Červenec 2018

Pojednou

Včera v 21:21
Zadíval se do tmavorudých hlubin vína a roztržitě se potahoval za vousy.
Náhle pojal rozhodnutí. "Dnes to udělám. Půjdu za Ivetou a v práci jí ztropím scénu. Ať ta hérečka pozná, že ze mě si nikdo nebude dělat dobrý den..."

Spínač

Neděle v 21:21
Jas, jenž se rozléval z jejích roztažených noh, se nepodobal ničemu, co kdy zažil nebo o čem snil. Upoutal ho hlavně jeden prvek. Měla v dírce zaháčkovaný starobylý piercing. To bylo tak 1990. Neudržel sperma v koulích a hned se vykácal do trenek. Jako pravý chlap ale nedal znát, že se mu situace vymkla z rukou a tvářil se pouze, jako by se vymočil do kalhot. Měli byste taky vědět, že nebyl pověrčivý. Pro věci, které viděl, nebo skoro viděl všude kolem sebe, začal okamžitě hledat prozaické vysvětlení a protože hledal, tak našel. Dívka, která před ním ležela, měla mimozemský původ. Světélkovala jí vagína, tedy nebyla z rasy žen, nýbrž nějakých rajských víl. Jasně tedy vidíte, že nemusel při vysvětlování této pozoruhodné skutečnosti narazit na Boha, ale úplně mu stačila návštěva z jiné galaxie.
Najednou se začla nějaká energie hromadit u jejích stehen.
Vlna energie, která vyšlehla z její zpocené kačky, proměnila místnost v tureckou saunu. Všude tekla horká voda z trubek klimatizace, která se rozskočila jak přepilovaná mříž a nesnesitelné dusno sálalo z její škvírky ven, trvalo jen chvilku a takové horko nutně zapálilo prostěradlo, na kterém ležela. Fascinovaně a trochu bezmocně přihlížel, jak její tělo pohlcují jazýčky plamenů, ona sama však jen mlčela se zaťatými zuby a zdálo se, že ani bolest nevnímá.
Pořád dokola si říkal, že to, co vidí, není skutečné, a vize pozvolna jeho jistotě podléhaly, slábly a nakonec skoro zcela vymizely. Modlil se, aby mu Stvořitel vrátil příčetnost.
Znovu a znovu. Dokud mu ji nevrátil.
Zůstala tam ležet tak zranitelně, skoro jako v křesle gynekologa. Jen ta jeskyňka ji pořád blikala jak na diskotéce, toho přeludu se ne a ne zbavit. Náhle se z téhož místa začala řinout hudba. Vyjadřovala zkušenosti, které se nacházejí mezi slovy. Kdy přestane tlouct srdce. Slova mrtvého básníka, který proklíná špínu rakve. Poslouchal hudbu a páteř se mu chvěla příjemnými pocity. A kdo může říct, že je po něčem, když to něco nás dokáže přinutit být zticha a když nás stále dojmou vzpomínky?

Pinta

Sobota v 21:21
Je čtvrtek a já si oblíkla fakt příšernej svetr. Mám pocit, že na mý fialový, žlutý a zelený pruhy kouká každej s opovržením.
Hustě prší a všude kolem pobíhá spousta lidí, jiný za sebou táhnou těžký kufry na kolečkách a některý stojej na perónu s batohem na zádech a civěj neznámo kam přesně jako já.
Sešla jsem na linku A. Všimla jsem si, že pod schody přešlapuje vysokej kluk v černý bundě se sluchátkama v uších.
Neviděla jsem mu do tváře. Soustředila jsem se na příjezd metra.
Otočil se. Jako kdyby celou dobu čekal právě na tenhle okamžik. Uběhlo deset sekund? Dvacet? Dívala jsem se do těch nejtmavších očí na světě. Nebyly vyděšený, ani nezaujatý ani nic podobnýho. Sálal z nich klid a nekonečná zvědavost, tichej, avšak živelnej zájem. On tam jen tak stál a mně se mezi chaosem a lhostejností zastavil vesmír.
Uplynuly sotva dvě minuty a už si získal všechnu moji pozornost, fascinovalo mě jeho překvapení, nekonečně dlouhej pohled. Jako kdyby říkal: Jsem tady a vidím tě, doopravdy na tebe koukám a fascinuješ mě.
Jeho pohled se mi vryl do paměti a nikdy na něj nezapomenu. Budu hledat tyhle oči v nekonečnejch davech a snít o nich do konce života.


V zemi bylo zasazeno okno, jehož záclony se zvedaly k obloze vánkem, jenž s sebou přinášel ševelení moře.

Léto v parku

Pátek v 21:21
"Všechno má svou strukturu," ozval se opilec. "Jestliže ji najdeš, velké lze obsáhnout v malém."

Stopa ozvěn je vedle přes pahorek, k jezírku a zas k dalšímu vrchu, a tam už, v oblasti, kterou nikdo z nich neznal, poprvé spatřili, co je mělo děsit tolik let poté. Dvě nahé dívky tam ležely s rozšklebenými vějířky na kameni a krvácely odevšad, neboť byly propíchány snad tisícem dýk. Normálně byste pustili baterky na zem a upadli do bezvědomí, to si ovšem příslušníci policie nemohli dovolit. Ihned zahájili vyšetřování, uzavřeli všecky přístupové cesty k dálnici, nasadili vrtulník.
Ve výsledku vynaložené úsilí na hovno, což zjistili už po dvou týdnech marných pátraček. Masakr byl udržen pod pokličkou, ututlán dokonce televizí, neboť pachatel prchl, což by nikoho nebavilo sledovat - a na dlouhých sedm let se po něm slehla zem.

"Tady to je. Zastav," přikázal taxikářovi divný cápek s kšiltovkou.
Řidič mu vyhověl. A velikánský dům, který se topil ve světle, když k němu dojeli, a vedle něhož stálo na příjezdové cestě několik impozantních vozů, ukázal, že má i zeď a ochranku a krystalově oslnivý bazén na zahradě, kde se koupala nějaká vnadná žena kolem osmadvaceti.
"Je to tu. Citím tu její přítomnost."
Taxík odjel a on chvíli postál před zamřížovanou branou. Pátral by po vchodu exitovém, jak se říká, protože tušil, že tu někde musí být. Ale protože to on zabíjel před sedmi lety tak divoce mladé dívky u jezírek a při kamenolomech, nemusel se příliš namáhat s hledáním vchodu. Vchod si najde jej a později jej znovu vyplivne.
Vleze dovnitř a dojde k té, změněn v tváři, neboť podstoupil šest plastik, která ho nechala kvůli milionáři a pak ji unese a rituálně rozbodá u chaty při svitu luny. Taková byla jeho romantická taktika.
To, kým je, ji dá poznat až těsně před smrtí, aby pochopila, jak moc narušila jeho citlivou duši!

Poté se ztratí na tři roky a najde si jinou, kterou miloval před ní a postup u ní zachová stejný. Stejně otrocky ji unese, ale tentokrát, místo aby ji zabil, přiváže ji ke stromu a nechá divoké vlky ji roztrhat na cimprcampr. Takto by postupoval až do důchodu, kdyby se nenašel statečný příslušník třebíčské policie, který mu řádění zatrhl. Jeho manželka byla totiž bývalá holka našeho vraha, se kterou chodil před stužkovákem.

Čekal ve tmě a pak vyrazil, chvíli se spolu přetahovali. Na konci se ozvalo tlumené žuchnutí, když detektiv shodil maniaka ze střechy do chodníku. Byť byl poněkud malý na dospělého muže, byl sporý a měl sílu, protože zvedal závaží, každý den a celý rok. Náš vrah byl vytáhlý a pohublý, trochu ušmudlaný, odpudivá negativita se podepsala na jeho očních stínech, které temněly a prozrazovaly zarytý charakter. V každém případě teď ležel se zavřenýma očima s rozpraskanými kostmi třicet metrů pod detektivem a spal - spal spánkem, z něhož už se nevzbudí. Na temnotě je málokdy co klidného. Vzduch se kolem těla chvěl, jako by se prach nemohl odhodlat, aby dosedl na zem.

Porsche

Čtvrtek v 21:21
Obličej měl bledý jako křída a šaty potřísněné krví, takže se podobal vrahu, který se vrací od čerstvého skutku.

Štěkání

Středa v 21:21
Potom se na sebe usmáli, a protože dál nebylo co říci, odvrátili se od sebe nejprve rameny, pak zády, a šli.

Nadpřirozená

10. července 2018 v 21:21
Čas oponou trhnul - a změněn svět! kam, kam padlo lidstvo staré?

Slívka

9. července 2018 v 21:21
Neexistuje divočejší zbraň než zoufalství

Určen

8. července 2018 v 21:21
Ach, lásko…
říkáš, jak jsi rád, že už mě máš zpátky.
Chyběla jsem ti.
Bože - co ti vlastně chybělo?
Má věčně špatná nálada, pláč pro věci, které ti nejsem schopná vysvětlit, buzerování nebo svalování na tebe viny úplně za všechno, ač za to nemůžeš?
Vždyť já jsem přítelkyně na mašli.
Ale ty se ke mně přitulíš
a zaboříš hlavu do mých prsou
a řekneš,
že jsem tvá krásněnka,
a že jsi šťastný - tak šťastný - že máš zrovna mě.



A začal, aniž vzhlédl.
"Nebudete mi věřit, že jsem ještě nikdy nic nezažil. Nikdy.
Muž život se kutálí jako kapička deště ze střechy. Rovnoměrné, monotónně a vždycky. A tak tomu bylo vždycky. Vidíte, že bych nemohl říct žádná potěšující slova, tak mi dovolte mlčet."
Ozval se však ohlušující protest dámy po jeho levici.
"Ale vy musíte pokračovat. Už jste ve mně probudil zvědavost"

"Tak to prý je. Musím zažít zeširoka, ale chci to pojmout stručně. V srdci mám nutkání po velkém, hutném, neobyčejném. Vždycky, i jako chlapec, jsem to tak měl. A ze zlomků jsem vybudoval pohádku svého dětství. žádnou prožitou, nýbrž vysněnou. Neboť mé dětství probíhalo jednotvárně. Matka byla měkká a citlivá, můj zploditel nevrlý, alkoholik, pociťoval jsem k nim cosi jako odpor. Plakal jsem, ale bez bolesti, jen proto, že jsem v očních víčkách pociťoval tlak. Stejný tlak jako člověk cítí, když se dívá do prudkého světla."


Tváře mi planuly touhou, ale bouře života, která by je ochladila, přicházela pěkně zdaleka.








Tu mžiklo světlo a tam zas..
dusný hluk města stoupá k výším
v tom ze starého domu slyším zašeptat
kurva
skytý hlas..








Stalo se vám někdy, že jste v tramvaji potkali dotěrného cápka? Která vám chtěl víte co. Nejmíň strčit prst do kalhotek. Rozlobený na svět, který nechápe vaší bolest, smějící se vašim reakcím.
Nenechavý. Páchnoucí po cigaretách!
Jel jsem tak kdysi k tichým zdem hřbitova, abych vzdal poctu mrtvé kamarádce. Kterou jsem zabil mladistvou nevázaností. A teď jsem projevem této podivné intence, tím, že jí položím kytici na hrob, chtěl se usmířit sám se sebou!
Do toho se nade mnou objevil ten dotěrný cápek. Usmíval se úlisně. Vypadal, že mi chce ošahávat zadek.

Vědecký problém

7. července 2018 v 21:21
Je tomu už roky. Miloval jsem jednu dívku a pro tu dívku jsem se snažil a pracoval. Jednoho dne jsem to věděl. Ona mě podvádí. Zůstal sem klidný. Vyšel jsem do osamělého lesíka, v náprsní kapse jsem měl nabitý revolver. Cítil jsem, že mi nezbývá nic jiného než smrt. Stál jsem v té pustině a rozhlížel se. Nikdo. A jak jsem si sahal do kapsy pro revolver, vytáhl jsem spolu s ním i kus papíru.