Březen 2019

V noci se zaběhla za kamarádem

19. března 2019 v 20:40
Kdysi jsem rád chodíval na hory. Mou společnost tvořily jen hejna ševelících ptáků, klouzající mech a velká oblaka páry míjející se tam nahoře v temnotě. To mi vesměs stačilo k tomu, abych si uvědomil, že žiju na skutečné planetě. Kdybys neměla oči, tak bys mě neviděla. Kdybys neměla uši, tak bys neslyšela támhleto letadlo. Kdybys neměla nos, necítila bys teď po půlnoci mátu. Případně z těch zajímavějších vůní šlem, sperma tvého kluka. Všichni jsme plní bolesti a každý se snaží nějak žít s tím, co má. I když třeba nemá skoro nic. Hlavně když nemá skoro nic.
Chlapi třeba podle mýho nejsou nic jinýho než posrané kusy věčně chlípnýho masa.
Proto jsem vždycky sympatizoval s hnutími za svobodu, jako byl anarchismus a feminismus... muži měli možnost se navzájem pobít a Zemi by ovládly samičky.
Je to fakticky nejdivočejší, nejbláznivější a nejchytřejší možnost, jakou si lze představit. Ženy u koryta. Kromě toho, že jsem na Stodolní kupoval od zdrogovaných indiánů peyotl a baštil Pounda, zahrával jsem si s myšlenkou, že bych se nechal vykleštit. Neboli kleštěnec.
Pokaždé když jsem pohlédl na nějakou žádostivou kundu, tak jsem si řekl: "Krásný holky kopaj hroby." Absence aktivní touhy by mi přinesla nový, klidný, pohodový život, který by se mi bez přehánění mohl jedině líbit.
Vždyť nějaý ten Buddha nebo jiný světec řekl: Ten, kdo rozumí mužskému a drží se ženského, se stane kanálem celého světa.
Komu by se nechtělo stát kanálem celého světa? Protékat jako splašky nějakým tím světovým kanálem?

Na dívce vypustit strusku

18. března 2019 v 20:12
Takový je život. Místo culíkatých slečen v rudých minišatech s úsměvem, až se líčka propadávají v důlek vídám po ulicích oživlé zombies! Vše mi připadá jako v surreálním snu. Věc oživlých mrtých už měla čas proměnit se v osud a to buďte rády, vždyť to, co jmenujeme neodvratností, není vesmír, slečinky! Není vesmír na jednom konci nicoty otevřený do něcoty, je na konci něcoty zřícený v Nic... V černé díře trčíme bez rozdílu všichni, já jsem jen v podstatně hlubší díře, z níž nevede cesta škrábáním vzhůru, nýbrž jen zřícené Nic!
Někdo míní, že každý člověk se může stát básníkem, jde jen o schopnost poddat se automatickému psaní. Existují i psychologové, kteří tuto techniku psaní doporučují coby léčebnou techniku. Nevědomí, jak bývá nazýváno burany, je mnohem poetičtější - a dodejme, že i filozofičtější, mytičtější - než vědomý život.

Při měsíčkách jí krev tekla proudem

17. března 2019 v 21:00
Může se člověk s kolečkovými bruslemi nebo přísavkami nazývat z technického hlediska vozidlem?
Může se dívka menstruující nazývat ženou?
Složité otázky!

Dej jí najevo, že jsi připraven

16. března 2019 v 20:38
Všichni tyhle lidi, napadlo mě, mají bíle vykachlíkovaný hajzly, a dělají stejně velký a smradlavý hovna jako medvědi na horách, ale všechno se to spláchne do vyhovujících stok, který jsou pod dohledem, a nikdo už na ty hovna nemyslí, a přitom ho ani nenapadne, že pochází z moře, ze sraček, pižma a šlemu. To mi běželo hlavou, když jsem myslel v pátek odpoledne na Klaudii. Patřila mezi mé nejoblíbenější exky. Měla prostřední postavu, dlouhé hnědé vlasy, hrany koz měla perfektně oblé a v tangách skrývala naducané půlky, z druhé strany pak třešničku, která patřila mezi nejzajímavější svým tvarem i materiálem. Jedním slovem, byla úchvátna. Hmotně byla taky skvěle situovaná, její rodiče byli právníci. Takže není divu, že mi asi po třech týdnech vrzání oznámila, že si našla jiného, daleko bohatšího s větší budoucností i s větším nadělením v kalhotách. Ten její nový byl asi třiadvacetiletý černoch ze Zimbabwe, který přijel studovat do Olomouce češtinu. Byl na nějakém výměnném pobytu nebo co. Měl ho strašně dlouhého, z toho aspoň, co říkala, a bolestně žilnatého, takže každý náraz do ní byl jako šťouch v mokrém snu. Cítila se penetrována současně údem i kulečníkovým tágem... Proto mě asi vyměnila za nějakého balíka z balíkova s tím jeho nevinným výrazem, všechno dovnitř a nic ven, jako by stále překvapeného z toho, co se kolem něho všude děje. Že všude jezdí auta, na veřejnosti musíš vlézt do země, aby ses mohl vychcat a musíš za to ještě platit a nebo z toho, že civilizovaní lidi chodí k volbám. Byl úplně vypatlaný, to jsem viděl hned.
A ona se jen tak mimochodem pousmála a u dvojky růžového (mého oblíbeného Veltlínu) mi oznámila, že teď chodí s ním.
Když si představím, že na ni chmatá ten jak opice vyhlížející černoch, že si před ním sundává halenku, boty, a dokonce kalhotky, chce se mi až plakat.. a to ještě deset let po tom, co to mezi námi skončilo!
Podezříval jsem jí, že přechodila náš skvělý vztah jako někdo jiný přechází chřipku... a aby ten rozchod s ní měl punc kvalitně odvedené popravy, ještě mi řekla, že s ním čeká děcko.
S mladým negrem.
S mladým, jak makak vyhlížejícím negrem na výměnném pobytu.
Z univerzity.
Svět se se mnou zatočil prudčeji než po loku vodky a já měl chuť jí surově zmlátit.
Naštěstí Klaudie tušila, že jsem násilnický typ a neumím nic vyřešit v klidu, a tak mi před setkáním do vína nasypala trochu projímadla... takže sotva jsem pocítil nutkání ji pocuchat vlasy, ucítil jsem svá pracující střeva, která co nevidět měla začít fungovat po svém, vzít otěže do svých rukou...
Vyhla se tak smrti nejspíš, říkám si.. a já se vyhl vězení. Díky bohu za to, že byla přinejhorším důvtipná, když už ne věrná!

Něco pravdy na tom bude, že je do větru

15. března 2019 v 20:38
Už jsem totiž hrozně zestárnul, už dva roky po třicítce, a je mi to všechno nějak jedno... Tehdy jsem ale skutečně věřil v pravý dobrodiní a laskavost, v pokoru, oddanost a nezúčastněný klid, moudrost a extázi, a byl jsem přesvědčený, že jsem starodávný tulák v moderních hadrech chodící po čajovnách a výčepech a předávající moudrost a pečetěný klid všem lidem ladu a skladu!

Jak jsem byl tehdy neskutečně naivní a snad i hloupý, řeknu dnes!

Brzy poté jsem prozřel a pochopil, že na světě neexistuje nic vyjma utrpení.
A poté jsem se stal svědkem další revoluce...
Přečetl jsem si tehdy v Čechách úplně neznámou a neprobádanou Lankávatára śutru, ve které se nakonec ukazuje, že na světě není nic kromě mysli, a proto je všechno možné, tedy i odstranění utrpení.
Tehdy se ve mně zrodil barový humor, který mě dodnes neopustil.
Chceš-li dosíci úspěchu, nevycházej z opilosti.
Dokonce i paměť těla se nějak vyvine.
Často se ohlásí v situaci, kdy se před námi rozprostře nějaký minulý život - a tak tomu bylo i toho dne, kdy jsem potkal zrzku. Jakmile jsem ve vlaku usedl do kupé, hned jsem věděl, že ta ji mi souzená, protože už v minulosti sehrála nějakou významnou roli v nějakém z mých minulých životů.
Sotva jsem si uložil batoh, posadil se, usmála se. Ten úsměv vypadal, jako kdyby mě měla svým způsobem ráda. Aniž mě znala! Začervenala se. A já na ni jen tupě civěl asi pět minut.
Měla vlasy zdobené věnci z jarních kvítí jako víla Rusalka.
Nosík stejný jako ona.
Jen hadry měla poněkud modernější než Dvořákova vodní ženka. Žádné brčálově zelené lopuchy svázané provázky. Ale já správně tušil, že už za několik minut budou se válet všude po zemi, že na nich nezáleží a že ona bude patřit jenom mně.

Hořčík

14. března 2019 v 19:33
Zrovna si takhle projíždím internety, sedím s peach-vodkovým drinkem na rohožce před postelí a koukám na LCD displej, co se děje ve světě, když tu zčistajasna se rozdrční telefon!
No fakt, ozve se telefon, a e-e, žádnej mobil, starej dobrej s rotační s číselníkem. Mobily nevedu.
Napůl žertem, napůl vážně zařvu do sluchátka:
"Co chceš, ať jseš kdo jseš, kurva?!"
"Copak nechápeš, čeho ses právě dopustil? Tys zaklel," zahřmí z druhé strany s pragmatičností vlastní dětem.
"Tak prominte," řeknu, ale tónem, který spíš zní jako: tak se neposer, "o co jde, pane?"
Pán na druhé straně zřejmě bez smyslu pro přednes přednáší svou žádost.
A já si ve své garsonce uvědomuju hrůzu z jeho slov, z jeho žití.
Ná závěr zadeklamuje svou nejnovější báseň. A řekne, že je ten a ten a že ho nedávno strčili do čítanky. Jestlipak mu nemůžu udělat reklamu na blogu.
"Poslyš, stuprume, v čítance je zrovna tahle báseň, na kterou jsem nikdy nebyl moc hrdý," povídá smutně. "Kdybys byl tak hodný, přepiš jim tam duet, v nemž si jeden zoufá a druhý se tlemí, to je část, která má spád... díky, měj se," prohlásí a zavěsí.

Vzhledem k tomu, že jsem o něm nikdy neslyšel, nebudu zde přepisovat žádné jeho verše. Ctěné obecenstvo promine. Vzhledem k tomu, jakou mu muselo dát práci si zjistit mé tajné číslo, jsem nucen si odpojit telefon a doufat, že už nikdy jeho zoufalý hlas neuslyším!


Šli jsem z výčepu směrem ke kostelu svatého Řehoře nebo koho. Jakožto znalec musím s nelibostí přiznat, že gotika hlavního chrámu byla pochybná. Prošli jsme podchodem na druhou stranu parcely, odkud vedly vzhůru schody až k náměstí.
Na menším náměstí, uprostřed trávníku obehnaného drátem, stál druhý, směšně malý, jako by náhradní kostelík a nedaleko něho socha básníka, celá pozlacená, která jako by nataženou pravicí žebrala o almužnu.
Míjeli jsme radnici - to byla budova se zlatým nápisem, která se podobala dortu, akáty, jimiž byly vroubeny ulice, vypadaly zas jako vystříhané koule...
Přitáhla mě k soše a do básníkovy ruky položila zbytek svého rohlíku... podobala se v tom okamžiku mírně znuděné dámě, jejíž operetní postavička by si ráda zajezdila na jelenu s vypoulenými skleněnýma očima... byla prostě dost divná a když zjistila, že přecenila ve vedru své síly, udělalo se jí mdlo... lehla si pod strom a vyblinkala se.. tvrdila, že jí bolí hlava. Nakonec jsem to ani já nevydržel a začal ji šmátrat pod blůzku...
"Ale vždyť já, příteli, vůbec nevidím!"
"To nevadí, stačí, když to uvidím já - a ty to aspoň ucítíš," chlácholil jsem ji.

Rekordní běh

13. března 2019 v 20:14
Bylo to sice dávno, ale stejně se mi to zvlášť výrazně připomnělo. Je fakt, že had literární ctižádosti uštkne často hluboce a nevyléčitelně, zvlášť lidi neschopné a hloupé a toto ušknutí bývá často fatální. Potkal jsem kdysi v hostince chlapce, který o sobě prohlašoval, že je druhý Kerouac a Hrabal a Pessoa a Rilke a Chateaubriand a Dos Passos. Ale tento ultimátní genius, který teprve hodlal být slavný, žádal po mě, po stuprumovi, taky géniovi, leč skromnějším, abych mu ihned potvrdil, kým je. Vím, že to měl těžké, protože byl na střední oběti šikany, chodil jsem jen o dvě klasy výše, což mi ovšem bohatě stačilo, abych z pohledu na hajzlíkách schovaného, ostříleného třeťáka mohl sledovat, jak tento novic dostává do budky od udělanějších a celkově daleko pro život vybavenějších spolužáků. Stříleli si z něho, proto si začal sám z lidí střílet. Byl šaškem, proto toužil mít své šašky. Dlužno dodat, že to nebyla a není žádná hanba. Hanba je něco jiného. To je, když jsou dva kamarádi a jeden je tlustý, druhý hubený, třeba se nepohodnou a v tramvaji ten tlustý nadává tenkému, že jedl málo masa a je oproti támhle té ochrnuté babičce v invalidním vozíku poloviční. Je přece hanba být přežralý, plavat ve vlastním tuku a zároveň poukazovat na něčí obráceně narušený metabolismus - vždyť štíhlost či vyžranost je přece dána naším stvořitelem, je určena na miskách spravedlnosti... a proti prozřetelnosti boží se žádný smrtelník nemůže protivit.
Ale abych se dostal zpět k literárnímu fenoménu. Dal mi přečíst své dvě divadelní hry a osmnáct kratších básní, pak taky sérii haiku, které se dovedně ukryly v mně neznámé formě a pak taky začátek románu, jenž měl znamenat průlom v jeho literární kariéře. Musím uznat, že drtivá většina jeho děl byla napsána svižným stylem, v němž se mísilo tajemné magično vykladačky karet s chladnou logikou vykladače práv. Přesto ve mně nezanechaly hlubší otisk a za týden jsem docela zapomněl, že jsem je četl. Když jsem mu vyložil svůj nadmíru poučený názor, zatvářil se kysele, práskl s kríglem do popelníku a odešel bez rozloučení z hospody, aniž zaplatil útratu za sebe či za nás oba (původně mě zval). Následně přišla postarší, kulaťoučká hostinská s dost tázavým výrazem ve tváři a já musel zaplatit nejen piva, jeho utopence, ale i ten rozbitý popelník...
Když jsem ho potkal o dva týdny později v témž baru, ani se nenamáhal naznačit, že si mne všiml. Trošku jsem se tehdy zkároval, to si pamatuji, protože jsem býval slušňák a daleko víc než alkoholu a drog jsem si považoval čestného plnění domácích úkolů a memorování italských slovíček, takže si pamatuji každou návštěvu výčepu.
O měsíc později, to bylo akorát na vysvědčení, našly ho ve střepinách a krvi ležícího na dlažbě, když skočil z třetího patra, z učebny chemie. Takto ošklivě ušktl ho had literární ctižádosti a já, stuprum, váš takřka rodný krajan a bratr, vás tímto článkem prosím, abyste se nikdy nepokoušeli zazářit jako Emil. Neboť ne každému je dopřáno zdobýt plody slovesného vavřínu a nechat se jimi ovívat na slunečné pláži.

Slet

12. března 2019 v 19:36
Ano, pane, já pocházím z opice. Ale vy, pane, vy se k ní vracíte.

Cituplný chvástal

10. března 2019 v 19:39
skrčen nad modlitbou u klekátka
prosí tak moc prosí o
brzké odpuštění hříchu
drže přitom za špičku kraj
tužky jež nedbala opsala cosi
z ústřižku visícím na nástěnce
během nedělní mše odehrávající
se speciálně v dobrovodu mimů
kteří mají na vyvýšeném place
habaděj místa k intermedialitě

ohm ohm pronáší pán v redingotu znale
to je přece fyzikální veličina pane
obrací se k druhému pánu v zeleném sáčku:
ach ano jeden vykonává roli mstitele
zatímco ten vedle se jak splašený janek nechává nachytat
na nejstarší léčku rozsudek examinátora šlape
tomu vedle na kuří oko a pokud to co drží v kelímku nejsou slivky starého
žadonického piva pak mu chybí nejen zástěrka ale i záminka
pro brzký odchod na toaletu

všude samé tiskopisy se povalují na kancelářském stole
dlužní úpisy renumerace doplatky rozkazy k odvozu
a k tomu všemu ožral se průvodčí který na nástupišti obtěžuje
dívku sexy třídy ve tváři jak sežehlou louhem od slunka a pih,
která měří si přísně ho a ukazuje mu rukou k rozloze sousedství támhle za tím kopcem
kde si může bez ní ovšem melancholický splín vyléčit v jinačím rybníce

Rvi a přitom řvi

9. března 2019 v 20:33
V televizi se to hemží chamtivými ubožáčky, kteří se ani nenamáhají zastírat intelektuálnípřevahu (nebo mocenskou?)... jíž údajně disponují, a přesvědčují tě v otřepaných frázičkách o tom, že základ státu je vzdělání a práce daňové poplatníka 8/5, abys měl tak akorát na nájem a rohlíky.
Tak klidu jistě nedojdeš - naopak vypustíš přitom duši. Což právě chtějí, protože za každou padlou duši, za každou zchromlou ovci jim přibude nějaký ten vymahatelný dloužek.
Nejnovější dění v politice, zásadové spory, rozkouskované články na stránkách novin, je to vesměs ubohost na kvadrát. Tím trpčí, že není v tvých mocích ji odvrátit. A jestli si kdo z vás myslí, že chozením k volbám nějak přispíváte sobě či okolí, neklamte se, i rozumbrada teoretických proletariátů Trocký by vám za takových okolností řekl, že jste mimo.
V současnosti jsou sociální niky do té míry určeny a nositelé jsou natolik jejich prostřednictvím ocejchování, že např. u neblaze proslulých, severokorejských diktátorů bych se nedivil, že co nevidět odsouhlasí zákon, který je učiní neomezený panovníky i po jejich smrti, což už nemá nic společného s komunismem, ale zato přidává kouzelný, moderní rozměr k uctívání předků po vzoru hinduistů.
Nemusí zrovna pršet, jen když kape, jakmile jednou učiníme první krok, přijde i déšť, pozvěte ošklivku na rande, trefí se pak i hezká!