Červenec 2018

Ty, které nevidí světlo

31. července 2018 v 21:21
Vyprávěl mi o dívkách, které zemřely z nešťastné lásky. "A pře­hodila provaz přes větev, ale byl příliš krátký," řekl. "Vrazila si perořízek do prsou, ale byl příliš tupý." "Stále stejné myšlenky osídlují tento věčně mladý svět... jen si vzpomeňte, co máte kolem sebe. Když někdo zrovna nenadává na tíhu života, obvykle pomlouvá své přátele nebo se věnuje ušlechtilé práce, ze které neplyne žádný užitek."
Stali jsme dobrými přáteli. Přicházel jsem za ním s rancem knih a pak jsme o nich až do rána při sytém červeném víně rozmlouvali... usínal jsem často tam, přímo mezi haldami knih na zemi.. Zhruba v té šťastné době jsem se stal věhlasným feťákem a přestalo mě zajímat, jaký je den a proč bych měl docházet do školy nebo na pracák.

Ale to byl stuprum ještě mlád a tvořiv a ubohý i vznešený a věčně usměvavý od laudana a ještě neměl zcela vypitý mozek. Tak si vymýšlel polohy do kamasútry a ukazoval novým přítelkám, jak by je vyválel v blátě, protože si vzpomněl na přirodopisný pořad, kde ukazovali, jak se svini válejí cecíky v blátě... Ta svině tehdy chrochtala radostí a bolestí...
Brával jsem zvědavé kundy na výšlapy. Vstupoval jsem s nimi do takové kaple, fakt staré a zaneřáďané na obzvlášt nehezkém kopci. Měla dveře zajiš­těné těžkým visacím zámkem, ale mohli jste snadno vstoupit děrami po obou stranách vrat. Měl jsem i klíče a vím, že jsem často před děvčaty předstíral, že tu kapli vlastním...Pamatuji si, jak jsem vždycky ukradl políbení dívce, jen si to představte, desítky sukýnek tam zůstaly políbeny, než jsme tam vstoupili dírou... a protože tam byla hrozná tma, rozžal jsem svíce.. a cítili jste se rázem jak v sídle Winchesterů, jak v hrobce mumií nebo při satanistické seanci... přesně to jsem potřeboval, když mě nevím jaké prokletí drželo při vědomí po všech těch vypitých patocích... často jsem tvrdě usínal sedě na prkénku kadibudky nebo s prstem v kundě rozšafné polosvlečené dívky.. jako to dělali kdysi chlípní fauni.. až na to, že jsem faunem nikdy nebyl a ani to nebylo mou ctižádostí...

Thomas Mann se domníval, že nám budoucnost přinese světovou republiku. A zatím tu máme Okamuru a Putina, Obamu a Kim Čong-una. Přehlídka chabých povah a ještě slabších žaludků působí poněkud anesteticky. Tlumí nás, že kolem nás vládne smrad a otěže drží nějaký ubožák. Štve nás, že demokracie je údajně nejlepší vynález society. Kdyby se aspoň vraždilo na každém rohu a démoničtí imigranti skutečně byli tak suroví, jak se o nich píše v novinách, tak by nebyla o zábavu nouze. Takto ale jen vyčerpáváme své síly na bezduché přežívání ze dne na den, na bezcílnou práci a ještě bezcílnější okruh nudy. Jsme drženi v kleštích hypermoderny, které se stahují do stále nesmyslnějšího tvaru.

Pro snílky

30. července 2018 v 21:21
Průčelí domu bylo jedinou stěnou černé lastury a dveře naslouchajícím uchem. Strčil jsem do dveří a vstoupil z větru do chodby. Byl bych mohl vkročit do duté noci a větru a projít vysokou, kolmo postavenou lasturou na moř­ském pobřeží ve vnitrozemí. Potom se otevřely dveře na konci chodby, spatřil jsem neprve talíře na políčkách, pak stůl, na němž se kouřilo pod vlivem nějakého usmaženého pokrmu, dál rozesmátou tvář té, co ji potají píchám, a tak jsem běžel vstříc její náruči. Anička jako vždy na sobě měla spíš míň než víc. Na přivítanou mě políbila a šáhla mi do rozkroku, přešel mě hlad, měl jsem hlad pouze na ni. Ale jako pravý princ jsem vyčkal vhodnější doby. Hodiny zrovna odbíjely dvanáctou a já stál v záři toho nejprudšího světla... a ona povídala páté přes deváté jako všechny slečny a já si pomyslel, že slovo je ctí člověka a že jen slova činí život snesitelným... Před chviličkou jsem byl malý, na kost promrzlý a kradl jsem se na smrt vyděšen černou chodbou v upjatém svátečním obleku, v prázdném břichu mi kručelo a jen o chvíli později už jsem poslouchal pokroucená vypravování v objetí té, kterou jsem tolik miloval...

Prase na koni

29. července 2018 v 21:21
Tento boj mezi mocnostmi cudnosti a lásky - neboť o ten jde - jaký je jeho výsledek? Končí se zdánlivě vítězstvím cudnosti, strach, slušnost, stydlivý odpor, úzkostlivý požadavek čistoty potlačovaly lásku, držely ji spoutanou v temnotách, připouštěly její spletité požadavky do vědomí a k činnosti nanejvýš jen částečně, nikdy však v celé její mnohotvárnosti a síle. Avšak toto vítězství cudnosti je pouze zdánlivé, je to vítězství Pyrrhovo, příkaz lásky nelze spoutat ani znásilňovat, potlačovaná láska není mrtva, ona žije, snaží se hluboko skryta v temnotách o své naplnění, zlomí pouta cudnosti zjeví se opět, byť i k nepoznání změněna... a jaká je tedy ta podoba a maska, v níž se potlačovaná a nedovolená láska objevuje?



Nepadal sice sníh, zato celé dny hustě a ošklivě pršelo, husté mlhy naplňovaly údolí a směšně zbytečné bouřky. Trávíval jsem tehdy dost času procházkami po údolí. A v hlavě se mi honily všelijaké nápady. Nejčastěji se týkaly dívek, které jsem chtěl dostat do postele.

Vojta začal být sebevědomější. Začal se častěji usmívat a vždy když se usmíval, vzpomněl si na ni. Založil si kvůli ní Instagram, nahrával fotky a povedlo se mu být velice úspěšný, pokud se to tak dá brát. Sledovalo ho spousta lidí, které ani neznal. Na každé fotce nebo videu, se hned po zveřejnění objevovali srdíčka (to se mi líbí). Do přátel si přidal další její kamarádky. A dohodl se s nima, že by šli ven. Blbé na tom bylo, že buď on musel k nim, nebo oni k němu, což byla dálka, aspoň podle něj. Vojta rád zpíval a za týden měl mít v Opatovicích koncert, přesněji na něm měl pouze vystupovat. Pozval je, zda by se nešly podívat. Všechny měly čas a řekly, že přijdou. Nakonec přišla pouze Ona. Ostatní její kamarádky bohužel nemohly. Celou dobu co zpíval, myslel jen na ni. Jenže se tam objevila holka, která dřív s ním chodila do třídy, která přestoupila na Gymnázium. Úplně na ni zapomněl. Byla vždy až do teď jediná, která mu rozuměla. "Je krásnější, než kdy dřív," pomyslel si. Nejvíc ji miloval - Nejvíc jsem ji miloval, když měla rozpuštěné vlasy. V měsíčním svitu jí zářily jako diamant. Obě byly moc krásné. Nakonec stejně jsem do teď s obouma pouze dobrý přítel. Po dozpívání jsem je spolu seznámil a šli jsme se projít.


Byl úplněk. Pěkně si povídali a Vojta za celou tu dobu řekl víc slov, než normálně za celý měsíc. "Budu muset už jít, tak zase příště, užila jsem si to moc, ahoj!" řekla Petra, a odešla. Zůstal sám s ní. Nikdy se mu nepovedlo s ní mluvit o samotě. "Víš o tom, že jsi krásná?" vyšlo Vojtovi z úst, aniž by věděl jak. Překvapeným pohledem se otočila směrem k němu. Oči měla jako zářivé perly. Tou krásou se neschopil ani na slovo, ale nemohl od ní upustit oči. "Vážně si to myslíš?" zeptala se štěstím ve hlase. "Já si to nemyslím," zašeptal "Já to vím!" Neovládla se a chytla ho kolem pasu, ve stejnou chvíli, kdy to udělal on a přišel dlouhý polibek, delší než celý jeho život. Na tuto dobu čekal už od první třídy. Tak proč se cítil tak nešťastně? Měl pocit, že miluje někoho jiného. V jeho srdci se změnila krev. Jeho srdce už netluklo pro ní. Měla podobný pocit. Možná kdyby se to stalo dříve než potkal Petru. "Ve svém srdci cítím, že s tebou mohu být jedině přítel," zesmutněl. Její zrak směřoval k zemi. "Chápu to. Mám tě ráda, Vojto, ale nepatříš mi, polibek byl úžasný, ale již bych ho nezopakovala, aby se zachovala jeho jedinečnost." Pak se dál bavili, a parádně se zasmáli a s klidnou hlavou, každý odešel domů.

Cirkulárka

28. července 2018 v 21:21
Tu řekl doktor Krokowski : v podobě choroby! Symptom choroby je zakuklená činnost lásky a všechny nemoci jsou pozměněnou formou lásky.
Nuže, teď to věděli, třebaže to všichni jaksepatří neocenili ! Sálem proběhl vzdech a státní zástupce Paravant přikývl významně na souhlas, zatím co doktor Krokowski pokračoval v rozvíjení své these.

Vyřízlé bradavky

27. července 2018 v 21:21
gdsdgs

Vykrojená ústa

26. července 2018 v 21:21
Bezpohlavní asketové jsou velké děti, hrající si na nesmrtelné. V pravdě je heroičtější lenoch a darmošlap než nejhrdinnější mučedník neb vynálezce. Nejdůležitější nástroje, jako je např. oheň a nejdůležitější práce, jako je orba, byly objeveny při imitování sexuálního ukájení. Prvý oráč neoral, ale znásilňoval zemi. Ač pracují muži i ženy, nese v sobě práce přece mužský charakter. Byť by byla údělem obou, je vynálezem toliko mužů. A co si povíme o ženině životní tragédii?

Nepříjemnost koitu a svízele těhotenství a rození jsou jí důvodem k bránění se sexuálnímu životu. Samičky jsou vůbec kokoty, strachující se z konsekvencí svých her. Třebaže samy dráždí samečky a okázale poukazují na své vnady, jako např. samička paviána vybarvením a olysáním zduřelé hýždě, bojí se nakonec zdivočelosti samce.

Rozhněvat se s děvčetem

25. července 2018 v 21:21
Etika je zpotvořená estetika a logika, je to estetika a logika chudých duchem, estetika s neestetickými postuláty a logika s nelogickými konkluzemi. Etika nás učí milovat a obdivovat hnus místo krásy, učí nás nalézat zalíbení ve zvředovatělých tělech a slabomyslných duších, právě tak jako nás rovněž učí jednat nelogicky, proti našim tužbám a přáním, podstupovat bolest místo okoušení rozkoše, vážit si porážky místo vítězství, atd. Etika je perverzní, masochistická estetika a logika.
Duševně nezmrzačený člověk touží jen, aby ukojil svá přirozená pudová přání a k jejich ukojení využívá rozumu. Etiky nezná.
Lidé nevraždí dnes koneckonců proto, že se obávají trestů a ne snad, že by se vraždy štítili, že by ji z mravních důvodů nebyli s to provést. Pána boha, imaginárního policajta, nahradily ozbrojené bezpečnostní orgány, které sice nejsou vševědoucí, ale které zato promlouvají dříve než na posledním soudu...

Má drahá přítelkyně

24. července 2018 v 21:21
Vítr, déšť ne zhruba lidsky
vous mi češou, šediny,
a váš pes tak uličnicky
v šat mi dělá štěrbiny.

Úchvatné

23. července 2018 v 21:21
Pod kůží toho ďábla vězí dobrý charaktera a ďábla z něj udělali jen lidi, kteří mu nerozumí.

Savoj

22. července 2018 v 21:06
Ano, byl blázen, a ano, nedalo se předvídat, co v příš​tím okamž​iku udělá. Ale také to byl člověk, který vytvořil neviditelného brouka a který se před jejíma očima přeměnil v světlo. Díky němu napůl věřila v existenci světců. A pokud si měl někdo zaslou​žit nehynoucí slávu, měl by to být on.
Už jen to, jak se jmenoval. Kožíšek. Xaver Kožíšek, profesor semaforů, jehož touha po hvězdách odumřela spolu se všemi ostatními.

Miloval prudkou láskou jarní deště. Byl pod jejich suverénní mocí. Přišel-li takový jarní désť, neměl doma stání. Byla to rozkoš vyběhnout do ulic s odkrytou hlavou a vítat osvěžující vláhu. Jak to bylo krásné, nechat se měřit poloudivenými, poloposměšnými pohledy těch, kteří se kryli úzkostlivě v průjezdech a ulice mizely a vycházel v pole. Jediný chodec. Zahleděl se do stromořadí, jež končilo v mracích. Ze stromů stékaly gigantické kapky připomínající průsvitné hrášky. Vracel se pak na kůži promoklý, ale veselý jako po osmi Mušketýrech. Připadal si nesmírně lehký, že by se mohl vznést kamkoliv a letět v dálky. Lehký a šťastný.