Vodka hučí po lučinách

24. června 2018 v 21:21
A dnové šli tak ponuří a šedí
a v prsou jeho dva démoni vstali,
a křídla vzpjali dlouhá, netopýří,
a v každé ucho cos mu šepotali,
jak vítr v listí podzimním když hýří.

Když jste dva, jste víc než pouhý jeden, to dá lidský rozoumek. Jenže když přivedete holku do jiného stavu, brzy budete již tři či čtyři. Tedy v případě, že nepláchnete, jak to novopečení tatínci dělají. Pak zbydou na všechno zas jen dva. Matka a rozmazlené děcko. Někdy se stane, že se vlivem okolností ze dvou stane jeden, to když mamka spláchne novorozeně do hajzlu a nebo ho ještě jako fétus v bříšku rozdrtí o schody, celá fialová a zbrázděná modřinami pak na policii vysvětluje, že zakopla, to se v těhotenství holt už stává... Ideální stav pro zachování rovnovážného stavu ve společnosti je, když se ze dvou stane rovnou nula. Matka se zahubí i s dítětem, vezme si prášky a nikdy se nevzbudí, pohltí ji tma tak černá, že noc je v porovnání s ní bílý den. Nebo své vyhublé tělo vydá napospas gravitaci. Všimněte si, že nemnoho mladých matek okolo dvaceti zvolí kreativní způsob samovraždy. Nemají čas aranžovat svou smrt a my jim to nemáme za zlé. Sám dobře vím, jak nepříjemné je být s člověkem, který se chce zabít, trávit s ním čas a snažit se ho přesvědčit, že to nemá smysl. Vždy se totiž dá jaksi na úrovni žít, alespoň v našich šírkách a délkách, i daleko potupnější a hanebnější život, než jaký mají matky samoživitelky sotva odrostlé škamnám.
Například žádná soudobá duševní nemoc nemá drtivý průběh, pokud ji zcela neignorujete. Žijeme v době ambulantní léčby, kdy sice i psychiatři jsou pacienti a často ti nejhorší, ale pořád jsou s nástupem polis vesměs všichni občané udržování v uměle stimulovaných léčivých bariérách, které ani Mefistofeles nedonutí klesnout. Normálně pro vás přijede sanitka, během pár minut, když ležíte v bezvědomí na zemi, i když o to vůbec nestojíte.
Pohrdám ze srdce lékaři a léky a vůbec celým systémem hospitací. Ale nevezmu kalašnikov a nepůjdu je demonstrativně vystřílet jen proto, že se mi od základu hnusí to, že někomu zasahují do života často bez jeho souhlasu. Kdo miluje život, možná miluje i je, ale komu život připadá jako nonsens přetížený kotrmelci a zmetky a chybami, ten prostě felčařinu nikdy nepochopí a neschválí. Nač napravovat nenapravitelně rozbité, co míří už jen pod drn?


Víte, pokud je noc, měly byste se odhalit, mé drahé čtenářky, ať pokožka dýchá (a nastavte si kameru na laptopu na ON). Strkáte ze svého oblíbeného hrníčku a myslíte na svého prince? Lepší než myslet na sex s černochem, kterého jste potkaly na stužkováku. Moc často neříkám, že hudba mě zaujme. Měli jsme Janáčka, který může některé muzikology fascinovat. Jak z takového zapeklitého šosáka mohly lézt tak poutavé harmonizace lidové písně Když jsem já šel okolo hája zeleného (natrhal tam kvítí voňavého) v Bystroušce. Určitě byl výjimečně nadán hudebně. Znal tóny líp než Smetana nebo Dvořák a umím si představit, že měl hlubší tektonický vhled do kompozice než dva naši nejvýznamnější skladatelé. Někdo mírně ukvapený by tedy mohl prohlásit, že to byl geniální muzikant, přestože do jiste míry samorost a vlastně takový uličnický diletant.
Na druhou stranu si přiznejme, kdo dnes poslouchá Bystroušku nebo Káťu Kabanovu? Moc nadšenců, kteří by ocenili schopnost, nebývalý talent nebo třeba genialitu Janáčkovu, už se mezi námi nevyskytuje.
Samozřejmě daleko jednodušší než se zhulit a poslouchat vážnou lidovou hudbu je se přešvihnout heroinem a poslouchat rap. Haadese nebo nějaké černé rapery, po kterých vás nebolí půl hemisféry. Protože tak vážně složitější hudba může působit. Kdo ví, jaké to je být neustále opilý, nerad si pouští Mahlera nebo Šostakoviče. Nebo Berga, cokoliv, co zavání extrémem v partituře. Ze Satieho se chce seriózně plakat, melancholie děsivé osamocenosti, kterou šíří temně jemné akordy v klavirních intermezzech bolí, bolí až za hranice vnímání a nejhorší je, že bolí bolestí, jakou si dopřávají masochisté, drásavou bolestí, kterou si zas a znovu rádi zopakují. Víte, že byste neměly, ale přesto neodoláte. Jasně, když je člověk mladý, může to tak obstojně praktikovat, spoje se rychle léčí, ale čím je starší, tím hůř se mu žije v blízkosti zvuků kmitajících v periodických intervalech...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 sw sw | Web | 24. června 2018 v 23:04 | Reagovat

Ale to je příjemné; ten květnatý jazyk a širokospektré znalosti. Velmi přitažlivá kombinace :)

2 Akim Akim | E-mail | Web | 25. června 2018 v 10:43 | Reagovat

Já už pod drnem v podstatě jsem. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama