Červen 2018

Na pozdrav zamumlal hrozbu

Včera v 21:21
Zdálo se mi o jakési katedrále, nedokončené a dost možná, že nedokončitelné, která se mi jevila jako mistrovské dílo plné věží a věžiček a klenutých pilířů, kterých bylo příliš mnoho, než aby mohly existovat ve skutečném fyzickém světě, neboť je popírala sama gravitace. Byl jsem jako nějaká věc letící přes střechy a věžičky, konečky prstů stírající rosu na kamenech a zachytávající kapky deště z chrličů. Jestliže se mi už někdy něco tak nádherného zdálo, tak si to nepamatuji. Radost v tom snu byla tak pronikavá, že mě to vzbudilo. Taky jsem zjistil, že když už jednou přiznáte porážku, život je jako peříčko. Ve světle toho poznání se smíříte se vším. Jestliže navíc máte přístup k drogám... a k lehkým holkám. Nejradši mám prostitutky, ze všech povolání, jsou otevřenější než uklízečky nebo kadeřnice.
A ptáte se, jak odsud dál? Kam vede naše cestička, když se jednou probudíme ze sna? Vede na místo bez naděje, kde vám nikdo neukáže směr a kde nebude ani strom ani kopec, aby vám zpestřil výhled. Takové je to místo. Takové strašné místo. Ale nebudete tam samy. V té nicotě budete mít společníka. A třeba s ním i splodíte dětátko a budete si hrát na šťastnou rodinku, právě tak to lidé dělají. Jediné, čím si můžete být jisté, že se o vás po smrti řádně postarají. Udělají vám detailní průzkum. Položí vás do lednice a začnou studovat. A když vás prostudují z vnějšku, začnou zkoumat váš vnitřek a hele! To najdou věcí. Odříznou vám pilou vršek lebky a vyndají mozek. Prohledají ho, jestli tam nejsou nádory, nařežou ho na tenké plátky, stejně jako se řeže drahá šunka, prozkoumají ho na tisíc způsobů, aby se o něm něco dozvěděli. Ale to jim nebude nic platné, že? To rozřežeš věc, která je krásná a živá, abys zjistil proč a jak je to možné, že je krásná a živá, a než se naděješ, už není nic z toho a ty tu stojíš s obličejem zacákaným krví a slzami a zbývá ti jenom strašná bolest viny. Ne, z vašich mozků nic nedostanou. Budou vás muset rozpárat od krku až po břicho, zlámat vám žebra a otevřít hrudník. Teprve pak se můžou podívat na vaše vnitřnosti. Hrabat se vám v žaludku a hrát si s játry a plícemi. Až teprve tam najdou něco, na čem jim bude stát za to pást se očima.

Jindy jsem byl v krčmě ve společnosti dvou cudných dam, ktere se, pokud vím, nikdy nevdaly a vždy měly pečlivě zahalené podbřišky, nikdy neukazovaly ani hrbolky horní. Měly kadeře jako beránčí vlnu, tak hebké a vždy vybrané. Rychle mluvily páté přes deváté a ukázalo se, že jsou to spolužačky z druhého stupně ZŠ. Měly štíhlé údy a na pěstěných rukou nikdy nenosily prsteny.

Umírá ti bližní? Pomož mu do hrobu

Čtvrtek v 21:21
Zela mezi námi obrovská propast. Utrpení a konání dobra ji pozdvihlo do výšin, kam jsem nedoufal kdy vstoupit. Pozoroval jsem ji, jak odcházela, tak jako se člověk dívá na západ slunce. Svítila uprostřed temného lesa, který se rázem rozzářil nad tím, že ona kráčí jeho středem. Přinášela slunce do míst, kam jeho paprsky nedosáhly. Světlo a hudba z rozbité křišťálové koule byly teď v jejím srdci a v její mysli. A jak si tak zpívala na cestu, podařilo se mi zachytit těchto pár slov její písně, která dál zněla ve větvích i potom, co odešla:

Ty jdeš svou a já zas mou -
jinou stezkou jdem;
Jinak tvá a jinak má
vedou v stejnou zem.

A tak zmizela. Se smutným srdcem a také s myšlenkou na dívčino štěstí a vnitřní pokoj jsem uvažoval co dál.
Byla tu sice Katka s masitými trojkami a také její čerstvé závojíčky. Stačilo vytočit číslo a mohl jsem se koupat s ní už brzy v pěkné vaně. A dál už si to nechci ani domýšlet.

Ale přesto mě odchod dívky zasáhl víc, než bylo zdrávo.
Stala se něčím víc než obyčejnou Matkou Terezou, stala se vzorem pro nás hříšné, příliš hříšné, nedostižným vzorem, který konal, co jsme vskrytu toužili též konat. Rozsévat dobro na všecky strany a usmívat se jak maminka s děckem na hřišti.
Pak jsem si řekl: nikdy víc.
Smrt ve své mnohotvárnosti čeká všude. I na chloupcích kundy nějaké plavovlásky, co navštěvuje v září koupaliště.
Nechci, aby mě dostihla, když jsem dosud v rozpuku mládí. Ve dnech jsem tak bloudil po náměstích zahalených mlhou a myslel na dívku, abych v noci o ní spřádal erotické sny. Nepřestal mě fascinovat její pupík, když měla náhodou takové to minitílko a vnitřním zrakem jsem si představoval její nehty, žádající zavile o sex jak samec vačice vydří. Byl jsem jako zamilovaný. Stanul jsem vyčerpán u jednoho lokálu a nazdařbůh pohlédl k nebi (to je velká výhoda lidí oproti prasatům, že jim stavba těla umožní pohlédnout ke hvězdám), jak to dělávám, když nevím kudy kam. Na jihovýchodě plul jeden velký kumulus, jehož květákovitě roztřepené okraje byly zlatě a okrově zbarvené a jak se blížila bouřka, stával se temnější a výstražnější...

Nemocný potřebuje svěrací kazajku

Středa v 21:21
Celek spočívá na harmonickém uspořádání a řízení částí, na rozumnosti a účelnosti, - na organičnosti, - celek je nutně organický: - koheze je pouze organičností v širším smyslu. - Je mnoho druhů koheze: co do původu jejího, co do zevní povahy její, co do rozsahu, - dlouho -a krátkodechosti její; co do kvality její: je vyšší a nižší, je hrubá a jemná, je imperceptní koheze; - pevnost a tvrdost, platící obyčejně za kohezi vůbec, jsou nízkými druhy koheze: měkká organická cella je koherentnější než železo.

Malíř vystihl zrzavé chloupky

Úterý v 21:21
Moderní atomická chemie náleží k nejnechutnějším konglomeracím nesmyslů. Je lež, že by atom byl nutný k porozumění této chemie; atom existuje, ale atom chemiků nikoli, - leda ve vyschlých mozcích těchto troupů… Tím méně existuje tahle věčná molekula, - zbytečná směšná a pitomá to domněnka na hloupém předpokladu, že "slučování" sahá až k atomům, a že jsme těmto blízcí! "Směs" a "sloučenina" jsou si mnohem blíže, než se za to má, sloučenina je jen trochu složitější směsí, jako organika jsou jen trochu složitějšími anorganiky.

Žena s erotickou pomůckou

Pondělí v 21:21
každá noc je smrt en minuature, každý nový den nový život… Patologický stav, kde člověk
zapomene úplně na svou minulost, ale jinak je normální -
řekne kdo, že duch jeho přestal existovat…?



Narodil se jako mrzák

Neděle v 21:21
Tudy z duše samé musí vycházet
zář, sláva, jasný mrak, co halí svět.
Má z duše samé na zem seslán být
hlas sladký, mocný, jen se zrodil z ní,
všech sladkých zvuků život, tajemství.


Nad místem mého zrození hučely lesy jako varhany v chrámu... mým otcem byl starý cikán, žil divokým životem našich předků.. hráli u ohně na houslích písně svého pokrouceného dětství... tak jsem se stal trochu mimoděk muzikantem i já..

Složil jsem kdysi písničku, která byla velký hit, než ji stáhli z hitparád. Nazpíval ji Karel Gott. Ale tak je to se vším, smetanu lízají jiní. I holky.

Co svět světem stojí, lidi a noviny se o vás zajímají pouze první den, druhý den už nejste novinka.. a to ještě se musíte nechat přejet automobilem...

Nenechte se mást, nejradši mám lidi pokorné, ale takoví už nežijí. Takže se spokojím s sociopatickými šéfy zeměkoule, kterým v garáži stojí corvetta, splacená kůží daňových poplatníků!


Možná mě jen dostihl můj stín. Každý člověk má nějaký, co se toulá sem a tam a stále ho hledá. Když ho najde, je po něm veta, po člověku, myslím.
Našel mě, když jsem si nalíval třináctého kapitána Morgana.
Se vzrůstajícím nepokojem jsem vyprázdnil sklínku a div jsem se neskácel.


Slečinky... jen dané dostanem...
ostatní sežere zem...
přežijme viny i strasti,
modleme se k princezně slasti,
ať si užijem svatební den náš,
a ať později zbyde plátno na rubáš!

Vládnout dobře pérem v studně

16. června 2018 v 21:21
Proč jsou všechny odrazy krásnějí než to, čemu říkáme skutečnost? Snad ne tak velkolepé a jasné, ale vždy krásnější. Jakkoliv půvabná může být fregata na prosluněném moři, její neklidné chvějící se plachtoví pod hladinou je ještě půvabnější. A sám odrážející oceán, je-li odrážen v zrcadle, má v sobě cosi zázračného, co zmizí, jakmile se na něj podíváme přímo.

Jako Renáta... Řekněte, jak jen může být tak krásná a nemít žádné srdce - dokonce ani místo pro ně. Tolik jsem se pro ni naplakal. Když šukala s Pavlem a pak mi to oznámila na lavičce v parku, když se se mnou rozcházela. Vlastně nejdřív poslala SMSku a když jsem jí vyhrožoval, že ji vyvraždím rodinu, svolila k setkání v parku a tam mi s úsměvem (myslela na jeho čůráka) vysvětlila, že už dva měsíce píchá s Pavlem...Zlomila mi tím srdce.

Olízl psí čůmák

15. června 2018 v 21:21
Dokonalostí svých tvarů připomínala oživlou řeckou sochu. Oblečena byla prostě a přirozeně: okamžitě jsem dostal na ni chuť. Možn to byla oživlá řecká socha, jen mluvila česky a smála se, jak se tyhle malé teenky smějí, zpoza zoubků žlutých od nikotinu.
Dostával jsem na ni čím dál větší chuť...

Pak, když jsem se otázal, jestli někdy není zlobivá, dostal jsem odpoveď:

"Já nikdy nejsem zlobivá."

Ale řekla to napůl zlostně, napůl drze, tak jak to mám rád!

Vyšel ze cviku

14. června 2018 v 21:21
Temnota trvá všude v místech, kam světlo nemá přístup. Světlo je jen ostrůvkem v nezměrnosti temna. Temnota je každému záblesku hned v patách, obklopuje jej vlnami svého bezmezného oceánu. Člověk není než pomíjivý plamen, neklidné zachvění uprostřed noci, co nemá hranic, noci, bez níž by nemohl být a z níž sám je zčásti složen.

Holub na báni sestřelen jestřábem

13. června 2018 v 21:21
Nejstrašnějí ze všeho byly oči. To, co je oživovalo, nebyl život. Jako by jim dodávala jasu nekonečná nenasytnost. Jako by to byla hlodavá dychtivost, která požírala samotného požírače, co tvořilo hnací sílu toho hrozivého zjevení.