Květen 2018

V tom roztřešení

21. května 2018 v 21:21

Speciální čarodějnický článek věnovaný mé nejdražší Rezekvítkové


Bylo mi tehdy dvacet let, ani o rok víc, dvacet let prudkosti, dvacet let vymáhání, kdy jsem na nic nebral ohledy, ani na možnosti, ani na výběr, na okolnosti, sběhy, souhry, na maličkosti, na panny ani na staré panny... všechny jsem užíval jen k tomu, abych se stal stuprumem, abych vystoupal na nejvyšší ze všech příčlí (dělám si prču!)... vybíral jsem ženy jako peníze, čím lesklejší, tím lepší! A po pár minutách spoutávající závrati se mi ta chiméra vždy stejně prudce vysmekla..
Dny mi zmrtvěly, vše ztratilo řád.. už jsem se nekochal pohledem na spodničky slečen, ani jsem nehověl na vystouplých pahorcích s dvorci bradavek, nevrhal jsem roztoužené dívky do hluchavek a nevoněl k nim, nýbrž jsem poklekal jako modloslužebník před heroinovými dealery, před obchodníky se smrtí, s tolueny, s afrodiziaky zapomnění. Tolik jsem u nich poztrácel pojmů o prostorech a časech, že snad jen démon magického uhlovodíku dokázal víc marnotratit. Taky se z mých hubených tváří vytrácela jakákoliv barva, pojídači žab by v záchvatu dojetí při pohledu na mě zvolali, že jsem se stal gris prématurément... a měli by, nicméně, pravdu... bohužel! Teprve později jsem se učil chápat, jak křehké a krásné a vlastně všecko, co je, je. I kontingence jevů, to, co se nazývá synchronicitou, a zvláště tato drobná úchylka mozku, déjà vu, mi nedala spát.. Jako bychom žili už dávno předtím, tisíce let předtím, než se nám to, co se nám stalo, vzbouřilo, erytrocytovalo v mozku...vždyť se vůbec nestalo něco, co cítíš, že se stalo, není ti to divné? Ale není to vlastně součást našich každodenních ztrát při cestě na hřbitov? DÁM SRDCE JEN TOBĚ, SEJDEME SE V HROBĚ, říkají si zamilovaní...vychutnej vzpomínku jako čerstvou skutečnost, to je návod, nefalšovaný rukopis a také tajemství neomezených úsměvů při bloudění v minulu...


Prohnal jsem Osudovou povětřím, všelijak ji zpřevracel, až nakonec se stejně lehce dotkly se její paty země a stejně lehce odkráčely zas o dům, té paty, na nichž mi nejvíc záleželo, která se stala středobodem mého usilování o alespoň trochu snesitelnou existenci! Rád bych ti ji vypodobnil, ale je nevypodobnitelná. Pro ni jsem chtěl být obyčejný proletář, byl bych žil tupě jako hovado a spořádaně, někdo hoden vdechů a výdechů a bezduchých zaměstnání a chození po obchodech! Nikdy mě ničí oči tolik neprosily a hlas tolik nesváděl k výstřednostem a k tolika mně tak protivným záležitostem tak jako její. Z tohoto hlediska je historickou postavou, hodnou Johanky z Arku, když jsem kvůli ní musel i já oč usilovat!

Měl jsem ji utopit, jako se občas topí příliš drzá koťata. V určitém momentě bylo nevyhnutelné, aby náš vztah skončil jinak než smrtí alespoň jednoho z protagonistů. Kdo má pocit, že miluje, miluje ještě málo, pokud na konci maniakálně nezabije či není surově zabit. Ale to je známý fakt, kterým se řídili už staří romantici, Dělníci moře, všichni ti Nervalové a Chateaubriandové a ti, kteří skončili v prachu a v nezměrné bídě, protože se rozhodli být aspoň jednou opravdoví nejen na papíře, ale i tam, kde jedině se opravdovost počítá... lepší než ostatní páprdové, babky a dědci v bačkorách, kteří se za celých osmdesát let nedopustili třeba jen miniaturního zločinu z vášně.

Roztažen na trávě pod cementovým nebem uprostřed desetimilionové konglomerace kdesi nedaleko Navy Pier, píšu na mobilní klávesnici zvící špendlíku toto vyznání, že o jedenáct mrtvolných let později mnou zmítá touha ignorovat pohany, nevnímat jejich vychrtlá těla, nerozdupat je na tříšťky, pouze obrátit ty, kteří se obrátit dají, na víru v autokonzervaci slovem // nerad užívám označení léčba, které implikuje, že tu snad je někdo nemocen //! Kdo má rád slowfox, tedy slovem vyrovnaným, kdo kvapík, galop, tedy radikálním!

Když zvony večer

20. května 2018 v 21:21 | zítra pro Rezekvítkovou
odbijou desátou, rozlehne se domem vrznutí dveří. To vzklouzla Cecilka právě do místnosti, kde její snoubenec leží v posteli.
Korálky ji pořád visí kolem krku a jsou tak černé jako její oči, dokud jí je usměvavý Roman nestrhne a nepovalí ji za sebou do hříšného lože. Je mladá, takže lehce svoje ladné tělo do peřin skládá...

Z týdnů a měsíců pak roky byly,
paprsek po paprsku hasly lásce síly,
až z kouzelného snu se oba probudili.

Roman nikdy nezapomněl na chytré rady dědy, který tvrdil, že krásné jablíčko může být uvnitř červivé, a proto si vybral dívku, která se v žádném případě nemohla chlubit přednostmi ostatních nahých dívek. Byla samá kost a kůže, dlouhé haxny, plochý hrudník. Přesto se milovali denně, protože měla přitažlivý kukuč a pořád je to bavilo, dokud. Dokud ji to nezačalo bavit míň. Resp. dokud...

Dokud se Cecilka bezhlavě nezabouchla do Toma. Potkala ho na koncertě pankáčů, kde hrál v kapele, na co tam už tak hrají, na kytaru nebo co je tam hlavní nositel rytmu. Hned jak viděla jeho hbité prsty projíždějící na strunách a silné ruce s vystouplými žílami, představila si, co s ní dělá v lůžku, jak ji ohýbá a láme a ohníčky už jí zapalovaly lejtka. Úplně zapomněla, že stále chodí s Romanem.
Po koncertě si Toma odchytla, že si přeje podpis. Naznačila mu, že je ochotná s ním strávit večer v romantické kavárně. A pak už to šlo ráz na ráz. V 10 večer ho prvně zahlédla a o půl jedné z rána už byla postříkána tekutinou z chámovodu.
Dlouho si nechtěla přiznat, že je mezi nimi něco víc, takže dál chodila s Romanem, jen už spolu tolik nespali. Vymlouvala se na menstruaci a bolesti bříška, nebo že má spoustu povinností do práce, nebo že venku je pod mrakem a jí to už leze do hlavy. Čím dál častěji také vyrážela za "kamarádkami" a vracela se v pozdních hodinách.
Čtyři měsíce spolu nespali - Roman se trošku už začínal nudit. Byl takový usedlý typ, večer ho už nikam nevytáhne. Nejradši si dal doma víno a nějaký film, málokdy zašel s klukama z firmy na pivko a pečené koleno, takže pochopitelně nepojal podezření ohledně věrnosti snoubenky, vždyť děda chytře říkal, že krásné jablko může být uvnitř červivé, ale taky říkal, že povrchově shnilé jabko má zdravé jádro. Tu se ovšem děda v podobenství s ženami spletl... nebo aspoň, co se dotýče Cecilky.

Zombie gay porno

19. května 2018 v 21:21
Mlhy bohužel brzy vystřídal štiplavý mrazík, večery se roz­zářily hvězdami a pak i měsícem (kdo zná tu matnou zář novu v mlžné noci?), a tu lampy na ulicích dostaly pevné obrysy, plály jak řádky žlutých drahokamů, spolu se světlem výkladních skříní vystupovaly ostře a mrazivě ze tmy, a do­konce i hvězdy měly tvrdý jas, jako by neslyšně cvakaly zuby, školka piraní, (pokud to tak smím vyjádřit), namísto aby jiskřily. Ilonin lehký kabát vystřídal kožíšek ze sekáče a kulatý astrachánový čepeček zastoupil její klobouk, něžné oči jí zářily jasně a čelo jí z něho vystupovalo ši­roké a bílé.. byla tak nevinná, říkám si dnes, zasloužila si mě, jako já si zasloužil cucat její tělo.

Božská Rita tančí s Astairem

18. května 2018 v 21:21
Vzpomínám, když jsem byl ve vašem věku, snad dvacet, snad o dva roky více, potkal jsem dívku, pozoruhodnou. Kterou jsem chtěl sbalit a sát ji. Jmenovala se Ilona. Doprovázel jsem ji dva měsíce den co den téměř až před práh domu, dál mě nikdy nepustila, no. (Až později jsme překročili friend-zonu). Podivuhodně pestrých sedmašedesát večerů to bylo. Někdy bylo vlhko a mžilo, pak zas všechno zalehla hustá mlha a závěsy jejích nádherných šedo­bílých cárů kouzlem proměnily každý metr chodníku v sou­kromý pokoj. Ohromné byly ty mlhy, vždycky jsme se z nich rado­vali, protože pak se nestávalo, že se někdo ušklíbl, když jsme se coby dva mladí lidé mihli kolem zavěšeni, a člověk se může do­pustit tisíce výmluvných pošetilostí, jako když tu a tam silněji stiskne nebo pohladí drobnou ručku (v hodně zašívané rukavi­ci z laciné kozinky). Pak skutečně začínáte věřit, že se blížíte onomu prchavému cosi, co to všechno spájí dohromady.

Bresson přilákal do kin holky volných mravů

17. května 2018 v 21:21
Byl ucho! Pevně věřil - snad to instinktivně vycí¬til -, že lidské bytosti nemají právo se radovat, dokud jiní vedle nich trpí, a jiskřivý lesk prosperity mu zvedal kufr!
Žijeme v době nerovnováhy. Něco je vychýleno.

Co konipasem bílým zvou, zůstane býlím

16. května 2018 v 21:21
Prsatá Tonka.
Ze zaprášených nohou a snědých lýtek vytryskla andělsky bílá stehna

Terina je všechno, čím vždycky člověk poprvé vydechne. A Tonce tryskají andělsky bílá stehna z vřesů a metlic

Terino, obleču tě do hvězd a tvé tělo posázím vesmíry.

Houbaři z Velkých Hamrů

15. května 2018 v 21:21
Od malička holduji nezdravému životnímu stylu. Propadl jsem všemu špatnému a nikdy jsem netrpěl výčitkami svědomí, že se ničím nebo že ničím druhé. Mezi mé obzvláštní neřesti patřilo kouření doutníků. Ale proč vlastně říkám kouření?
Protože to v pravém slova smyslu není kouření, že jo... doutníky se totiž převalují na jazyku, vychutnávají.. doutníky se podobně jako aperitiv.. koštují..
Těžko mi pochopit, jak někdo může žít třeba dva dny bez doutníků... a jak takový enelog kouře vlastně vzniká, jak se rodí? Inu, těžko říci.. u mě to byla otázka hrůzy ze smradu.. cigaret.. vždy jsem hledal náhradu za ten těžkopádný pach vyhnilosti, který se line z cigaret a měl jsem vlastně štěstí, že jsem jí už jako docela malý capart nalezl v doutnících.. Cítím tam tu, oproti fabrikovaným cigaretám, dominikánskou přírodu a krásky přebalující lístky... a musí něco z mých představ mít reálný základ.. protože kdo je stuprum, když ne vědma? vědec on není a nejspíš už nebude, leda ten, co fušuje po svém způsobu do vědy.. ale vy pravděpodobně nevíte, o čem mluvím, tak to nechme ležet..

Dotek saténu

14. května 2018 v 21:21
Se Soňou jsme byly spřízněné holubice lačnosti. Byla hluboká jako studna a taky si na tom zakládala, neboť se spolehlivě každému přisála do soukromí jako nějaká houba ze studny... Často mi udílela rady stran mého oděvu. Že se nesluší chodit do společnosti oháknutý jako vidlák, že musím mít kravatu nebo třeba motýlka a že potřebuji před exponovanou honorací mít i sako a nebo frak. Mám se prý vždy pečlivě holit, neboť neoholen prý vypadám jak bezdomovec kombinovaný s dealerem heroinu. Když jsme šli do divadla, vždycky jsme se šíleně pohádali. Končívala pak se mnou v posteli a do tří do noci na mně jezdila... jak vidíte, měla dost černou duši. Poslouchala, což je zvláštní, tvrdou, rádoby melodickou hudbu, metal a podobné výmysly a pak taky současnou vážnou hudbu, kterou bych shrnul asi jako... skřípání dieselového motoru...
V době, kdy je hluk považován za moderní hudbu, nevíte přesně, co se na vás z reproduktorů line, neboť často ani nevidíte jednotlivé členy orchestru, mohou to být opice, ptáci, snad kočkovitá šelma, těžko říci, říje nebo smrtelná úzkost není vyloučena, skutečně těžko říci. Zpravidla je však efektem absolutní ztráta zájmu o takzvanou Novou hudbu a vaše mysl bloudící spletitými uličkami, z nichž většina končí doma v posteli, kdybyste tak měli magické pravítko coby pomůcku, která by vás tam okamžitě po přímce přenesla... asi by vám ani příliš nevadilo vyhodit za takový koncert dvě stě kaček. Jenže bez teleportu je to horší než zůstat na opuštěném ostrově jako Robinson. Ostatně velkost jeho odkazu, testamentu lidství, nespočívá v tom, že zůstal při pobřeží, kde by měl naději tak akorát zamávat na projíždějící lodi... ba ne, byl poučný v tom, že navzdory své víře v záchranu zvolil selský rozum, který ho dovedl hlouběji do ostrova, kde mohl sice nevalně, přesto dostatečně přežívat, než se objevila záchrana...
Jednoho nenápadného listopadového dne mi představila chlapce, který prý ji učaroval. Hrál na violu právě v tělese, které se specializovalo na tuto podivnou změť halasu. Pošeptala mi po koncertě, že by si s ním dala i říct, kdyby nebyla se mnou - a zatvářila se tajemně jako mimóza, takže jsem netušil, jestli už mi pár týdnů nezahýbá s tímto trapným violistou, který ráčkoval a mírně řečeno byl dost přihlouplý. Chvíli jsem se s ním snažil bavit, ale vzdal jsem to pár jeho poznámkách o mimořádné píli, s níž cvíči... na jeho rozoumku ještě ležel sníh.. tento proslulý hráč divných pazvuků se vždy usmíval a mluvil o sobě jen v superlativech.
Brzy mi šel šíleně na nervy jako všichni umělci, kteří si o sobě myslí, že jsou hlubší než ostatní lidé a něco víc jen proto, že nevědí, co je elektřina. Chytrý jak rádio, ale úplně mimo mísu, když šlo o něco kromě Xanakisových smyčců... Pokud s ním Soňa někdy, ať už během našich dostaveníček nebo někdy v budoucnu, spala či spí, moje víra v ženy by se rozplynula do příšeří..

Máš mě za ženu, tak mě prožeň

13. května 2018 v 21:21
Všem maminkám vše nejlepší. I na vás, mé fanynky, brzy přijdou děti. Budete se starat o ty úžasné kojence a život vás opět naplní štěstím!




Měl jsem ji tehdy dovléct k oltáři. Lituji, že k tomu nedošlo. S Evelínou jsme byli oba mimoňi. Nechápu, proč tehdy nechtěla. Byla vždycky velice citlivá a vrtkavá, nevypočitatelný temperament, ale právě proto se ke mně dobře hodila. Když jsme vyjeli na nějaké zámky, pokaždé jsme dupali jak králici.. v tvrzích, na hradbách i v podhradí, šukali jsme, kde se dalo, i v poustevnách a celách asketických mnichů, došlo i na pouta, na roubíky... ale vždy opatrně, abychom nepřilákali kastelány... Myslel jsem, že budem mít i dítě. A taky že jsem jí ho narouboval... jen ona nechtěla. Okamžitě šla na potrat. Řekla, že s mými geny by byl odsouzen k zániku, přesto se se mnou stýkala dál a vypadala čím dál spokojeněji.
Trochu jsem tehdy pil, hlavně tradiční rum, který má tu přednost, že se po něm nepotíš jako po pivu.. ale víme, co se děje druhý den ráno. Dojezdy jsou to, co odlišuje kluky od ožralů. Možná i proto měla takovou nechuť si mě vzít nebo se mnou pořizovat dítě, protože jsem byl neustále opilý. Asi jí to trochu vadilo, i když nikdy nic neřekla. Jen si četla básničky, které jsem jí psal na bříško a na další tajná místa, a byla jaksi veselá.
Možná jako většina chlapů jsem do třícítky zkrátka byl příliš nehotový, než abych se mohl stát otcem, kdo ví. Já chtěl děcka co nejdřív, a to ovšemže jen s hrstkou dívek, jež jsem opíchal - tyto však nechtěly se mnou potomka NIKDY. Říkaly, že jsem zplozenec pekel, sám satan, prostě omílaly nějaké laciné výmluvy mladých dívek, které nestojí ani za řeč.
Trošku mi připomínaly tu Slovensku, kterou rozčtvrtil chlap u Neziderského jezera, když se bránila jeho objetí. Vysvětloval, že ji pouze chtěl umlčet, když začala křičet, přičemž se vše nějak vymklo kontrole. Části těla pak naházel do jezera a hlavu též. Tu potápěči našli první na dně. K vraždě se přiznal prvního května. Ale ještě k té slovenské prostitutce. Taky se vymlouvala, že ho nechce obejmout nebo políbit a on jen ukázal, že už strávil třicet let ve vězení a dokázal, že ví, že ženské ne často znamená skryté ano. Ne vždy, jako v tomto případě, ale častokrát ano!
Když jsem s Evelínou randil, jezdívali jsem na vandry, chodili se procházku zablácenými strouhami... váleli se v bahně a šukali jako prasata, potom jsem ji trochu oprášil šaty, i když byly beztak zamazané hlínou a vším slizkým, a přikázal ji, ať se ihned jde do chatky vysprchovat, že nesnesu pohled na ni, ošklivou a porvanou...

Jediná cesta odtamtud, která vedla směrem k naší chatce, končila znovu u balvanů, jakýchsi zřícenin hradu z 14.století, vytrácela se jednoduše v mechu a kapradí.. a tam jsem ji znovu povalil a znovu ji macal na kozy a lízal šťávy z její růžovoučké vulvy, dokud nezkameněla rozkoší...

Smrdělo jí z úst, přesto balila kluky

12. května 2018 v 21:21
První pro kluky, druhý pro holky

Měl jsem na stavebce takovou kamarádku. Chodila na kadeřnici se učit. Do vedlejší budovy. Ale kdykoliv jsme měli možnost se sejít o přestávkách, ať panoval parný hic nebo čerti spouštěli ďábelský liják, vlezla si takhle pod stříšku, vytáhla zapalovač a už to svítilo, kouzelná špička cigára se rozsvítila do ruda. V postoji dokonalé herečky Rity Hayworthové vykuřovala a mlela páté přes deváté o spolužáčích, o učitelích, které by chtěla obtáhnout, její milostný život byl bohatší než v argentinském pornu, o tom, jak je její táta děsný zmrd, který mámě zahýbá, dělá si na seznamkách profil a lže tam - stejně jako lže ve skutečnosti. A že mu to konečně zatrhne, že půjde s pravdou na světlo boží a on pak s prosíkem změní se k nepoznání, obrátí a z Pavla se stane Šaul. Vůbec měla v zásobě spoustu biblických průpovídek. Protože ač to byla kuřka ze staré školy, stejně jako naše babičky ze staré školy věřila v nadpřirozeného strůjce osudu. Vypadala jako každá druhá z té školy. Buď dredy nebo copánky, buď vlasy pletené jak kožíšek nebo žehlené jak šimpanzice. Originalitou na počátku tisiciletí rozhodně skoly nedisponovaly. V podstatě šlo, jako všude na světě, o papír, který zajišťoval potvrzení, že jste jaksi absolvovali další stupínek na nekonečném žebříčku společenského postupu. Tedy, o postup se musíte zasloužit vlastními silami, šlo vlastně o potvrzení, že vůbec smíte postupovat dál. Tedy jakési překročení zákazu vjezdu nebo obligátního stopu. Kdo zkoušel jít na vysokou školou pouze s pěti stupni základky, velice se divil, že test sice mohl složit a i když ho složil úspěšně, přišel mu dopis, ať se dostaví k dalšímu kolu s opií maturitního vysvědčení. A už byl problém na střeše. Tedy, vždycky se ještě našel koumák, který podvedl i vysvědčení. A notářsky ověřil padělek - resp. vysvědčení kamaráda. Jenže jaká hrůza nastala, když v polovině semestru přišli na to, že chodí namletý a zkouřený a místo učební se věnuje shánění telefonů spolužaček... pochopili, že tento člověk není studijní typ a že pouze nedělá, že nemá v hlavě nic jiného než nikotin a zplodiny hoření z filtrů - a že vlastně ani nemusí mít maturitu. Buransky jí táhlo z huby, asi trpěla metabolickou poruchou a kdo ví, jaké to je, také ví, že je to společenský oříšek s takovým člověkem vydržet. Přesto jsem u ní stál vždy blízko a sledoval ohníčky v jejích zhýralých očích.

Procházka lučním hájem nádhery

O nedělní procházce jsem ve skutečnosti chtěl jít jinam. Ale jakmile jsem došel k polnímu rozcestí, všiml jsem si, že trasa, kterou jsem chtěl minout, je čerstvě zaasfaltovaná. Pojednou mě zachvátila zvědavost, kam až to je. A tak jsem se na to šel podívat. Cesta šeptala, abych šel dál. Už to příště neudélám. Asfalt, tak maximálně dva týdny starý, ještě smrděl. Proč na to vždycky zapomenu? Vždyť to bylo možná kilometr a půl smradlavé cesty. Přešel jsem jen s vypětím všech sil.
Potkal jsem za odměnu úžasnou, skromnou kytku s pavučinou, uprostřed na ní seděli křižáci a hodovali na rozkládajících se mouchách...
Dále jsem spatřil krásné, rozsochaté, kuželovitě stavěné stromy, modříny sibiřské, řeknu vám, tyto mě nikdy nezklamou, dokonce mě vždy okouzlí, v jakém úhlu se sklánějí jejich špičaté jehlice...vyvolávají představu pokorného smíření s opadáním...
Kvetoucí lesní jahody... ty mi zas udělaly chutě na koláč s jahodami, jaké nejlíp umí babičky s popraskanými dlaněmi od rytí z Hané.