Nenormální čutálista

3. června 2018 v 21:21
Byl teplý letní večer a oranžové paprsky slunečního kotouče osvěcovaly malou hospůdku ve nejstarší části velkoměsta. Místní se o něj nikdy nezajímali. Oprýskaná černá barva na štítě hlásila název "U Smaragdového draka" a na zašlé tabuli u dveří už zbyla jen rozmazaná písmena po dávno zapomenutých nabídkách. Nikdo v celém městě si nepamatoval dobu, kdy byla hospůdka otevřena. Vždy ji znali tak, jak teď vypadala a nikomu to nepřišlo divné. Brali ji jako prostě jako součást města.
Toho večera šel po ještě stále rozpáleném asfaltu dlouhovlasý muž. Svýma nebesky modrýma očima se znovu podíval na lístek, který mu nedávno přišel poštou.
Moc dobře věděl, kdo mu ho poslal. Už mu jen stačilo najít to místo. Šel k městu a cyklisté i řidiči si ho prohlíželi, jak kdyby to byl obraz v muzeu. Muž si jejich pohledů nevšímal. Dál kráčel silnicí pohroužen do svých myšlenek. Lidé se za ním ještě chvíli otáčeli, ale pak jim jeho plášť utkaný z růžových lístků přestal být nápadný. Ani zeleného pramene v hnědých vlasech už si nikdo nevšímal. On kráčel dál, i když se nebe zatáhlo a krůpěje slz se snášely k zemi. Krajina potemněla. Tmavá oblaka zakrývala modrou oblohu a pokryla svět pod sebou průzračnou vodou. Muž stále šel, zmáčený deštěm a poslouchal syčení, jak asfalt chladl pod vodními kapkami. Stoupala z něj pára a muž dál šel, obklopen příkrovem šedé mlhy, která se stejně brzy rozplynula pod návalem deště. Muž zvedl oči od země a zahlédl před sebou světla velkoměsta. Pouze se smutně pousmál a dál kráčel svou cestou. Kapky deště mu smáčely oblečení, ale jeho to nijak nevyvedlo z míry. Pro něj neexistovalo nic okolo. Ani moc nevěděl, proč tam vlastně jde. Nemělo to pro něj žádný smysl. Jeho život by už dlouho šedý, jako poslední chomáče mlhy, které se rozpíjely v letním děšti. Bylo to už pět let, co se jeho milenec, jeho láska, ztratil na moři. Pamatoval si to, jako by to bylo včera. ,,Vážně nechceš jet se mnou? Ten západ slunce je vážně nádherný," pousmál se jeho milenec ve vzpomínce a vyjel na volné moře. Muž mu jen zamával a vrátil se do chýše, kde si lehl na lůžkou a nechal se konejšit hučením moře, až nakonec usnul. Probudilo ho až hlasité dunění. Když vyskočil z lůžka a vyběhl ven, zůstal jen přimrazeně stát. Černé nebe protínaly bílé blesky, následované dunivým hřměním. Mořské vlny divoce narážely na ostrovní útesy a moře se zpěnilo, až bylo skoro celé bílé. Muž se vyděšeně rozběhl k molu a doufal, že tam najde loď své lásky, ale nebyla tam. Husté provazce deště bičovaly zemi a zakalovaly mu zrak. Stále měl ještě naději. Rozběhl se k majáku na druhé straně ostrova, ujížděly mu nohy, několikrát sjel do bahna, ale vždy se zvedl a běžel dál. Rozrazil dveře majáku, bral schody po dvou a jako vítr letěl nahoru. I když mu už v půlce nestačil dech a píchalo ho u srdce, běžel dál a nezvdával se naděje. Nahoře se ani nevydýchal. Stáhl velkou páku dolů a rozsvítil majestátní maják. Když kužel světla rozrazil tmu a ozařoval moře, muž, se s srdcem až v krku, hledal svého milovaného. Jediné, co však viděl, bylo zpěněné moře. Díval se na všechny strany, ale nikde nebylo po jeho lásce ani stopy. On se jí však vzdát nechtěl a marně ji z majáku vyhlížel až do hluboké noci. Slzy mu skrápěly tváře, ale ani tak se muž nezvdával. Když však přišlo ráno a on se unaveně zvedl z podlahy, na které usnul, už nebouřilo, jen obloha byla zatažená. Muž se rozhlédl po celém okolí a nikde jejich společnou loď nenašel. Tehdy ztratil naději a jeho život přišel navždy o svůj smysl. Rázem mu svět připadal smutný. Když odešel z majáku a rozhlédl se po ostrově, zoufale se rozplakal. A svět spolu s ním. Hnědé vlasy mu smáčela jedna osamělá kapka, ke které se přidávaly další a další a rázem i svět plakal.Tak jako dnes. Muž dál šel k městu a do očí se mu vkrádaly slzy, protože vzpomínal na svou lásku a na každý rok bez ní. Na těch nejhorších pět let v jeho životě. Po tom, co se stalo, se z ostrova vrátil domů, ale se svým milencem se nikdy nedokázal rozloučit. Na nočním stolku měl stále jejich společnou fotku, i když od té doby spal jen na gauči v obývacím pokoji. Nedokázal už spát v posteli, ve které lehával se svou láskou. K práci už se nevrátil, zanechal své koníčky a většinu času byl doma, seděl u okna, díval se na televizi nebo psal básně. O své lásce, o smutku, o všem, co cítil. Sešit se všemi básničkami nosil stále při sobě a psal. Ve svém nitru totiž stále doufal.
Jeho myšlenky začal brzo narušovat ruch velkoměsta. Muž si přetáhl přes hlavu kapuci a brzo ho zdravila cedule označující začátek města, on ji však nevnímal a jen šel dál. Věděl, že už je blízko. Když zahlédl štít hospůdky, přestávalo pršet a obloha se začínala protrhávat. Pro něj však štít hospůdky oprýskaný nebyl, viděl jasný, zelenou barvou napsaný název "U Smaragdového draka".. Při pohledu na něj ho bodlo u srdce. Zelenou jeho láska milovala. Proto si na znamení lásky obarvil jeden pramen na zeleno. Aby mu ji vždy připomínal. Pomalu vzal za kliku. otevřel dveře a vstoupil do příjemně osvětlené hospůdky. Růžový plášť, dárek od své lásky k prvnímu výročí, odložil na věšák a hledal očima onu dotyčnou, která mu poslala lístek. Byla to žena s kudrnatými vlasy a seděla u jednoho malého stolu. Muž k ní pomalým krokem zamířil a ona vstala. ,,Já . . . dělali jsme, co jsme mohli . . . hledali jsme víc než tři roky a. . . . tu loď jsme nakonec našli v malém zálivu. ,,Já . . . je mi to moc líto. Našli jsme na pobřeží u moře jeho tělo. Upřímnou soustrast," špitla žena. On zůstal zkoprněle stát a po pár minutách vyběhl ven a zoufale křičel.
61;">Rázem se rozzářilo jasné světlo a on stál na pobřeží a díval se, jak jeho miláček startuje loď. Věděl, co se stalo. Zasáhla ho věštecká vize, silná jako nikdy předtím. Kdyby necítil tak intenzivní žal, ani by tomu sám nevěřil. ,,Vážně nechceš jet se mnou? Ten západ slunce je vážně nádherný," zavolal na něj jeho milenec a muž zvážil v těch pár sekundách všechno, co se mohlo stát. Věděl ale, že možnost je jenom jedna. ,,Moc rád," pousmál se a šel za svým miláčkem. Spolu odjeli na volné moře, sedli si na palubu a pozorovali slunce. Seděli spolu několik hodin, než se během minuty zatáhlo nebe, rozbouřilo moře a do lodi udeřil blesk. ,,Našel nás," špitl muž tiše a pohlédl před sebe. Na palubě se zničehonic objevil vysoký muž v černém plášti s kosou. S lodí začaly rázem pohazovat vlny a oba milenci se k sobě tiskli. Spojili však svou moc a přemístili se daleko od lodi, daleko od Smrti, na pobřeží v malém zálivu. Leželi v objetí v písku a hřálo je slunce, ale brzo je zahalil stín a mladší z obou se rozplakal. ,,Já nechci umřít," stékaly mu slzy na horký písek a muž ho konejšil. ,,Budeme navždy spolu," šeptal mu do ouška a hladil ho po hebkých kaštanově hnědých vlasech. ,,Nic nás od sebe nemůže rozdělit," špitl a zavřel oči. Svět utichl. Milenci se naposled políbili a tichem zazněl jen svist kosy, která oddělila duše od smrtelných těl. Když druhého dne vyšlo slunce, ležela na písku dvě nehybná těla a kolem nich v horkém písku kvetly rudé růže. A když je pak našli, pohřbili je tam, kde to nejvíce milovali. Ve středu parku, kde se milenci poprvé setkali, byla vystavěna socha milenců v posledním polibku a pod ni byli oba pohřbeni tak, jak odešli. No podstavec sochy byla umístěna plaketa s nápisem. "Ke cti milencům, které ani sama Smrt nedokázala rozdělit." V parku se během jediného týdne objevili tisíce lidí, kteří nosili k soše květiny. Rodina, přátelé, bohové i smrtelníci, přátelé i nepřátelé, všichni, kdo jen slyšeli o milencích, přišli, poklonili se jim s tichou úctou a oplakali jejich odchod. Během celého smutečního týdne se však objevila ještě jedna postava, muž v černém plášti s kosou, jež donesl na hrob kytici zlatých růží a vzdal tím hold jim i jejich nesmrtelné lásce. A oba milenci se na to z povzdálí dívali, i když je už zahlédnout nikdo nemohl. A pak odešli do zlatého světla a už o nich nikdy nikdo neslyšel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kira Curatio Kira Curatio | E-mail | Web | 4. června 2018 v 15:45 | Reagovat

Páni, jak krásné to vylití srdíčka <3

2 Akim Akim | E-mail | Web | 4. června 2018 v 15:53 | Reagovat

Ty zmrde, tys mě normálně rozplakal. :-)

3 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 5. června 2018 v 20:38 | Reagovat

Práce s kosou vyžaduje fortel.

4 mor-tem mor-tem | Web | 11. června 2018 v 19:59 | Reagovat

Tohle mi k tobě nesedí. Je to nějak moc sladké.. :D

5 stuprum stuprum | Web | 12. června 2018 v 4:25 | Reagovat

[4]: Však je to taky ukradené z jiného blogu. :D

6 mor-tem mor-tem | Web | 12. června 2018 v 19:19 | Reagovat

[5]: Vykrádání hrobů ti už nestačilo? :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama