Řezník z metra

20. srpna 2018 v 21:21
Pod všemi těmi obvazy a náplastmi ráno vypadala docela pěkně, jen nos měla jak bambulu, odulý a tupý jak poražený boxer. Byl to z mé strany projev ryzího citu, že jsem jí naložil, což vám asi nemusím říkat. Po celé roky ze mě dělala klauna. Spouštěla se s kde kým a já přehlédl všecky symptomy, jak např. úzkostlivě převlékala ložní prádlo. Bože, tak v mé posteli. Zjistil jsem, že minimálně dvakrát to dělali, když jsem byl s nimi v domě. Načapal jsem je v koupelně. Ale řekl jsem si che sera, sera... počkal si, než to dokončí, než mladší milovník odejde oknem do bouřné noci. A teprve pak jsem ji konfrontoval. Když se nemohla bránit, když byla ještě zrůžovělá vláčná z akce. Zřezal ji nejprve do černa, a teprve až celé její tělo získalo barvu podlitin, odešel jsem se zpít do baru.
Nebudu vám vyprávět, co jsem vyváděl. Zlískal jsem se hůř, než jsem zlískal ji. Bylo proč, he? Skoro zabít cizoložnou ženu, to si žádá kvalitní posilnění. A pak, nenavyklý vážně pít, měl jsem co dělat, abych se dobelhal do domu. Spadl jsem ze schůdků na verandu a rozbil si sanici. Naštěstí mi zůstala většina zubů v ústech, což se o ní říct rozhodně nedá, sbírala je a popotahovala při tom jako malá holka, jako korálky, které se rozsypou, když po nich dupe zdivočelá tchýně. A tak jsme ráno při snídani oba vypadali dost bídně. Ona v obvazech jako Frankensteinova kreativní manželka a já docela jako utahaný masový vrah. Nebylo jí do řeči, jen pořád vzlykala. Mně zas nechutnala smaženice, kterou jsem nám připravil, měl jsem chuť ji opařit zbylým olejem, ale opanoval jsem se. Jen jsem seděl u stolu a upřeně ji pozoroval. Čekal jsem, že bude prosit a odpuštění i o to, abych ji přidal, že bude trpět masivním pocitem viny, jenže nic takového jsem na ní nepozoroval. Zdálo se, že spíš trpí bolestmi celého těla. Spíš lítostí. Spíš vším možným než vinou. Obávám se, že to má obdivuhodnou logiku, kterou jsem tehdy nenahlížel. Chápala své poslání - nevěrné ženy, jako něco, co jí bylo dáno od lůna a co naplňovala celé roky u ostatních chlapů.

Víte, dalo by se říct, že jsem posedlý veřejnými záchodky (a dívčími kalhotkami.) Zvláště těmi na nádražích a metrech. Kdykoliv mi jen Prozřetelnost umožní je navštívit, což se děje neustále, snažím se z nich vyčíst jejich tajuplný příběh. Kdo je kdy užíval, jak a proč. Proč, to už snad vím, někdy je třeba si ulevit, ulevit napjatému měchýři nebo rozbouřenému svěrači. Ale jak se některé užívají, to je vskutku otázka za milión. Často vídám tyto záchodky doslova zdecimované. Telefonní čísla vyrytá nožíkem. Bledé, vlhké stěny hajzlíků pomalované nejapnými symboly, potřísněné výkaly, ba i krví z vložek nebo čeho. Všechno okolo je zasrané kromě mísy, to je též častý jev, dokonce jsem viděl trenky vsazené v ústí hajzlu, bránící mu se řádně vsát. Držáky na toaletní papíry nejspíš pochcané, protože často tak mokré. Smrdící po hutné a vazké hmotě výstřiku. A nejlepší na tom všem je to hrobové ticho, které se rozprostírá až za horizont. Posprejované vagóny vlaků nebo graffiti, to je pastva pro oči, kterou ocení fajnšmekr i obyčejný nachomýtnuvší se, ale takové osamocené psí (?) lejno, které trůní na jinak čisťounké, téměř nemocničně bělostné, vypucované toaletě na dřevěném prkénku a na které se sletává hejno jedovatě zelených much, to je, prosím, bizarnost, určená jen mírně zfetovaným očím zvyklým na lehký či středně těžký bizár. Z toho mrazí v zádech a dělá se mdlo. Tak se prostě vyblijete vedle toho hovna, neřku-li přímo na něj, aby ta scéna dostala ještě neotřelejší přídech. Žlutavé žaludeční šťávy, zelenkavé mouchy, tmavěhnědé, stočené hovno, bílé kachle, všude se vznáší ten vyčpělý smrad chcanek a starých prdů, do toho umdlelé ticho jak v kostele. Najednou se ocitáte jakoby ve fiktivním světě plném bubáků, efemérních přízraků a hmyzích mužů, kteří mají spadeno třeba i na vykouření vašeho genitálu. V tomto bisexuálním světě neplatí pravidla našeho světa, je v něm dovoleno prakticky vše - kromě možnosti se oběsit na lustru, jakkoliv se poškodit či přivodit si ztrátu vědomí, jež by vás okamžitě zas přemístila do našeho světa. Ta iluze vás však trvale poznamená. Nikdy nejste v klidu. Polymorfně tedy žijete v napětí vyvolaném návštěvou toalety, trápí vás obavy, i když se sebevíc koncentrujete, nedokážete proniknout pod okraj iluze, že vás během takové návštěvy najdou mrtvého na chladné kachli a později komplikovaně zabaleného do rubáše, neboť vás něco tíživě neživého, zbytnělého a chátrajícího zasáhlo pilníkem na nehty rovnou do sítnice oka.
Často taky na veřejných toaletách, tak jako tisíce jiných anonymů, masturbuji. Prostředníkem ruky vklouznu do slipů a hraju si se sebou, dokud palba mrdky nepřistane mimo výseč kalhot. Vyznávám se z tohoto přečinu vůči mravnosti jen z toho důvodu, že nesnesu nadále pravdu skrývat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Akim Akim | E-mail | Web | 21. srpna 2018 v 13:04 | Reagovat

Pravda vítězí. :-) :-)

2 Sugr Sugr | E-mail | Web | 21. srpna 2018 v 19:23 | Reagovat

Bezzubá milenka, to je pokouřeníčko! :-))

3 Sarah's History Sarah's History | E-mail | Web | 21. srpna 2018 v 19:27 | Reagovat

Utápím se v hloubce těchto myšlenek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama