Pro snílky

30. července 2018 v 21:21
Průčelí domu bylo jedinou stěnou černé lastury a dveře naslouchajícím uchem. Strčil jsem do dveří a vstoupil z větru do chodby. Byl bych mohl vkročit do duté noci a větru a projít vysokou, kolmo postavenou lasturou na moř­ském pobřeží ve vnitrozemí. Potom se otevřely dveře na konci chodby, spatřil jsem neprve talíře na políčkách, pak stůl, na němž se kouřilo pod vlivem nějakého usmaženého pokrmu, dál rozesmátou tvář té, co ji potají píchám, a tak jsem běžel vstříc její náruči. Anička jako vždy na sobě měla spíš míň než víc. Na přivítanou mě políbila a šáhla mi do rozkroku, přešel mě hlad, měl jsem hlad pouze na ni. Ale jako pravý princ jsem vyčkal vhodnější doby. Hodiny zrovna odbíjely dvanáctou a já stál v záři toho nejprudšího světla... a ona povídala páté přes deváté jako všechny slečny a já si pomyslel, že slovo je ctí člověka a že jen slova činí život snesitelným... Před chviličkou jsem byl malý, na kost promrzlý a kradl jsem se na smrt vyděšen černou chodbou v upjatém svátečním obleku, v prázdném břichu mi kručelo a jen o chvíli později už jsem poslouchal pokroucená vypravování v objetí té, kterou jsem tolik miloval...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Akim Akim | E-mail | Web | 31. července 2018 v 10:24 | Reagovat

Zlehka ti fouknu do klínu, tak jako bych pápěří odháněl. :-)

2 Mánička Mánička | E-mail | Web | 31. července 2018 v 14:20 | Reagovat

Ano, je těžké se k tomu vyjádřit

3 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 31. července 2018 v 20:17 | Reagovat

Lastury a talíře mají mnohé společné.

4 Jeife Jeife | E-mail | Web | 31. července 2018 v 22:11 | Reagovat

Jen slova dělají život (ne)snesitelným ...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama