Srpen 2019

Nestydatá, proto nevycházela z blaženosti

31. srpna 2019 v 21:21
Povězme si to bez vytáček... Žít déle než do čtyřiceti je neslušné, hanebné, nemravné. Kdo žije déle než do čtyřiceti? Odpovězte upřímně a poctivě! Povím vám, kdo: hlupáci a lumpové. Proto vás nabádám, milé slečny, abyste si ufikly kebulku před čtyřicítkou. Tou dobou já už budu mrtvý mnoho let!
Jestli prohraju, bude to proto, že jsem sráč a jestli jsem sráč, tak je to proto, že měsíc svítí na sráče! Sviť na sráče!
Ale někdy myslím na Osudovou. Zavřu oči a tu ona je zase táž, jaká bývala: je sykotem páry, cinkotem šálku, kterousi noční hodinou a příslibem odpočinku.
Jste teď zlobivé holčičky, které kouří a šukají, ale co se stane, až vám bude čtyřicet? Ze zlobivých holčiček se stanou otravné kurvy. Takže buďte rozumné a dejte šátečkem planetce! Dokud je ještě čas. Dokud se vrší mráčky a neprší. Až se otevřou průrvy v mracích, pak vás déšť smyje. A to už zde zbudou jen chrobáci a krysy, jen ti přežijou tyranii stvoření!

Nesmírně potěšena, zapadala do podušek se stenem

30. srpna 2019 v 21:21
Každý den si věštím tarot, protože je to trendy! Včera to byl mág, dnes:
Měsíc představuje vaše sny a fantazie, které nemají reálné základy. Když se podíváme v noci za úplňku na Měsíc, jak krásně svítí na temné obloze, je to klam a mam, protože jde o pouhý odraz Slunce, a ne opravdovou zář. Měsíc je temná planeta. Nikdy nás neohřeje a nebude svítit na cestu jako Slunce. To platí i ve vašem životě, vždy si musíte uvědomit pravou skutečnost. Nepodléhejte vábení pěkných věcí, ať vás nečeká hořké rozčarování. Jednejte střízlivě a vezměte rozum do hrsti. To, co máte nebo prožíváte, je skutečné a pravé - nic víc, nic míň. Měsíc vypovídá o podvědomí, snovém světě, představivosti, výkyvech nálad, intuici, okultních silách, halucinacích, skrytých tlacích, klamu a tvořivosti. Naznačuje více o tom, jaké je naše podvědomí, sny, jaké máme iluze, jaká tajemství, jak procházíme bouřemi, nejistotou, jak se vypořádáme s klamem, s neštěstím či smůlou, které potká milovanou bytost, nebo s emocionální krizí.

Citím se vždy lépe, už jen proto, že se ve výkladu neobjevuje nic negativního. Jen upozornění na možné uklouznutí, na zcestí! Samozřejmě online taroty asi nemají takovou moc jako ty papírové. Ale i tak mi zlepšují náladu. Pro někoho, kdo je na tom s náladami jako kočka, což mi nehrozí, ale představují vítanou pomoc!

Probudila se teprve při orgasmu

29. srpna 2019 v 21:21
Někdy mám fakt šílené sny. Dost často se při nich probudím zborcený potem a nateklý jako přezralá švestka a doslova musím přesvědčit sám sebe, že nenesu vinu na tom, že během těch pověstných REM fází pohlednou copatou dívku vyvleču do trnkového křoví a vpálím ji ránu z pistolky do týla, přičemž kulka tlustá jak palec u nohy sumisty ji rozbije lebku a omítne větve a listy jejím mozkem a krví. Mhouřím přitom oči a snažím se zapomenout, jenže to nejde. Už je to vpálené do neuronů, obraz masakru se tam zapsal šarlatovým písmem a celý den či několik dní je pak ona střelená terčem mých myšlenek. Přivolávám ji bezděčně jako mouchy k hodokvasu. Vyzývá mě, ta svůdnice, ke hře - a přece ví, že vždycky vyhraju. Lépe řečeno, že nemohu prohrát, protože nechci, nechci na ni zapomenout. Je pro mě totiž dočasně osudovou ženou, aspoň těch pár dní, dokud se mi v mysli nezformuje obraz jiné, lepější a čerstvější.
Snažím se usnout, ale brada se mi stále třese. Její kočičí oči prosí o život, ale jsou vždy umlčené. Při popravě v trnkovém křoví. Zesnulá je ihned, ani nevzdychne, nezalká, nezařehtá jako kobyla. Cokoliv kdyby. Kdyby projevila nějaký soud nad mou krutostí, budiž, snad bych se mohl se sebou snadněji smířit. Takto se to stane - jako ve snu - a já vím, že příště se to stane znovu.

Její ruce držely se křečovitě jeho údu

28. srpna 2019 v 21:21
Někdy se směji inzerátům, které zní ve zkratce: Hledám vztah, nemám zájem pouze o sex, chci vztah.
Či český oblíbený: Hledám prince na bílém koni. Ale mnohdy přijede pouze kůň. A to si žena uvědomí az časem. Sama nenapíše, co nabízí, pouze v hádánkách to, co chce. Ano, máš krásné tělo, jsi nádherná, inteligentní a chlapů můžeš mít za den třeba dvě stě. Ale na vztah musíš být pokornější, jenom tak dobrého chlapa neulovíš. To dá zabrat i kundičce.
Pokud jde o můj soukromý názor na ženy, doporučoval bych každému upřímný nadhled F. R. Čecha. Něco jako:
Žena sex hodně komercionalizuje, no dělá z něj jako obchod, ne každá, posluchačky, které poslouchají, treba ne, mluvím o některých případech, stane se.
Když je zamilovaná, tak chce sex, protože to k němu patří, ale že by po něm prahla?
Ve filmech říká věty, které vymyslely chlapi. Ti neví, co by ženská opravdu řekla, a říkaj si... chocho, ty budeš čumět, hochu, co by možná ženská řekla...
Jinými slovy neříká nic převratného, negeneralizuje, i když by možná chtěl, staví se do tiché opozice, aniž je za rebela. Nemůže o ženě povědět nic zrovna negativního, ale klady na ni taky snadno nenalézá.
Ten rozhovor s ním, když bylo téma o MeToo v kurzu, je poklad našeho "investigativně-salónového" žurnalismu, fakt že jo.
Byl bych na to pyšnej...
Kupříkladu stuprum taky má hlas a jazyk a hlasivky a všechno, co k řeči patří. S jedinou výhradou - nemá potřebu mluvit. Ani o babách, ani o jejich brance do ráje.

Obemknul ji kolem ramen

27. srpna 2019 v 21:21
Piju v Atlantiku, kdosi mi kdysi dávno ukazuje fotku. Pamatujeme si lidi podle oblečení, a podle míst, kde jsme je viděli, takže tu osobu, kvůli které mi ji ukazuje, nejdřív nepoznávám. Je neskutečně hubená. Její tvář je jedna černá koule potu, velké bílé oči má podlité krví a lezou jí z důlků, jako kdyby chtěly pryč od smrtících promile v lebce za nimi. Pak si uvědomuji, že je to Sára. Moje bejvalka. Bývala fetkou, když jsme dupali, ale dala se na vědu. Jela po vejšce do Kolumbie, kde se věnovala ozařování makových semen s cílem zušlechtit produkci drog. Říkalo se, že vyvinula nový druh, majam, který údajně byla v prvním, zavařeném stavu, ještě než vykrystalizuje, dvakrát silnější než jakýkoliv známý heroin. Sám mám dost bohaté zkušenosti s těmito už ne zrovna rekreačními drogami, a proto mě ani nepřekvapilo, že se tam, daleko ode mě a od jakéhokoliv zbytku lidí, kterým na ní záleželo, doslova ufetovala s křováky k smrti.
Vzpomněl jsem si na ni, protože akorát dneska by měla narozky. Třicet šťastných let.

Tažena silou nezdolnou

26. srpna 2019 v 21:21
Když člověku dojdou síly, obvykle to bývává tak, že najednou ve svém nitru objeví nedozírné krajiny veselého cynismu. Nebo třeba úplné zhovadilosti. Takže se buď z vyvrhelů osudu můžou stát jo nějací lidi, nebo hnusní lidičkové, jak to tak většinou končívá. To jsem si znovu zopakoval, když jsem onehdá uviděl Cihlu. Stál před vlezem do nějakého multifunkčního stavení, snad nějakého rekreačního střediska nebo aspoň nákupního centra. Těžko říct, co to už mělo představovat, nicméně byl tam Cihla, ten nejméně pravděpodobný stavitel či investor do něčeho, co by mělo něco společného s místem, kde se setkává a utrácí finance víc lidí naráz. Stavba a zařízení tohohle podniku mohly stát nebo třeba i stály tak sto milionů. Pro mě to byl samozřejmě jen kus pozlacenýho hovna. Protože Cihla byl pro mě rektum, odpadek, morálně úplně zkažený člověk.

Když se mě kdysi zeptali, co na něj říkám, odpověděl jsem upřímně:
"To, co všichni ostatní," povídám, "stojí za hovno."

Jseš povýšen nad utrpení?

25. srpna 2019 v 21:21
Její hrdlo se podobalo vývěvě. Vzala ho hlouběji, než se jí podařilo kdy předtím. S vyuužitím všech kouzel, jež ovládala, hnala ho stále výš a výš. Byl jí vydán zcela na milost a nemilost. Otevřel oči, aby jí mohl pozorovat v akci. Pohled za všehny prachy. Bože, to je fantastický. Ano, ano. Ale, a to velké ale, něco nebylo tak docela v pořádku... Sála sice nepředstižně, tak jako nikdy, jenže z výrazu jejího obličeje nebyla patrná ani jediná známka mu pohledem odpovědět. Zaobírala se jeho přirozením v naprosté tichosti. Erekce začínala postrádat naběhlosti. Zděsil se, protože nedýchala. Nedýchala, protože byla mrtvá. A v chladných ústech držela jeho vyděšěný úd.

Barokní typ - kozy a zadek

24. srpna 2019 v 21:21
Jak jste tu některé naznačily, barokní typy jsou evropskými muži vyhledávaným typem žen alespoň ve Střední Evropě. Nic bych za to nedal, ale vsadím se, že i v anglosaských zemích se rodí a jsou zde vyhledávany zase jiným typem chlapíků. Znal jsem takhle jednu holku, co se jmenovala Barokní Marie, nějakou blogerku, jejíž dlouhé boky zpívající k zemi země tu píseň zasvrbění, kdy ji tlačila pipka, lehce odrážely, asi jako pták, co zpíval jí mezi haluzemi, rozuměj, mezi škvírkami.
Její ruce, poměrně silně poskládané na ženu, zvědavé se vzhůru natahovaly, kdykoliv čekala na Nabíječe. Její prsa se nadýmala.
S chvěním Evy, nežli poznala svého milého, přijímala laskání jiných borečků.
Ale to už je slyšet její divý smích.
Její a jejího těla, když zas jednou rozkvetly po ní fialky po stiscích něčích.

S okem upřeným na její mušli

23. srpna 2019 v 21:21
Kdysi jsem byl v Olomouci v ZOO. Mají tam úžasnou zahradu. Odevšad je slyšet smích děvčátek a vřískání chlapců. Lístky jsou za pakatel, pečovatelé přívětiví. Všecko je doslova procházka růžovým sadem rozmarů a splněných přání, tedy až do okamžiku, kdy dojdete do blízkosti jámy, v níž se vězní medvěd. Do chvíle, kdy se před vámi medvěd zastaví a obrátí se čelem, když ho spatříte takového, jaký opravdu je. Není to taková ta živá zdechlina pro obveselení v pražské zoologické zahradě, ale pravý lední medvěd, ten z grónského erbu, obrovský, třičtvrtě tuny svalů, kostí a zubů. Má nesmírnou, životu nebezpečnou výbušnou sílu. Je to dravec, který existuje asi tak dvacet tisíc let a za tu dobu poznal pouze dvě kategorie savců, sebe sama a pak kořist, potravu.
V tu ránu, a ne protože je pět pod nulou, chloupky na pokožce znecitlivělé zimou zježí se vám jako ježkovi bodliny. Poznáním, čím jste proti němu. Proti bestii.

Skoro se ostýchám líčit jejich rande

22. srpna 2019 v 21:06
Někdy mám divný, nepřirozený pocit, že člověk je svým způsobem vesmír, sluneční soustava pozorovaná z jiné galaxie. Štráduju si to takhle kolem osmé večer ožralý vedle nějaké maminky s děckem v kočárku a prostě na ni vybafnu. Co udělá ona? Začně utíkat, normálně se obuje pěkně do pedálů, kdyby je moderní kočárek měl a valí se hlava nehlava po chodníku ode mě pryč. Maminky už mě znají. Dávají si bacha. Vědí, že je můžu strhnout a ani batole je nezachrání. Tělo si žádá svoje, zvlášt když žádost je má silná stránka.
Představuji si to dál docela živě. Tak předně znásilnění je vesměs jednoduchý zákrok. Automaticky bych ji roztrhnul blůzku a podrpsenku, aniž bych zvažoval, jestli to chce nebo ne... Ale co když maminka šok z nenadálé nevyžádané soulože nevydrží, co když zkolabuje, její víc a víc ochromené dýchání se naruší a ona začně mrtvolně tuhnout? V posledních okamžicích před smrtí je to samozřejmě velké divadlo. Cuká se to a škube, trošku se podobá těstu. Potrhaná tvář končí v modré až plátnově bílé. Zvedám se, strkám ptáčka do kalhot, zapínam zips, klátím se dál ulicí.