Březen 2019

Světýlka na bažinách

31. března 2019 v 21:44
Do boje se vrhej s úsměvem na rtech, neboť mrtví, kteří se neusmívají, jsou hnusní.


Divadlo bylo opuštěné a rozbité. Kusy nábytku se válely po jevišti. Na všem byla spousta pavučin, jako by se tu už nejmíň sto let nehrálo. Na stropě se něco hýbalo. Vypadalo to jako skotští teriéři. Vypadalo to jako pavouci. Ploužila se dál do prázdna, dokud nešlápla na kamínek.
Jasmína si kamínek přiložila k oku a podívala se dírkou v jeho středu. Svět najednou ztratil barvy, byl černobílý. Jenom tam vzadu na jevišti se cosi zlatě lesklo, ke zdi tam byl přilepený jakýsi slizký vak jako kukla a v něm spalo podivné stvoření s dvěma hlavama. Vypadalo to, jako by někdo vzal dvě těla, zmáčkl je k sobě jak plastelínu a udělal z nich jednu věc. Zpanikařila a začínala po schodišti utíkat vzhůru.
Řítila se nahoru k bytu šíleného maestra. Byt se zdál úplně prázdný. Prkna byla ztrouchnivělá. Jen kdesi vzadu, z ložnice, se ozýval povědomý zpěv. "Jsme malí, ale početní. Jsme početní a malí. Dřív než ty jsme tu byli a budem tu, až padnem."
Tam v tmavém rohu stál maestro. Promluvil pohřebním hlasem, v němž se mísila nedopitá kořalka s uncí žvýkacího tabáku.

"Zůstaň tu. Dostaneš všechno, co chceš."
"To by byla nuda, kdyby člověk jenom tak dostal všechno, co by chtěl," vyrazila ze sebe Jasmína.
"Tedy bude po zlém," zasmál se ošklivý přelud.

Bylo to čtrnáct let pekla, stručně řečeno, ale ona si to jen stěží uvědomovala. Většinu těch let chodila jako ve snu tak hlubokém, že připomínal smrt a při více než jedné příležitosti si byla jistá, že její život se ve skutečnosti neděje. Musela každé ráno vstát z ledového lože a svému bezzubému pánovi s koleny zabořenými do hrubé rohožky vykouřit sešlého kovboje. Do oběda si to ještě dvakrát rozdali, nebo aspoň tolikrát, kolikrát se maestrovi cíleně postavil. Jeho nástroj byl hrubý jak žíněné roucho, kolik oděrek si její stěna rozkoše odnesla, to se ani neodvažovala představovat.

Lump, kočka a mrtvola ve Svratce

30. března 2019 v 20:42
Sejde z očí, sejde z mysli. Ztratíš mě, poznáš mě. Zdání klame. Šaty dělají člověka. Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek. Zítra je taky den. Starýho psa novým kouskům nenaučíš. Na učení není nikdy pozdě. Vrána k vráně sedá. Protivy se přitahují.

V Itálii se objevila droga, asi na bázi syntetických opiátů, mnohonásobně silnější než heroin.

Políbil jsem dvanáctiletou sukni pod rozkvetlou araukárií. Na pláži v Apúlii jsem neodolal a šel chvíli po pláži bos!

Na náměstí v Povoa de Varzim byli racci velcí jako psi!

Spadla z výšky šestého patra. Organismus jako celek se docela jednoduše zhroutí. Já tím ztratil nejlepších pich života! Byla pod vlivem nějakých těch omamných látek.

kreslí jaro křivky žen
a já chodím láskou zasažen

Sázel na koníčky

29. března 2019 v 21:21
"Můžeš nad zlem zvítězit a žít plným životem."
To se myslím praví v nějaké části Bible.
Klíčové slovo je hned to první, sloveso můžeš.
V hebrejštině "timšel".
Sděluje nám ta průpovídka vlastně: nebuď mrtvý, nebuď jen trpnou obětí, žij.
Překládat timšel jako "můžeš" znamená použít slovo, z něhož vyplývá možnost volby. Tady nejde o teologické hraní se slovíčky. Rozhodně se dá tvrdit, že lidé přinejmenším jednají, jako by správná interpretace slova timšel byla "můžeš" - jednáme, jako bychom osud měli ve vlastních rukou.
Můžeme si myslet cokoliv a věřit čemukoliv, ale náš příběh se skládá z toho, co jsme skutečně udělali.
Možná. To je to naše slovo.
Ta nejmoudřejší odpověď na zásadní otázky.
Slovo, které nám ukazuje na otevřené dveře a široké obzory.
Život prostě je. Já jsem. Stát se může cokoliv.
Zato si myslím, že mohu svůj život obdařit smyslem.
Kupovat si nové auťáka, lízat nové kundy, poslouchat hlasitou muziku.
Nejistota je vlastně požehnání. Ale protože všechno a cokoliv je vždycky možné, zázrak nikdy není daleko a divy stále přicházejí.

Už zase se zlomenina nehojí

28. března 2019 v 22:51
Nemám slabost pro ztroskotance. Pro invalidy, cizince, třídního tlusťocha, pro ty, se kterými nikdy nikdo netančí, pro ty nebije mé srdce. Jen pro ty s pořádným klackem. Ale to přeskakuji. Zalíbil se mi na diskotéce Jarek. Pocítila jsem tehdy neznámý chtíč. A ještě něco silnějšího: naprosté pohlcení, kdy člověk zapomíná na sebe sama.
Zamilovala jsem se hned do jeho rukou. První potřebou tak byla potřeba sexu s ním.
Jak se mě dotýkal při tanci, dostával pořádnou erekci, která přicházela a odcházela, nahoru a dolů, jako maňásek v divadle.
Měla jsem proti ostatním dívkám určitou výhodu. Tělo jsem měl jak Venuše Urbinská, hlavu jako Danae Klimtova a vystupování jak Manetova Nana. Byla jsem prostě prvotřídní kunda. Zatím jsem ovšem potkávala pouze kluky typu Vyližbuchta, Žumpa, Zabijpívo. Tento byl jiný, taky dokonalý jako já.
Bylo mi jasné, že mezi námi nemůže být nic jiného než láska na celý život.

Průřez jejím tělem

28. března 2019 v 0:37
Zima - ne ta, co se naměří na teploměru, ale ta, kterou člověk cítí - závisí víc na síle větru a vlhkosti vzduchu než na tom, jak je chladno. Cítím v našem vztahu kurevskou, vlhkou zimu. Poslední dobou jako bych ho v poryvech větru ztrácela.
Nedal mi moc na výběr. To jsem mohla zrovna tak dobře skočit rovnou dolů do propasti. Potřebovala jsem si prostě zašukat, abych přišla na to, že mi na něm stále záleží.
Nikdy pro mé nebude lehké dívat se na muže, když pláčí. Snad proto, že vím, jak zlý je pláč pro jejich sebeúctu. Ale jak říkám, nedal mi na výběr. Rozbulel se sice jak malinký, ale to mnou nepohlo. Když je střízlivý, je toporný, zamlklý a samá zábrana. Když je opilý, září jako sluníčko a je mu do tance. Zde vidíte příznivé účinky alkoholu. Vypili jsme tedy celou láhev whisky a vyříkali si to. On však zareagoval divně. Seděli jsme v kuchyni u já mu nalívala posledního panáka. On ho vyžunkl, vstal a uchopil kladívko na maso.
V okamžiku úderu soustředil všechnu sílu, všech svých pětaosmdesát kilo do bodu o velikosti poštovní známky a moje malá zmatená lebka jako by se rozplynula a zmizela. Objevila se teprve zase, až když přistala s žuchnutím na podlaze kuchyně a poslušně z ní, roztříštěné, začala vytékat krev. Jsem samou krví a vyprávím vám, co se stalo.

Punc záletnice

26. března 2019 v 19:00
trápím se nepostižitelnými slovy
prý je to osud básníků kdo ví kdo ví

každá v sobě nosí zmar
jaká to jen řada már
chodí dole po náměstí



Podívejte se, mě nikdo rohlíkem neopije... Jako psychiatr, i když teď už praxi neprovozuji, jsem pořád ještě na profesionální úrovni. Tedy. Zažil jsem nedávno ošklivý šok, pro mě ovšem poučný, proto bych velice rád.
Myslím, že i pro vás. Teď jsem kruci ztratil nit.
Jako obvykle to vždy začne telefonem.

(Ozývalo se hnusné vyzvánění samsungu)
"Štěpáne!"
"Hned, hned, Marto."
"Prosím tě."
"Vydrž, jo? Promiň, nemůžu nahmátnout světlo. Ať jde do háje, otrava jeden. A je to...," zaklapl telefon a vnořil se zas do lůžka.


Prozatím bude přítelkyni utlačovat častými pobídkami k pohlavnímu styku a jednou ji tím jistě rozvrátí... když s kamarády přetřásaly tyto a podobné možnosti, horšilo se její zdraví. Někteří také ji už podezřívaly ze zločinu, totiž že začala chrápat s Lukášem, o kterém se šuškalo, že pro ni má již delší čas slabost. Šířila se taky pověst, že před několika měsíci ji U černé kočky koupil drinka a když se dosyta vyblbli na tanečním parketu, odvezl jí k sobě domů... Ale tomu ani Marek nechtěl věřit. Mnoho slz bylo by prolito a minimálně na jedné straně by naskákaly monokly, kdyby ta pověst se zakládala na pravdě. takže abychom to zkrátili, projevy lásky v té době veškeré žádné. Byla naděje, že se na její potrestání prostě vykašle.. ale to by jaksi nebyl Marek, aby nebyl tvrdohlavý jak mezek a nebažil po pomstě...

Nápadník

25. března 2019 v 19:12
Myšlení je totiž bestie
a občas plodí bastardy
co lezou do zrcadla noci
kde pak spí
s poryvy dechu
mezi šelestem gramofonu
a praskáním krbu

Ale jakmile se rozední
nebo někdo rožne lampu
utečou
a nikdy se nespatří

Možná neexistuje svět
kde kapitáni odcházejí z lodi
vždy poslední

U mě neduní hromy
a stromoví blesků nerozjasňuje
tyhle oči
zato jiné bouře burácí
ale nejde je uzemnit
ani se nad ně povznést

Ohbí dírky

22. března 2019 v 19:15
Neboli zákrut. Kapky mých slov haštěřivě a zbytečně tečou kanálem! Dokoukal jsem životopopisný dokument Jacksona, ve kterém se praví, že udržoval vztah se sedmi a desetiletým chlapcem! Na vrcholu slávy. A že Culkin mu byl oporou v těžkých chvílích, kdy vše prasklo.
Povídali, že mu hráli. Jen se dneska podívejte na toho mladistvého feťáčka ve fráčku. Vypadá, že byl znásilňován i do kolene. Ale Michael je mu svatý. Nezradí přítele a obdivovanou popstar!

Napsal jsem na jejich nechutný pedofilně-gerontofilní vztah následující verše:

ach ty lásko, co si nevymyslíš a co nesvedeš
není na světě věci, která by zabránila tvému růstu a odhodlání
přes štěstí vidění tak slepý, přes dar slyšení tak hluchý
v tenatech pták, v dešti zpěv
v hrdle pláč, v slovech krev
jsem sám (či u něj) doma Kulkin
místy mi Michael natrh kulky


*článek je míněn jako žert, stuprum je velký fanda jich obou


Ťapkala bosýma nohama po podlaze, než si klekla a pak čapla na všechny čtyři. Začala se pomalinku, líně, jako kočka sunout směrem k mému poklopci. Už brzy nato začala střídavě sát i honit vrníc si do práce jako přehřátý noťas.
Než jsem se vycákal, důkladně mi ho promastila.
Byla celá rozpálená... asi jako topné těleso. Hořela jí stehna i růžovoučká kačenka.
Endokrinní žlázy jí v té chvíli pracovaly na sto padesát procent. Div že nevytekla jako podzemní stoka na ulici...
Byla velmi nepravděpodobnou adeptkou na mou milenku, nicméně stala se jí.
Po prcačce jsme se od sebe oddělili jako dva chemické prvky. Šla se vysprchovat, kdežto já zůstal v posteli, abych již brzy po čísle usnul vyčerpaným spánkem spravedlivých.

Na plovárně sex

22. března 2019 v 0:02
Nenáviděl jsem jeho hezký, ale hloupý obličej (který bych byl ovšem s radostí vyměnil za svůj inteligentní). Měl takový úspěch u dívek, že o něm mluvili v našem podniku jedině jako o Kurevníkovi. Potkal jsem ho před rokem a bylo to vskutku nečekané.
Jako by byl otekl, začínal tloustnout. Bylo vidět, že kolem třicítky ztloustne docela.

Žádná dívka ho bez peněz nebude chtít. Chá-cha. V tu chvíli jsem si přál být opět sám sebou, nesmírně ošklivý, avšak inteligentní!
Víte, co se děje za Obří louží? Nic!
Plochá a monotónní krajina, nezdravé podnebí, ošklivé a tlusté ženy atd. Všude samé mekáče. Lhostejnost davu, netečnost jednotlivců! Zkrátka ráj na zemi.

Mandle místo očí

20. března 2019 v 19:43
Někteří lidé už jsou takoví, místo aby blahořečili šťastné hvězdě, že sedí v kanclu na zadku, chtěli by raději bojovat s požáry v Kalifornii...