Červen 2019

Rezavá

30. června 2019 v 21:26
Je však dost obtížné si vzpomenout, kdy a za jakých předpokladů se rozhoří zájem o jinou lidskou bytost naléhavým plamenem vášně. Je možné, že přeháním vliv, který na mě od počátku měla. Možná že celou historii interpretuji tak, abych před sebou ospravedlnil pozdější výstřelky. Nejsem si jistý ničím. Nicméně ať se stalo kdekoliv a kdykoliv, ať rychle či pomalu, jednoduše jsem jí podlehl a náš milostný románek mohl začít. Pokud jde o mé přátele a o ženy, se kterými končím v posteli, nebývám žádný velký zvědavec. Jako právník jsem zvyklý trávit čas propíráním cizí špíny, ale zcela upřímně, osm hodin denně je právě tak dost. Mimo kancelář je mi potěšením, když se mohu o lidi přestat zajímat. Nestrkám do ničeho nos, v ničem se nešťourám, beru je takové, jací jsou. V tomto ohledu nebyla Míša žádnou výjimkou. Byla duchaplná, obscénní a zvrácená. V životě mě žádná žena víc neokouzlila.

Lední medvěd

28. června 2019 v 15:36
gsd

Růžek se zkřivil

26. června 2019 v 21:12
ggds


Příběhy unavené brunety

24. června 2019 v 21:50
Má dva soky: První ho svírá zezadu, odkud vzešel. Druhý mu překáží v postupu vpřed. Bojuje s oběma. Vlastně
mu ten první pomáhá v boji s druhým, neboť ho tlačí dopředu a zrovna tak ten druhý mu pomáhá v boji s prvním, neboť ho přece tlačí zpátky. Ale tak je tomu jen teoreticky. Neboť nejsou tu jen ti dva sokové, nýbrž i on sám, a kdo vlastně ví, co on zamýšlí?

A pro ty z vás, které čekají na vysněného prince. Nenajdete ho ( - pokud nenajdete mne). Čekat na něj je jako čekat před celami odsouzenců, kde jsou přístřešky za dvojitými mřížemi, stojící v řadě a připomínající malé zvířecí klece. Každá měří zhruba třikrát tři metry a je téměř prázdná vyjma pryčny a hrnku na pitnou vodu. Náhle by za vámi přišel bachař a řekl, abyste se zavřeli do té rozkošné komůrky... "No na čekáš, krasavice? Pochodem v chod! Vězni nemohou dostat snídani, dokud tohle neodbydem. Teprve až tu strávíš osm let, ukážeme ti, za koho se vdáš, neboť je ti souzen!"
Taky byste asi hned na první dobrou nevlezli takhle na požádání do žaláře! Jako lezete do postele s kýmkoliv. Je mi z vás na blití!
Čekat na prince je totiž jako čekat na šibenici. Děsná nuda smíšená se značným stresem. A vy na světě nejste od toho, abyste byly stresované. Na to máte moc estrogenu, přetékají vám zadnice a kozy a musíte občas taky rodit. Ve stresu porodíte leda tak strašidla, která rychle pojdou na hrůzu světa kolem dokola!

Na pouhé slovo ji vytrestal

23. června 2019 v 20:55
Byla krásná a já cítil, že ji miluju, to by se stalo každýmu mužskýmu a možná, že i ženský, ale taky jsem z ní měl děs, poněvadž mi přišlo, že by snad mohla člověka zabít, kdyby ten pohled obrátila ze západu slunce na tebe a rozhodla se, že ti tu lásku oplatí. Já miluju ženský, co se dokážou smát a člověk jim fór nemusí dávat po lopatě, chápete. Taková ona právě byla.

Mrtvější měsíce kalené borovičkou

22. června 2019 v 21:34
Nepřitažlivou ženu, musela mu uznat, je zatěžko milovat. Byla takový ten chorobný zjev, prsa jak žehlící prkno, úzká dlouhá brada, rty téměř žádné. Nedivila se ani trochu, proč ji Štěpán zahnul s Erikou. Možná by přešel i její předkus, ale to, co měla mezi nohama a jak si zahrádku vůbec neudržovala, to mu asi vadilo. Byli navíc chudí, protože on studoval a ona je musela živit. A na fakultě se objevovalo čím dál víc zabezpečených samiček, které rády pátraly pohledem v poklopcích a snažily se vytvořit domov. Erika byla její opak. Buchtička s krémem, po které se olizuješ až za ušima. Její pekáč nevoněl jak nějaký podšálek s kávou. Byla to kvalitní whiska naservírovaná mu pod nos, takový Johnnie Walker Black label, snídaně šampiónů, splněný sen. Neváhal dlouho a už třetího dne, co ji poznal, spolu dupali jak králíci u ní doma. Když to později s pláčem vybalil na ni, připadalo jí to jen jako nevyhnutelná souhra událostí. Ani nic neříkalo, jen tupě koukala do talíře. Souzeno z povrchu událostí nešlo jen o zvýšené tření. Zaplácával si tím i ránu, kterou obdržel v egu kdysi dávno. Byla to srážka dvou životních principů. Pasivního a aktivního. A kdo asi vyhrál? Scéna by se sice dala ukončit i jinak, ale proč se s tím srát. Sbalil si svých pět švestek a už jel zas taxíkem domů k Erice, kde s ní dupal. Ona naopak zůstala dlouze sedět u stolu. Než dopila kávu, byla rozhodnuta. Zabije je oba. O všem se rozhodl již v okamžiku, kdy jí sdělil, že si našel druhé děvče. To ji ranilo tak, že začala přemýšlet jako vrah.

Hrobařík s očima jámy

21. června 2019 v 21:01
Je to creepy. Vědět věci, které bych vědět neměl. Vidět věci, které moje vlastní oči neviděly. Vědět a vidět věci, o kterých nemůžu s nikým mluvit, protože není normální, abych o nich věděl. Připadám si jako šmírák, když mi vyprávíš o tom, co jsi včera v noci dělala a já už to viděl ve snu - a vím, na jakých místech si přibarvuješ pravdu. Přestaň mě prosím konečně šetřit pravdy. Chci vědět, s kým jsi byla - to už vlastně vím, chci tedy vědět proč, jen to zatím nevím! Nestačím ti snad v posteli? Nezaručuji ti kvalitní přísun orgasmů a nezahrnuji tě štípanci do půlek? Proč tedy jen spíš s Arnoštěm?
I kdybych měl žít jen pro poezii, zkusím to, protože právě v ní vidím lidskost, když už se jí jinde nemůžu dopátrat.
Pro poezie a ještě pro západ slunce!
Takže smutky stranou a pojď bavit. Smát. Tančit. Vezmi si to všechno. Všechno, co můžeš. Všechno, co uneseš. Je v tom totiž jedno malý kouzlo, víš? Můžeš si toho vzít celou náruč - a ono to stejně neubude. Naopak. Tak. V těch lidských očích to stejně vypadá, že toho moc není, co? Ale je. Slibuju, že je. Nedá se to spočítat na okamžiky - ani na situace. Tak už prostě nepočítej. Nikdy se nedopočítáš. Nech to být. Nech to být - a dýchej!
Zvláštní, jak moc mě uklidňuje klapání klávesnice. Má to na mě skoro stejný účinek, jako když prší, ztrácím se v tom, zapomínám se. Píšu - a jsem najednou tam, v té skládačce, jsem sám tou skládačkou, hlavolamem, který musí být vyluštěn. Je to zvláštní typ hlavolamu, neznám další takový. Jako jediný totiž dává odpovědi. Vyluštíš ho - a víš, že jsi odhalil další malinkatý kousek existence - nezůstává po tom ale prázdno, protože to tajemství nezmizí.

Chce hřát až do kostí

20. června 2019 v 21:16
Viděno primitivním zrakem, nejvlastnější, nejnevývratnější pravdou, jež není narušena ničím cizorodým (mučednictvím, zástupnou obětí), je pouze tělesná bolest. Zvláštní, že nejvyšším bohem prvních náboženství se nestal bůh bolesti, k čemuž došlo snad až v pozdějších dobách. Každý nemocný uctívá svého boha, souchotinář boha zadušení. Naším bohem se stala extáze. S čímž se váže pocit naprosté bezmoci. Co tě poutá k těm pevně ohraničeným, mluvícím, očima blýskajícím tělům těsněji než k nějaké věci, řekněme k lopatě? Snad to, že jsi jejich druhu? Ale vždyť nejsi jejich druhu, proto jsi také nadhodil tu otázku. Ještě o něco zajímavější než pouhá věc je žena, nejlépe svlečená. Říkáš si, že už jsi jich viděl tisíce, takže znáš všechny, ale opak je pravdou. Každá kůže je jiná, asi jako když had tu svou svléká, naroste mu maličko jiná, schválně si ji pořádně prohlédni a prohmatej. Žádná není stejná. O nic převratného vlastně nejde. Jen nesprávně předpokládáš.
Jsi třeba hrozně žárlivej parchántek, viděl jsi, jak tvoje buchta dávala pusu jinému a teď z toho neusneš. Ale vem si pořádný chlapy, třeba takového Napoleona, Jindřicha Osmého či Cézara. Co dělali tito stateční hrdinové, když nebyli spokojeni se svou partnerkou? Našli si okamžitě jinou. Nikoho nepronásledovali, nikomu nevraždili desetileté dcery, když se zabouchli do jejich čtyřicetileté matky, aby na sebe upozornili. Povím ti, co se stalo před léty mně. Stál jsem kdysi dávno v řadě u řezníka a ženská hned přede mnou si kupovala už nevím co, řekněme kus pečeně. A takhle si objednávala a najednou se jí trošku v kabelce zaleskl nějaký předmět... na změť sekundy, displej mobilu. Zazvonil nebo pípl, už nevím a ona tam hmátla. A v tu chvíli jsem měl neodolatelnou chuť ji chytit za vlasy a urvat jich jí hrst. Byl jsem totiž tak blízko, sotva třicet čísel od té malé vřeštilky. Ona se však jen otočila, usmála a mobil sklapla, aniž se na něj valně podívala. Zabalili ji ten kus žvance, zaplatila a šla, jenže já pak strávil zbytek dne lítosti nad tím, že jsem ji naprosto nevyrval všechny vlasy. Představoval jsem si celé týdny, jak by asi vřískala a ječela: Kurváá, to bolí.. jauvajz! Já bych se smál na celé kolo, byli bychom o samotě někde v divoké krajině za zrcadlem, zatímco by jí popínavé rostlinky obrůstaly hezky od zadečku až po tu lysou hlavu. Tráva by se vlnila a ona by v těch kytkách ztrácela tvář... byla by samozřejmě zmáčená potem a šlemem, vypadala by trochu jako při posledním tažení, ale zároveň by byla připravená šukat, celá se třesouc!

Vykvítá potají

19. června 2019 v 21:32
Já v tý době ještě pořád věřila, že láska muže k ženě a ženy k muži je silnější než láska k chlastu a průšvihům - že prostě láska nakonec nabude vrch. No zmýlila jsem se šeredně. Jakmile chlap chlastá, je v něm po citu. Ten můj už se o mě ani neotře. Jen sedí a dává se dohromady pivem. Taky začal mít spousty teorií, které mu mírně komplikují život. Například že práci má mít borec v okolí hospody. Nikdy jsem nechápala, že skoro každý, kdo umí psát, dovede v bolesti objektivovat vlastní bolest, takže například já sama v neštěstí, možná ještě s rozpálenou nešťastnou hlavou, si mohu sednout a někomu na blogu sdělit: Jsem nešťastná. Ba mohu ještě víc, a podle nadání, na něž jako by neštěstí neplatilo, mohu o tom spřádat fantazie v nejrůznějších obměnách, prostince nebo antiteticky nebo s celým orchestrem asociací. A není v tom žádná lež a nijak to netiší bolest, je to prostě milostiplný přebytek sil ve chvíli, kdy bolest vlastně očividně spotřebovala všecky mé síly až na vyškrábané dno mé bytosti. Jaký je to tedy přebytek?