Září 2018

Krahujec

Včera v 21:21
Zadíváme-li se pozorně na Miróovu olejomalbu Farma, nemůžeme přehlédnout ústřední prvek kompozice, tu nejzdánlivější všednost, keř či snad stromek ovšem nezvykle vysoký s podivně tvarovanými listy, zkroucený pod na pohled chronickou lehkostí svých na jednom úseku již (nebo stále) zelenkavých ratolestí, s pupeny dosud sraženými u kmene, s typickým zbytněním oddenku, což je jedna z typických vad růstu dřeva. Dále či níže pod zemí jasně vidíme, že prakticky nemá kořeny a tyje tak zbůhvíčeho, ale řekneš si jen "pod svícnem největší tma". Že je větven v koruně, nebo z toho, co z ní zbylo, poněkud vidlicovitě, také jistě není náhoda, neboť tak upomíná na ohradu z Dantova sedmého kruhu pekla, kterou strážila ona strašná, žravá, pískem pokrytá příšera, jejíž ohon tak jako štír hrot měl a možná chce na nás působit preventivně či aspoň dušezpytně, neboť kacíři končívají velmi smutně (hořící jezero hadra). My si však nezoufáme, neboť víme, že počestné srdce se nemusí obávat ani pekla, ani rozkoší nebe. Dále trochu vpravo se nachází již světštější prvky, jakýsi přístěnek a kurník, vlevo pak hospodářské stavení, vejminek se stájemi. Nejblíže okraje směrem k nám se rozprostírá jakási žlutozem, otázka je, zda by na čemsi, co je tak sežehlé sluncem, vyrůstaly bez problému plody. Protože jich je všude přebytek a jsou naznačené takřka až mimo obraz, musíme se domnívat, že ve dvacátých letech 20. století bylo ve Španělsku, těsně po válce, příhodné klima pro pěstování obilnin a sázení brambor. Děvče snad nabírá vodu či myje prádlo, sám nejzažší konec vzdálené perspektivy patří studni a poníku a jakémusi vozíku nebo bedně na nářadí. Co je opravdu neobvyklé v této pionýrské epoše je to, že si malíř vyhrál s ptáky a vůbec zvířenou, na malé ploše zvláště, víc než s hmotou, s materiálem, třeba v pravé částí jich je dobře tucet. Ostatně se jedná o jeden z prvních a nejdokonalejších výtvorů realistického kubismu, kdy všechny tvary budov mají přísně geometrický ráz a každá konev a kaktus (?) zapadají do sebe jako dílky skládačky, včetně měsíce, který snad nemohl být umístěn na vhodnějším místě, ačkoliv nejenže by se nikdy, soudě podle hodiny dne, na daném místě nevyskytoval, nikdy by se ani nevyskytl plně realizován svítě tak měkce, protože se zdá, jako by zleva zpoza okraje obrazu na budově, co připomíná spíš skálu se svou surovou strukturou, přesto přísně rozvrženými okny, ještě procházel paprsek slunce, zatímco za horami vzpovzdálí se už chystají jakési ranní červánky, modrá, možná až příliš modrá obloha klene se nad farmou, a úplněk jak známo přichází do západu slunce, nebo spíš se chystá další svítání, což je ostatně něco, co je pro Farmu typické, totiž jako by nebyla ukotvena v čase, či spíš jakýkoliv výklad chronologie v jejím izolovaném případě naráží na problémy nebo nonsensy. Nikdo se selským rozumem by asi v životě neponechal se povalovat předměty v takové uctivé vzdálenosti od sebe a nebo rovnou stát tam, kde jich není třeba, přesto iluze, že jsou na svém místě a patří k celku, je všudypřítomná. Červený čtverec, co drží pohromadě plot, je past na oko (a co se děje v prostoru uvnitř něj) a nejspíš něco, co udeřilo do čiv i Ernesta Hemingwaye, když obraz vyhrál jako čerstvý ženáč a věnoval jej své novomanželce.

Jakmile jabčák zaúčinkoval

Úterý v 21:21
Někdy mám pocit, že kolem mě existují mrtví lidé. Nemyslete si, že jsem blázen. Kdepák, děvčata. Vždyť mám IQ aspoň 70. Někteří psychiatři dokonce byli toho názoru, že se pohybuju v horní polovině osmdesátky, tedy v rozmezí 85 - 89!

Jiní byli opačného názoru.

Ale na tom už teď nesejde. Podstatné pro vás je, že vám hodlám sdělit svá zážitky se světem mrtvých. Hodlám vám popsat, co se mi honí hlavou, když se s nimi po nocích stýkám, a proto se raději usaďte do bytelného křesla a připněte si řemínek ke kalhotám, pokud nejste při čtení nahé a rukama si vzrušením nezajíždíte k citlivé kačce.

Poprvé mě ty vize přepadly před mnoha a mnoha lety. Vím, že do oken padal hustý sníh. Zvony ohlašovaly nějakou bezvýznamnou hodinu, nějaké klekání a pamatuji se, že údery zněly hrozivě dlouze... Tak to asi začalo...Zpočátku jsem myslel, že jde jen o přechodné pominutí smyslů, což se mi na látkách měnících vědomí stávalo v jednom kuse. Pak však, když tyto mžiky přecházely v trvalé, někdy i celé hodiny trvající zážitky, pojal jsem podezření, že mám dar komunikovat s mrtvými, nebo s duchy, jak chcete.
Není vůbec jednoduché o tom mluvit na místě tak veřejném, jako je můj blog, ale rozhodl jsem se, že přemůžu rozpaky a udělám to. Tu první noc, kdy sníh hustě uléhal na okenicích, a sněhové vločky se zdály dopadat jako přesně načasované pumy poprašku a tvaru, mě všechno táhlo k odchodu do taverny. Byl jsem otrávený z celého dne blbce, který mi ještě jako naschvál večer při pohledu na stav e-bankingu naznačoval, že se kvůli mým osmdesáti korunám na účtě ani pořádně neožeru...naštěstí jsem měl houf kamarádů a známých a mecenášů, takže jsem prostě šel, kam mě srdce táhlo a úspěšně jsem byl před půlnocí na šrot. Jenže při návratu domů, do tepla, do postele provaněné levandulí, mě to udeřilo. Snih stál jetě dopadal rovnoměrně. Šel jsem kolíbavě jako kapitán Grog po můstku, když tu přede mnou asi na pět kroků se zničehonic zjevila jakási vyschlá žena v rubáši, které místo očí zely vyžrané očnice. Div že jsem úlekem se neskácel do bělostného sněhu, ve svitu měsíce vypadala její tvář jako sežraná prastarými skaraby a ona sama jako neúspěšně balzamovaná mumie. Nespustil jsme z ní oči, blízek nervovému zhroucení, načež ona otevřelá hrozivá, zpráchnivělá ústa a podivným, staženým hlasem zašeptala: "Umřeš na šutry," pak se asi po dvou vteřinách vypařila. Došel jsem domů, kopl do sebe ještě pár doušků slivovice a ulehl k spánku. Zbytek noci zastřela milosrdná tma.
Ráno po probuzení mě strašně pálil močák, jako bych chytil zánět nebo co. Chtěl jsem se hrozně vychcat, ale nemohl jsem. Jako bych měl v těch trubkách jehly. Bolest vystřelovala z boku až do třísla. Hrozně to pálilo a nedalo se nic okamžitě dělat než potupně si zavolat záchranku a válet se po dlaždičkách.
Chvíli jsem tam proležel, než mě nabrali na nosítka a odvezli do nemocnice, chvíli jsem pod injekcemi čekal, než mě přijali a po prohlídce vyřkli verdikt. Ledvinové kameny ve stádiu akutním. Řekl jsem jim, že jsem nikdy neměl problémy s žádnými kamínky. A oni řekli, že to jsou fakt šutry a že musí jít ven, jinak umřu.
Jakmile jsem zaslechl od toho doktora, co vypadal jako medvěd na dovolené, to medicínské ultimátum, zachvěl jsem se jako osika... "To už mi přece říkala ta mrtvá mumie," vzpomněl jsem si na včerejší hrůzu. A sotva jsem na ni pomyslel, tu mě zasáhla ta prudká bolest. V životě jsem zažil mnoho bolestí, ale tato byla zdaleka nejhorší a nejprudší, ani smrt sexuální partnerky předávkováním mě víc nezasáhla. Bolest je něco jako rozerva. Otvírá prostor, který se nezacelí, dokud není po všem. Ale nerve tak, že létají třísky. Bolest sice rozervává, odděluje, ale tak, že zároveň všechno táhne k sobě a v sobě uzávírá, takže je jako svině, která tě zažaluje, že neplatíš alimenty a pak se ukáže, že vydělává třikrát tolik co ty. Padl jsem na zem a jektal jako šílený zuby, až i doktoři zbledly jako stěna, na níž visely ty jejich ohyzdné reprodukce pointilistů, a hrozilo, že si překousnu jazyk, jak jsem vyrážel neartikulované skřeky a drásavý křik. Všecko ve mě utichlo, ba i okolí bylo tiché, slyšel jsem jen, jak mi srdce bije jako splašené a jak se ty šutry ve mě převalují, jak bobtnají a vyrážejí snad na povrch, snad do hlubin, jen proto, aby mi způsobily ještě nesnesitelnější a nelidštější bolest.

Mezimozek

Pondělí v 21:21
Stydí se,
tvářičku rumělkou zakrývá,
pod pupíčkem však
řeka zurčí.

Už je to otrava. Ano, slyšíte správně. V zemi české je cosi prohnilého, kromě piva snad všechno! Nemohu tedy mlčet a jen se užírat. Minulostí, která proplula tiše jak řeka Svratka kolem ožralého bezdomovce ležícího ve vlastních zvratkách. Popíšu vám proto jeden velkolepý mravní skutek, který vykonal můj přítel - hrabě. Je tomu už mnoho let, co jsem ho návštivil v krásné Jihlavě, kde měl svůj statek a kde trávíval podzim svého života. Za časů jeho mladosti a bujaré odvahy však způsobil něco ojedinělého a vskutku záslužného.. podívejme se na zoubek jeho životní dráze, abychom si objasnili, co v ní bylo tak heroického. Nebo alespoň, co v ní vůbec bylo, abychom pochopili onen skutek.

Pavlík Kobliha se už narodil s modrou krví. K tomu poznání docházelo znenáhla a definitivně k němu došlo až na prahu dospělosti. Patřil mezi děti s poruchou mozku, kdy se mu nedokrvovala levá hemisféra, a to mělo značný vliv na jeho rozumové schopnosti. Do kroniky matriční ho už zapsali jako Pavlíka a nikoliv důstojně jako Pavla, protože už po třech hodinách po narození bylo jasné, že bude mít problémy s učením a bude div, když se naučí chodit, tak byl všelijak zkroucený v nohách a tak se mu křivila páteř. Pavlík však bez problému zdolal své nervózní tiky a záhy běhal a dupal jako o závod. Ve škole mu přezdívali hurikán, ve škole skromněji blesk. Tak či tak, patřil mezi nejlepší žáky a probojoval se až do elitního kola v matematické olympiádě. Jenže pak přišel zlom. Zemřeli mu při autonehodě rodiče a on se stal sirotkem. Všude si ho přehazovali jako horký brambor, a on tak se musel protloukat vlastními silami. Takže vypomáhal u zedníků a umýval káry. Někdy v té době začal trpět stihomamem a schizofrenií. Slyšel hlasy, že je vyvolený hraběcího rodu a že musí pokračovat v slavné jeho tradici. Zpočátku nedával na sobě znát, že šílí, později ho ale hlasy definitivně pohltily. V práci ho nikdo nechtěl poslouchat, a tak se s ním rychle rozloučili. To byl však nebyl Pavlík, aby zanevřel na svůj život. Je otřesné, jak tento bojovník trpěl neúčasti druhých na jeho překotně se zhoršujících stavech. Brzy byl hospitalizován v blázinci, nezbyly mu už téměř žádné peníze a to málo, co mu zbylo, chtěl utratit za knížky. Tehdy znovu zapracovala Prozřetelnost a vystavila ho, jako v tom vtipu o ztroskotanci, který na opuštěném ostrovu se modlí o pomoc a když přijede loďka jednou, odmítne pomoc posádky s tím, že Bůh ho zachrání, když podruhé, znovu je odmítne a když umře hlady, v nebi se ptá Boha, proč ho nezachránil a Bůh překvapeně odvětí: "Přece jsem ti dvakrát poslal loďku!", ne zkoušce, nýbrž záchraně.
Objevila se v podobě dívky jménem Anna.
Spatřil ji v knihkupectví, když si kupoval útlý svazek o historii pytláctví v Čechách. Podíval se směrem, který mu osud vnukl. A zrovna v tu chvíli, naprosto nečekaně na něj upřela ledově modré oči z řady u pokladny. Něco se stalo, když se jejich pohled střetl. Dívka náhle prudce vyskočila z řady a s napřaženýma rukama a výkřikem: Lásko! se rozběhla k muži.. a vzápětí tyto dvě postavy jako dva ohně splynuly v jeden, tělo na tělo, ústa na ústech a jejich vzlykot jako by se dral z jednoho hrdla. Vyciťoval jsem trapnost situace, avšak nemohl jsem z ní odtrhnout oči. Takto se setkávají spřízněné duše. Nevím, jestli to některá z vás zažila, ale spíš asi ne.
A tu se blížíme k závěru a tomu skutku. Vzal si ji za ženu a učinil ji hraběnkou Annou Koblihovovou z rodu Falkenštajnů. A měli spoustu ještě šest hraběcích dětí, které pokřtili jmény svatých mučedníků a žili spolu až do jeho smrti na selhání srdce.

Zítra speciální čarodějnický článek.

Ochlupená díra

Neděle v 21:21

Když hledím k hvězdám, uznávám a vím
že jsem jim fuk, je na mně, co já s tím,
však býti přehlížen, na zemi, zdaleka
je menším zlem, pro zvěř i člověka.

Vítali bychom zájem hvězd zřít plát,
jež nešlo by, než neopětovat?
Pokud pak lásku nelze vyvážit,
ať více milující sám mám být.

Přestože obdiv cítím, a to dost,
k hvězdám, z nichž ke mně čiší lhostejnost,
když je zas vidím, sotva pronesu,
že přes den nevidět je nesnesu.

Kdyby snad hvězdy pošly, zašly v dál,
na klenbu prázdnou hledět, to bych dal,
velebné temno, ryzí, vyzývat,
však mohlo by to chvíli potrvat



Loyola

Sobota v 21:21
Dneska si povíme něco o našem nejoblíbenějším nápoji, kterým zchlazujeme vyprahlé hrdlo dnes a denně, jenž má léčivé, téměř nadpřirozené účinky na mozek a taky na tělo. Kdo je tlustý, zhubne a nosí se, pokud pije čestně a bez delších přestávek, téměř jako cár papíru. Kdo je hubený, bude mít těřich jako pneumatiku, pro každého zkrátka něco. První recept, který lidé zapsali k přípravě piva, je hymnus k Ninkasi, to nějak zhruba kolem roku 1800 před Kristem. Ninkasi byla sumérská bohyně piva a Sumerové byli jedním z prvních národů, kteří nám zanechali přesvědčivé důkazy o pití piva. Pivu však předchází tento zvláštní postřeh a sice, že archeologové umístili první kvašenou spotřebu nápojů do doby zhruba před devíti tisíci lety a první známky pití konkrétně piva asi o 4000 let později. Mnozí věří, že pivo pohánělo posun od paleolitické k neolitické civilizaci, když si lovci-sběrači uvědomili, že se budou muset usadit na jednom místě a ne lelkovat chvilku tam, chvilku zas opodál, aby spolehlivě sklízeli obilí.

Již od počátku bylo pivovarnictví v rukou žen, byl to jejich úkol.

Rozběhla se a já osel za ní

Pátek v 21:21
Dívky kvetou růžemi a jsou svrchovaně mravny. Pernatá zvěř lítá po ulicích a sama přiletuje k lovci. Tak si představuji Kocourkov, dokonalé české maloměsto nebo městys... vesničku, osadu s třiceti chatkami a sedmi malomocnými obyvateli. Skutečný ráj na zemi, území nikoho, kde neplatí ani přísné předpisy, ani vyhlášky ministerstev. Jen sedm statečných dře u svého kolovratu nebo ve mlýně, kde se zpracovává lidská kůže, konkrétně kůže cikánek a neplodných policistů v důchodu, a ne pohanka, jak je u nás (a hlavně v naší kuchyni) zvykem. Chtěl bych zde dnes promluvit o vážném tématu. Je jím pojídání lidí. Říká se sice, že sto lidí sto chutí, ale to je, myslím, hluboká nepravda. Na sto lidí vyjde asi sto tisíc chutí a chuťové receptory uložené podél kanálků v jazyku jsou natolik diferencované, že nerozeznají pouze tři základní chutě, slanost, kyselost a sladkost, nýbrž celých dvě stě miliónů stopových prvků. Takže i kdybychom měli přečkat noc v poušti, na oáze kraji, mohli bychom v klidu důvěřovat našemu jazyku, že by si vybral nejchutnější část svině z kotlíku, již by zbloudilý Arab pro nás přichystal. Dokonce bychom si mohli pomocí jazyka najít partnera pro života, kanibala jako my. Pocházela by tato kanibalka třeba z urozené rodiny, která by si potrpěla na etiketu při stolování. Muselo by dojít k mnoha náhodám, abychom s ní nakonec skončili u oltáře, to nepopírám. Ale není událost právě naopak o to významnější a privilegovanější, oč více náhod je k ní zapotřebí?

ač věčný hlad je rve a krvežízeň mučí,
jdou hlavně po sexu a jenom skučí

Dověděl jsme se leccos, co už jsem zapomněl

13. září 2018 v 21:21
Nemluvil nikdy ze sebe, ze svého nitra. Patřil mezi mnohomluvné a co víc - mezi mnohomluvné ožraly. Vždy, když se slil, blábolil bez přestaní i tehdy, když mu někdo dal povel mlčet. A neřekl nic ze sebe, ze svého nitra, pouze papouškoval, co řekli druzí před ním. Není divu, že měl vděčné posluchače. Nebylo jich málo. Seděl tam kupříkladu s ním člověk ohromných tělesných rozměrů s divně vypouklými nerovnostmi na oholené lebce, ale tak pokorný a tichý, až bylo s podivem, jak se vůbec mohl dostat do tak škodlivé společnosti. Nakonec se ukázalo, že byl pašerák, podloudník pálenek. Pochopitelně mě to docela zarazilo. Kontrast mezi těmi dvěma chlapíky.

Nepřijatelné.

Snažil jsem se toho oholonce dostat na vzduch, ale jen tam seděl, zamlklý, s podivně vědoucným úsměvem. Usmíval se jako ti, kteří podprahově ví příliš. Zažil držkopády i nečekané vzlety do atmosféry. Hlavně s druhou ženou, která ho slušně obrala při rozvodu. Na druhu stranu, řekl jsem si, proč ho zachraňovat.
Díky takovým osobám nikdy nepřestane svět produkovat víno obilné - vodku, které škodí plodu i dospělým již mozečkům.

Ve společnosti mluvky byli ovšem všichni tiší. Tento krcálek, v němž sedávali, mohl sloužit jako pravzor chrámu - jediný kazatel se z kúru ozýval se svou řečí, ostatní zadumaně mlčeli v lavících a nad nimi se rozpínal denně tentýž uzounký proužek nebe... Zde byl svůj zvláštní svět, jenž neměl nikde nic sobě podobného. Až jsem se bál, že ho naruším svou přítomností...

Teroristé a šminky

12. září 2018 v 21:21
Kola osudu se točila nezřízeně dál a panbůh zatím pekl oplatky... leč cosi se přihodilo, normálně šel život dál až do května, kdy se událo cosi přesahující běžný rozum. Silva si našla kluka, normálního boye do postele i do kuchyně. Filip se tak stal prvním vlastníkem tajemství, co skrývá Silva v kalhotkách. A že to bylo požehnané vlastnictví. Kundička první jakosti se tam rozpínala a tetelila v stinném chládku, jako by čekala, až ji Filip nabere na roh hojnosti a pěkně ji rozehřeje. Byl sice povahou dobrák od kosti, ale když se mu poprvé odhalila, změnil se v lačného vlka.. div ji nepokousal. Nemohl si ji vynachválit. Vždy pečlivě oholená s jemným chmýříčkem pouze nad klínem, rozdávala pyšné úsměvy a plaše vždy v posteli čekala, kdy do ni zarazí po práci úd.

Skutky pramenící z libida

11. září 2018 v 21:21
Můžeme se mýlit různým způsobem. Neuvěřímě něčemu skutečnému, klameme se zdáním, lichotíme si domýšlivostí atd. Který z těchto způsobů je nejnebezpečnější, ptáte se? Řekl bych, že nejsmutnější pohled je ten, který hned a bezpodmínečně pohne k slzám.. tedy nejvíce můžeme se mýlit v poupatech rozkoše - v ženách. Kdo se zradí v lásce, je politováníhoden. Nemůže za to, že se zklamal, že byla jeho důvěra zlomena a rozšlapána rozkošnou nožkou kypré záletnice, aniž za to, že ji vytrestal podobně jako ona jeho - tím, že ji nebere telefony a vůbec nebere na zřetel její existenci. Tak mnohý teenager skončí jako běžný paroháč, ale oklepe se, výhodně se ožení, stane se kýmsi vlivným a k stáru na svůj podvedený vztah lehce již zapomene. Jenže jsou i tací, kteří se stávají paroháři napořád - jednou jim zahla, vždy jim každá následující zahne. Německé pořekadlo "einmail ist keinmal" pro ně v běhu univerza a života vůbec představuje výsměch. To jsou nejčastěji ti, kteří v mládí tajně zkupovali z tuzexu žabky a chodili je na výstaviště zapalovat a pak od nich se ztřeštěnou radostí odbíhali... ti, kterým není souzeno dobývat srdce ženina. Obvykle jsou to jen poloviční chlapi, bez zadku, s předkusem, hnusně vyhastrošení a nedbající co by se za nehet o hygienu či o svou vizáž. Jsou předobrazem Turka, který prohrál v karetní hře svou ženu i dítě. Je jim fuk, že je prohrál, ty drahocenné relikvie rodiny, hlavně že zítra si může zahrát, nachmelen, zas.

Nekorektnost přísahy

10. září 2018 v 21:21
Byli kdysi na Smíchově dva bratři, hrozní ochmelkové a nezaměstnaní prostopášníci. Měli jediný objekt zájmu - kromě karet a pálenky - copkatou, věčně usměvavou sousedku Magdu s poněkud mohutnými prsy na vzhledem k jejímu jinak drobnějšímu trupu a vlnivým zadkem.
První dolézal za Magdou prostě jen za sexem, druhý za ní chodil mlsat smetanu... objímat ji a lísat se k ní jako nějaký řeznický pes k svému pánovi. S oběma se eventuélně rozešla jako s milenci, ale toho druhého si vzala za muže. Tak taková byla... ještě skoro děvčátko a už prcala v manželské loži. Za rok povila synka. Skutečného řízka, vážil víc než čtyři kila, byl snědý po tatínkovi a i nos měl rozpláclý jako on. Nazvali ho Bambulou. Bambula rostl jako z vody a když mu bylo šest, poprvé začal tahat učitelku ve škole za sukně. Vychovatelky o něm říkali, že je zpustlý nejen na svůj věk. Kouřil, zkoušel pít víno z kanystru a hlavně chodil za učitelkami - rozumí se, že ne v hodině, ale o přestávkách - pokaždé stál u sborovny a čekal, kdy vyjde jeho třídní nebo mladá, čerstvě vdaná češtinářka. A pokaždé měl chlípné myšlenky. Bylo mu jedno, jestli je jí čtyřicet a má děti, které brzy půjdou na vysokou nebo je jí třiadvacet a teprve tři měsíce je po líbánkách. Zkoušel navázat nit rozhovoru a ne vždy uspěl, protože se před ním učitelky v rozpacích červenaly a pokoušely se rozpaky skrýt rychlým odchodem. Jak už šestiletí chodí, poněkud nejistě a směšně, cupital nejistě za ní, zatímco ona téměr uháněla na svých jehlových podpadcích dlouhou chodbou k východu, celá rozpálená tím vilným studentem lásky. Spěchala k slunci, nebo aspoň k autu na parkovišti.