Březen 2019

A je to tady

8. března 2019 v 20:19
Když cesty schly, teplo vzrůstalo a teplá travička vyrůstala z mlat.. chodil od pučícího keře ke keři.. od prvé líné mouchy k prvnímu omámenému motýlu a stalkoval svou milovanou Jiřinku.
Ohříván vánkem, který vál. Slunce na čistém nebi, cele zrůměnělé poutí, ozařovalo kroky jeho směřující.. do hostince, pak zas na mši do kostela, pak k domku, kde Jiřinka bydlela. Setmělý den padal níž a níž. Vše tichlo, vánek přestával, první hvězdy prokmitávaly a náš dobrý bůh, který ztratil syna, zesmutněl.. a on utichl s ním, když stál u zvonku a přál si zazvonit. Skočit k ní do postýlky. Místo toho se otočil a šel trhal kvítí, stavěl domy z písků, zaváděl nás na paseku, kde tančili motýli, do luk, kde voněla sena a zrály těžké klasy obilí a pak k němu domů, kde večer zaplavoval měsíc naše postýlky svitem hvězd a pro všechny případy měl pod polštářem schovaný výtisk playboye...Bouře se rozplývala v proudech lijáku
a nyní, když blesky již jen matně probleskovaly, otvíraly se dveře a dovnitř proudil čerstvý vzduch, přestal se dráždit v pohlaví a zase zatoužil po Jiřince.

Velmi hladová žížala

7. března 2019 v 19:44
DÁLE

Vracela se o dnes výjimečně o dost dříve, po tom, co jí oznámili návrat vraha, co škrtí strunou a když se oběti dáví, cpe jim do krku exkrementy, po věčně stojící State Route 1, do místa, kde stojí jedny z těch nebezpečných domů skoro ve vodě, když se rozběsněné živly rozhodnou trestat. Jen co zaparkovala před garáží, vystoupila z corvetty a šlápla jako naschvál na hovínko jejich bulteriéra... říkám jejich, protože bydlela s přítelem, už třetí rok. Nic nám po tom není, ale z jejího pohledu a jejího pohnutí bylo patrné, že si je dobře vědoma, že se smůla lepí už kurevsky vysoko... a bude hůř, jen co začnou objevovat další děvčata, jako byla Elizabeth.
Vedli si dobře, hlavně jeho zásluhou, nehádali se, zdálo se, že do toho Brian s Henriettou brzy praští. Ale to bys vrchního detektiva Solomonovou podceňovala, resp. nedocenila. Myslela, že je to mezi nimi vážné. Ale tušila, že teď něco není tak v pořádku, spletl ji zpočátku hlavu, měla čtyřiadvacet.. ohromil ji. Pěstoval řepu a vydělávál na ní sto šedesát klacků ročně. Vyvážel ji do všech přilehlých městeček jako Santa Barbara, Camarillo nebo do Winnetky. Kdysi ji tolik přitahoval, protože jednal jako pankáč a vypadal fakt hustě. Nenapadlo jí, že si jen hrál na pána. Fascinující při hlubším pohledu nebyl vůbec. Její laskavý vladař spíš působil jako klaun a ona tuto figurku z kostí, odmítanou slušnými obchodníky a kotvící všude jinde než při krbu domova, viděla stále růžovými brýlemi. Až do doby tří měsíců zpátky. Kdy záhledla na jeho mobilu divnou upomínku. Když se seznámili, bydlel v devátem patře, kde byl nájem nejnižší a ten věžák na ni působil zrovna jako nějaký hrad, tak majestátně. Teď sice měli velký barák u dost velké vody, jenže on se teď takřka vždy vracel později než ona a ona už mu nemohla vyvařovat s takovým zápalem, už se nemohla celá natěšená vracet z kanclu nebo z akce a očekávat, že jí zahrne spalujícími polibky i naplňujícím sexem, jen co spolu zďobnou nějaké ten smažený ementál na sádle, podávaný s rajčátky, petrželí a cibulkou s trochou tymiánu v divokém stylu a zálivkou s octem.Vařit i kořenit uměla znamenitě. Věci se však mají tak, že nic tak nezapáchá jako nejistota. Když teď už tři měsíce nějaká výstráha blikala v jejím podvědomí, nedokázala se přimět na něj hledět tak jako dřív. A Brian se podle toho docela flexibilně zařídil.
Nějak cítila, když se blížila k domu, že ty schody jinak skřípou. Sotva otevřela, pochopila, že přišla o něco dřív, než měla. Uslyšela ty zvuky z obýváku, přímo od gauče. Nemusela vstoupit dále, jen si stoupla k výklenku, otočená k nim čelem a sledovala, co se odehrávalo před jejíma šedýma očima. Scéna stará jako lidstvo samo. Tehdy určitě nenechal v ní kámen na kameni a ona dlouho potom chtěla ten pohled vymazat. Ležel na jedné ze svých prodavaček v misionářském poloze, hekaje, jak ji nákladal a když brzy nato ucítil, že je pozorován, vyděšeně směrem k ní pohlédl:
"Co tu děláš?"
Co to je za blbou otázku, blesklo jí hlavou, spíš co ty tu děláš, ty zmrde. Ale neřekla nic nahlas.
"Odcházím," tiše prohlásila a zlomeně se brala ke dveřím.
"Neblbni, počkej, vysvětlím ti to," začal za ní volat a zároveň na sebe házel trenky a triko, prodavačka ani nedutala a tvářila se tajemně, pořád ležíc na gauči s roztaženýma nohama a svůdným bříškem odhaleným.
Zabouchla dveře, on vyběhl na verandu a sbíhal schůdky, zrychlil krok, aby ji dohnal. Jak ji chtěl zastavit, natahoval ruce, ale ona se jen pár stop od auta otočila, zpoza opasku vytáhla svůj Glock a namířila mu na hruď.
"Nebraň mi, jinak do tebe vysolím celý zásobník."
Brian zavrtěl hlavou, pokrčil rameny, otočil se a vrátil se do domu při velké vodě dokončit, co měl tak hezky načato.

Některé skvrny nelze odstranit

6. března 2019 v 21:23
Jsme bytostmi dálky, jak někdo řekl. Proto mě obzvlášť překvapilo, když se povahově tak odlišní lidé sešli v hostinci a s úsměvem debatovali o obdělávání pole, a budili tak můj obdiv smíšený s rozpaky. To je totiž trošku na pováženou, obětovat zdraví své vášni. Uvědomte si, že nic cennějšího než zdraví ti ve své ochotě život nenabízí. Bez funkčního těla můžeš téměř pochovat své naděje na příjemný pobyt na zemi.
Nejsem sice žádný řečník, přesto bych si dovolil pronést tak trochu řeč, slovo. Žádám vás o klid, dámy a hlavně pánové. Snažně vás prosím. Ať se děje, co se děje, nenechte se unášet a mýlit a předcházejte všemožně alotriím, nekraďte a nesmilněte. Je to v zájmu nás všech. Jestli opravdu nemůžete odolat nějaké dívce, radši si sedněte ke stolu a bavte se tím, že budete vykrajovat nahnilé houby. A aby se vám úplně vykouřilo z hlavy to poupě, naplánujte si schůzku se Silvou, nějaké to vínko a kus řeči a - nechoďte tam. Zbytek večera stravte v rozhořčení nad intrikami vlastního mozku.

Podepsal se jedním škrtem

5. března 2019 v 20:28
Po dvou letech soužití se Sandrou jsem zjistil, že její povaha sestává ze stejných dílů masochismu a disociace. Byla skutečně na pokraji zhroucení, když jsem jí šetrně sdělil, že jsem si našel jinou.
A potom dlouho byl pláč a skřípění zubů, doma na sebe vytahovala žiletku a chtěla se podřezat...
Když jsme se náhodou potkali ve městě, dívala se na ně zrakem krajty tygrovité, která hypnotizuje malá prasátka hozená jí do klece tak, že strnule lpí na jednom místě.
Docházelo k různicím, rozepřím, ba i kamuflovaným hádkám. Z její strany šlo o snahu všemožně vyvolat chaos. Chtěla mojí novou přítelkyni zabít. Tak daleko to došlo, že hodila její fotky v tangách, které jsem měl v mobilu, na facebook.
Za trest jsem ji odměnil tajným sexem. Na chvíli dala pokoj, ale za týden začala znovu.

POKRAČOVÁNÍ DETEKTIVKY


Bylo pošmourné ráno, obloha jak k z olova... Akorát pátek, konec týdne, když mi Frank Kukaczka zavolal, jestli bych s ním nejel chytat nějaké mřenky.. Prosil mě dost úpěnlivě, tak jsem hned sedl za volant a za patnáct minut jsem byl na smluveném místě...
"Čau, Franku," pozdravil jsem ho.
"No těpic, Lumíre, ty vypadáš jak spráskaný pes, cos zas vyváděl?" tázavě se na mě zahleděl.
Trošku jsem pil, ale nic mimo normu. Měl jsem šest piv a nějaké panáky.
"No znáš mě, trošku jsem si přihnul."
"Jasně, trošku," uchichtl se Frank. "Mimochodem, změna plánu, támhle je Hans, můj spolužák z akademie," ukazoval někam k bistru.
Hans se přibližoval dost sebevědomě a když už byl dost blízko, ulehčeně si oddechl.
"Díky bohu, žej sem vás stihl, kluci. (Já jsem Hans, těsí mě, řekl a podal mi ruku) Mám takový problém. Můžeme si někde promluvit? Při kafi třeba? Mám fakt jen pár minut, pak zas musím letět."
Vlezli jsme do bistra.
Káva žádný zázrak. Zato Hansův příběh byl tak divný, že jsem bezděčně přestal vnímat, co se kolem mě děje a zcela se ponořil do toku jeho vyprávění. Bylo to ošklivé. Násilná smrt devatenáctileté holky. Jmenovala se Elizabeth. Taková žabka. Udělal to podle všeho nějaký brutální vrah. Na řešení případu přijeli machři z nedalekého oddělení vražd a ti tam teď s nimi hýbou jak s pindíky na šachovnici.
"Víme zatím jen, že to byl někdo, koho znala," vypravoval. "Někde na sebe narazili a podle všeho mu nabídla, aby přespal ve sklepě jejich vilky. Po odchodu rodičů mu nabídla nahoře něco k pití, udělala mu snídani, pustila mu hudbu no a ten člověk na ní.. eh, zohavil ji, místo činu vypadalo jak na jatkách.. a co je nejdivnější, všude kolem jejího rozporcovaného těla se válela hovna, ne lidská, nejspíš koňská. Měla je i v ústech."
V prvním okamžiku jsem zapudil nával smíchu, ale když konečně odjel s tím, že nám zamluvil v pět pokoj v motýlku v Malibu, který nám snad bude vyhovovat, nevydržel jsem to a před Frankem se dost hlasitě rozesmál.
Zpražil mě přísným pohledem.
"Ty vole, nechápeš, že jsme tu na pokraji nějakého běsnění masového vraha, který se jen tak nezastaví?," divoce se rozohnil, ale pak se jakoby najednou zklidnil, když si všiml, že rudnu rozpaky a studem.
"Ty jsi polda, já jsem jenom soukromý vočko," dodal jsem na svoji obranu.
"Jasně, není to zrovna tvůj revír, co? Ale já jsem mu slíbil, že mu s něčím pomůžu, ale že to bude taková věc, to mě ani nenapadlo," řekl ještě trochu zaraženě Frank. "Kdo ví, kdy mu zase rupne v kouli a co ještě může stát."
"Tady jsme v LA, tady přece nikdo nečtvrtí mladý holky a necpe jim hovka do krku," trochu jsem Franka uklidňoval.
"Jo, doufejme," vyrazil ze sebe a skryl hlavu do dlaní.

"Díky, že jste tu," přivítal nás, když jsme dorazili do motelu.
"Pokročili jste nějak?" zeptal se Frank.
"Ani ne, jen jsme se utvrdili v tom, že to nemol udělat nikdo jiný než ten chlapík, který vraždil už před osmi lety v Pasadeně."
Jeli jsme k jejím rodičům. Čekali nás. Mluvili jeden přes druhého a předkládali nám další a další střípky z obrazu jednoho devatenáctiletého, ale už dost mrtvého života.
"Byla tak hodná, dělala nám jenom radost, a my zas dělali všechno, co bylo v našich silách... aby měla super život a ona ho měla, i tolik kamarádek, chodila do tolika kroužků, pracovala, studovala," v slzách vyrážela matka.
"Byla to nejlepší holčička pod sluncem, každý nám ji záviděl," neudržel se otec a skápla mu slzička z pravého oka.
Ukázali nám její fotku. Obdiv bychom vyjádřili asi všichni tři, ale nějak jsme cítili, že se to nehodí. Měla postavičku jako lusk, kozičky jak poupátka, svěží pleť, sexy zadeček, výstřih, aby odhaloval ty polokoule snů, prý nekouřila, nepila, a když, tak akorát drink za večer. Dost fyzicky slabá a nezkušená, aby se ubránila, dost slušná, aby každému naletěla. Zkrátka dokonalá oběť pro vraždu. Hlavně nám kladli na srdce, abychom toho sráče co nejrychleji chytili a posadili ho na křeslo.

Příchod pravého času

4. března 2019 v 20:59
mozek, který nechce myslet, myslí zběsilě prázdně
a ten smutek sténá melancholií bez výrazů
kde vzpomínkám vládne tichý a bloudící
pud po rusovlásce

leží v prachu před ní
koří se před její dírkou
nastavuje ucho ke skulině klíče
se kterým si chce každý samec hrát

Bylo právě šestnáct hodin a třináct minut, když do místnosti vstoupila kozatá mladá žena. Mohlo jí být sedmadvacet, ale vypadala na šestadvacet, biologické hodiny hlasitě odťukávaly její touhu po potomstvu. Její účes vypadal trochu jako ježčí, jako nějaké bodlinky na těle, které výrustaly z neznámých zdrojů. Podle těch hadrů, co měla na sobě, byste pověděli, že odněkud jí tekly peníze proudem. A když jste se na sekundu zahleděly do jejich chladných, šedých očí s jiskrou, okamžitě vám projelo hlavou, že musela strávit hodně času hrátkami se svedenými chlapci. Jmenovala se Henrieta Solomonová a pracovala jako vrchní detektiv na oddělení vražd v Malibu, nedaleko LA.

Východ

3. března 2019 v 22:07
toužím po tobě ne slovy, ale bolestí

jsem truchlivě sám ve svém srdci
a když úzkost usedne k mému stolu
a když mozek, jenž nechce myslet,
myslí zběsilě prázdně,
tu otvírám novou flašku myslivce...

Přes rozervané hřbety vln

2. března 2019 v 20:12
přes rozervané hřbety vln
spěje tento hrot záštipln
vzkypěn v cáry mračen,
v krupobití stlačen

Dohořel seník

1. března 2019 v 20:31
V protikladu k vášni, schopné zahubit i takového alfa samce, jako byl za časů romantiky Manfréd, můžeme postavit vypočítavost, touhu po nepohnutosti, usedlost, stabilní a dostupné prvky v zaměstnání nebo soukromí.
Běžně dosažitelná úroveň vzdělání se u ní vyplatila v podobě pozice, kdy jejím úkolem bude postávat u tabule a hustit spoustu nezajímavých informací do dětí, které by raději seděly se sluchátky na uších v kavárně. Dostává se tak rychle z bláta do louže, o to cákavější louže, že prostá mechanická cvičení paměti už nejenže nerozhodují o prospěchu či selhání, ale také výsledné známky se nijak nepodepisují na žákově dlouhodobější touze ke studiu.
Aby to bylo ještě zamotanější, nechtěla nikdy víc než se zapojit do kolektivu, v němž by převažovala radostná atmosféra, kde na večírcích by každý vypil jednu skleničku a šel si po svých bez skrupulí a výčitek, a kde by svalnatí, vysportovaní tělocvikáři nešahaly češtinářkám na paži, kdykoliv se jim trochu hlouběji zahledí do očí. Taky chtěla, aby ředitel nebyl vysazený na trigonometrii a v předmětu dějin umění by nejspíš součástí zvládnutí předmětu mělo být něco víc než stručný vizuélní popis jedné z Goyových akvatint ze série Los caprichos (nejlíp té nejprovařenejší, kdy rozum odpočívá a monstra se probouzí)... o tom by prý dlouze snila, a to by si i nožkou vydupala.