Listopad 2019

Obočí. Víc nic

29. listopadu 2019 v 21:11
Když jsem přišel k sobě, dívala se na mě jakási žena. Zuby v opaléné tváři měla rovné asi jako zuby na dědově pile a ohromné jako králík. Vypadala jako roztažnožka a určitě taková byla, protože kromě té huby měla i krátké, jak saze bledé paže s náramky, které vypadaly jak pouta a když se zeptala, jak se cítím, její hlas zněl mutovaně jak hlas vystudované politické vědkyně, která učí své názory na univerzitě třetího věku. Soudě o jejím charakteru na základě vzhledu, řekl by si člověk okamžitě, že tato žena musela v některém ze svých minulých životů porodit Caligulu nebo Mengeleho.
Ale já tehdy nic nevěděl. Měl jsem bordel i ve svých myšlenkách... Ležel jsem na nějakém sofa a zvědavě si prohlížel vnitřek domu. Interiér se nedal popsat než větou holou. V předešlém podnájmu jsem se brodil pavučinami, tady byl každy kout tak pečlivě vymeten, že tu snad museli uklízet dvakrát denně. I ta divná žena působila najednou jaksi snesitelněji. Brzy ji poznáte. Dalimila, tak se jmenovala. Prohlížela si mě jako ošklivou šedivou kočku na ošklivém šedivém plotě na ošklivém šedivém dvorku... Nebránil jsem se, byl jsem přece strašně nemocen.

Šutr v botě

28. listopadu 2019 v 20:59
Listy jsou hvězdy. Hvězdy dávno spadlé. Hvězdy před lety vyhaslé. Hvězdy mrtvé a mrtvolně chladné. Hvězdy, které se nemohou udržet na obloze. Hvězdy, které už se na oblohu nikdy nevrátí, které jsou jen vyvrženci nebes, psanci oblaků. Hvězdy, které větve drží nad zemí v ubohé imitaci jejich dávných let slávy. A ony větve se snaží je dostat zpět na nebesa. Ovšem - marně. Ano, listy jsou chladné pomníky marnosti a hořkosti. Zatrpklosti. Převtělí se z jara do pupenů, vypučí a celý svůj život se snaží dotknout svých dávných domovů. Celý svůj druhý, krátký, pomíjivý a smutný život, plný planého vzpomínání a hořkosladké chuti nevyplněných tužeb. Na podzim se hořkost stupňuje a s konečnou určitostí přebíjí jakoukoliv sladkost. Nabírají barvu svých dávných podob. Zoufale se třepotají. Naříkají. A smiřují se. Naposledy pohlédnou nahoru, na místo, kam se touží vrátit, a kam jim byl přístup už navždy odepřen a pouštějí se větví. Ve zlatých oděvech se vznáší na perutích větru a letí výš...a výš...a stále stoupají k oblakům. Ale i vítr je opustí....zradí....upustí. Do mlhy a špíny. A ony se - už podruhé - snáší k zemi, taženy gravitací a neskonale větší silou bezmoci. Podzimní listy jsou podruhé padlé hvězdy. Vztek, láska, touha, zatrpklost...to vše zešedlo. Zmizelo. Vybledlo. Vytratilo se. A hvězdy teď mají v srdcích místo žalu jen šeď a smíření. A nechávají boty, aby beztrestně šlapaly po jejich zlámaných páteřích, rozdrcených žebrech a po ušmoulaném, ztroskotaném, do hnusu zapadlém stínu hrdosti a vznešenosti... Jsou padlé, potupené. Dvakrát... Tak jako moje dvakrát zrazená přítelkyně. Zpočátku jsem ji prosil, aby mi odpustila. Bydleli jsme na hromádce v jejím bytě a já prostě neměl kam jít. Zkoušel jsem jí kupovat drahé dárky, boty, kožichy, vše marně. Pak jsem jí vyhrožoval. Řekl jsem jí, že když mi nedá šanci, nebude pro mě existovat, nikdy jí s ničím nepomůžu. Ona ovšem jen nadávala, plakala, hrála do nocí na klavír... Pak, když už situace byla z obou stran příliš napjatá a na shodu to nevypadalo, oznámila mi, že si našla Bobbyho. Od pohledu to byl velký chlap, vypadal jako sud. Řídil velké auto a žil ve velkém domě někde na Letňanech a nakonec podle mě zemře na velký infarkt ze všech těch paštik z husích jater a obrovitánských burgerů, co si za ta léta nacpal do tračníku, ale ona prostě byla zamilovaná. Tak fajn, pchopil jsem to... musím pryč. Sbalil jsem si saky paky a odstěhoval se k Alžbětě, k bokovce, která mi v té době připadala zvlášť roztomilá.

Administrativní póvl

27. listopadu 2019 v 21:11
Obloha na sebe vzala barvu čerstvé podlitiny a zatahovalo se rychlostí světla. Byli jsme akorát uřícení po nějakém tom sušeném peyotlu, protože spíš vyvolával nevolnost než halucinoval, a tak nás napadlo jít zhodnotit do oblíbeného metalového výčepu baby, spravit si náladu pivem, zahrát kulečník nebo šipky, pít krabičáky, klátit dírky. Nejdřív holt musíš začít od píky, s libovolnými kusy, později se ty lepší už trefí podle zákona schválnosti. Sotva jsme vešli do předsálí, už vyžadovali platbu. Tak to seru, řekl můj doprovod. No dobře, zkusíme to později, navrhl jsem. Ještě trochu jsme chodili podél řeky a házeli do ní placáky s tím, že to třeba s tím vstupným vzdali. Pak jsme ji tam uviděli a jako by nás uhodilo. Smáčela bosé nohy v té chmurné, blátivé vody v téměr indigové podmračenosti. Okamžitě jsem ji zatoužil poznat a můj doprovod snad ještě dřív, přišli jsme proto magnetizováni tím zjevem blíž, vypadala skoro sexkluzivně a určitě taky taková bez hadrů byla, její vnady vypadaly jako opravdové muzeum hanbatých figur pod širým nebem, jen ho do ní dostat.
Ani maličko se neusmála, sebrala si hned boty a zmizela jak vítr. Znala nás.

Později ten večer jsme ještě trošku pili vampy a fénixy, potkali roztroušené sklerózy, jak se jim říkalo, trošku rozumovali a najednou se zdálo, že je noc zralá k spánku, takže jsem jsem se rozloučil s doprovodem a - ale co naplat, pud zábavy převážil a já se proto vrátil do klubu. Co se dělo pak, nevím přesně, vím jen, že vědomí se mi vrátilo zrovna ve chvíli, když jsem ho do ní vrazil a ona zakvílela. Byli jsme najednou venku, pod lavičkou, ten náraz musel spojit něco v mém mozku, protože jsem si začal vzpomínat, že podobnou holku, se stejnými vlasy, už jsem vlastně měl v době, kdy jsem navštěvoval půl semestru na vejšce, taky jí svítily stejně oči - jako lampión - a taky měla výraz, jako by co nevidět měla začít bulet. Trošku jsem ji zvalchoval a pak se odešel vyčůrat ke stromku. Vracelo se mi zvolna vědomí. Matné obrysy míst začínaly dávat větší smysl, že jsem zase ve formě jsem poznal z toho, že ke mně lnula přirozená má součást, řevnivost na všechny, co mají lepší holku. Klub připomínal zvenčí malý barevný atomový kryt, na všech oknech osvětlené žaluzie. Na parkovišti, co jsem viděl, nestála ani tři auta. Teď již venku postával onen starší, kulturisticky založený cápek, plešatý jako koleno, a kontroloval, jestli má každý náramek vstupného. Otočil jsem se radši, když jsem nabíral směr zpátky k ní, aby si nemyslel, že na něho civím. To by mi tak ještě chybělo, kdyby mě po pravděpodobě spáchaném znásilnění zbil obuškem nějaký veledůležitý sekuriťák.

Muž chytal kocourovi myši

26. listopadu 2019 v 21:03
Bylo poledne. Slunce pálilo skrze tenkou clonu souvislých bělavých oblak. Vše mlčelo. Jen novomanželé ve světnici vřískali jak kohouti.
"Dej si na ně bacha, ten maník je hustý, ona vždycky takhle ječí, když ji přeřízne," prohlásil okolojdoucí školáček.
Poslední ženská, kterou jsem to léto opíchal, byla sestra této novomanželky. Linda. Fantastické příběhy z jejího života se pro mě staly naprosto nepostradatelnou nutností. Slýchaval jsem ji drmolit o tom, jak ji v mládí unesli UFO a stala se ženou vůdcem banditů atd. a čím barevnější a pestřejší bylo její vyprávění, tím víc jsem si všímal, že je ostentativně krásná. Měla bujné poprsí a macatou prdel, na kterou si ráda nechala naplácat. Namluvila mi, že nemá peníze na nové auto a protože tamto bylo staré, nevyplatí se jí ho opravovat. Připomínala mi v něčem opravdu takovou tu manekýnu z reklamních letáčků na úžasný život, jak pózuje pro fotografy, směje se na břehu moře a je celá růžová a dokonalá. Lačná ústa, která neustále sají partnera a jsou tuhá a křehká a moc nejí, zato osmršť pijí a ozlomvaz líbají. Řekla mi, že moje poslání je šířit semeno do jejích žil. Pochopitelně mě to potěšilo. Kolik holek ti něco takového řekne? Znamená to, že tě mají rády... jsem si aspoň myslel.

Sněhobílá paže

25. listopadu 2019 v 20:59
Jaké to sladké, drahé jméno - manželská postel! Co šťastných, krásných upomínek, co skvělých, kouzlaplných obrazů, co sladkých a svatých - i těch méně svatých citů - vzbuzuje a zaněcuje v myslích našich ten kus nábytku? Podívejme se, jak si vedli naši dva postmoderní milenci. Spal jak dřevo, zatímco její dlouhé tělo vedle něj leželo nataženo v půvabném poklidu, jemuž myslivci říkají zaječí poloha, dřímala a myslela... na co jiného, než na co ženské myslí v průměru co tři minuty a chlapi co pět? Na další sex. Kvalitní malajské dřevo, jež tvořilo základnu postele, oddechovalo po náročném jejich čísle. Celou noc píchali. Prostěradlo byla celé od šťáv, ale to nikomu nevadilo, protože do rána už zase vyschlo, mohlo se jet nanovo. Její tvář byla mladá, poněkud příliš mladá na něčí vkus, s malinkými pihami, ale tento nedostatek vynahrazovala svým tělem, které úpělo jak divé, když byla prošťuchována. Když jí bylo deset let, znásilnil ji nějaký chlap a od té doby pomáhá dalším dívkám se s těmito hrůzami vyrovnat. Dokud nenarazila na pana úžasňáka, neměla ponětí o tom, jak dobrý může být sex. Trochu se usmála. Zpočátku se ho trochu bála, vypadal jak nějaký belgický pedofilní vrah. Vypadal, že na žiletkách šetří. Ale po prvním orgasmu mu byla nakloněna trochu víc. Mnohem víc než zpočátku. Velmi si cenila především jeho bambuláka. Pociťovala jistý obdiv k muži, který ji dokázal tak hezky udělat. Protože ještě nikdy neměla k dokonalosti pohlavního ústrojí tak blízko, bála se, že se do jeho nářadíčka zamiluje. Byl to příliš silný dravec na její něžnou, kroucenou mušličku a vždy si nad ní snadno udržel převahu. Žili byli, skoro v ráji, šťastni jako kočky - váleli se v hebké trávě a nechybělo jim vůbec nic: hledali svá skrytá místa, vyhřívali se na slunci, mazlili se, ochutnávali a proplétali si údy navzájem, laškovně spolu zápasíce a slunce vycházelo a zapadalo a božská energie přecházela z jedné formy v druhou a ta zas nazpět a tak dokolečka... dokud nepotkala Eduarda!

Planetka Ida

24. listopadu 2019 v 21:07
Bylo to vše jako čarovný sen. Vydal jsem se na Srí Lanku. Je vám to podivuhodný kraj. Lidé jsou tam přívětivější než třeba v Rumunsku, a to už je co říct. Mezi domorodými obyvateli se vyskytují i působivé dívky. S mladými prsy a kulaťoučtými zadečky. Obvykle jsou bezdětné, užívají si pouze divokého sexu s manželi a pěstují na zahrádce zeleninu. Nejsem tu od toho, abych vás poučoval o rozložení obyvatel. Ale jaké bylo mé překvapení, když jsem potkal nádhernou buchtu? Pozval jsem ji na rande do džungle. Ale jelikož jsem neměl fáro a ona taky ne, navrhl jsem jí, že bychom mohli začít třeba ve vlaku... Třetí třída vlaku jí nestačila, osm hodin jsme jeli někam na jih za slony, kupoval jsem jí žrádlo a vůbec hradil veškeré výlohy, pak jsem si sám musel vybrat prachy, koupil si speciálního indického pokémona a spolu s ní navštívil templo, základnu jejich víry. Není jisté, že jde o buddhistický chrámy, a to mě úplně vysírá, protože všude tam potkávám žebráky, kteří tvrdí, že jsou dobří lidi, budhisti, že mjí rádi všechny, ale já vím, že to tak není, che che... ne, chceš jenom peníze, buzerante... Takže holky, nikomu v Asii nevěřte, všechno jsou to fakt mrdky, jsou to mrdky.. a největší mrdky jsou takoví ti padesátnici, co maj vypadaný zuby...v druhém vlaku nějaký borec skočil pod vlak.. vše fungovalo dál, stejný strojvůdce, prodával dál ovoce. My s tou buchtou hráli dál karty...


Ze silnice ozvalo se hrčení vozu, a za chvíli potom objevil se seat u brány. Sotvaže vůz vjel do dvora, zjevila se v okně auta hlava mladé dívky, vychylující se tak daleko, jak jen jí bylo možno. Byla to zajímavá hlava. Oči její poněkud zastíněné vkusným slaměným kloboučkem zplanuly v neobyčejném lesku, snědé tváře zahořely v nejtemnějším ruměnci a kolem plných, jako čerstvé maliny svěžích rtův rozložil se zvláštní tah, byl to zpola radostný úsměv a zpola zase výraz pohnutí, obé však splývalo v nevýslovně vábný celek, dodávajíc krásně vytvořeným ústům neobyčejné lahody, již ještě zvyšovaly bělostné a jako z perleti se skvoucí zoubky, z pootevřených rtův vyhlížející. Ti, kdo by shlédnuvše na podlouhlé bradě a plných tvářích ony šelmovské důlky, byli soudili o čtveračivé povaze majitelky všech těchto vnad, byl by o pravdě tohoto svého zdánlivě dosti oprávněného mínění na rozpacích, jakmile by se byly zraky jejich zdvihly k onomu opravdovému, vysokému čelu, které i teď, jakkoli kloboučkem zastíněné, působilo dost opravdově.

Žena není žádná mašina na děti, nýbrž pysk, kolem nějž je sádlo

23. listopadu 2019 v 20:02
V roce dva tisíce pět mi bylo osmnáct a co si budem nakecávat, chlastal jsem jak čtyřicátník s mozkovou obrnou. Sotva jsem vešel do baru, už jsem měl na pultě půllitr kozlíka s borovičkou, do toho se na mě zubila nějaká sexy kóst, buď spolužačka nebo její rozvedená matka a v tomto nesmírně uvolněném duchu zábavy a prosycení sexem jsem prakticky strávil celou noc. Lil jsem do sebe vše od angreštové vodky až po bukanýrský rum z nějakého nedotčeného zapadákova.

Nesdílím názory, mám své

22. listopadu 2019 v 19:45
Vnitřní daimonický hlás mi šeptal, že v krčmě udělám při námluvách štěstí. Měsíc jasně svítil a já byl přesvědčen o svém nadcházejícím úspěchu. Jakpak také ne? Nedávno jsem četl rozhovor o Číňanech, kteří se tam prý ztrácejí v táborech. Někde je zatknou na ulici, a protože se nejedná o vězení, nemusí je ani soudit, zavřou je a víckrát je nikdo neuvidí. Takhle daleko jsme tedy došli se svými snahami ovládat území, být patriarchou a kaganem světa. Zatímco mi běželo hlavou, kam bych rád zamknul svou devatenáctiletou novomanželku pocházející z New Orleans s kulatýma temně hnědýma očima, narazil jsem čelně o nějakého starého pána jedoucího na kole, s jablkem v ruce. Ztratilu kontrolu nad říditky a spadl s kolem pod zaparkované auto. Úcastně jsem se omluvil, poptal se na jeho zdraví a loučeje se s ním, překročil ho. Vypadal nasraně a vyděšěně. Co se stalo? Platí snad ten vztek mně? Na druhou stranu, existuje rozumný důvod, proč bych si kazil nějakým škarohlídem den? Neměl mi stát v cestě. Myslitel má vždy přednost. Myšlenky si žádají své vyústění, ne pouze nedbalé prolínání v hlavě. Kdo jimi pouze listuje jako magazínem, jak by mohl něco světoborného vymyslet? Jak by mohl být, jak se říká top-notch vynálezce? Protože vynálezy nás bohužel v ledačems předstihují, přestáváme se zajímat o samotný proces vynalezávání, který je důležitý rovněž. Šedé, neurčité, pouze teoretické myšlenky musí z nitra hloubání na povrch, aby dostaly před všemi kritiky glanc a mohly se předvádět jako pozlátko praxe. Jak pravil Herakleitos, nebo někdo podobný, jakou máš povahu, takový máš osud. Totéž by mohlo platit o myšlenkách. Dorazil jsem do nového baru a objednal si whisku se sodou. Soda sice ničí chuť poctivé whisky a whisky zas kalí ten chytrý kysličník, ale existuje lepší vějička, než když si chlap poručí průsvitný alkoholický nápoj? Ve mně to evokuje moč, která se z něj později bude valit, čistá jako křišťál. A to je strašně rajcovní pro všechny druhy místních mladých cucht a i starších mamin, které uklízejí baráky bohatým lékařům. Žluté chcanky jako Zlaté stránky už jsou minulostí, teď frčí bílé. Při příchodu jsem se těšil, že si mě spojí s proudem nezkalené moči a zrovna ve dveřích jsem zahlédl vhodný typ. Byla jako Máří od Krista pokojná a velká, aspoň taková se zdála a měla přesně ty kulaté oči, jaké mě vzrušují, tupé, mírné, maminkovsky zelené, kulaté oči ženy, která je na světě od pečování o mimina a mírnou, akorátní svěžest olivové barvy v podlouhém obličeji. Žánr služky, sexuální hračky. Ruce měla drobné, ale viditelně upracované a červené, s vystouplými žilkami, zubů už jí zbývalo jen velmi málo - tím líp, protože ty rány, které ode mě občas přicházejí, nebude tolik pociťovat. Akorát vedla na můj vkus až moc družný hovor s hošíkem vedle ní. Vypadal jako blb, který za třicet let nastydne v dešti a zemře na zápal plic. Vše nasvědčovalo, že mám vyhráno!

Dírka ve středu těla

21. listopadu 2019 v 20:56
Ubíjející léta míjela jako vymknutá z ložisek. Místo aby se žilo čím dál lehčeji, žilo se s větším smutkem a beze smyslu. Nedal jsem na sobě ničeho znát, ale v nitru jsem plakal. Má duše věděla přirozeně proč, jen rozum se bránil mou bezvýchodnou pozici připustit. Když ke mně někdy někdo ruku vztáhl, bojácně jsem ustoupil ke dveřím, k lidem jsem měl obyčejný despekt a mínil jsem zcela vážně, když jsem je posílal do hajzlu. Tu jsem se však vracel zpátky a ve snaze si aspoň to málo přátel udržet, naivně jsem se omlouval a příčital své rozčílení na vrub deficitu spánku.

V posledním marném vzmachu naděje jsem si namluvil, že oženit se bude správné životní rozhodnutí. Mezi námi, považuji ženy za jakési exotické šelmy, nepříliš náročné na krmení, ale poměrně náročné na chov. Ale to je detail hodící se do jiného příběhu. Mě spíš zajímalo, kde ji potkat? Pak mě uhodilo prozření přes pajšl. Kde jinde se seznámit s rozkošnou ženou než na barové stoličce? Trpce mě napadlo, že dobré ženy je těžké trefit, ale ještě těžší se s nimi oženit, což však nikterak nesnížilo můj zápal a už brzy jsem se ubíral směrem do třetí cenové za účelem sňatku. Jak to bylo dál a jak slavně jsem dopadl, se dozvíte zítra kolem deváté. Už teď mohu předeslat, že je to pikantní story, která se neobešla bez rozbitých hlav a moře slz.

V té říši, v které prostor a též čas kams do neznámé hlubiny se zřítí

20. listopadu 2019 v 20:58
Na silnici přiletěl tlustý šedý holub a chvatně zamířil k louži, aby se napil. Ale protože byl utrmácený letem a nekoukal vlevo vpravo, jen pil a když v poslední setině otočil krk, srazilo ho bílé SUV. Řidič ucítil jen lehké nadskočení kol, zato po holubovi zbyla rudá šmouha, pár pírek a zmačkaný zobák. Všecko jsem sledoval od krajnice. Počkal jsem, až přejede kolona dalších aut a pak jsem přišel blíž, abych si vyfotil tu záhadnou nehodu.
Fotografie mě nesmírně zklamala. Nebyla v ní už dravá překvapenost ptáka, kterého rozjel automobil.
Řeknete si možná, proč jsem tak pervzerní, co mě láká na zdechlých opeřencích? To, že kdysi létali.
Ano, a teď jsou mrtví, namítnete.
Tak proč tedy?
Protože měli křídla. A nebáli se vzlétnout. Což vy ale víte o letech? Pro vás i malé utrpení je v podstatě nesnesitelné: něco, co naprosto nechce se nést, co se nechce přijít, co se zhola odmítá, je věčné jako noc a smrt. Z toho důvodu vy nepoletíte ani nepochopíte, proč mě fascinují přejetí šedí holubi.