Na pastvě

4. října 2018 v 21:21
Co v lásce se k ním kloní?
Drobná ručka mu ho honí.

O dramatu nečekaného střetnutí (doporučená četba)

Zatím mi ulehla k nohám krásná nahá žena. V očekávání popravy. Se smutnou tváří jsem k ní promluvil: "Můžeš vstát. Slyšela ale: "Můžeš sát." Podal jsem jí ruku, jíž bratrovrah vraždí svou sestru. Světluška ke mně: Vezmi kámen a zabij ji. "Proč?" ptám se jí.
"Protože ona se jmenuje Prostituce."
Se slzami v očích a vztekem v srdci jsem v sobě pocítil růst neznámou sílu. Uchopil jsem velký kámen a po nemalé námaze ho stěží zvedl do výše svých prsou. Vylezl jsem na vrchol hory a mrštil jim po světlušce, které tím upadla hlava, skutálela se ze svahu a byla rozdrcena. Zarazila se do hloubky lidské postavy. Kámen se odrazil od jejích chodidel do výše poskakujícího medicine ballu a potom dopadl do jezera, jehož vody na chvíli klesly, a tam zranil potápějícího se vodníka. Hladina se zas uklidnila, jen na povrch probublalo trochu zelené krve. Krvavé světlo však již nezářilo. "Běda, běda," zvolala krásná nahá žena. "Cos to jen udělal? Je s námi veta."
Já na to: "Jsi mi milejší než ona, protože mám soucit s nešťastnými."
Ona na to: "Jednou se dočkám styku s tebou. Ale teď víc neřeknu. Nech mě odejít, můj pane."
"Jen si posluž."
"Nech mě odejít, abych skryla svůj nekonečný smutek na dně moře."
"Jsi tak dobrá. Nepohrdáš mnou jako ostatní. Jako černí ještěři vratkých sociálních vazeb, ve kterých ty i já plaveme-toneme."
"Ode dneška opouštím nectnost. Zapískej, až budeš připraven na život se mnou a já vystoupím ze škeble vyvržené na břeh mořský a zimní vichřice a ještě něco dalšího mě ponese k velkému městu, do tvého příbytku, kde mě ostrý vzdech úradku prozřetelnosti vmísí do tvé ložnice. Ponesou mě křídla mládí, rozzuření vlci touhy přetrhají řetězy zakletí, rozběhnou se po polích tvé hrudi a rozpoutají šílenství a až teprve o vše připravení, na dálném kraji poušti vrhneme poslední pohled k nebi, s ušima nehybně schlíplýma, ale naslouchající, rozpláčeme se poté hladem jako kočka na cizí střeše, morem milování skácení, uštvání výměšky, budeme umírat vestoje jako dívka pějící tu nejkrásnější píseň na měsíc, na hory a na hvězdy, a na vzduch a na noční ticho a na sovy v skále, na temnotu a na čarovnost vycházejících úsvitů a na havrany a na stožáry neviditelných lodí a na hukot proradných vln a na propasti, které člověka zotročují i na ty, které ho za hranou vědomí osvobodí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Akim Akim | E-mail | Web | 5. října 2018 v 10:24 | Reagovat

Něhou zvoní podkovy ořů plamenných, co fiakr života a smrti vlečou ulicemi.

2 Akim Akim | E-mail | Web | 6. října 2018 v 13:23 | Reagovat

Díky inspiraci pardále, původně to mě byl jen komentář u tebe, ale nakonec z toho je celá báseň -

http://akasakim.blog.cz/1810/fiakr

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama