Září 2018

Koš s kapesníky

30. září 2018 v 21:21

Jen tento odstavec je nechutný, ostatní jsou krásné!
Poslední ženou v místnosti byla Ema, svázána k tyči uprostřed pokoje, zatímco v koutu ležely její svršky. Vyrážela neartikulované pazvuky, které by citlivé muže přivedly k vyvrcholení. Byla nahá, jak ji pánbů stvořil, okraje drsnénabíječ ho provazu se jí zadíraly do kůže na zápěstích i kotnících. Do análu ji zajížděl tvrdým, dlouhým pyjem profesionální Štefan. Přes oči ji zplihle visely hnědé vlasy, hlavu měla skloněnou a vrtěla sebou v rytmických přírazech.

"Aneb stručná charakteristika toho, co se v mém životě dělo za poslední měsíc. Původně jsem chtěla psát nějaký hlubokomyslný úvahový článek. Námětů by bylo habaděj. Jenže události posledních dnů mě tíží jako olovo a tak... hádejte co? Jdu zas fňukat. A na rovinu, tuhle část sebe nesnáším. Tu smutnou, utrápenou, bez energie. Zvlášť když jsem si během léta vyzkoušela jinou verzi sebe. Šťastnou, veselou, činorodou, zvídavou, rozesmátou, akční, praštěnou. Fňukalka se vrátila teprve minulý čtvrtek - a ne a ne sepodařit ji vyhnat."

Rád bych se vyjádřil k Miriamce. Nedá mi to, abych si nepomyslel, že dokáže snadno zaujmout vyjádřením svých emocí! Ta část, kdy ji události tíží jako olovo a stahují snad až ke dnu, cha cha. Pláč. Začne bulet. Brečí, protože ji něco tíží. Ale protože prosí o pomoc, křehký organismus nedokáže unést nával tlaku a začne vypouštět slzy. Nemá k ničemu sílu, dochází jí energie a cítí se pod psa.




Kdysi byl svět plný divů. Ale nyní patří lidem. Udělali jsme z něho skládku bez zázraků, prostou naděje. Udělali jsme z něj to, čeho jsme se nejvíc děsili. Semeniště hříchů. Pohřebiště snů. Tolik potřebná podpora těm, jimž se nedostává příležitosti k vykonání převratu, uvázla kdesi na půli cesty, zašantročená v další zbytečné koloně kamiónů.


Udavač a relativista

29. září 2018 v 21:21
Podvodníci, to jsou hráči, v malém i ve velkém. Proto je mám tolik rád.

Ostatně, je-li střízliv, chová se tiše. Napije-li se však, ukáže se pravá jeho povaha. Chceš-li poznat člověka, dej mu flašku vodky a pozorně sleduj, co s ním dělá. Poznáš temperament, směrování i zdroj lásky, je-li v něm jaký.

Továrník

28. září 2018 v 21:21
Muž musí v životě zasadit strom, postavit dům a zplodit syna.
Žena pak musí do konce svých dnů zalévat strom, uklízet dům a starat se o ty dva hňupy…

Publikovatelný

27. září 2018 v 21:21
Poctivý byl fenomenálně. Jen zpozorovati někde nespravedlivost, už se vloží do věci, třeba se ho vůbec ani netýkala.

Čaj z čekanky

26. září 2018 v 21:21
Nemohu se zdržeti, abych o něm nepověděl několik slov, ač se tím vzdaluji od předmětu.
Byl to kmet šedesátiletý, maličký, šedivý.

Kozák

25. září 2018 v 7:07
Když byl propil všechno do posledního hadříku, jde opilec spat, a druhého dne, probudiv se s nesnesitelnou bolestí hlavy, marně prosí krčmáře aspoň za jediný doušek vodky, aby si spravil žáhu pro kmotra příhodu.

Dmout se

23. září 2018 v 21:21
Byl to chlap jako hora, nesmírně tlustý a svalnatý, chodící stále po lokále s vykasanými rukávy a bedlivě pozorující hosty. Jakmile někdo nedojedl jeho polévku, kterou předkládal hostům v noci, jeho obličej vzal na se děsný výraz.

Svéráz

22. září 2018 v 21:21
Neboť vím, že anděl má v jedné ruce kabelku, ve druhé učebnici, a oči neklopí. Nemá, zač by se styděl.

Posvěť mě

21. září 2018 v 21:21
Do třetice našich malbyzpytných průhledů bych vás chtěl uvést do rajského světa Lukase Cranacha staršího. Ve středu dění je opět strom. Tentokrát se jedná o štíhlounký kmen, jehož větve se zmítají v při hurikánu a mají něco za lubem. Jedná se o vskutku pozoruhodně pojatý strom, který prozrazuje vysoce estetickou a ušlechtilou, mravně nezištnou povahu. Níž se vyskytují postavy. Máme štěstí, že se jedná o chlapy, protože ženské postavy jsou v Cranachově podání mírně řečeno srandovní. Na chlapech není co zkazit. Fousy, tógy, sexy mozky, slabší svaly. Jestli to je hříšník na kameni, jehož nabádají rádci k větší opatrnosti, a ten u vchodu do jeskyně, víme, že to je sám Pán Ježíš, který vylezl třetího dne poté, co odvalil kámen, z místa, kde byl pohřben. Na obrazu je zachycen cyklus, akorát nemá žádný řád, zdánlivě žádný řád, i když pro člověka 16. věku je jasné, co se na obrazu odehrává. Každopádně panoráma dává nám pohlédnout do tváře umírajícího na krucifixu, alespoň o něm něco víme. INRI, neboli Onen známý ukřižovanec, o němž už šla řeč. Nad ním rej andílků seskupených v mraku, jeden z nich píská na flétnu, a všimněme si, že mají pouze hlavy a křídla. Na vrcholku skály věřná Máří (která je naštěstí příliš daleko, abychom na ní pečlivě zkoumali detail), pod ní jednorožec, prosím pěkně. Cranach st. měl asi vytříbený smysl pro černý humor, dlouho nepochopený, kterému vzdal poctu až tumblr. Vpravo prorok nebo snad dosud zbloudilý Šaul, jehož Pán obdařil moudrostí Slova, předává mu neposkvrněnou Bibli a doufá v jeho ambiciózní podniky. Adam a Eva, jabko poznání a chycený had. Střední pásmo v pozadí patří hoře, planině, kapli a válečným stanům. Ještě při rádcích leží co bys střenkou dohodil v hrobě mrtvola, kterou možná někdo právě podrobuje dnes téměř nepřípustné exhumaci. A nebo s ním ještě neskončili, s nebožtíkem. Celkově má malba ráz panoptika neslušných mravů a uvolněné morálky, kterou právě nesourodý princip kompozic, ten stromek, umravňuje a drží nad ní metlu lidskosti a světské velkodušné etiky. Vůbec je kompromis mezi étos a logos a mezi nízkým a vznešeným patrný na tomto přezvláštním Cranachově výtvoru, kdy to v lemech prská a vře sírovodíkem zmatků a plamenem infernálních sil, zatímco pokorná duše touží po věčném světle.

O útěše

20. září 2018 v 21:21
Vasilij Kandinskij. Když se vysloví jeho jméno, okamžitě se vyrojí pochybnosti, rozpory, ale i obdiv z řad adeptů malby. Jak to bylo s ním a jeho múzami? Šoustal každou, kterou dostal do ateliéru? A proč ženami tolik pohrdal, klamal je a opouštěl, když působily jako katalyzátor jeho tvorby? Na některé z těchto pádných dotazů neodpoví ani nejzarytější znalec lidské povahy. Tím méně ubohý žáček stuprum, který sotva rozezná smajlíka hněvu od vysmáté čtrnáctky na kolotoči.
Podíváme se na zoubek jeho mistrovskému dílu Podzimu v Murnau. Abyste pochopili, o co jde na obrázku, musíte znát detaily jeho tehdejšího života. Čtyřicetiletý, chytající novou mízu, celé roky se už rozvádějící Kandinskij odejel koupit novou vilku do rozkošného Murnau. Teprve krátkou dobu to táhl s G. Münterovou, s níž v posteli položili základy abstraktnímu umění. A během cesty k rozkošné vile projíždí podél aleje stromů, které ho okamžitě upoutají.
Vozovka (která je přece nejspíš řekou) je namodralá a prudce se svažuje k říčce a nebo je to řeka, která se svažuje k vyšlapané pěšině, nevíme. Dole v údolí leží městečko, obklopené pásy hor, vizuálně nudle halabala nahozených nátěrů, které se ve sféře vrcholů dotýkají zamračené, nabírané oblohy. Co nevidět asi sprchne. Cítíme z pnutí kolem zvlněné cesty, jak se zvedá burácivý větřík. Strom, o nějž se opírá kompozice, je téměř v samém středu, ale tak docela ne v něm, spíš ostatní, fádní již dřeviny, se kolem něj kupí jak dodatečné ozdoby na kokardě, spadající po úbočí až kamsi pod obzor v podobě ukazatele. Je jasné, proč svítí jak výloha rudými květy a proč jako jediný má v sobě příměsi modré, tmavě modré jako skaliska hor. Protože je to zkrátka kontrastní kombinace... z modrého stromu, spíše připomínajícího flek než plastický objekt (brzy nato základ hnutí Modrý jezdec) vyrůstají srdce nebo růžice nebo co a obepíná je zlatá vlasatice nadrženosti, přičemž asi akorát s Gabkou jedou do nové vily nadržení a připraveni píchat jako zvěř - nic tak vizuálně nespájí sexuální natěšenost jako žlutá proti modré a červené. Kromě zelené a těch dalších třech zde prakticky není jiné primární barvy, barevně se jedná tedy o strohý až asketický obraz, jenže co jej dělá tak atraktivním, je asi ta naroubovaná barevnost, živost, zběsilá vyfintěnost ústředního stromu a stínování, odstínění oblohy (mraky působí staře jak z výpravy na Sinaj) a zvláštního, zleva zpočátku zkoseného, dál téměř plujícího horizontu. Celý výjev někam pořád padá, nestojí, už aby byl zbořen jak domek z karet...