close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Červenec 2019

Burský oříšek

31. července 2019 v 20:57
Člověk, který žije se záměry, je odkázán k pocitům zklamání. Člověk, který žije s očekáváními, je odkázán k pocitům zklamání. Zato takový měsíc je odražen na hladině jezera - jezero o to nikdy neprosilo, měsíc to nikdy neměl v úmyslu. A je v pohodě, měsíc. Rozhodně o dost víc než vy!

Měsíc nemá žádný úmysl vrhnout svůj stín na nějaké místo. Proto je všude a nemá problém s časem. Zato vy, malověrní, kupujete hadry za tisíce a děláte si selfíčka i na veřejných toaletách, jen aby vás bylo víc vidět na ksichtbooku. Jenže nejste prostě dost známí a nikdo si na vás ani nevzpomene!

Uctívačka pyjů

30. července 2019 v 21:19
Tak tedy Houbě od S.



Maggie MacTavishová umřela, a opustila tak starého vdovce Conroye. Tato zpráva mu přináší takovou úlevu, že ihned kvapí nervózně sem atam, jen aby dorazil k panu Tombovi, hrobníkovi. "Co stojí pochování mé ženy?" ptá se Conroy. "Pět set liber," odpovídá Tomb a mne si ruce. "Pět set?" drmolí Conroy, jenž křečovitě svírá svoji peněženku. "Jde to udělat levněji?" "Dobře," odpovídá pan Tomb, "nejlevněji to mohu udělat za tři sta liber." "Můj Ty Bože!" kvílí Conroy, počítaje svoje peníze, "Byl bych radši, kdyby ještě žila!"

Mezitím kdesi v jižním Sussexu stojí u kamen nějaký od pohledu mrzák, starý, šlachovitý, spráskaný jak pes a spěšně připravuje oběd pro svého podobně starého kámoše, Buffala Trávu. "Senza, brachu!" říká staroch, který odešel od dřezu a sedl si, aby si vyčoudil pár cigaret marihuany. "To je ten nejdivočejší recept, který jsem kdy zkoušel." "Prima kámo!" říká Buffalo Tráva v mračnu kouře. "Jaký je to recept?" "Je to salát, člověče!" říká starouš. "No bezva - říkáš salát!" souhlasí Buffalo Tráva. "Jak ho připravuješ?" "Je to strašně jednoduchý, kámo!" říká starý, "nasbíráš hlávkový salát, rajčata, okurky a mrkve, potom to smícháš a hodíš do toho nějaký LSD, ustoupíš a sleduješ, jak sebou ten salát sám lomcuje."

Pit a Pat jsou náhodní sourozenci, dvojčata, žijící v malém městě blízko moře, řekněme v Newquayi. Pit je ženatý a Pot je svobodný, ale vlastní malý veslový člun. Jednoho dne Pitova žena umře a o pár dní později se Potův člun potopí. Pot jde o týden později po ulici a potká tam paní Godballovou, biskupovu ženu. Paní Godballová si splete Pota, veslaře, s Pitem, který právě ztratil ženu. "Je mi té tvé ztráty tak líto!" říká paní Godballová. "Ó děkuji Vám!" odvětil Pot, veslař, "ale mě to není vůbec líto. Ona byla shnilá stará bárka již od počátku. Měla ohromnou škvíru na předku a velkou díru vzadu, která se zvětšovala pokaždé, když jsem ji použil. Smrděla rybinou a měla ve zvyku pořád propouštět vodu. Její spodek byl skutečně silně poškrábán a kdykoliv nastal vítr, nebylo bezpečné být v její blízkosti. Poslední týden se tu potulovali tři chlápci a chtěli se rozveselit, tak jsem jim ji půjčil. Řekl jsem jim, ať si to s ní klidně rozdají, ale ti tři idioti se do ní zkusili dostat naráz ve stejnou dobu. Samozřejmě, že se rozpukla vejpůl. Nyní je pryč, a já z toho mám radost!"

Investoval do ní tisíce

30. července 2019 v 1:35
Tento krásný večer se může stát velice zásadní změnou ve tvém životě, pokud jsi dostatečně odvážná na to jít dál, podobně jako šíp, až ke skutečnému středu svého bytí. Ty jsi prostě svědkyně, prázdné zrcadlo. Letíš jak orel, máváš bičem, rozhodnuta neustoupit v ničem. Očividně se chceš stát paní svého života! A bylo to milé od měsíce, že ji osvětloval, když jsem ji onehdy zahlédl. Schoulenou pod schody... Tehdy jsem si hned všiml jejích rukou. Říkal jsem si: Jen se podívej, jak jsou jemné! Opravdu andělské ruce! Hluboko jsem zvrátil hlavu a pozoroval rozmanitá mračna, která - lehčí než já - těžkopádně letěla s větrem. Došel jsem tak k ní, k plakající. Přitom jsem pevně stiskl ruce, takže jsem ovšem tu nádheru škrtil. A umíte si představit, že nejsem tak slabý jako vaši nabíječi. Protože se rád mlčky dívám na hvězdy, pomalu mi vyšly na nebi hvězdy.. a ty úplně zastínily, co se stalo s tím jemným krkem!

Dnešní večerní článek bude věnován jedinému muži v historii, který se smál ještě před tím, než se řekl vtip. Jaká důvěra, viďte. Byl to weirdo nejhrubšího zrna a můj dobrý přítel z mládí! Říkali jsme mu Melvin, ale myslím, že se ve skutečnosti jmenoval Houba. Už v patnácti byl hipík a v pětadvaceti v ústraní kobky bohužel umřel.

Bývaly tu a stále tu jsou chrámy

29. července 2019 v 0:09
Otec Prstík měl menší potíže se šestnáctiletou blondýnkou a policií. Ihned zašel ke svému právníkovi, Borisi Bleblemozkovi. "Jestliže tento případ vyhrajete pro mě," říká Prstík, "dám vám tisíc dolarů." "OK," souhlasí Bleblemozek, "přiveďte mi nějaké svědky." Otec Prstík se pídí okolo své farnosti a nalezne dva opilce a starou brécu jako své svědky. Ti před soudem vypoví správný příběh a otec vyhraje spor. "Vyhrál jsem vám tuto soudní při," říká Bleblemozek. "Co bude nyní s mými tisíci dolary!"
"OK", odpoví otec Prstík, "jen mi přiveďte nějaké svědky!"
Na jednom vkusném večírku v Hollywoodu potkal šejk Ali Baba, nesmírně bohatý olejový milionář, Brendu Bleblemozkovou a šíleně se do ní zamiloval. Šejk Ali Baba přišel k jejímu manželovi Borisi, právníkovi, a odvedl ho do klidného koutu. "Musím se s vaší ženou vyspat," říká Ali Baba, "a na oplátku vám zaplatím její váhu ve zlatě." Boris váhá a pak trvá na tom, že bude potřebovat pár dní. "Abyste si rozmyslel uzavření obchodu?" ptá se Ali Baba znepokojeně. "Ne, ne!" křičí Boris, "abych ji vykrmil!"

Jablko vždy dopadne na zem

26. července 2019 v 20:55
gdsgds

Ke své lítosti jsem ji oprcal

25. července 2019 v 20:55
gfdsds

Hloupá hádanka

24. července 2019 v 20:34
Možná dosud jste duchaplné a zcela počestné, ale teď si představte, že vás svede naprosto zkušený děvkař.
Teď přijde ta hlavní závada: jste třeba zbožné a uctivé, a jak víte, děvkaři jsou z vůle osudu namotávači. To je pramen tisícerých drobných nepříjemností. Naletíte jim jak houseři na rohlík, protože si ve své čisté mysli neumíte ani představit, že by někdo tak zkažený mohl existovat.
Co že se vlastně stane? Che che, já to čirou náhodou vím, takže vám to raději řeknu, protože vy to zaručeně nevíte (jinak byste se sotva nechaly opíchat)... Tak tedy nic hezkého - budete brzy jenom plakat, noci a možná i dny zasvětíte dětinskému pláči, abyste mohly vůbec fungovat. Ale i když si po čase vypláčete spojivky, nikdy to z vás kompletně nevyjde, nikdy, tedy nikdy v tomto životě, pokud máte aspoň nadprůměrnou integritu. Pokud věříte v další životy, tak nejspíš ani nikdy v tom příštím.
Já jen, abyste byly připravené.

Vybírat znamená cokoliv

23. července 2019 v 19:43
Takže jsme tu zase. Hlasíme se z opravené válcovny plechu. Sedím na vrátnici a zamýšlím se. Jen se zamýšlím, neříkám, že myslím nebo snad generuju myšlenky! Nejsem stroj, i když upřímně, byl bych radši strojem, nějakým tichým vysavačem, než abych neustále sledoval ta dramata, která se mi denně odvíjejí před lhostejným okem. Takže jak tu tak sedím, říkám si. Co ta váza na stole. Proč tu je? Protože je v ní kytka? To asi sotva. Ale kytka tam přece je. Jaká kytka? Nějaká červená. Dejme tomu, že je to pryskyřník. Proč tu tento klasický výkvět solidního vkusu trčí ve váze? Protože ho tam asi nějaká stará panna vložila. Nejsou tu žádné mladé holky, proto si myslím, že to byla uklízečka. Nebo někdo takový.
Každopádně je tu a vydává vůni. Jelikož mám citlivý nos, působí na mě vůně toho červenéhu květu dotěrně, až agresivně. Cítím ji bohužel za chřípím a později dokonce někde dál, ještě v nosohltanu. Říkám si, co asi vede některé lidi k výrobě parfémů... a odpovídám si, že je to požitek z vůně květin. Požitek, všimněte si toho slůvka. Někdo si užívá, jak agresivní vůně útočí na čivy v nose... Nevyjadřuji tím, co píšu, ani stín povýšenosti nad výrobci parfémů. Jsem dalek někoho shazovat, to se nebojte, jen vyjadřuji údiv nad tou skutečností. Jedinec, jako třeba proslulý výrobce parfému, se snaží dokazovat svou důležitost tím, že na trh uvede novou značku vůní. Ale mně jsou všichni Lagerfeldi a podobné vymyšlené primadony celkem u řiti. Seberealizaci prostřednictvím vůní nechápu. Připadá mi, že je to stejné, jako když se moucha snaží prorazit sklo, zatímco vedle je otevřené větrací okénko. Rozumím částečně, že sebezdokonalováním se vytváří pozitivní hodnoty, ale proč jako stříkat na sebe nějaké matoucí, umělé vůně, rozostřující rozlišovací schopnosti, všecky ty španělské mušky atp., když v živočišném světě jich je prakticky neomezeně, tomu už moc nerozumím. Pro mě jsou tihle parfémisti obyčejní frajeři, jimž je třeba srazit pyšný hřebínek a zlámat jim perutě. Jako by na světě nebylo dost problémů. A všechny ty nejrůznější problémy a překážky vnímáme jako bezpodmínečné průvodce každého z nás. Přitom ve skutečnosti je to docela jinak, no ne, holky? Ve skutečnosti představuje nepříjemnost anomálii, ne normální věc. Stejně tak jako se říká, že všichni lžou, ale to vůbec nic nemění, protože nikdo nikoho neposlouchá... vaše výmluvnost sice může druhé lidi zajímat, ale teprve až v poslední řadě. Jsem přesvědčen, že všichni, stejně jako vy, jsou zaujati téměr výhradně vlastními problémy, sami sebou, a proto dobrý posluchač, jemuž lze vše svěřit, představuje opravdový poklad. Nemusíte se mnou souhlasit a být vámi, ani se mnou nesouhlasím - jinak vás jistě stihne utrpení. Teď už však pa, to by pro dnešek stačilo, řekli jsme si dost!

váš kašpárek stuprum

Jediná svoboda je volba

22. července 2019 v 21:02
Čím dál víc kolem sebe si všímám, že na světě běhají jakési povznesené osoby, které ostatní burcuji k všeobecné lásce a nabádají druhé k odpuštění. Ovšem v hloubi duše jedinec nedokáže pochopit, proč by odprošoval ty, jež nenávidí a proč by měl mít rád ty, kteří jsou mu lhostejní. Jaký prospěch z toho má? Získává tak ne přirozené, nýbrž vynucené štěstí. Osud každého jedince je opravdu již předurčen, ale neexistuje jen jedna varianta, je jich nekonečno. Tam v dálce žádná mez není, děvčata.

Ojetá

21. července 2019 v 21:21
Bylo nádherné ráno, jasně rudé paprsky vycházejícího slunce se přehouply přes kopce. Ležela v postýlce jen v kalhotkách, oči přimknuté. Vánek jemně rozčechrával její kudrnaté vlásky. Zatím mu nervy planuly touhou se jí znovu zmocnit. Měla přijít bouře sexu, která by je ochladila, avšak nepřišla. Místo toho zazvonil budík v telefonu. Ohnala se po něm, aby ho vyslajdovala, ale když začal znít nějaký vyzváněcí tón od Aviciiho, rychle se podívala po displeji trnouc nepříjemnou předzvěstí, co asi se během jejího spánku ve světě přihodilo!

"Čau, tu robert Ozvi se deme kalit."

Po tváři ji přelétl blažený úsměv. Tak přece si dnes užije kalbu. Pokud se pod nějakou nejapnou záminkou dostane z domu.

Na ulici panovala tma a vlhko, šla po kluzké cestičce ponurým lesem. Skoro všechno listí již opadalo, a odkrylo tak šedé kmeny polomrtvých stromů. Uprostřed tohoto chmurného močálu vytáhla cigaretu. Vlastně se jí nechtělo kouřit, ale starý zvyk říkal, že musí? Musí? Odkdy se pro ni stala cigareta povinností? Pravda, kouřit po ránu na lačný žaludek je docela odporné. To dříve ve veselé společnosti přinášela cigareta potěšení a zároveň přinášela jakýsi symbol módy, stylu, ale svátky končí a začínají šedivé, deštivé dny s kalužemi trpkých problémů. A každičký problém několikrát zakousla cigaretou a doslova si říkala: teď si zakouřím, odpočinu si a znovu se ponořím do té nudné rutiny. Do očí se jí dostal kouř cigarety, takže si je na chvíli zakryla rukama jako ukřivděný chlapec. Jednou se všechno omrzí. Když v tom se, jako na potvrzení jejích myšlenek, zákeřně ohla větévka břízy a bolestivě ji udeřila do tváře, potvora. V zuřivosti ji zlomila a mrsknula ji stranou. Zůstala viset na stromě a začala se rozhoupávat a poskakovat jako paňáca. Jakoby demonstrovala veškerou neschopnost cokoliv na světě změnit. Teskně se ubírala dále. Pokáždě, když se pokoušela se světem bojovat, se jí zpočátku poddával, povzbuzoval ji, ale potom jí dal pěkně do nosu. To jen ve filmu hrdinové směřují k cíli, zatímco za sebou zanechávají spoušť. Ve skutečnosti tomu bývá jinak - život se podobá ruletě. Nejprve člověk vyhraje jednou, pak podruhé a potřetí. Považuje se již za vítěze a zdá se, že celý svět strčí do kapsy, avšak v konečném součtu se vždy krčí v poli poražených. Člověk je jen sváteční husou, kterou vykrmují, aby se pak mohla upéct a sníst za zvuků veselé hudby a smíchu. Zmýlila jste se, paní, to není váš svátek. Zatímco se topila v těchto neveselých myšlenkách, došla až k moři. Drobné vlnky zlostně okusovaly písečný břeh. Stála tam už celá skupinka, notně podroušená. Robert, Patrik i Venca. Moře na ně nepřívětivě válo studenou vlhkost, ale bylo jim to jedno. Jakmile se objevila, vydali se směrem k ní. Začala se mechanicky svlékat. Vykrmení racci se líně procházeli po břehu, zatímco se její otvory zběsile plnily vilnými, alkoholem posilněnými údy.