Umírá ti bližní? Pomož mu do hrobu

21. června 2018 v 21:21
Zela mezi námi obrovská propast. Utrpení a konání dobra ji pozdvihlo do výšin, kam jsem nedoufal kdy vstoupit. Pozoroval jsem ji, jak odcházela, tak jako se člověk dívá na západ slunce. Svítila uprostřed temného lesa, který se rázem rozzářil nad tím, že ona kráčí jeho středem. Přinášela slunce do míst, kam jeho paprsky nedosáhly. Světlo a hudba z rozbité křišťálové koule byly teď v jejím srdci a v její mysli. A jak si tak zpívala na cestu, podařilo se mi zachytit těchto pár slov její písně, která dál zněla ve větvích i potom, co odešla:

Ty jdeš svou a já zas mou -
jinou stezkou jdem;
Jinak tvá a jinak má
vedou v stejnou zem.

A tak zmizela. Se smutným srdcem a také s myšlenkou na dívčino štěstí a vnitřní pokoj jsem uvažoval co dál.
Byla tu sice Katka s masitými trojkami a také její čerstvé závojíčky. Stačilo vytočit číslo a mohl jsem se koupat s ní už brzy v pěkné vaně. A dál už si to nechci ani domýšlet.

Ale přesto mě odchod dívky zasáhl víc, než bylo zdrávo.
Stala se něčím víc než obyčejnou Matkou Terezou, stala se vzorem pro nás hříšné, příliš hříšné, nedostižným vzorem, který konal, co jsme vskrytu toužili též konat. Rozsévat dobro na všecky strany a usmívat se jak maminka s děckem na hřišti.
Pak jsem si řekl: nikdy víc.
Smrt ve své mnohotvárnosti čeká všude. I na chloupcích kundy nějaké plavovlásky, co navštěvuje v září koupaliště.
Nechci, aby mě dostihla, když jsem dosud v rozpuku mládí. Ve dnech jsem tak bloudil po náměstích zahalených mlhou a myslel na dívku, abych v noci o ní spřádal erotické sny. Nepřestal mě fascinovat její pupík, když měla náhodou takové to minitílko a vnitřním zrakem jsem si představoval její nehty, žádající zavile o sex jak samec vačice vydří. Byl jsem jako zamilovaný. Stanul jsem vyčerpán u jednoho lokálu a nazdařbůh pohlédl k nebi (to je velká výhoda lidí oproti prasatům, že jim stavba těla umožní pohlédnout ke hvězdám), jak to dělávám, když nevím kudy kam. Na jihovýchodě plul jeden velký kumulus, jehož květákovitě roztřepené okraje byly zlatě a okrově zbarvené a jak se blížila bouřka, stával se temnější a výstražnější...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Akim Akim | E-mail | Web | 22. června 2018 v 11:22 | Reagovat

Smrt je důkazem života.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama