Květen 2019

Pusa od benzinky

31. května 2019 v 21:32
První píší o věci, druzí píší pro psaní. Potkal jsem v ohyzdném domě Toma, který mi přebral holku. Šel jsem jako vždy do kuchyně, abych si tam vzal něco na zub. Vzduch tam byl šedivý a mastný, asi jako špinavá voda po umytí nádobí

Porážku utrpěla ona

30. května 2019 v 20:58
Pociťuji jistý obdiv k člověku, který svými politickými názory zesrdnatělý mávne nožem, chladnou ocelí, on sám se však nikdy nedopustí něčeho takového, jako jsou jižanské milostné vendety - buď bude má, nebo pro ni budu viset.

Kra v létě

29. května 2019 v 21:18
Budoucí civilizace by například mohla nějak z naší Galaxie vystřelit do prostoru jasnou hvězdu, počkat miliardu let, než hvězda exploduje, a snažit se určit rychlost, jakou se od nás vzdaluje. To by mohlo odhalit, jestli k jejímu pohybu nějak přispívá celková expanze prostoru. Dovedu si představit, že by to někdo mohl navrhnout, ale nedovedu si představit budoucí státní grantovou agenturu, která by takový nákladný experiment financovala, kdyby chyběl nějaký jiný náznak, že se vesmír opravdu rozpíná.

Sedejte na prdel, ztělesněný testosteron je tu

28. května 2019 v 19:01
V posledních pár letech se mi dařilo dost střídat zaměstnání. Když se mi nějaká práce líbila, skončila s odstupným. A ostatní práce se mi nelíbily. Vypadalo to jako prokletí. Buď to byla dřina, nebo to bylo v krachu. Buď šikana nebo málo peněz. Buď jsem se tam vyspal s kolegyní, nebo mi přišly nabídky od chlapa. Normální práci na osm hodin přes den jsem nenacházel. Na pohovorech jsem se jim nelíbil. Psychotesty jsem samozřejmě všechny složil neúspěšně.
Kdybych k sobě byl upřímný, tak zaměstnání, kam jsem dělal pohovory, se mi vlastně nelíbila. Uvědomil jsem si to, až když mi chtěli vzít na místo malého vedoucího v mlékárnách. Vycouval jsem z toho dříve než jsem mohl nastoupit. Mám rád práci s potravinami, ale mlékárna je vlastně také svého druhu továrna. A továrna je něco, co od koulí nenávídím. Třísměnný provoz, kde pracují otroci, kteří si po práci myslí, že jim nic jiného nezbývá. A já bych je tam měl prohánět, řídit, usměrňovat - a ještě v noci.
Jsem tak trochu lidumil a pacifista, ale na buzeraci reaguji vzdorem. Protože se mi situace sama nechtěla řešit, začal jsem studovat Kurz zázraků a chtěl jsem věřit na zázraky. Nějak jsem neviděl jiné řešení, než že se musí stát zázrak. A proto ti říkám, když chceš věřit na zázraky, tak se občas stane nějaký ten zázrak. Ale když člověk myslí na voloviny, tak ten zázrak je na prd. Jen prostě dostaneš větší kopanec, než jsi čekal. Přesně jak s ženskýma. Jsou to sice vesměs pytle potažené hebkou kůži určené k obdělání, ale některé z nich mají také mozek, také se dovedou naučit základní dovednosti a sní při červeném víně o milování s namakaným plavčíkem na riviéře. Nic není jen negativní a občas je dokonce ta negativita promíchaná se stopovými prvky kladu. Kdysi byl jeden večerníček o Radovánkovi. To je přesně ten přístup k životu i práci. Změnit úhel pohledu na ten, který se mi zamlouvá a od něj (zcela úmyslně) rozvíjet a hledat, co by na tom mohlo být dobrého. Když nic nenajdu, tak pryč. Opustit to. Čím častěji budeš opuštět to, co se ti nelíbí, tím více se ti změní priority a ty se jednou vrátíš na podobné místo, odkud jsi dříve utekl a s pokorou a vděčností přijmeš podřadnou práci, budeš ji mít rád a nebudeš chápat lidi, kterým se ta práce nelíbí a pořád fňukají. Jen to vám dnes ztělesněný testosteron chtěl říct.

Jen s pivem v ruce

27. května 2019 v 19:55
Vzápětí mu však tvář zrudla hněvem. Kdo se opovažuje nás stíhat tímto bezbřehým posměchem? Ta šílená drzost naháněla postupně strach.

Tenhle svět je jako poušť, na kterou si všichni musíme zvyknout. Lidi umřou a vyschnou na troud. Jedna generace odejde a jiná ji vystřídá. Když jedna generace odejde, nastoupí další, to je pravidlo. Každý žijeme jinak. A každý jinak umíráme. Ale to není důležité. Nakonec zůstane vždycky jen poušť. Jedině ta přežije.

Něco vám povím, co mě napadlo v sauně a při masáži. Trpělivost je obecně vlastnost, kterou přičítáme jen charakterům znamenitým a osobám dosti vynikajícím. Dá se říci, že trpělivost přínáší růže, ale taky že trpělivost vede k plešatění a problémům s prostatou. Jen si to vezměte. Všude kolem se rozprostírá nekonečná krajina. Je zabydlena stejnými lidmi, jako jsme my, se stejnými tužbami a potížemi. Pomalu v tom ale přestávám mít jasno. Tak rád bych natáhl ruku a ujistil se, že všude kolem jsou lidé docela obyčejní jako já, ale brzy ztrácím trpělivost. Nevidím v davu jediného stupruma. Všichni jsou odtažití jak bodlák a mají ve tváři nasraný výraz, který mi rovněž není vlastní. Když se jich trpělivě zeptám, jestli mi nepůjčí drobné na autobus, plivnou mi do tváře, v horším případě mě přetáhnou deštníkem. Kdokoliv v kufříkem v ruce by přece mohl mít dolar na autobus, jenže se zdá, že nikoliv. I nejbohatší zbohatlík zde mě odbude znechucením odplivnutím. Jdu tedy dál, už poněkud rezervovaně a ptám se dívky na mostu, zda mi půjčí svůj svetřík, že je mi zima. Neboť už nadchází podzim a k večeru teplota klesá velmi prudce. Zatváří se vyděšeně a pomaličku prchá z mostu směrem ke skupince postávající u stánku s hotdogy. Jsem nyní, co vám budu povídat, už netrpělivý. Dojdu k nim a ptám se, kdo se se mnou chce pobít. Odpovědí je mi otazník ve tváři všech přítomných. Tvářím se zoufale. A jsem přímo ztělesněním netrpělivosti. "Dejte mi pervitin, prosím," pronesu s nápadným kansaským přízvukem. Tu mě jeden z urostlých mužů popadá za ramena a smýká se mnou o zem, druhý se k němu přidá s tím, že mě nakopne přes obličej. Brzy mě bijí jak řešeto. Popadám dechu, ale nemůžu se zvednout ze země, tak se jen krčím a prosím o smilování. Bijí mě ještě dlouho, dokud neztratím vědomí!

Prudce a s pivem v ruce

26. května 2019 v 21:19
Jeho rubáš byl potřísněn krví.

Tvářila se, jako kdyby

25. května 2019 v 20:21
Tvářila se, jako kdyby pracovala v PR pro jednoho slavného módního návrháře na Manhattanu, jehož majetek je přemrštěný...
Ještě líp, tvářila se, že je vlastně šéfkou celé té firmy. Myslel jsem, že jí vysklím zuby. Taková troufalost. Přijít o hodinu později a nalitá jak šlapka. A myslet si, že ji prostě nechám jít spát.

Pane, nech na chvíli zasvítit slunce

24. května 2019 v 20:46
Sadista vždycky tvrdí, že svou oběť trestá, zatímco ve skutečnosti se těší z utrpení, které své oběti ukládá pod záminkou trestu.

Průzračně modrou oblohu křižují dvě bílé čáry. Anička tvedá ruku a ukazuje: "Tati. Co to je?" Otec se podívá a zavrtí hlavou. Jsou to čáry neznámého původu. Patrně však zanechané dvěma proti sobě letícími tryskáči. Velice zajímavé, pomyslí si.

Ó nejzavrženější z nejzavrženějších. Nejsem snad navždy mrtev pro tento svět? Pro jeho pocty, pro jeho květy, pro jeho tužby a cíle? Nevisí snad navěky hustý, šerý, nekonečný mrak mezi mými nadějemi a nebem tam nahoře? Ani kdybych mohl, nebudu na všivém blogu líčit pustá svá muka ani neodpustitelné zločiny svých nedávných let.

Proč spí s tamtou?

23. května 2019 v 20:59
Líbí se mi, jak někteří sobci mluví povýšeně o svých úspěších na poli promiskuity! S takovým tím téměř urážlivým chladem rozmlouvají s osobami stejného pohlaví, a zatím jsou to jen anekdoty alfasamců. Zastávají názor, že sbalit jeskyňku je záležitost okamžiku, že tu situaci může vytvořit jenom inspirace, která se nedá vyvzdorovat... a tam, kde není, je marná všechna snaha a píle. Ale pravda je taková, že na snaze a píli záleží, a hodně.. kdo chce vybírat skulinky ve velkém, musí postupovat organizovaně. Taková cizoložná ženská sice je vlastně něco jako malé dravé zvíře, liška nebo lasička, která po přepadu kurníka (po šukačce) spěchá se srstí ještě pomazanou krví, kradmá a nevinná, do své nory, za svým manžílkem, jemuž lže do očí. Ale taky je to stvoření veskrze prozaické, uvážlivé a zmatené jakýmkoliv nátlakem, vždyť má na starost pletení punčocháčů, žehlení trenýrek a přebalování potomků.

Diskotéka chacharů (povídka o popisu)
Ležel jsem v posteli a zrovna zíral do stropu, když tu mi zazvonil mobil.
"Nepřijdeš za námi? Tančíme v Pelikánovi se šlapkami od Vráťy."
"Jasně, hned jsem tam," špitl jsem a zaklapl mobil. Tak to by bylo. Večer budu mít společnost. Přijdu na jiné myšlenky. Protože poslední dobou myslím jen na to, jak skáču z mostu a na ono žbluňk, které mi při troše štěstí veme napořád vědomí. Procházel jsem ke dveřím ven kuchyní, která byla plná nádobí ze tří dnů. Na podlaze byly umístěné šlupky odpadků. Neměl jsem sílu ani umýt talíře. Zamazané byly i umaštěné a celkový dojem z kuchyně by se dal přirovnat k nějaké noře divokých kun, kde by se ještě u východu válely kousky sušícího se prádla.
Sotva jsem dorazil k Pelikánovi a prodral se dovnitř do podniku, ukazuje předtím občanku nějaké gorile v sáčku, přistoupil ke mě Tom a zavedl mě ke stolu, kde seděla celá "společnost". Bylo tam devět lidí. Šest jsem znal dobře, pak se tam objevil nový pár, ta holka měla fakt působivý dekolt a jedna starší ženská, mohlo jí být tak ke čtyřiceti. Tmavovlasá, působící jako kartářka nebo požitkářka z Woodstocku. To jsem ještě netušil, že tento stárnoucí havran bude se mnou tři roky sdílet lože. Byla menší postavy, drobného obličeje se zničenou pletí, v němž jako by s opožděním doznívalo hlučné mládí. Černé oči, stejně jako vlasy, byly vyvedeny prostě a byly obklopeny jemnými vráskami, kolem nichž zářily nerozumným leskem. Co oživovalo povadlé tváře, byl snad jen mírný ruměnec, který se ji rozlil po tváři, když mě uviděla. Nalíčená, velmi na tak na drobný obličej široká, ústa se rozevřela v ironickém úsměvu a jak jsem si všiml, podobala se tehdy ptáčátku přistiženému při krádeži zrníčka.
Na stole mezitím probíhaly hody, co se týče pitiva. Měl jsem už přichystanou sklínku vína. A při prvním doušku jsem seznal, že je nakyslé, což mi vůbec nepřidalo na náladě. Šáhl jsem po druhé volné sklence, kde leželo víno růžové. To bylo tak odporné, že jsem kamarády podezíral, že mi ho podstrčili úmyslně, abych odešel, bylo jaksi zvětralé a teplé a staré, ale ne staré, jak bývají udržovaná vína, staré spíš jako těsně před smrtí...Nicméně úsměv na tváři havraní ženy se stále prohluboval a její oči se stávaly stále bezvýraznější. Určitě se bavila těmi mými škleby.

Chrchel na její drahocenné broži

22. května 2019 v 21:18
Kdysi žil mladík, co chtěl umřít. Neustále se zkoušel zavraždit. Skákal z mostů a střech, řezal si žíly, polykal různé prášky a jedy, ale nic na něj nepůsobilo. Byl totiž nesmrtelný. A žije tedy ještě? To nikdo neví. Ví se jen to, že spojil své dny s překrásnou zrzkou, která mu povyla tři líbezné dcerky - Kunhutu, Annu a Rothaldu. A tyto po smrti své ženy střídal ve svém nesmrtelném loži.

Víte, co je problém většiny bestsellerů? Hlavní postava je většinou jako školník uvažující vrah nebo kýčovitý zloduch, který někoho sleduje, nebo je to zase někdo nevinný, kdo se snaží uniknout před smrtí. Nebo jsou to dvě mladé, opuštěné lesbičky, které se seznámí ve vlaku nebo dva ženatí cápci, co se potkají na golfovém hřišti. Vždycky je to však nehorázná nuda. A nuda tím horší, čím urputněji se snaží příběh zalíbit mase, tomu neviditelnému a nespočitatelnému množství možných investorů.
Já vám nabízím něco lepšího. Něco lepšího a zcela zdarma, kdyby to někoho zajímalo. Pohled do hlavy, potažmo do kundy mojí kámošky Belly.
Bella byla praštěná, ztracená duše. Nevěděla nic o životě, ale dokonale věděla, kde může sjet čáru. V tom se jí žádná nevyrovnala. Byla to nejdivnější holka na sever od Kutné Hory a taky nejpotetovanější. Měla ramena s kytkama, břicho plné kotev, na hýždích se jí srocovali ptáci, záda zas měla přepásané vlaječkami. Celkově působila jako živoucí graffiti, v podání tuctu různých pouličních sprejerů, kteří se hromadně zfetovali na louce a dohodli se, že půjdou stvořit nějaké velkolepé dílo. Z pohledu krasoducha to nemělo daleko k rouhání, z pohledu mladé teenky zas daleko k sebevraždě. A to se taky stalo. Loni na podzim jsme se fakt divoce pohádali, protože si chtěla nechat udělat další tetování, tentokrát na koleně a já tehdy řekl, že jestli si ho tam dá, uřežu ji celou nohu a taky, že jí už nikdy nechci vidět. Začala trucovat, nadávala mi do spratků a za chvíli práskla dveřmi, utíkajíc kdovíkam. Celý den nedala o sobě znát a večer pak přijela policie, aby mi poněkud rozpačitě oznámila, že ji našla s podřezanými žílami u popelnic nedaleko jedné vysloveně zpustlé zahrádkářské kolonie. Umíte si představit, že mě to rozhodilo. Mám sice občas všelijaké způsoby, ale nikdy bych nepřál své holce smrt. Zvlášť když nám to tak v posteli klapalo. Nedokázal jsem přijít na to, proč to udělala. Nebyla vůbec ten typ. Nebyla prostě ten typ, který se zabijí. Hltala život a i když byl vlastně v troskách, pořád v něm viděla něco, co by mohla ukořistit, čím by se mohla nechat unášet a co by ji (nebo její díru) naplňovalo rozkoší. Na tento způsob života musíte být mladí a ona byla skutečně na vrcholu mládí, když zkapala.