Říjen 2019

Jsi nebo nejsi anděl?

31. října 2019 v 21:01
V bubnujícím temném dešti slyší jenom pištění pneumatik na silnici. Očima sleduje mladé holky. Jdou, skryté v deštnicích, jako pohybující se odrazy světel v oknech. Snaží se všechno zaměřit na chůzi, ale rozpytule ho představa těch dívek, těch, které nenvidí. Zkouší zkusmo, jestli nemá zlomené koleno. S drsnou, bezohlednou potřebou zjistit, co s kolenem je, našlápne na něj. Je to teď to jediné, co má. Sune se dál snaže se nemyslet na nahá dívčí těla. Jen ta hrozná bolest. Koleno mu působí strašná muka. Způsobuje mu slabost. Takové trápení z člověka vysaje ducha. Ulice. Stříkačky. Snaží se nesmyslet.
Nepřekoná plot, toho se bojí nejvíc. Už je blízko, pak ještě blíž. Až prsty projede oky v pletivu, usměje se. Tři a půl metry vysoké ocelové pletivo a nad ním metry drátů. Celé měsíce plot poměřoval a počítal, že ho zvládne, jenže počítal s oběma nohama. Nutí se potlačit vztek, ba i řev.

Jste jako šamanky, kteří předpovídají z bobků osud.


"Lízel mi špičky bot," řekla.
A on to udělal, prostě se sklonil a lízal a lízal.
Vrhla na mě samolibý úsměv. Byl to samolibý úsměv.
To už jsem se nevydržel a vykřikl: "Já tě zabiju, ty kurvo!"
Šáhl jsem si na pásek, vymotal ho z kalhot a s páskem přeloženým nadvakrát šel směrem k ní.
Její zázračná zadnice zářila v mém duchu.
Obrátila se k útěku.

Bludná duše ztracena

30. října 2019 v 21:14
Celkově se máte dobře. Máte kluky a pícháte si, kdy chcete. Ale co já? Mi zbyly jen slova. Se slovy to není jednoduché. Mají moc, ale mohou být ošidná. Člověk si na ně musí dávat pozor a používat je správně, aby mínila to, co mají. Aby to neskončilo tak, že bloudíš otřeseným městem a slzy ti kreslí cestičky na tvářích pokrytých prachem jenom proto, že jsi klukovi napsala SMSku, která vyvolala rozchod!
Nejprve si uvědomte, že nenávist je dobrý začátek. Vemte si nožík do zubů a představujte si, jak mu vypíchnete obě oči, hezky jedno po druhém. Cítite ten krvetok? Ocelový bodec mu rve šlachy, než rozdrtí nervy. Ten potůček, který se pod ním rozleje, než do něj klesne? Vložte do té myšlenky všechnu sílu. Myslete na ni tak mučivě, že div neomdlíte.
Dokud se nerozesmějete, nůž vám tehdy vypadne z úst.
Po pár měsících výcviku z vás bude Žolík.

Mandarinkové světlo

29. října 2019 v 21:03
Určitě mi věříte, když nesměle uvedu, že se trošku znám v chlastu a podnicích, kde se chlastá. Pak mi tedy dáte za pravdu, že to s vámi myslím dobře, a sami tu pravdu stvrdíte tetováním ve tvaru srdíčka na vaší bradavce. Och ano, to je běžná výbava pornoheček a nově mých ctitelek, vím to, neboť mi to říkal kámoš, který houfně sleduje porno, a to nejenom české. Mají tam poníky, kotvy, a kotvy jsou obzvlášť směšné, když si uvědomíte, že samy mají některé nosy jako kotvy, pak taky tužky nebo rětězy, křídla, celkově se tam objevuje celá mytologie od prokletého Kaina až po pátera Knoxe, a někde uprostřed je historie šíleného Araba Abdula Alhazreba, tvůrce zapovězeného Nekronomikonu, nejděsivější knihy, která kdy byla člověkem (byl-li jím) sepsána.
Vtip je v tom, že tyto božké listy sleduje víc než osm žen, z toho čtyři jsou prokazatelně na vozíku a dvě mají předkus nebo embolii. Zbývají dvě samičí kusy, pro které bych bych ochoten zaprodat se. Nechal se obřezat nebo snědl vlastní výkal (eh, to už jsem kdysi udělal, ale to mi laskavě promiňte, když se tím výkonem na těchto ctěných stranách nebudu chlubit). Chcal jsem běžně do kalíšků s pivem a pil je, nebo je nechával pít své přítelkyně a.. dál už to nerozvádějme. Chci jen naznačit, že jste v dobré společnosti, kam každá skautice nenajde vchod a že pokud nemáte v internetovém prohlížeči zapnutý rodičovský zámek, asi byste o tom měly začít uvažovat.
Protože já budu už jen horší. Budu tu psát, co můj zmatený, krvavý orgán plující ve směsi chlastu a výparů čikuli, a bude mi u pičky, jestli mě blog smaže nebo zabásne. He-he. Víte, co bych za to dal, kdyby někdo šel tak daleko ve svém zájmu o psaní a slovesný projev, aby zavíral živly hlásající nějakou slovní nenávist? To bych skoro myslel, že jsme zase v šedesátkách a že málem, kdybych jako vydával knížky, bych měl emigrovat. Počkat.. eh-hehehe.
Nakladatelství Neser mě. Vlezem do krbu a vylezem s kočičím bobkem v puse. Ježíšku, to by bylo na Pullitzera za prdel...
Zavírat. Katr za sprostá slova. Pět let za obrušování hrotů jazyka...
Ale teď vážně.
Zavírat se nebude. Ne v dohledné době. Zato přiletí od Turků bomba. A vy všechny, moje nejdražší ženy, uhynete!
To jsem si tak jen vzpomněl na jednu historku.
Byl jsem tak s jednou slečnou, ještě v Čechách, kdesi v kině. Byli jsme oba hrozně osamělí. A vzpomněl jsem si teď, protože vzpomínání je výlučně určené chudým a osamělým. Ona tichá, nesmělá jak trezor na klíček v domě pracháče. Já zas absolutně na sračky, někde na flunitrazepanu, s nevím kolikátkou v žíle. Někdo se tam rozesmál, ona taky a pak i já, i když jsem nechápal, čemu se smějí. Šlo o nějakou aluzi na jiný artovní film. Celkově byla ta atmosféra ohromující. Rádoby intelektuálové, takoví ti pisálci na ČSFD, ona, dva rejžové a já. Ona byla opravdu dobrá, měla rády ty artovní, všeanicříkající filmy. Znala je na paměť. A hltala nové. I komixy znala jako málokdo. Byla i fakt roztomilá v šukačkách a já do ni dával hodně, byla vždycky rozházená všemi úhly - jak kostky neposedného dítěte. Ty tuhá stehna, bílé tělo, kůzlecí prsa, dala se na ni snadno vypěstovat závislost a já se málokdy udržel. Celkově se jí dalo vytknout máloco i po stránce sociální. Jenže jak už to tak smysl pro drama chce, já utíkal pít, protože mi ještě trošku chybělo, vždycky mi ještě trochu chybělo a chybí, a potkávat nové sukýnky příliš nepokrytě. A ona se jednoho hezkého zářijového večera předávkovala se a k tomu si podřezala žíly. Když v takovém stavu najdete někoho, kdo je vám blízký, zhroutí se váš miniaturní svět.
Od té doby nechodím za holkami, piju dál, to se ví, ale s holkami už se moc ani nebavím. Stačí mi čumět do výstřihu, sem tam pronést sexistickou poznámku. Jako že kazí duši nebo tak něco. Ale jsem už ten hodný. Jedna lekce mi bohatě stačila!

Přerostlý cherubín

28. října 2019 v 20:59
Věřte, je-li u nás těžko nepsat satiru, ještě tíž je satiru psát.
Byl vysoké postavy, širokých ramen, byl ohromný, nápadný, hlučný, byl oděn jakýmsi pláštěm barvy kaštanové, skutečným šatem piráta, spodky široké jako sukně spadaly mu na paty. Lysý a přece kosmatý, čelo maje zbrázděné, oko jasné, tváře ruměnné, kníry bezbarvé a svislé, zosobňoval v sobě vše, co čteme o starých vůdcích. Tento kolos se špinavýma nohama z paměti tahal veršíky z divadelního představení, jež včera zhlédl.
Ale kalme na toho chuja, na realistu, na typ myslitele. My jsme nemocní, a jako takoví musíme být mimo běžná měřítka mocnosti. Nemůžeme soupeřit s Piráty, ale můžeme být TOP 09. Chtěl bych k vám dnes promluvit poněkud netradičně o mládenečcích. Varovat vás, poučit. Těžko se mi o tom mluví. Ne že byste neměly dost příležitostí si jich všímat na diskotékách. Rád vám věřím, že je vymetáte jak zkušené právničky. Jenže jak se říká, opatrnosti není nikdy dost a přestože váš chlapec o vás neprojevujete gigantický zájem, radši se stýká s kluky na pivo a vepřovou kotletu, neznamenáte to ještě nutně, že musíte nebo vůbec můžete ve změti zhulenců a pijáků průměrné, laciné párty narazit na prince vašich snů. Vlastně by se příliš s pravděpodobností neshodovalo, kdybyste ho jako náhodou pocákaly křídly a zatáhly ho na hajzlík s ujištěním, že mu to sáčko zaplatíte, kde byste mu prokázaly blowjob a nabídly pipinku k snědku.
Něco o tom vím, když řeknu, že láska naučí i osla tancovat.
Ale právě proto jsem zde. Abych vás držel při zemi. Abych vás objal, políbil na čelíčko a pošeptal vám: Nebuď husa, ten ti nestojí za rozpité oční stíny a díru v srdci!
Vaše ohanbí nestojí za to, aby byla vláčena kalem a bahnem chlapa s nízkou povahou!
Nebuďte děvky, znejte svou cenu, neplaťte za sex každému chocholouškovi po koncertu metalové kapely ve Zlíně, chcete-li, radši jdětě na ulici šlapat... To je čestnější. Dívejte se na to čistě lidsky, budťe jako stuprum, neboť já jsem připraven kdykoliv zemřít, ale ne proto, že jsem vykonal vše, co mi bylo uloženo, nýbrž proto, že jsem z toho nic nevykonal a ani nemůžu doufat, že z toho něco kdy vykonám. Je mi to všecko šumák, a proto se cítím jak Spejbl. Vždycky stopro cool. Naprosté sebepoznání. Sebevědomí. Objem schopností sevřít v ruce jako míček. A když selhat, tak největší porážku přijmout prostě jako něco známého, jako sex s vaším ex, a tak si i v tom zachovat pružnost a důstojenství.

Štěstí se násobí

27. října 2019 v 21:11
Černá je jeho oblíbená barva. Vždycky, když na něj padne pocit, že je život příliš komplikovaný, když ho všechno ubíjí, najde si kasino, sedne k ruletě a vsadí všechno, co zrovna má, na černou. Veškeré své starosti tím zredukuje na jediné zatočení kola rulety. Když vyhraje, odejde z herny s tolika penězi, že si za ně může pořídit dočasný klid mysli. Nikdy neriskuje, nevsází výhru podruhé. A když prohraje, tak už doslova a do písmene nemá co ztratit.
Ale co. Vy máte co ztratit. Jste totiž doslova a do písmene ambiciózní, světaznalé slečny! Představuji si vás jako urostlé cherubínky. Úsměv nejsladší, ručky pěstěné, ušlechtilého tvaru, jemné postavy, vysoké a silné v hrudníku, abyste přilákaly pořádné cucáky! Vaše tělo je tedy porcelán a bělost vaší kůže? Bílá barva na stěně je vůči vám vybledlá šeď. Kromě vysoké školy, mistrovství republiky v crossfitu a běhání maratonů vás zajímá ještě kvantová fyzika. Vaše hlasy neznějí tak jako hlasy mýchh známých z mokré čtvrti, jako škrábání smirkového papíru po kameni. Ba ne, vaše jsou nenapádné, příliš dobré pro tento svět. Jste trvalky, jiřinky, žádné brambory jako třeba já!
Neutuchající práce vás připraví pro roli matek a rozdá vám bezplatné vízum pro cesty za hranice myslitelna! Jste ženy sedící na stupních domů a nejenom domů - na stupních vítězek. Jaká to potupa by vás potkala, kdyby vám zahradil cestu stuprum. Ve tři ráno někde u metra, kde se samozřejmě tou dobou už dávno nevyskytuje, ale jen si to představte. Co byste jako dělaly? Asi by vás rychle přešel smích. Sám se směju, protože se znám. Vím, že po styku se mnou, třeba je to jen styk na několik metrů vzdálený, rychle děvčata smích přechází! Brní je i po těle, jako kdyby je do kůže bodal bezpočet ostrých hrotů. A mají jediné východisko vlastně. Pokud nechtějí přímo útočit. Je třeba se schovat. V davu lidí se samozřejmě schová nejlépe. Jenže kde je dav ve tři ráno? Chcípá to pod pultem někde. Záclona jediného okna, které z metra vidíte, je zatažená. Když už není, někdo tam jak blbec hraje počítačové hry. Když je záclona, tak div se nebo ne, zvenku prosvítá jasné světlo pouličního osvětlení a vrhá na tu bílou látku stíny chodce...
To vy už nevíte.
Ve tři ráno spíte.
Nejste žádné malé holčičky, abyste se v odřené pláštěnce promenovaly někde u metra. A hořký výraz, který nasadíte, když se přiblížím, taky nenahodíte. Ne dřív, než u vás doma obsadíte krb plyšovou kočkou...

Asi ctí ďasi

26. října 2019 v 21:12
Mnich Josip zvedl sklenku a usrkl zbylé běložluté tekutiny, zatímco přes své značkové sluneční brýle s poškrábanými skly nenápadně pozoroval, jak jeho kolega píchá Asiatku. Její šikmé oči působily ospale. Ospale a odevzdaně, jako by byla ztělesněnou bídou všech žen, které kdy chtěly být matkami a nemohly se jimi stát, protože musely prodávat svoje vaječníky nějakým nezdvořilcům...
Představovala všechna srdce, která kdy pukla bolestí. Byla teď už tak bledá, že téměř zářila. Spokojeně se usmíval, protože měl chvíli volno. Byl správcem IT sítě. Na počítače a kamery v klášteře dohlížel on. Kromě občasného heknutí Asitky bylo kolem docela ticho. Zato venku, venku byl kravál. Řev výfuků nastydlých taxíků, klaksony, stupidní pobíhání dětí z mateřské školy, všechno bylo slyšet až v hoře. Mezitím dorazil způsobný číšník a nalil mu další sklenici portského, další víno však na lačný žaludek působilo nepříjemně, a tak ho už nedopil. Korálkový podzimní déšť mžil jako by šeptem a na ulicích i uvnitř byla tma. Když vyrůstal, mžilo právě tak. Zamyslel se, zatoulal v čase. Nyní myšlenky tvrdošíjně nechtěly dostat barvu a nejak se mu nedařilo stvořit optický obraz toho, co měl ve vzpomínce.

Pitoreskní prsa

25. října 2019 v 19:58
Nedávno se stalo něco, co pořádně zahýbalo s ochrankou v klášteře. Někdo přistál, seskočil nejspíš padákem v pořádné metelici, v předsálí hory, v Olysalých brankách. Ten někdo byl náš dobrodruh. Jeho tělo bylo doslova poseto zásobníky s municemi a zbraněmi. Omráčil paralyzérem stráž u dveří a pokračoval dál, veden jedinou touhou. Hýbal se v temnotě svobodně jako nějaký duch. Nejblíž se vyskytoval ochranář Frank v hnědé, security kutně. Podél ramen nesl vidle, jakousi nápodobu trojzubce a šel neohroženě dál - i bez noktovizoru. Mnich Frank byl stará vojna, znal v hoře kdejaký kout a vymetl bez přehánění snad každou skulinku, kterou za těch osmnáct let, co tam poustevničil, objevil v zapovězených komnatách, nebo v čase, kdy měla děvčata mít večerku. Jeho oči byly za tu dobu natolik zvyklé na tmu, že když mu teď přímo před očima explodoval oslnivý záblesk a uslyšel silné prasknutí, jako když se láme hrudní koš orangutana, zprvu vůbec nepochopil, že ho zasáhl pro guerillovou válku upravený ampulomet z bezprostřední vzdálenosti, pěkně na "skelnačku"... Spojení mezi jeho hlavou a zbytkem těla bohužel už nefungovalo. Měl zlomený vaz. Ještě moment trvalo, než se jeho víčka se zachvěním zavřela.

Náš hrdopýšek získal pocit odosobnění, jako by se stal čistým duchem, nespoutaným zábranami fyzického já. Adrenalin mu bušil až v ohryzku. Studoval léta slabiny Kněžky, aby jí mohl bez problému zneškodnit. Dřív než jeho sestra umřela na mor jako kus vymrdané panenky, sdělila mu hrozná slova. Raději objeví, že ta slova lhala, a zemře, než by žil s podezřením, že byla pravdivá.
V severním křídle zapálil menší knihovnu. Mniši si trhaly vlasy hrůzou, že knihovna je pálena. Mezitím se Leona o několik pater níž nataženou rukou dotkla tváře. Byla ledová jako hora. Horké slzy ji pálily v očích. Pozvedla se, aby políbila svého klienta na tvář. V tváři přemáhání. Její dírka se bránila nesnesitelnou bolestí, takže se prostě zavřela a nedalo se do ní jednoduše pronikat.

Polib pyj a umři na dyspnoe

24. října 2019 v 20:55
Mezitím v horních patrech, kam měli přístup jen kněží zasvěcení do tajemství dlouhověkosti Kněžky, seděl v posteli s baldachýnem Oirelius. Nejvyšší knihovník. Problém těchto horních patrech náležel v osvětlení, vládla tam už taková hustota tmy, že ani nejmodernější technika v podobě bodových čidel a nášlapných rozprašovačů jasu nedokázala zahnat šero, v "nadmořské" výšce, kde už žádné pouliční osvětlení města nedosahovalo. A tak místo aby opravdoví zasvěcenci slintali blahem nad tím, že mají jednak jistý příjem, jinak taky neomezný přísun styku s lačnými děvčaty, žehrali na nedostatek světla, nad nemožností se doopravdy učit a studovat mistry jiných řádů atp. Protože knihovna, to si řekněme bez obalu, byla zde jeden velký omyl. Přecpané police až do nebes, na druhé straně nemožnost pořádně knihy katalogizovat, nebo nedej bože je vracet na příslušné místo.
Nové členky zatím rudly bezmocí. Nutili je být v kole třeba osm hodin bez pauzy, zkoušeli je, co dokáží, prostě jen jet nadoraz, zatímco noví zákazníci přicházeli a nečekali nic, aby se třeba trochu upravily, vykoupaly nebo jen psychicky dostaly do lepšího rozpoložení. Kajícnice se mnohdy nemohly ani vyčůrat, takže to v podřepu házely běžně na studené dlažební kostky. A byly čím dál nasranější, což se odrazilo i na spokojenosti zákazníků - tedy ve formě poklesu, rozumíme.
Byly takové, co měly zvláštní pojetí svého těla. Líčily se - často a rády. Jiné se líčily umírněně, bohorovně. A poslední typ byl úplně zpustlý. V něm se všechny líčily úplně všude, tedy třeba i zadnici nebo v dolních partiích. Tyto jako samičky makaků, rozhodně přitahovaly nežádoucí pozornosti.
Občas se svolala rada, nějaké zasedání. Málokdo přišel, ale když už, tak to stálo za to. Někdy se tam ozval kašel. Kdo myslíte, že to odnesl? Nebohá dívka? Cha, ovšemže ne. Kašlající holka musela hned na ošetřovnu. Kdepak. To její tyran, pasák - mnich. Ten, co ji do toho navrtal, byl za ni zodpovědný. Chvíli to fungovalo, ale někteří pasáci to později pod tíhou vzrůstající popularity kláštera psychicky neunesli a skákali z nejméně osmého patra, kdy měli jistotu, že po nárazu na zem do veřejného prostoru zkapou. Mniši byli za prohřešky členek i výstražně nabodáváni na kůl. Ale co je jeden mnich proti osmi holkám, které měl pod sebou. Pořád bylo dost těch i oněch.
Nejčastěji se v prostorách hory kopulovalo. Je to pohříchu zajímavěji strávený čas než třeba u Jany Eyrové ve studovně. Navíc dívky obdařené jistým vtipem často nebyly tak oblíbené u klientů jako společnice, takže už jen z toho důvodu bylo pro ně výhodnější víc se pářit a méně studovat.
Jako vedlejší produkt těchto zvláštních radovánek vznikaly děti. Docházelo tedy i k porodům, byť řídkým. Těhotné mater však umíraly docela svižně. Zvlášť, když se sešla skupinka německých velkopodnikatelů, kteří měli eura a jakýs takýs vliv při příležitosti rozlučky se svobodou. A to bylo dost často...

Z těchto míst jsi vyhoštěna

23. října 2019 v 21:01
Jeho boty hlasitě zašustily v tenkých větvičkách v předsálí hory, v zahradě Olysalých branek. Každá akativní dívka tam každý týden v neděli prochází rituální lázní a odvšivením a odchlupením. K tomu snad jindy. Náš extrméní skeptik a romantik měl v sobě něco vemlouvavého, takže snadno užíval lidi k svým bizarním mstám. Nechápali, že je využívá, prostě mu padaly vděčně k nohám. Naproti tomu on už jí brzy bude dupat po té krásné tváři, brzy ji mezi něžné, tyrkysové oči vtiskne otisk podrážky, to si asi říkal. Mluvím teď o té červenovlásce, která vladla klášteru. O ní, jedině o ní je tu řeč. Říkali ji Kněžka. Ale všichni ji měli za ďáblici a příznačnější označení by byla Krvavá kněžka. Narodila se před víc než sto dvaceti léty na Krétě, ale neustálé sání krve, orgiastické pařby a zdroj prokleté magie ji umožňoval téměř nestárnout. Bylo mu jedno, že je skoro sto let stařší. On ji pouze chtěl vyhladit z povrchu země, tak jako se vyhladí brzy Unie po válce s Turkem, s Erdoğanem. Tak jako to slíbil své mrtvé lásce a rodině, jíž zotročila a jehož sestru donutila stát se schovankou v hoře.

Na Silvu byla už rok tlačenice. Opravdu se uměla vyloupnout. Černé vlasy, havraní křídla, řeklo by se, plná stehna, dráždivé boky, nosík, který poroučel. Svého času vypíchla bičem jednomu týpkovi oko. Prostě pak na obhajobu prohlásila, že se jen bránila a nikdo při soudním procesu tehdy neřekl ani popel. Borec byl nakonec shozen z hory jako nečekaný balík.
Silva byla úžasná, úplná abatyše, kdyby ten bordel vedla. Ale byla nicméně jen pracovnicí. Pravé vedení zatím spřádalo plány za zavřenými dveřmi a plnilo si břuchy medovinou. Tak třeba se podívejme na zoubek katechetovi. Byl v hoře něco jako opat, měl ornát, tři persteny a obří bulu, se kterou třískal o lavici. Měl i pěkně křivou hubu, takže když mluvil, vypadalo to, jako když se šlape zelí.
Celkově všem lezl krkem, jen nikdo neměl odvahu vůči němu nějak veřejně vystoupit. Hromoval, sesílal blesky na neplatiče, střílel očima po dosud nevyvinutých novickách. Jeho oblíbená fráze byla: "Kdykoliv je obvykle dost času, teď se mi to ale zrovna nehodí."
Byl škaredý, takže s ním žádná nechtěla spát - ale to mu nevadilo. Patřil mezi vzácný druh mužů, kteří se hlásí k Machiavellimu učení, žena je pro ně největší kriminálník světa a vůbec je netrápí, že jim nedá. Jediná Petra ho chtěla, ale s tou bylo těžké pořízení. Ty její kozy, to byl těžký oříšek. Trojky, pevné jak beton, ale taky tak těžké, že padaly moc k zemi. Neměl rád dívky, které už trápila gravitace. A tak namísto, aby obštastňoval stárnoucí Petru, svěřoval ji do péče Albulustrovi, svému pobočníku, v jehož rukou se stávala hříčkou sexu, prováděl s ní fakt gymnastiku.

Tolik kradmých polibků

22. října 2019 v 20:40
Zas si nepředstavujte, že v klášteře-hoře není žádná místnost, kde lze ukojit přirozenou potřebu společenské zábavy. Jsou tu například knihovny, v nichž police sahají od podlahy až ke stropu a jsou nacpané tím nejlepším, co může literatura devatenáctého století nabídnout. Klient s modřinou pod okem právě tiskl hřbet výtisku Jany Eyrové, vázaného v černé teletině. O něco dál je sklep s lihovinami a ještě dál: společenská místnost. Za zády muže s monoklem se mezitím v napěchované místnosti společenské probrala k životu televize. Zrovna končil nějaký pořad o globálním oteplování.
Chvíli nato vstoupila do místnosti nápadná krásná dívka. Červené vlasy měla precizně upravené do asymetricky umístěného drdolu. Vůbec nevypadala, že v klášteře pracuje. Spíš, že ho vede. Taková ta, která od pohledu nepromeškala ani sekundu, aby neojela kluky z třeťáku na střední.
Nejdůležitější destinací ale pro drtivou většinu příchozích byly tunely rozkoše, v níž se odbývaly nejkrutější, ale i nejrozkošnější hrátky. Mniši obvykle sedávali u krbů, které patřily ke každé tunelové cele a sledovali, jak si jejich schovanky vedou. Právě nyní se rozlehl tunelem jekot připomínající zvuk motorové pily. To zrovna náročnější klienti dělali lobotomii něčí roztomilé kačce. Ozubená kola zabrala, retěz na posteli poskočil vpřed a drtil ji pekně uprostřed růžence nevinnosti, toho brzy již vyvanutého spáleniště kdysi dávno ještě nadějné adeptky sexu! Samozřejmě hry měly svá pravidla, ale k tomu později.
Dívka zatím před dychtivýma očima cizinců v citadele rostla. Vypadala po chvíli jako inkoustová kaňka. Velká černá kaňka rozpíjející se do jasné záře města (nebo jak to nazvat?) za okenicemi. U okrajů města, nebo snad osady šílených obyvatel, jste rozeznávali, pokud jste nebyli úplně slepí, jednotlivé lampy na teď opuštěných ulicích. Viděli jste různé strmé střechy starých domů a domovní znamení kývající se ve větru. Stažené rolety obchodů se suvenýry. Hora však z vnějšího pohledu stále nenabyla ostřejších obrysů. Kolmá skalní stěna, v níž bylo samotné jádro kláštěra, na druhé straně končila v příkrém srázu a nebylo úplně jasné, jak tento sráz obkroužit, abyste se dostali dovnitř. Neproniknutelná tma ležela na hoře jako smyčka.