a po třech konverzačních bonmotech jsem vyrazil dolů do liquor storu nakoupit zásoby na večer.

Modré astry

23. května 2018 v 21:21
Lidé mohou žít na ostrově, jen pokud zapomněli, co jsou ostrovy. Pustý ostrov má jen skrovný geologický obsah. Vzepětí člověka, jež jej táhnou k ostrovům, odpovídají požadavkům starých objevitelů. Jestliže jej kdo může obývat, pak člověk téměř neznámý, absolutně oddělený, žena, která by byla bohyní, velký zapomínač, krásná čarodějka, socha z vánočního ostrova, dokonalý umělec atd. Taková bytost na pustém ostrově by byl ostrov sám... Vše ostatní je snění a snít o ostrovech znamená snít o tom, že se oddělujeme, že jsme již odděleni a daleko od kontinentu. Nebo snít o tom, že začínáme od nuly.

Aby ostrov přestal být pustý, nestačí, aby byl obydlen. Podstata pustého ostrova je imaginární, mytologická. A mytologie není zrozena z vůle, brzy přestáváme rozumět svým mýtům - a tehdy začíná literatura. Někteří lidé ho mohou obývat, a přesto bude dále pustý. Pokud jsou dostatečně uvolněni. Pokud jsou dostatetečně tvůrci. Není tomu tak vždy, ale dost se tomu blíží situace ztroskotání.

Pohyb, který člověka přivedl na ostrov.. extrapolujme ho... nedotýká se jeho opuštěnosti. Naopak ho přivádí k dokonalosti. Člověk poušť přece neruší, nýbrž posvěcuje ji. Ti, kdož přicházejí na ostrov, jej reálně obydlují. Předávají mu dynamický obraz sebe sama. Skrze člověka je si ostrov vědom sebe sama jako ostrovu pustého a bez lidí, ostrov je pouze snem člověka a člověk pouze vědomím ostrova... trosečník jako jeho nejvzácnější plod.

Vidíme za záclonu, když za ní nejsme? Jsme schopni se tam povznést?

Tma umíráčku

22. května 2018 v 21:21
Dnes mám dva příběhy, první je romantický a exotický, druhý pak k zamyšlení, jestliže čtete první, druhý nečtěte a naopak...

Dvě chlapecké postavičky, jedna malá a široká, druhá malá a útlá, šly v parném vzduchu po pláži, jejíž písek jim pálivě oblizoval bosá chodidla.
Něco bělavého se zalesklo v kapradí, blíž stínu vrhaných palmami, které tvořily zelený hájek v poušti šedi a zlata a kde nedopadal tak kriticky sluneční svit. Jů, copak to asi je, napadlo je současně...
"Je to mušle," řekl malý tenký se světlými vlasy a s velkýma šedýma očima.
"Ale hovno."
Mírně sešli z cestičky značkované oblázky a skutečně v kapradí ležela mušlička. Bílá a pórovitá jak nějaká dosloužilá křída.
Trochu to tlouštíka vylekalo a trochu naštvalo.
Ten druhý náhle vzkypěl vzrušením.

"Ták, he-he, tys myslel, že je to kámen, co?" hihňal se blondýn.
"No, nebo kus mořského hada, který zrovna svléká kůži."
"Ty pitomče... tady na ostrově se není čeho bát. Pokud neslyšíš vytí paviánů, nebudou tu ani hadi, nanejvýš tencí, vystrašení pavouci. Potravinová pyramida existuje pouze tehdy, když je co jíst, když není, v ekosystému žije jen hmyz a drobní hlodavci. Opravdu se nemáme čeho bát."
Znáte ten prchavý pocit, když vidíte někoho na místě, kam nepatří, okamžitě si pomyslíte, že to nemůže být on... Nebo přece je? A stejný pocit teď měl tlouštík při pohledu na kus mušle.
"Takovou měl můj kámoš z Albánie, říkal ji lastura, nosil ji neustále při sobě a troubil na ni, když potřeboval, aby k němu ke klouzačce doběhla jeho snědá maminka s jídlem a tak."
"Tak tys šmíroval albánskou chátru, když se klouzala na zahradě?"
"Nebylo to tak, jak myslíš. Hráli jsme si, víš. Na elitní vojáky, kteří se v rámci akci musí sklouznout po zadku, to představovalo výsadek, na místo určení, kde už plní jen misi," horlivě líčil na vysvětlenou tloušťík.
"Pěkně debilní hry. Kdybys aspoň nebyl tak tlustý... tak bych pochopil, že ti poskakování s kulometem něco dalo."
Tu odtančil do horkého vzduchu pláže, hodil sebou do písku a ratatata, předstíral, že útočí na tlouštíka kulometem. Smál se, až mu cukaly líce.
Naducané tváře vzaly na sebe křenivý výraz a váhavě začaly cukat i tlustému chlapci.

....

Ještě hodinku dvě se motali v kruhu, než je napadlo, že když jsou tu sami, musí se taky sami zabavit, jak se říká poškádlit. Tlustý svádivě vzal tenkého na ramena a chodil s ním jak lední medvěd, dokud mu neklesly kolena pod tíhou...víceméně spadli s potěšeným výkřikem na rozžhavený písek, tlustý se jal šátrat tenkému v trenýrkách, přikryl mu dlaní ústa, aby se moc neozýval, protože na opuštěném ostrově může vždycky žít nějaký zálesák s harpunou, který si rád dá dva malé caparty k večeři.. a jemně, labužnicky mu začal kouřit naběhlý penis. Tenký začal vydávat chroptivý zvuk, který znamenal, že se mu počínání tlouštíka zamlouvá, ten už byl v tuto chvíli svlečený, složené zbytky oblečení měl úhledně přisunuté ke kameni, kouřil ho a zároveň jedním palcem ozkoušel, jak se líbí tenkému prst v zadních vrátkách...taky se mu tam pokoušel strčit mušli, kterou našli v kapradí.. a troubit na ni, aby vzbudil ducha ostrova...jenže tenkému stále vykluzovala, nebyl řádně navlhčen..