Říjen 2018

Podsaditý chlapík a školačka

31. října 2018 v 21:21
Také ji znásilnil, zřejmě před tím ubitím, ale možná i potom, kdy ležela na podlaze chodby v patře a umírala. Případ byl jasný jako facka.

Dělala si z něj šoufky

30. října 2018 v 21:21
Nelíbí se mu to, ví, že to není přirozené, ale je to tak. Člověk je souhrnem svých zkušeností.

Hledět bystře

29. října 2018 v 21:21
Nikdy není moc brzy,drahé dítě. Tohle neříkejte. Na něco hezkého není nikdy moc brzy."

Hovno hoří dál (100 let ČR)

28. října 2018 v 21:21
Děti jsou ve škole, pracující tátové a mámy vyrazili do rachoty, aby stačili splácet dluhy na kreditních kartách.

Vábení

27. října 2018 v 5:18
Možná se narodil v noci, ale, jak se říká, nebylo to včera v noci.

Miniaturní úsměv

26. října 2018 v 21:21
No jo, víš, co se říká - uprostřed zasranýho života nás potká zasraná smrt.

Lejno z daňka

25. října 2018 v 21:21
Každá minuta tohoto nekonečného sobotního odpoledne umírá pomalou a ošklivou smrtí. Zatímco kočár života drnčí dál.

Jelení penis

24. října 2018 v 21:21
Každá úchylná představa je lákavá…
I představa sebevraždy… kdysi jsem snil o vraždě, mučení i adopci dětí, ze všech těch šílenství mi ztuhla kolena a ochabla stehna... jen kulky zatím nevypovídají službu....
Ať tedy trvá noc, ve které zatvrzelá harmonie opakuje svůj rytmus tak dlouho, až jenom osud zpřetrhá to její ženské mžourání mžiknutím ničivého démona!
Rozžehl se ten démon neodvratnosti ve mně v zapadlé uličce,
sotva jsem se vlekl na nohou, bylo mi právě devatenáct let a tři kundí chlupy, když jsem prvně znásilnil dívku. Rozumí se, že stál při mě připitý kapánek démon.
Nevysvětlitelnost nějakého jednání, její zvláštní, náhle vysvitlá
grotesknost, kterou jsme nechápali v její temnotě,
rozžíhá se někdy do takového jiskření,
že nás oslepuje… a rezonuje v nás jako maják uprostřed nedozírného moře.
Ale je to vždycky strach
být sám, být sám, být prostě sám s ničím proti všemu
a tedy strach a znovu chiméra prázdnoty stáli přede mnou zmučeně zpitým, figura bezbranné dívky, která chvíli tančila s někým jiný než se mnou! a mladý jinoch, který je opravdu jinochem ve světě, kde vše jen předstírá.
Nasycen do hloubi jater posvátnými drinky zvanými křídla, který věnuje svou přízeň dvěma světlometům laních očí a zažehuje
je žárem svého puzení, věří ohromně v sebe,
Neptám se, proč jednám... ale shazuji ji k zemi, drtím ji k chodníku,
strhávám šat, roluji kalhotky, pozoruji její chabou obranu, děs, hrůzu,
rezignaci snad, když pozná, že sama je příliš opilou..
Kdo ví.. jen osudný sobě samému by mi rozuměl...
Přestal být bdělý? jednal jako ve snu? ptali by se nevěřícně náhodní svědci němých, pochcaných zdí,
které to také kdysi vlastně viděly,
zatímco se odehrávala strašlivá hra mezi kočkou a tygrem, vršily se mráčky a vršily
Ale kdo by mi tehdy správně rozuměl, když chvíli vevnitř kopu do jukeboxu a pak ji venku prostě
trošku prohmatám...
Tak prostě tu brunetu, co se dala do nářku,
roztržitě přejedu,
ulámu na ní hroty své vášně.
Ale Bože přemocný, ať trvá věčná ta noc, na níž myslím každou noc,
kdy se ve mně probudila zvědavost pekel a lhostejnost tohoto světa
zazářila ve mně jako v anděli pomsty!


Technicky vzato je nedobrovolný sex pořád z poloviny úspěšný, jen
jeden ze dvou ho nechce. Nyní o mém hříchu mládí víte! Nesuďte me jako zločince!

Ráb

23. října 2018 v 21:21
V ústech mám pachuť jako v kočičím záchodě. Ne že bych někdy nějaký doopravdy ochutnal, ale.. znáte to. Představivost pracuje. Jsem sice ožralý na sračky z brandy & whisky & jakéhosi patoku jménem pravý irský ale (ejl)... ale to neznamená, že vám nenapíšu něco do deníčku. Na stromech už štěbetají ptáci, probírají uplynulou noc a plány pro dnešní den. Chodí též po ulicích smečky děvek, co mají moc velkou hubu a pokaždé, když ji otevřou, vypadnou jim z nich španělská slova, někdy i věty. Nedají se poslouchat. Až má člověk chuť říci s klasikem: Aunque la mona se vista de seda, mona se queda.
Z deště se stal liják, ale to nevadí, vyjdu si ještě ven, jsem si jistý, že někde v té deštivé noci je mladá dáma, která si chce zatančit.
Pil jsem totiž včera petrolej. Na chvíli byla bolest v hlavě tak strašná, že mě napadlo, že mi prostě exploduje, a v tu chvíli jsem doufal, že se to stane. Cokoliv, jen ať ta bolest přestane.
Pak jsem ji uviděl. Sedí na barové židličce. Asi tak třicetiletá žena, která má světlé oči, široké lícní kosti, tmavé vlasy rozdělené pěšinkou - přitažlivou tvář plnou neklidu. Sedí zcela nehybně a na spánku jí nebezpečně prudce tepe modrá žilka.
Vypila tak tři panáky. Pořád tak strnule, jako by ji bouchla petarda v ruce, zírala před sebe. Žádný zvláštní obsah v ní podle všeho nebyl.
Dívka mých snů. Aspoň pro dnešní večer.
Bude tanec, pak snad bude vínko a pak i soulož.
Doufám, že není náročná! Protože už mám upito, jak jsem vám povídal...

Svitek

22. října 2018 v 21:21
Koukám z okna sklepu na bezďáky, co stojí ve frontě a čekají na teplou polívku a párek. Celý tenhle zástup zoufalců, co to mají podělaným navrch.
A já jsem jedním z nich, duševně!
Někdo se na mě dívá takhle z nebe a říká si totéž. Stvořitel to má totiž posrané nejvíc!